Nikdy jsem ho neviděl s bílou holí. Vždycky se někdo našel, kdo ho rád doprovodil. Tmavé brýle s hnědou obroučkou nosil ale stále. V létě to mohlo vypadat na nemoderní sluneční brýle, stejně tak jako v zimě, když napadl sníh a svítilo slunce. Zbývalo ještě jaro a podzim. To si náhodný pozorovatel jasně uvědomoval, že má před sebou nevidomého člověka.
Kdy a kde jsem ho potkal poprvé, vím zcela přesně. Bylo to na adventním koncertě jeho žáků v prosinci roku 1967 v tehdy ještě Lidové škole umění v Hornické ulici na Kladně. Tam trávil všechna pracovní odpoledne i večery, nezřídka i soboty dopoledne. To, když bylo před koncertem jeho žáků, nebo před soutěží.
Chodil jsem do stejné „Lidušky“ od svých sedmi let. Ve futrálu jsem měl housličky. Nejdřív „čtvrtky,“ potom „půlky“ a v sedmé třídě ZŠ už „celé“ housle. „Tříčtvrtky“ jsem přeskočil. Tak jsem toužil po tom hrát na velké housle, na které tehdy exceloval Vašek Hudeček. Byla to zjevná metodická chyba, kterou stará paní učitelka Vosečková neuhlídala. A možná i to přispělo k zásadnímu obratu v mém hudebním životě.
Ten přišel právě na již zmíněném adventním koncertě žáků pana učitele Jana Olejníka. Pozvali mě bratři Sovákové, Karel a Jakub. Znal jsem je z Junáka. Psal se rok 1967 a ledy tály. Proto mohu napsat, že jsem je znal z Junáka. O dva roky později už by to byla utopie, nebo konspirace. Starší Karel byl „bedna.“ Tak jsme tehdy říkali fyzicky vyspělým jedincům. V oddíle měl přirozenou autoritu nejen pro svou fyzickou sílu, ale i pro uvážlivé rozhodování. O něco mladší, ale o půl hlavy vyšší Jakub, byl hezounek a na svém zevnějšku si zjevně zakládal. Měl úspěchy u dívek a očividně ho to těšilo.
Seděl jsem v obdélníkovém sále kladenské „Lidušky“ a čekal na vystoupení Karla a Jakuba. Co mohu očekávat od začátečníků (byť byli o pár let starší), kteří hrají od září? Ať jsem počítal, jak jsem chtěl, vždycky mi z toho vyšly tři a půl měsíce. Tři a půl měsíce hrají na flétnu a už se hrnou na pódium! A já pilně cvičím na housle už skoro pět let-a nic…  Ano, vystupoval jsem ve smyčkovém souboru, ale sólově, to ne. To se mi honilo hlavou, když jsem netrpělivě čekal na jejich vystoupení. Konečně dozněla jedna z dvouhlasých invencí pro klavír J. S. Bycha (ještě po padesáti letech si pamatuji i tenhle detail!) a oba se objevili na vyvýšeném pódiu. Vlastně byli tři. Karel měl vedle sebe mladistvě vypadajícího muže s tmavými brýlemi, který se ho držel za pravou ruku. Dovedl ho ke klavíru, kde ho usadil. Potom přešel k připravenému pultu. Ten byl postaven tak, aby oba viděli na klavíristu. Naladili si a spustili. Hráli jednoduché  koledy a já poslouchal s otevřenou pusou. Opravdu hráli, neskřípali jako já po skoro pěti letech cvičení, netrápili se. Čekal jsem rozpaky, trému…  Ale slyšel jsem čistý zvuk dvou příčných fléten decentně doprovázený klavírem. Tak já se trápím prstoklady a polohami už skoro pět let, a pořád se ozývá víc skřípání a pazvuků než čistých tónů. A oni po tak krátké době vyhrávají koledy. Tak to teda ne!!! Něco se ve mně zlomilo, nebo spíš zhroutilo. Jako když vezmete houslím duši. Ten dřevěný kolíček, který spojuje vrchní a spodní desku. Schovaný, a tudíž nenápadný kousek dřívka. Bez něho jsou ale i ty nejlepší housle jen kusem dovedně opracovaného dřeva..
