Čtyři roky v Austrálii
Pokud jde o flétnovou skupinu, byli jsme v době, kdy jsem přišel do orchestru ve skupině pouze David Bloom a já. David byl angažován jako 1. flétnista a já jako 2. a pikolista. David byl Američan, vynikající flétnista. Klobouk dolů. Byl žák slavného amerického pedagoga a sólo flétnisty Newyorské filharmonie Julia Bakera. Měl nádherný tón a závratnou techniku, akorát s laděním měl někdy problémy. Možná proto, že hrál na nízko laděnou Haynesku. Byl ke mně vždy slušný. Přede mnou byl v orchestru na flétnu a pikolu nějaký Australan, ale ten dostal rakovinu do rtů a pak už nemohl hrát. Operovali ho a na rty my prý přišili, představte si, kůži ze zad. David, zpočátku svobodný, se oženil s klarinetistkou Pamelou Webster. Měli spolu syna jménem Joshua, ale později se rozvedli. David po mém odchodu z Austrálie přešel do Melbourne Symphony Orchestra, tam se pohádal a odešel. Nějakou dobu dělal taxikáře. Jak to s ním skončilo, nevím. Později přijali do orchestru Kevina Thomase, Australana, celkem dobrého hráče, který hrál 2. flétnu, když já jsem hrál pikolu a byli potřeba tři hráči, a ještě později Johna Jonese, též „Aussieho“. David byl zvláštní člověk. Když jsem se ho zeptal na hmat pro tón cis‘‘‘, nemohl si vzpomenout, musel mi to ukázat na flétně. Nebo si nemohl vzpomenout, kterým směrem se zašroubovává nebo vyšroubovává žárovka. A přitom měl tak fantastickou techniku na flétně. Jak je to možné?

1. hoboj hrál Jack Shepherd, vedle Alberta Vlčka můj nejlepší kamarád v orchestru. Když jsem někdy hrál 1. flétnu, seděli jsme vedle sebe. Oba jsme byli posedlí laděním. O tom jsem už psal. Z fagotové skupiny jsem měl úzký kontakt s Polákem Zbigniewem Wawrykem a z hornové skupiny pochopitelně s Albertem Vlčkem, o němž jsem se už mnohokrát zmínil. Albert byl vynikající hornista, hrával v bratislavském divadle a v našem orchestru 3. hornu, která má často vypíchnutá sóla. Po mém odchodu z Austrálie se mu stala nehoda. Dirigent žádal po hornách nenormálně silné fortissimo, Albertovi ruplo ve rtech a pohmoždil se mu nerv. Nemohl pak už na hornu nikdy hrát. Chodil na léčení k nejlepším specialistům, ale nikdo mu už nepomohl. Po pár minutách hraní mu nátisk povolil a dále už nesloužil. Albert to těžce nesl. Od orchestru dostal odškodnění a snad i invalidní důchod. Svou zamilovanou hornu „Lídlovku“ si pověsil na zeď a nikdy ji neprodal. S trumpetisty jsem nikdy nekamarádil, ale z pozounové (trombonové) skupiny jsem si rozuměl s Georgem Powersem, který dříve hrával v Milwaukee Symphony Orchestru. Jednou zkazil sólo v Ravelově Boleru, a to ho stálo místo. Odešel k nám do orchestru. Byl to vynikající hráč.

Manželka Líza (správně Lise, slovo nesklonné) přišla do Austrálie po 4 letech studia na teologické fakultě v Oslu a doufala, že vzdělání dokončí na Luther Seminary v Adelaidě a stane se první luteránskou „kněžkou“ v Austrálii. Jenže australská luteránská církev byla daleko konzervativnější než norská, a žena jako pastorka bylo pro Australany naprosté anatéma. Nejen, že ji ubezpečili, že nikdy nebude vysvěcena, ale ani ji ke studiu nepustili, aby nemuseli tuto otázku řešit.

