Čtyři roky v Austrálii
V prosinci 1971 jsem se s manželkou Lízou odstěhoval od Alberta Vlčka a Marty do domku ve 43 Studley Park Road, Kew, kde jsme si pronajali horní patro od italských imigrantů Lucie a Antonia Pellegrinových. Byt sestával ze dvou pokojů a kuchyně. Koupelnu v přízemí jsme sdíleli s Pellegrinovými. Pellegrinovi byli už starší manželé na penzi a chtěli si zřejmě přivydělat. Byli velice hodní a slušní. V domě měli pořádek, ale na dvorku venku měli spoustu různého haraburdí a dřevěných prken, které pan Pellegrino venku sbíral proto, že by se mohly někdy hodit.

Domek, kde jsme bydleli

U Pellegrinů se nám bydlelo celkem dobře, jen nám tam bylo občas hodně horko. Klimatizace v bytě pochopitelně nebyla, tu měl tehdy málokdo, na nikoho se ani nepamatuji. Ani v divadle jsme ji neměli. A v horkém australském klimatu jsme v horním poschodí dost často trpěli. Po střeše nám chodívala různá zvířata, zvlášť si vzpomínám na vačice zvané „opossums“, jež svými nehty škrábaly do tašek a v noci nás budily.
Naše společnost Elizabethan Theatre Trust měla dva orchestry. Jeden sídlil v Sydney a působil ve světoznámé budově Sydneyské Opery a druhý, ve kterém jsem hrál já, v Melbourne, a ten působil v divadle zvaném Princess Theatre.
Sydneyský orchestr hrál pouze v Sydney. Náš melbournský orchestr byl „cestující“ orchestr. Kromě oper, baletů a někdy i koncertů v Melbourne, cestoval se svými programy po větších australských městech. Od mého příchodu do Austrálie v květnu 1971 do odchodu v prosinci 1974 hrál v těchto městech.

Nyní bych měl říct něco o manželce Líze. Seznámili jsme se ve studovně univerzitní knihovny v Oslu, kam jsem chodil téměř denně, stejně jako ona. Překládal jsem tam knihu Roger S. Stevense: Artistic Flute, Technique and Study do češtiny. Už ani nevím, proč jsem to dělal. Asi z nadšení. Možná, že jsem ten překlad chtěl vydat v češtině. Naproti mně seděla dívka, která též studovala. Dali jsme se do řeči a začali spolu chodit. Studovala teologii na teologické fakultě v Oslu a chtěla se stát pastorkou. Pro mě, odchovance komunismu, bylo náboženství „španělskou vesnicí“, ale nevadilo mi to. V té době dokončovala čtvrtý rok studia ze šesti let. Po šesti letech mohla být v Norsku vysvěcena. Když jsem dostal místo v Austrálii, narychlo jsme se vzali, a ona doufala, že bude moct dokončit studia v Austrálii a tam být vysvěcena. Nevěděla však, že Luteránská církev v Austrálii je nesrovnatelně konzervativnější než v Norsku. V Austrálii ji nepustili ani ke studiu. O vysvěcení ženy nechtěli ani slyšet.

Protože odepřeli Líze studium na Luteránském semináři v Adelaide, rozhodla se Líza pokračovat ve studiu teologie na univerzitě v Melbourne. K tomu, aby ji přijali a správně zařadili, musela předložit potvrzení z univerzity v Oslu a z teologické fakulty „Det teologiske menighetsfakultet“ o dosaženém vzdělání a dokázat, že zkoušky v Norsku se rovnají zkouškám v Austrálii. Ta si také v září 1971 z Norska vyžádala. Na jejich základě ji v Melbourne zhodnotili vzdělání. Došli k názoru, že pokud by si dodělala některé předměty, jmenovitě Greek Studies II a Philosophy II nebo History II, mohla by mít ekvivalent australského akademického titulu Bachelor of Arts.

To jsem ale trochu odbočil. Vrátím se nyní ke svému působení v Austrálii jako flétnista. Celé čtyři roky jsem pečlivě shromažďoval plány orchestrálních zkoušek a programy představení, společně s jiným materiálem. Nemohu je sem zařadit, poněvadž jich je na 70 stran, a tak musím udělat výběr něčeho, co by Vás mohlo zajímat. Pokud by ale někdo chtěl vidět všechno, může si stáhnout do Kindlu moji elektronickou knihu, kterou jsem vydal v Amazonu pod názvem „The Elizabethan Trust Melbourne Orchestra, Schedules, Performances, Concerts, Programs & Recordings with The Australian Ballet & The Australian Opera 1971 – 1974“. Je tam za nejnižší možnou cenu $2.99. https://www.amazon.com/dp/B097ZZ3L34/ref=sr_1_1?dchild=1&keywords=Petr+Jaroslav+%C5%A0etek&qid=1624715751&sr=8-1

Co bych sem mohl zařadit a čeho by nebylo moc, by byly seznamy hráčů v našem orchestru a fotografie DVD s Nureyevem. V roce 1971, když jsem nastoupil v orchestru, nás bylo 46 hráčů. A když jsem v prosinci 1974 odcházel, bylo nás už 63.