Koncert skončil a já věděl, co musím udělat. Šel jsem za nimi, pogratuloval jim a nevěřícně kroutil hlavou. „Já hraju na housle mnohem dýl, ale takhle bych to nezahrál,“ doplnil jsem své rozpaky. Smáli se a říkali něco v tom smyslu, že to dají na pusu a hrajou. Sebral jsem odvahu (bylo mi 12 let!) a požádal Karla, zda by mě nemohl zavést za svým učitelem. S údivem jsem zjistil, že to je ten pán v tmavých brýlích, který je doprovázel na klavír. Než jsme k němu došli, dostal jsem instrukci, jak se mám chovat. „Když ti bude podávat ruku, tak ji sám uchop, protože on tě nevidí.“ Karel mě představil jako kamaráda, který by chtěl hrát na flétnu. Řekl jsem, že chci hrát na flétnu jako Karel a Jakub. Zasmál se. „Až budeš na hodině houslí, tak se zastav,“ řekl mi přívětivým hlasem. A já to při nejbližší příležitosti udělal a domluvili jsme se.
Celý další školní rok jsem „dohrával“ na housle a nadšeně cvičil na flétnu. Housle byly setrvačností; nemohl jsem jen tak odstřihnout těch pět let s nimi spojených. Ale favoritkou byla příčná flétna. A pan učitel (jak jsme mu všichni říkali) dobrým duchem. Ano, byl dobrým duchem. K té převaze duchovního principu nad tím tělesným napomáhala i jeho štíhlá a vzpřímená postava, tichý (dnes bych řekl i pokorný) hlas, mladistvý vzhled a chůze. Když jsem ho občas doprovázel domů a šli jsme známou, tolikrát prochozenou cestou, našlapoval tak lehce, a já měl pocit, že se každou chvíli odlepí od země a vánek ho bezpečně donese až domů.
Za půl roku! jsem udělal zkoušku do přípravného ročníku tehdy ještě Státní konservatoře v Praze a od deváté třídy ZŠ už jsem dvakrát týdně jezdil na hodiny k prof. Petru Brockovi. Ten mě připravil ke zkouškám, takže v lednu roku 1970 jsem věděl, že jsem byl přijat na konzervatoř.
Ale vraťme se o trochu nazpět. Rok 1968 byl pro mě (na rozdíl od většiny společnosti) dobrým rokem. V lednu jsem úspěšně složil zkoušku do přípravného ročníku (jak už jsem řekl). Že to byl přípravný ročník a že to ještě vůbec neznamená, že budu na konzervatoř přijat, mě vůbec neznepokojovalo. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že už teď jsem řádným posluchačem konzervatoře. Nepřipouštěl jsem si žádné překážky či nejistoty. Podle toho také vypadal můj přístup ke školním povinnostem v osmé, ale hlavně v deváté třídě ZŠ. Z premianta se stal ignorant. Kromě příčné flétny už mě nic nezajímalo. A podle toho měly vypadat i známky na vysvědčení. Zachránil mě jeden učitel, který měl v ZŠ Julia Fučíka značný vliv. Vedl školní sbor a zrovna se připravovali na nějakou soutěž a potřebovali flétnu. Vzpomněl si na mě a já měl vyhráno. Ze čtyřek, které mi hrozily, se rázem staly dvojky.
Do stejné třídy se mnou chodili ještě dva výborní muzikanti, Honza a Milan. Honza hrál na klavír, Milan na housle. Honza šel po deváté třídě na gymnázium, ale hned po jeho skončení jsme se potkali na konzervatoři. S Milanem jsme se potkávali na konzervatoři hned po skončení deváté třídy.