Když nemohla Líza studovat teologii na Luther Seminary v Adelaidě, rozhodla se pro studium na titul Bakaláře svobodných umění (Bachelor of Arts Degree) na Melbournské univerzitě. Už hned v roce 1971 si zjišťovala možnosti. Nejdříve musela dokázat, že má „maturitu“ v Norsku, která se rovná vzdělání australskému, vyžadovanému k přijetí na univerzitu. Toto hodnocení dělal The Victorian Universities and Schools Examinations Board. Ti uznali Lízino vzdělání.
18.7.1972 přijala Melbournská univerzita Lízu ke studiu a dali jí zápočet (kredit) za řečtinu I, hebrejštinu I a biblická studia I a II, předměty absolvované na norské Teologiske menighetsfakultet. Líza si na univerzitě vzala co nejlehčí předměty – řečnictví, švédštinu 3, hebrejštinu 2 a biblická studia 3. Ze všech zkoušky udělala kromě hebrejštiny 2. Na Ormond College dokončila předměty Teologii I a Exegezi (výklad) Nového zákona. Začátkem roku 1973 opakovala zkoušku z hebrejštiny 2 a udělala ji. Buď na konci roku 1972 nebo na začátku roku 1973 si Líza zažádala o práci v YWCA (Young Women’s Christian Association). Bylo to pro ni velké zklamání. Její sen byl stát se kněžkou.

Ne všechno, co se přihodilo na jaře 1973 bylo pozitivní. Hlavně mě mrzelo, že jsem ztratil možnost vrátit se do USA. Zelená karta (tzv. green card) pozbyla po 2 letech v cizině platnosti. Žádal jsem sice o výjimku, ale žádost byla zamítnuta. Nemohl jsem proti tomu nic namítat a nemělo cenu se ani odvolávat. Stejně mě ale mrzelo, že jsem se nemohl už do USA vrátit, protože jsem Ameriku miloval.

V létech 1971-1975, v době, kdy jsem hrál v orchestru v Austrálii, jsem jezdíval v prosinci na „letní“ dovolenou do USA, kde v městě Milwaukee bydlela nejen moje sestra Zuzana s manželem Davidem a dcerou Veronikou, ale i moje máma s Karlem, mým nevlastním otcem, kontrabasistou v milwauckém symfonickém orchestru, o kterých jsem už vyprávěl dříve. Při návštěvě v roce 1973, jsem si „odskočil“ do Bostonu a tam navštívil výrobce fléten Haynes, Powell, Brannen a Almeida, a „pumpoval“ z nich informace o flétně. Též jsem zašel do slavné bostonské konzervatoře New England Conservatory of Music a v New Yorku se zúčastnil vyučování Julia Bakera v Juilliard School of Music.

S Bakerem jsem se sešel ještě dvakrát. Poprvé, když jsem od něho kupoval flétnu Haynesku (nakonec jsem ji ale nekoupil), a podruhé v Austrálii při návštěvě Newyorské filharmonie. Baker měl zvláštní „hobby“. Obdivoval traktory. A tak jsem ho zavedl na jednu australskou farmu, kde jich měli hodně, a různých. Brannen měl též hobby. Stavěl modely letadel, a tím se zaměstnával, zvlášť poté, co odešel do penze a jeho manželka Frayda se odstěhovala do města Albuquerque do Nového Mexika. Měla těžké astma a v Bostonu nemohla dýchat. Bick (Bickford Brannen) za ní létal svým privátním letadýlkem. To nebyla už v té době v Americe žádná velká zvláštnost. Vzdálenost měla ale své následky. Nakonec se rozvedli. V době, kdy byli ještě svoji, jsem od nich dovážel flétny Oston-Brannen, (zkrácený název za Frayda Oston-Bickford Brannen), jejich rodinné podnikání vedle firmy Brannen Brothers Flutemakers, kterou vlastnil Bick se svým bratrem Bobem. S Bickem jsem se poprvé sešel právě při této návštěvě v Bostonu v roce 1973 ve firmě Powell, kde byli on i Bob zaměstnáni. Bylo to ještě před „Velkou flétnovou válkou“, o které si přečtěte na internetu. Vymyká se to rámci mého nynějšího pojednání.


