Každé dítě je svým způsobem odborník na soudobé techniky, říká Monika Štreitová.
Flétnistka a flétnová pedagožka Monika Štreitová se dlouhodobě věnuje interpretaci soudobé hudby. Má za sebou řadu nahrávek. Jednou z posledních je album Sérenade aux Étoiles (2021), jež představuje tvorbu skladatelek několika staletí, od středověké Hildegardy z Bingenu až po současnou Sofii Gubajdulinu. Nedávno vydala svou první knihu, kde se zaměřuje právě na současné flétnové techniky.
Co vás přivedlo k soudobé hudbě?
Moje cesta vedla přes umění všeobecně. Můj otec je výtvarník, díky tomu jsem měla kontakt s výtvarným uměním, i s tím současným, od začátku. Otec pořádal výstavy dokonce přímo u nás doma. Díky tomu jsem měla i bezprostřední kontakt s žijícími autory, což bylo asi to nejdůležitější. Měla jsem možnost navštěvovat jejich ateliéry a fascinovalo mě to napětí, které tam můžete cítit, nadšení z tvorby a tvůrčího procesu.
A jak se to přeneslo do té hudby?
Myslím, že můj zájem o soudobou hudbu se váže k mému prvnímu učiteli na flétnu, Lubomíru Kantorovi. Ten napsal několik metodických knih. Jeho přítelem byl skladatel Petr Židek a Lubomír Kantor má v těch svých školách hry na flétnu u každého oddílu malé skladbičky od pana Židka, které byly napsány přímo pro něj a jeho žáky. Vždycky jsme je hrávali a mně díky tomu přišlo jako přirozené hrát skladby žijících autorů. To se pak se mnou neslo i na konzervatoř a mám to tak dodnes.
Co byste poradila někomu, koho soudobá hudba zajímá, ale cítí před ní třeba určitý ostych?
Nedávno jsem objevila skvělou knihu Valentiny Daldegan, to je brazilská učitelka hudby a flétnistka, jejíž manžel je skladatel. Razí teorii, že dítě, když se učí hrát na flétnu, produkuje vlastně hned současné techniky. Když se tón úplně nepovede, hned je z něj například eolický zvuk (vzdušný tón, pozn. red). Pokud dítěti neřekneme, že takto by to nemělo být, ale oceníme to a ukážeme mu, že takový zvuk v hudbě existuje, že má i svůj způsob zápisu, naučíme je to vnímat jako druh barvy zvuku, který má v hraní svoje místo. Jako je každé dítě abstraktní malíř, tak každé dítě je svým způsobem odborník na současné techniky.
Přijmout tuhle perspektivu může být pro vyučující náročné, pokud sami takovou zkušenost nemají. O co se podle vás mohou v této snaze opřít?
Rozšířené flétnové techniky jsou známé od 70. let minulého století a měly by patřit k našemu vzdělání. Je důležité, aby si to učitelé vyzkoušeli sami, aby absolvovali třeba nějaký kurz zaměřený na tyto techniky, přečetli si k tomu nějakou literaturu. Když si tyto techniky osvojí, mohou je pak využít v tom procesu výuky.
A jak je potom do výuky začlenit?
Nejjednodušší je adaptovat nějaká třeba běžná cvičení, která v hodinách používáme. Když vyměníte jeden nebo dva tóny za frullato nebo eolický tón, hned procvičujete i moderní techniku. Dobré je vyjít z toho, co se žák zrovna učí, aby techniky nevnímal jako něco odděleného od běžného rámce výuky. Můžete je použít v písničce, která je o nějakém zvířátku. Ten odlišný zvuk ho může hezky vystihovat. Z mojí zkušenosti jsou to barvy zvuku, které děti hrozně přitahují. Já sama miluju učit děti, úplné začátečníky. A měla jsem dokonce takové, které se jako první naučily frullato a až potom klasický zvuk. Důležité je to nechat otevřené jako nabídku, pracovat s širší paletou zvuku, pojmout to jako hru.
Doporučila byste zájemcům o rozšířené flétnové techniky nějakou konkrétní literaturu?