Začali jsme si říkat Trio con brio. To jsme si našli v Italském hudebním názvosloví a znamená to „ohnivě.“ Někdy se z bria stalo „blio,“ a to jsme často a velice rádi skloňovali… Bavilo nás dělat si z tohoto námi nechtěného seskupení legraci, protože nás automaticky naše okolí spojovalo dohromady. Obrat nastal, když nám v „Lidušce“ oznámili, že bude slavnostní koncert pro soudruhy z Krajského výboru strany, na kterém budeme vystupovat nejen sólově, ale také jako komorní hráči. Volba padla na Trio Josefa Suka S kyticí v ruce. Byla to jistě volba účelová, protože bylo potřeba najít snadnější skladbičku pro nás tři, tedy pro flétnu, housle a klavír. Teď už jsme tedy byli opravdové trio. A protože mě a Honzu učil pan učitel Olejník, byl pověřen ředitelem školy, aby se tohoto důležitého úkolu ujal a tuto skladbičku nastudoval. Říkám skladbičku, protože trvá asi tři minuty. Kdo ji zná, musí souhlasit s tím, že je opravdu snadná. Myslím, že jsme ji všichni tři zahráli hned napoprvé „z listu,“ tedy bez jakékoliv přípravy. To je důležitá informace, protože o to víc času jsme měli při společné přípravě na mimohudební projevy.
Mistrem v tomto oboru byl bezesporu Honza. Jeho grimasy, slovní projev i neuvěřitelné pohybové schopnosti byly nepřekonatelné. Uměl nás dva rozesmát, kdy se mu zachtělo. A jemu se chtělo pořád. Jak jsme se sešli, už nám masíroval bránici.
Než jsme nastoupili na pódium, Honza (byl zase v ráži) nás uvítal otázkou: „Co to vlastně hrajeme?“ Podívali jsme se na sebe s Milanem nechápavě a on potichu zazpíval: „S puškou v ruce, s ohněm v srdci a s kladivem nad hlavou.“ Byla to zjevná narážka na píseň z Východu, kterou jsme znali z hodin zpěvu. „Musíte to hrát procítěně, soudruzi,“ agitoval. A plynule přešel do reklamního sloganu: „Komu se nelení, ten má za ušima… špínu a kamení, volové!“ Potom zajódloval (to mu šlo výborně, protože právě mutoval). Svůj výstup zakončil otázkou na mě: „Kam ty bydliš?“ A sám si dal nečekanou odpověď: „Nevim, naši popojeli.“
Naštěstí jsme hráli jako poslední. Pro nás naštěstí (měli jsme už po svých celkem úspěšných sólových výstupech), pro publikum pravým opakem. Nedohráli jsme, jak se dalo předpokládat. Dostal jsem asi po dvou taktech takový záchvat smíchu, že jsem málem překousl flétnovou hlavici. Milan na tom byl stejně, ale (i když s obtížemi) pokračoval v hraní. Jediný Honza hrál bez jakýchkoli emocí, věcně, přesně a nechápavě kroutil hlavou. Musel jsem odejít, slzy smíchu mi zřetelně tekly po tváři. V místnosti za pódiem naštěstí nikdo nebyl. Rychle jsem položil flétnu na stůl a utekl na záchod, kde jsem se zamkl v kabince. Usilovně jsem přemýšlel, co mám dělat. Uvědomoval jsem si, že to může být pěkný průšvih. A pak jsem dostal spásný nápad. Co kdyby mě bolelo břicho a já musel skutečně do kabinky? Asi jsem snědl něco špatného… Odemkl jsem, umyl si ruce i obličej vodou a utřel se do odmotaného toaletního papíru. Prošlo to. Ale bylo to o fous…
Někdy si říkám, že panu učiteli dodnes dlužíme vysvětlení. Je to už dávno, za chvíli to bude padesát let. Ale co bychom mu řekli? Že Honza se minul povoláním, že to byl rozený komik? Že jsme mu nechtěli dělat nějaké problémy (vždyť to byl on, kdo nás připravoval na důležitý koncert pro stranickou smetánku). Že nás to mrzí…
Ale právě proto, že Vás, pane učiteli, znám tak dlouho, vím, že už není co vysvětlovat. Dávno jste nám tu klukovinu, která pro Vás mohla mít dalekosáhlé následky, odpustil. A to tak důkladně, že už o ničem ani vědět nechcete… Ani jeden z nás ale na Vaši velkomyslnost, mírnost, tichost, laskavost a zápal pro hudbu nezapomněl. To jsou ale všechno vlastnosti, které puberťáci (ať už jsou jakkoliv staří) nedocení. K tomu musí člověk dozrát. Snad se tak už stalo. Ta kytice, kterou Vám teď symbolicky posílám za všechny Vaše žáky, má podobu vděčných vzpomínek na dobrého člověka.

