Flétnista na cestách životem (15)

Odlet z Austrálie do Norska a rok 1975
Jak jsem už psal, slavili jsme Martinovy 1. narozeniny v Milwaukee všichni společně. Nejen celá naše rodina, ale i mamka a Karel a celá Zuzanina rodina včetně jejího manžela Davida Wilmera. Po Vánocích, které jsme trávili jak v bytě mamky a Karla ve 2840 N 49th Street tak u Zuzany ve 3227 W Walnut a po Martinově uzdravení jsme podnikali výlety Karlovým „bourákem“ Fordem do okolí Milwaukee. Pamatuji si, jak jsme se klouzali po ledě na jezeře u Kewaskum.
Sedmého ledna 1975 jsem odletěl sám z Milwaukee do Bostonu, kde jsem si nechal u firmy Haynes opravit a seřídit moji flétnu a pikolu, obě „Haynesky“, a k flétně jsem si přikoupil i D nožku.

Účtenka od Haynese

Zatímco u Haynese pracovali na mých nástrojích, prohlédl jsem si Boston. Načež jsem odletěl do New Yorku, kde jsem se 11. ledna sešel s Lízou a Martinem, kteří sem přiletěli z Milwaukee. Pak jsme všichni pokračovali přes Paříž do Osla, kam jsme dorazili 12. ledna 1975. Tehdy jsem ještě netušil, že Norsko bude mým domovem do konce života. (Snad, není ještě konec.)

Itinerář cesty Lízy a Martina z Milwaukee do Osla

První, co Líza udělala, když jsme přistáli v Oslu na letišti Fornebu (tehdy ještě nebylo Gardermoen), padla hned před letadlem na kolena a políbila zem. Tak šťastná byla, že je zase doma. Několik dnů jsme všichni bydleli u Líziných rodičů, zvaných mammabeste a pappabeste, v Bjerregaardsgt. 29A, než Líza sehnala ubytování ve studentské koleji Studentbyen Kringsjå. Zpočátku jsme obývali byt číslo 1309 v posledním patře vysokého paneláku 1A, později jsme se přestěhovali do jiného, nižšího bloku 4B a bytu 769, kde jsme vydrželi až do ledna 1978.
Načež jsme si vyzvedli svá zavazadla poslaná z Austrálie. Vše došlo v pořádku. Pevnou dřevěnou bednu, kterou mi daroval Jack, jsem si schoval a stále ji ještě mám.
Byl to nebetyčný rozdíl mezi Austrálií a Norskem. Tento rozdíl jsem zažil už jednou, když jsem se stěhoval z Milwaukee do Osla v roce 1970 a nyní ten stejný šok. V Austrálii jsme bydleli v rodinném domku se zahrádkou a nyní v Oslu v „králíkárně“. I tak jsme ale měli štěstí, protože o ubytování v Oslu byla tehdy stále ještě nouze.
V bytě 1A 1309 jsme byli děsně namačkaní. Byly tam pouze dvě místnosti a v nich jsme měli složený všechen náš majetek, který jsme si nechali poslat lodí z Austrálie. Spousty balíků a kufrů a už dříve zmíněný dřevěný lodní kufr od Jacka. A do toho ještě Martin. Nemohli jsme se tam pomalu ani hnout. Proč jsme se po půl roce přestěhovali do 4B 769 si už nepamatuji, poněvadž tento druhý byt nebyl o nic větší. Byl ale blíž školce, školka Skogly daghjem byla prakticky pod okny a do ní Líza dala Martina už v létě 1975. Bylo mu tehdy 1½ roku. Martin byl ve školce hyperaktivní, učitelky říkaly, že to cítí, když Martin chybí.