Samozřejmě svou novou knihu. (smích) Rozhodla jsem se ji vydat v češtině, právě proto, že tady téměř nic vydáno nebylo. Cítila jsem to jako takové své poslání. Ale v dnešní době je dostupné samozřejmě mnoho dalšího v ostatních jazycích. Knihy Pierra-Yvese Artauda, Roberta Dicka, Carin Levine a Bruna Bartolozziho jsou podle mě základní publikace, které by měl mít každý flétnista v originále doma.
Co bylo vaší motivací k vydání knihy?
Chtěla jsem ukázat, že skrze používání moderních technik může flétnista rozvíjet svůj tón. V knihách, které už existují a tomuto problému se věnují, jako třeba knihy Roberta Dicka, jsem postrádala historický kontext moderních technik a taky důkaz efektu těchto technik na žáky. O tom se v těch knihách nemluví. Chtěla jsem se taky zaměřit na využití těchto technik přímo ke cvičení konkrétních pasáží v klasické flétnové literatuře.
Ve vaší knize mě zaujal právě exaktní přístup. Vliv konkrétní techniky na tvorbu tónu dokládáte spektrogramy, což jsou grafická zobrazení spektra frekvencí zvuku. Ty obrázky podle mě musí přesvědčit i nejzarytější odpůrce moderních technik.
Bála jsem se, že spektrogramy budou trochu suchopárná součást výzkumu, ze kterého kniha vychází. Ale musím říct, že kdekoli jsem svou knihu zatím prezentovala, všichni měli největší zájem právě o ně. Chtěli si to vyzkoušet. Měla jsem ten software i na masterclassech, kde nám to umožňovalo posuzovat tón nejen sluchem. Vnímám, že děti i mladí lidé jsou čím dál víc lační po poznání. To, co stačilo dřív, už dnes nestačí. Jsou rádi, když si výsledek mohou tímto způsobem ověřit.
Je kniha Vliv současných technik na kvalitu tónu vaší první knihou?
Publikovala jsem zatím spíše články v angličtině a napsala jsem i několik předmluv k flétnovým metodikám, například právě Lubomíra Kantora nebo Jana Olejníka, která je založená na využívání lidové písně. Ale ráda bych v publikování pokračovala. Psaní o tom, k čemu jsem se roky sama dopracovávala, vnímám jako svou misi. Ráda se o to budu dál dělit.
Monika Štreitová: Vliv současných flétnových technik na kvalitu tónu
Zájem Moniky Štreitové o soudobou hudbu, potažmo o rozšířené flétnové techniky, nezůstává pouze v rovině vlastní interpretace. Štreitová, která je profesorkou flétny na univerzitě v portugalské Évoře, zkoumá též možnosti využití netradičních nástrojových efektů v pedagogickém procesu. Dokladem hloubky jejího zájmu je pak její nová kniha Vliv současných flétnových technik na kvalitu tónu, kterou v roce 2023 vydalo nakladatelství Togga.
Publikace shrnuje výsledky výzkumu, který autorka prováděla se svými studujícími a který se zaměřoval právě na vybrané experimentální flétnové techniky. Štreitová v knize představuje asi desítku nejpoužívanějších moderních flétnových efektů, a jejich možné kombinace, z hlediska jejich historie, způsobu tvoření i užití ve skladbách. Vidí je pak především jako prostředek kultivace flétnového tónu, jeho dynamické flexibility, barvy, ale i znělosti a intonace, což jsou fundamentální kvality využitelné v repertoáru napříč slohovými obdobími. Text doplňují spektrometrické snímky (zachycujících šíři zvukového spektra standardního tónu před použitím vybrané techniky a po něm), které tuto tezi autorky potvrzují. Jednotlivé příklady si lze díky QR kódům i poslechnout.
Kniha zaujme právě využitím exaktních metod v kombinaci s praktickou interpretační a pedagogickou zkušeností autorky. Věřím, že tak bude inspirací k hlubšímu studiu soudobé hudby i pro ty, jimž byla tato oblast dosud málo přístupná či nesrozumitelná.
Mg.A. Jana Jarkovská, Ph.D.
flétnistka
Konzervatoř v Teplicích
Napsat komentář