Edward Almeida a já u něho v domě. Koupil jsem si tehdy od něho flétnu


Firma Wm.S.Haynes Co. v Bostonu

Na cestě do Milwaukee jsem se stavěl na Novém Zélandě, Nové Kaledonii, Fiji, Tahiti, Havaji, a na zpáteční cestě na stejných ostrovech v obráceném pořádku. Nikdo si nedovede představit ty obrovské vzdálenosti přes Tichý oceán. Napřed jsem uvažoval, jestli mám letět do Milwaukee přes Asii a Evropu, anebo obráceným směrem přes Pacifik. Bylo to prašť, jak uhoď, a tak jsem raději splnil svůj dětský sen vidět tichomořské ostrovy. Každý je jiný. Na Nové Kaledonii žijí, podle mě, nejhezčí ženy na světě, kříženky Francouzů a Mikronézanek, či obráceně. Na Fiji jsem se bál divokých Fijianů, kteří donedávna byli lidojedi, a kteří žili odděleně od Indů. A na Tahiti byly ženy většinou obézní, což se asi kdysi líbilo malíři Gauguinovi, který tam trávil léta a dokonce se s jednou z nich oženil. A na Havaji jsem se šel podívat na představení Aloha Hawaii s domorodými tanečnicemi.

Náš orchestr dirigovali jak slibní australští dirigenti, tak už slavní angličtí dirigenti. O Johnu Lanchberym z londýnského Royal Ballet a Edwardu Downesovi z Royal Opera jsem se již dříve zmínil.

Něco důležitého jsem však ještě neřekl. Edward Downes byl 54 let ženat s baletkou Joan, která onemocněla nevyléčitelnou rakovinou slinivky a jater. To bylo v roce 2009, dávno po mém odchodu z Austrálie. Edward nechtěl žít bez ní sám. Dohodli se na společném spáchání sebevraždy. „Assisted suicide“ je však ilegální v Anglii, a proto odjeli do Švýcarska, kde je zákonem povolená. V Zurichu je klinika Dignitas a ta za 7.000 dolarů za pacienta zařídí smrt barbituráty. Vypili malé množství čiré tekutiny, lehli si do postele vedle sebe, vzali se za ruce, usnuli a během několika mála minut byli mrtvi. Dozvěděl jsem se o tom z článku v časopise TIME ze 3. srpna 2009. Někdo řekne „krásné, romantické“ jiný řekne „hrozné“. Downes byl pravděpodobně inspirován Verdiho operou Aida.

Líza ale trpěla v Austrálii velkými depresemi. Zvlášť v poslední době. Když odcházela do Austrálie v roce 1971, byla přesvědčená, že tam dokončí teologická studia a stane se luteránskou pastorkou. Tím se jí splní nejen její sen, ale i „povolání“ od Boha. Z nějakého důvodu cítila, že Bůh si ji vybral. Její matka ji ve volbě tohoto studia podporovala a v Líze se shlížela, neboť i ona se v mládí chtěla stát pastorkou, ale to tehdy nebylo ještě v Norsku možné. Bohužel se zjistilo, že v Austrálii to stále ještě možné nebylo. Kdyby byli dovolili Líze na semináři studovat, postavilo by je to do situace, že by museli řešit otázku ženských pastorů, a do té situace se nechtěli postavit. Líza se ale nechtěla smířit s tím, že se nestane pastorkou a přemýšlela, jak dokončit svá studia na Det teologiske menighetsfakultet v Oslu. Už ji zbývaly jen 2 roky! Věřila, že tyto 2 roky udělá za 1 rok, bude vysvěcená, stane se pastorkou a pak se vrátí do Austrálie s dokončenými studiemi a postaví luteránskou církev před hotovou věc. Do této doby jsem měl já šanci si zahrát v orchestru, nyní ona bude mít šanci dokončit svá studia a až se vrátíme do Austrálie, budeme mít šanci oba. Zažádal jsem si tedy v orchestru o roční neplacenou dovolenou a tu mi pan K. Mackenzie-Forbes 16.9.1974 povolil. Dobu stanovil od 1.12.1974 do 2.1.1976