V Austrálii jsme se s Lízou dohodli, že si vezmu roční neplacenou dovolenou a ona se pokusí udělat zbývající dva roky na menighetsfakultet v Oslu za jeden rok, aby měla dokončené teologické vzdělání. Pak se vrátíme do Austrálie a já budu pokračovat v práci v orchestru. Ona potom postaví australskou luteránskou církev do situace, kdy budou mít v Austrálii vystudovanou ženu a budou se muset vyjádřit k problému „ženských pastorek“. Ve skrytu duše doufala, že bude možná první „kvinnelige prest“ v luteránské církvi v Austrálii (zrovna tak jako později doufala, že bude první „biskupkou“ v Norsku).
Líza se pustila hned do díla. Na podzim 1975 nastoupila do menighetsfakultet a skutečně se jí podařilo udělat dva roky za jeden. Jenže mezitím otěhotněla s Ivanem, ale to jí zas tak moc nezdrželo. V roce 1976 dostala Kandidátní stipendium ke studiu systematické teologie a stala se pomocnou učitelkou v systematické společnosti Augusta při Teologiske menighetsfakultet v Gydas vei 4.

Nastala doba rozhodování, kdy a jestli se vrátit do Austrálie. Neplacenou dovolenou mi orchestr dal do 2. ledna 1976 a do té doby jsem se musel vrátit, chtěl-li jsem si podržet místo. Lízina budoucnost v Norsku se vyvíjela pro ni nadmíru příznivě a nechtělo se jí odjet do nejistoty. Věděla, že v Norsku bude moci být vysvěcena a stane se pastorkou, zatímco v Austrálii ji čekaly velké boje a šance byla minimální. Navíc byla ještě těhotná a byli bychom se museli bychom stěhovat v době pokročilého těhotenství. Líza navrhla, abych se do Austrálie vrátil sám, že ona přijede za mnou, až k tomu bude vhodná chvíle.
Nevěřil jsem, že se to uskuteční. Uvědomoval jsem si, jaké stavy deprese měla Líza v Austrálii a obával jsem se, že se bude historie opakovat. Nechtěl jsem kvůli místu v orchestru opustit rodinu a riskovat její rozpadnutí. Bylo to pro mě hrozné dilema, zvlášť když jsem zjistil, že naděje, že bych kdy pracoval v orchestru v Norsku byla minimální. Nakonec jsem se rozhodl pro rodinu a svou kariéru jsem obětoval. Nechci, aby mě někdo litoval, anebo měl pocit viny. Byl jsem dospělý a svéprávný a rozhodnutí zůstat bylo jen moje. Mohl jsem odjet. Dne 1. listopadu 1975 jsem poslal do Melbourne zprávu, že do orchestru už nenastoupím.

Náš pokoj v bytě 1A 1309, Studentbyen Kringsjå

Dopis p. W. Seydovi – odmitnuti nabidky mista

Vrátím se ještě k roku 1975. Když jsme se vrátili z Austrálie, neměli jsme skoro žádné peníze. Dá se říct, že jsme živořili. Vše, co jsme měli, jsme utratili na stěhování a letenky. Líza si slibovala, že si opět vezme od Statens lånekasse for utdanning půjčku na studium. Určitě ji dostane, protože svou první půjčku splácela pravidelně, a dokonce ji vyplatila celou z Austrálie. Měla tedy u nich dobrou pověst. To se ale zlou potázala. Nic jí nepůjčili. Prý neměla normální studijní postup (studieprogresjon) a tudíž se nekvalifikuje. V té době byla Líza nejhubenější, co jsem ji kdy viděl (viz foto nahoře).

Já jsem však tehdy ještě věřil, že se do Austrálie vrátíme a že budu pokračovat v orchestru. Proto jsem si chtěl ponechat členství v Hudební unii v Melbourne. Napsal jsem jim a jejich odpověď zde přikládám. Moje pozice v unii byla zachována a mohl jsem se kdykoli vrátit. Povzbudivé bylo i to, že jsem byl v mé nepřítomnosti jmenován na místo 1. pikoly, což mělo jistě i finanční odezvu. To však nebyl ještě konec mého postupu, jak se dovíme později.

Dopis přijatý od Musicians‘ Union of Australia