Miroslav Lopuchovský

Životopis Jana Olejníka

Narodil se 8. ledna 1930 ve slovácké vesničce Květná u Uherského Brodu jako nejmladší z pěti dětí. Od útlého dětství se věnoval hudbě. V šesti letech začal hrát na housle, od třinácti si přibral kytaru. Dramatický zlom v jeho životě nastal v červnu roku 1945, kdy po střetu s bojovými prostředky oslepl. Rázem musel změnit všechny své životní plány. Od března 1946 se stal studentem Státní hudební pedagogické školy pro nevidomé na Hradčanech. Malou vísku musel vyměnit za velkoměsto. Překonat tuto zásadní životní změnu mu pomohla jeho víra i spolužáci. Rád vzpomíná na Stanislava Šebka, Zdeňka Choudka nebo Karla Jelínka, který ho přivedl k příčné flétně. Začal hrát také na klavír. Na flétnu ho učil Otakar Heindl, na klavír Alois Perman. Oba dva patřili mezi uznávané nevidomé hudebníky. Po komunistickém puči v roce 1948 byli všichni učitelé i studenti přesunuti z Hradčan do Deylova ústavu (dnešní Konzervatoř Jana Deyla) na Maltézské náměstí. Jan Olejník mezi nimi ale nebyl. Jako věřící katolík se odmítl podřídit ideologickému nátlaku, který považoval náboženství za „opium lidstva.“ Jako už tolikrát předtím mu pomohl jeho o 16 let starší bratr Josef, katolický kněz a znalec Gragoriánského chorálu, který studoval v Římě. Zařídil svému bratrovi soukromé hodiny příčné flétny a klavíru v Olomouci, kde sám půspbil. Aby mohl Jan Olejník vyučovat, musel mít tzv. Státní zkoušku v daného oboru. Tu se mu podařilo získat ve hře na příčnou flétnu v roce 1951 na Státní konservatoři v Praze (předseda zkušební komise byl prof. Josef Bok), a o dva roky později z klavíru na konzervatoři v Brně. Od roku 1968 studoval hru na příčnou flétnu na Pražské konzervatoři u prof. P. Brocka (byl přijat do čtvrtého ročníku studia při zaměstnání). Absolvoval v roce 1971. V klavíru se zdokonaloval u profesorky Miluše Kárové na kurzech v Bechyni. Od 50. do 70. let se pravidelně zúčastňoval kurzů pro pedagogy na Státní hudební škole pro nevidomé (dnešní Konzervatoř J. Deyla).
V roce 1954 se oženil s Olgou Seifertovou. Narodily se jim dvě děti, Jana a Petr. Manželé chtěli zůstat v Olomouci, ale nemohli zde sehnat bydlení. Volba proto padla na Kladno, kde měla paní Olejníková příbuzné, u kterých mohli bydlet. V novém prostředí nemohl jan Olejník dlouho najít zaměstnání. S učením nakonec začal v Osvětové besedě, kde ovšem neměl stálý plat a byl tak závislý na počtu žáků. Od roku 1955 začal vyučovat v Lidové škole umění v Hornické ulici. Tam potom úspěšně působil dlouhá desetiletí. Začínal s výukou hry na klavír, který v 70. letech vystřídala příčná flétna a o něco později i zobcová flétna.
Od 70. let byl jmenován do celostátní komise a vedl semináře metodiky v nástavbovém školení pro učitele LŠU. Vychoval řadu úspěšných žáků, kteří později studovali na konzervatořích a HAMU. Z celostátních soutěží přivezli jeho žáci přes 50 ocenění, z toho 22 prvních cen a 3 tituly absolutního vítěze. Napsal Etudy pro altovou zobcovou flétnu, a Etudy a písničky pro příčnou flétnu. Oba tituly se dodnes běžně používají při výuce. 28. března 2002 mu byla udělena Ministerstvem školství Medaile 1. stupně za celoživotní tvůrčí pedagogickou a výchovnou činnost. 27. října 2010 byl oceněn v Městském divadle Kladno  Cenou  statutárního města Kladna. Žije spokojeně u svého syna Petra v malé vesničce Málkov.