Seznam hráčů v roce 1971

Seznam hráčů v roce 1973

Jak je vidět v roce 1973 jsme byli čtyři flétnisté. Na podzim roku 1972 k Davidu Bloomovi a ke mě přibyl flétnista Kevin Thomas a na jaře roku 1973 John Jones, který se střídal s Davidem Bloomem na první flétně. Tento stav zůstal nezměněn až do mého odchodu

Ještě chci připojit obal DVD na kterém tančí Rudolf Nureyev a pro které náš orchestr nahrál hudbu. Do nedávna bylo ještě ke koupi na Amazonu. Kromě toho vyšla i LP deska s nahrávkou.

 

Na zájezdech jsem skoro vždy bydel s Albertem Vlčkem nebo s hobojistou Jackem Shepherdem, někdy i oběma. Když s námi cestovala i Líza nebo i Marta, bydleli jsme opět všichni pohromadě. Obvykle jsme si pronajali několikapokojový byt a společně používali kuchyň, koupelnu a záchod. Kde jsme v kterých městech bydleli, si už nevzpomínám, některé byty mně však uvízly v paměti. V Canbeře jsme si pronajímali byt u pana Krále (Čecha) v Chelsea Lodge v 526 Northbourne Avenue, Downer. Pan Král měl kromě hlavního domku ještě přístavek, ve kterém jsme měli větší soukromí. Naproti byl velký park, kam jsem chodil běhat, ale taky jsem se tam učil házet bumerangem. Docela se mi to dařilo a bumerang se mi pěkně vracel. Byl jsem překvapen, že bumerang se drží za obrácený konec, než by si jeden představoval. Nevím, jak to dobře vysvětlit, ale po uchopení může člověk druhým koncem hrabat do země.

Minule jsem se letmo zmínil o setkání s Arnoštem Bourkem, 1. flétnistou Brněnské filharmonie, který v době mého působení v Austrálii dokončoval své sedmileté angažmá v Melbourne Symphony Orchestra. Nemohu však nevzpomenout na další dva významné české hudebníky, a to flétnistu Zdeňka Bruderhanse a hobojistu Jiřího Tancibudka.
Zdeněk Bruderhans přišel na Pražskou konzervatoř do flétnové třídy profesora F. Čecha po maturitě na střední škole. PK absolvoval v roce 1957 samostatným recitálem a vystoupením s orchestrem. HAMU vystudoval u profesora J. Boka. Během studií se zúčastnil mezinárodní soutěže v Ženevě v roce 1958, kde získal čestné uznání. O rok později se stal absolutním vítězem mezinárodní soutěže Pražské jaro. Byl členem orchestru Národního divadla a od roku 1960, spolu s Františkem Malotínem, 1. flétnistou SOČRU v Praze. Po emigraci pobyl krátký čas ve švédském městečku Öjebyn u severního polárního kruhu. Od roku 1973 do roku 1997 působil jako profesor flétnové hry a později vedoucí dechových dřevěných nástrojů na Adelaidské univerzitě. Byl znám jako propagátor cirkulačního dýchání (tzv. “věčný dech“). Tuto dechovou techniku výborně ovládal a propagoval na svých studijních cestách po USA i Evropě. Naposled jsem se s ním sešel po „převratu“ ve svém bytě v Praze.
Jiří Tancibudek, legendární český hobojista, byl také absolventem Pražské konzervatoře. V roce 1945 se stal za Rafaela Kubelíka 1. hobojistou České filharmonie. Emigroval v roce 1950 do Austrálie, kde působil (kromě jiných významných pozic) 11 let v Melbourne Symphony Orchestra. Vedle toho hrál sólově v Austrálii i USA. B. Martinů mu věnoval Koncert pro hoboj a malý orchestr, který premiéroval v roce 1956 se Sydney Symphony Orchestra a posléze hrál na mnoha významných pódiích po celém světě. Pedagogicky působil na Sydney Conservatoire a Adelaide Elder Conservatorium. Založil také světoznámý Adelaide University Wind Quintet, který působil v letech 1964-86. V našem orchestru občas vypomáhal, když hobojista onemocněl. Měl jsem tu čest s ním několikrát hrát.

Zdeněk Bruderhans

 

Jiří Tancibudek

V příštím příspěvku se budu zabývat různými hráčskými a intonačními problémy, které jsem zažil v horké Austrálii, a různými experimenty, jimiž jsme se je snažili řešit.

Pokračování příště …