Osmého ledna se dožívá v plném zdraví a dobré pohodě devadesátky. Před rokem jsme o něm přinesli rozsáhlou osobní vzpomínku (S kyticí v ruce). Tentokrát je to krátká připomínka skvělého člověka a muzikanta Jana Olejníka.
A zároveň možnost pro všechny, kteří ho znají a chtěli by ho pozdravit na webu ČFA. Jistě ho to potěší. I když patří mezi ty, kteří jsou nápadní svou nenápadností a na žádné okázalosti si nepotrpí.
Za sebe Vám přeji, milý pane Olejníku, dny naplněné pohodou a harmonií, kterou jste kolem sebe rozdával nejen v té podobě hudební, ale i svým slovem, dobrým příkladem či úsměvem.

ML

Životopis Jana Olejníka

Narodil se 8. ledna 1930 ve slovácké vesničce Květná u Uherského Brodu jako nejmladší z pěti dětí. Od útlého dětství se věnoval hudbě. V šesti letech začal hrát na housle, od třinácti si přibral kytaru. Dramatický zlom v jeho životě nastal v červnu roku 1945, kdy po střetu s bojovými prostředky oslepl. Rázem musel změnit všechny své životní plány. Od března 1946 se stal studentem Státní hudební pedagogické školy pro nevidomé na Hradčanech. Malou vísku musel vyměnit za velkoměsto. Překonat tuto zásadní životní změnu mu pomohla jeho víra i spolužáci. Rád vzpomíná na Stanislava Šebka, Zdeňka Choudka nebo Karla Jelínka, který ho přivedl k příčné flétně. Začal hrát také na klavír. Na flétnu ho učil Otakar Heindl, na klavír Alois Perman. Oba dva patřili mezi uznávané nevidomé hudebníky. Po komunistickém puči v roce 1948 byli všichni učitelé i studenti přesunuti z Hradčan do Deylova ústavu (dnešní Konzervatoř Jana Deyla) na Maltézské náměstí. Jan Olejník mezi nimi ale nebyl. Jako věřící katolík se odmítl podřídit ideologickému nátlaku, který považoval náboženství za „opium lidstva.“ Jako už tolikrát předtím mu pomohl jeho o 16 let starší bratr Josef, katolický kněz a znalec Gragoriánského chorálu, který studoval v Římě. Zařídil svému bratrovi soukromé hodiny příčné flétny a klavíru v Olomouci, kde sám půspbil. Aby mohl Jan Olejník vyučovat, musel mít tzv. Státní zkoušku v daného oboru. Tu se mu podařilo získat ve hře na příčnou flétnu v roce 1951 na Státní konservatoři v Praze (předseda zkušební komise byl prof. Josef Bok), a o dva roky později z klavíru na konzervatoři v Brně. Od roku 1968 studoval hru na příčnou flétnu na Pražské konzervatoři u prof. P. Brocka (byl přijat do čtvrtého ročníku studia při zaměstnání). Absolvoval v roce 1971. V klavíru se zdokonaloval u profesorky Miluše Kárové na kurzech v Bechyni. Od 50. do 70. let se pravidelně zúčastňoval kurzů pro pedagogy na Státní hudební škole pro nevidomé (dnešní Konzervatoř J. Deyla).
V roce 1954 se oženil s Olgou Seifertovou. Narodily se jim dvě děti, Jana a Petr. Manželé chtěli zůstat v Olomouci, ale nemohli zde sehnat bydlení. Volba proto padla na Kladno, kde měla paní Olejníková příbuzné, u kterých mohli bydlet. V novém prostředí nemohl jan Olejník dlouho najít zaměstnání. S učením nakonec začal v Osvětové besedě, kde ovšem neměl stálý plat a byl tak závislý na počtu žáků. Od roku 1955 začal vyučovat v Lidové škole umění v Hornické ulici. Tam potom úspěšně působil dlouhá desetiletí. Začínal s výukou hry na klavír, který v 70. letech vystřídala příčná flétna a o něco později i zobcová flétna.
Od 70. let byl jmenován do celostátní komise a vedl semináře metodiky v nástavbovém školení pro učitele LŠU. Vychoval řadu úspěšných žáků, kteří později studovali na konzervatořích a HAMU. Z celostátních soutěží přivezli jeho žáci přes 50 ocenění, z toho 22 prvních cen a 3 tituly absolutního vítěze. Napsal Etudy pro altovou zobcovou flétnu, a Etudy a písničky pro příčnou flétnu. Oba tituly se dodnes běžně používají při výuce. 28. března 2002 mu byla udělena Ministerstvem školství Medaile 1. stupně za celoživotní tvůrčí pedagogickou a výchovnou činnost. 27. října 2010 byl oceněn v Městském divadle Kladno  Cenou  statutárního města Kladna. Žije spokojeně u svého syna Petra v malé vesničce Málkov.