Ještě nesmím zapomenout, že jsem si v Austrálii musel udělat nový řidičák, protože ten starý, americký, mi myslím propadl, a navíc jsem do budoucna potřeboval i mezinárodní řidičský průkaz. Vzpomínám, jak jsem byl tehdy při zkoušce nervózní, protože jsem s řízením v Austrálii neměl žádné zkušenosti, australské značky mi nic moc neříkaly, a navíc se jezdilo po levé straně. Při zkoušce jsem udělal několik chyb, největší snad byla, že jsem dal přednost tramvaji v obráceném směru, právě kvůli ježdění vlevo. Zkoušejícímu se mě nakonec zželelo a nechal mě projít. Vysvětlil jsem mu, že za krátkou dobu budu odjíždět do ciziny, kde se jezdí po pravé straně a nebudou žádné problémy. Nakonec mi ještě řekl: „You will be a nuisance on the road“. (Budete otrava na silnici.)

Abych se mohl do Austrálie po roce vrátit, zažádal jsem si o australské občanství. Nejen proto, ale protože jsem ho i strašně chtěl! Můj český „Zvláštní pas“ na který jsem vycestoval do Egypta už 31.10.1972 pozbyl platnosti a též má americká „green card“ byla, jak už víme, neplatná, a tak jsem potřeboval cestovní doklad. Moje žádost byla schválena a byl jsem pozván i s příbuznými a známými na obřad, jenž Department of Immigration pořádal ve Scots Hall ve středu 16. října 1974 ve 2 hodiny odpoledne. Na tomto obřadu jsem musel složit Přísahu věrnosti Jejímu Veličenství Alžbětě II, královně australské. Celé znění této přísahy považuji za tak důležité, že ho zde přeložím v plném znění do češtiny:

PŘÍSAHA VĚRNOSTI
Já, Petr Jaroslav Šetek, se zříkám všech jiných loajálností a přísahám při Bohu Všemocném, že budu věrný a vpravdě poslušný Jejímu Veličenstvu Alžbětě II, královně australské, jejím dědicům a následníkům podle zákona a že budu věrně dodržovat zákony Austrálie a plnit své povinnosti jako australský občan.

Na základě australského občanství mi byl 17. října 1974 vystaven australský pas a mohl jsem teď už odcestovat. Martin měl už taky pas a Líza měla svůj norský.

Líza nechtěla čekat v Melbourne, než já dokončím sezónu. Vyřídila si studium teologie na Marquette University v Milwaukee, kde, jak víme, bydlela mamka s Karlem i Zuzana s Veronikou. Zuzana právě dokončila školu MATC (Milwaukee Area Technical College) a začínala se studiem Medical technology též na Marquette University. Líza vzala Martina a 28.9.1974 s ním odletěla do Milwaukee. Mamka a Karel bydleli tehdy na 2840 N 49th Street a Líza se s Martinem ubytovala u nich. Ještě než Líza a Martin odletěli z Melbourne, sbalili jsme veškeré své osobní věci a připravili je k odeslání lodí do Norska. Bylo jich 19 různých zavazadel, představujících 2.44 m3 vážících 660 kg. Již si nepamatuji, jakým způsobem jsem dopravil věci do přístavu, nebo jestli si dopravce pro ně přijel. Jisté však je, že 4. října 1974 bylo všechno již v přístavu a naloženo na palubu lodi Barranduna s cílem Oslo.

V orchestru jsem dostal roční neplacenou dovolenou s tím, že se mohu vrátit. S Lízou jsem měl domluveno, že dokončí teologická studia v Oslu za jeden rok, nechá se vysvětit na kněžku, či pastorku a poté se vrátíme do Austrálie. Líza měla však špatné zkušenosti s Austrálií, v Norsku mohla jako pastorka pracovat, v Austrálii by byla musela dělat něco jiného, a tak se po roce odmítla do Austrálie vrátit. Já jsem se musel rozhodnout mezi rodinou a kariérou. Rozhodl jsem se pro rodinu a do Austrálie se už nevrátil. Dosud si ale držím australské občanství.


Ukázka jak vypadalo osvědčení o australském občanství (vlevo) a jak vypadala přísaha věrnosti

Je vidět, že Australané brali občanství vážně

(Později, když už jsem žil v Norsku, se mě Norové ptali, proč si neberu norské občanství. Odpověděl jsem, že jsem už přísahal věrnost anglické královně a že přece nemohu slib porušit. Nechtěli tomu věřit.)