Flétnista na cestách životem (16)

Vážení flétnisté,

byl jsem vyzván, abych opět pokračoval ve vyprávění o svém životě jako flétnista, který žil a pracoval větší část svého života v zahraničí. Od posledního příspěvku uplynul už více než rok. Mnoho se v té době událo v mém životě, což způsobilo delší odmlku. Nejdůležitější bylo to, že jsem onemocněl rakovinou a nějakou dobou jsem se pohyboval mezi životem a smrtí. Nemám v úmyslu rozebírat svou nemoc, jen bych chtěl říci, že jsem teď na tom celkem dobře, i když o vyléčení mého druhu rakoviny není ani řeči. Spíš se jedná jen o prodlužování života. Chtěl bych ale zdůraznit, že jsem s léčbou ve špičkové norské nemocnici Radiumhospitalet velice spokojen. Dávají mi nákladnou léčbu imunoterapií, kterou bych ve svém věku 80 let nedostal asi v žádné jiné zemi. Pokračuji ve vyprávění, které Vás doufám nebude nudit.

Co jsem dělal já v Oslu po příletu z Austrálie? Nejdříve jsem se zapsal na norštinu na Osloskou univerzitu. (Nebudu před Vámi skrývat, že mám problémy s tvary slova Oslo. Nabízí se ve skloňování tvary Osla, Oslu, Oslem a jako přídavné jméno oslovský, osloský či oselský. No a pak máme ještě tvary ženského a středního rodu, kterými Vás, trpělivé čtenáře, nebudu zatěžovat. Buďte tedy ke mně shovívaví).

Bylo mi jasné, že bez znalosti norštiny bych byl v Norsku nemožný. Už tehdy existovaly různé kurzy norštiny, ale já jsem směřoval co nejvýš. Nechtěl jsem se zařadit mezi negramotné přistěhovalce. To mi bylo povoleno na základě maturity z „Jedenáctiletky“ a státnice z angličtiny na Jazykové škole v Praze. Pak jsem však musel mít uznaný i tzv. Examen philosophicum, zkouška obsahující filozofii, logiku a myslím psychologii.

Nemusel jsem ji dělat, uznali mi i „marxistickou filozofii“ z Pražské konzervatoře! 2. července 1975 jsem dostal od Univerzity dopis, že mohu začít studovat na Filosofické fakultě (Fakulty of Arts) v akademickém roce 1975-76. Nastoupil jsem do podzimního kurzu norštiny na úrovni 2C, na jehož konci jsem zdárně udělal zkoušku s prospěchem 2.0.

Když už jsem u té norštiny, nesmím opomenout, že jsem se na podzim následujícího roku (1976) opět zapsal na norštinu, jmenovitě do „Pokročilého teoretického a praktického semináře norské gramatiky“ k profesoru Jakobu Grafovi. Výuka byla fantastická. Gramatika byla přesně podle mého gusta, pěkně do hloubky, tak jak jsem byl zvyklý u Dr. Schejbala v Jazykové škole v Praze. Na konci se mně opět podařilo udělat zkoušku s prospěchem 2.4.

Jen krátce bych chtěl podotknout, že než se začne člověk učit norsky, musí se rozhodnout, kterou norštinu se bude učit. V Norsku jsou norské jazyky dva Bokmål a nynorsk. Ve městech se používá bokmål, na venkově různé dialekty nynorsk. To ale neznamená, že bokmål je jen jeden. Existuje jako radikální, moderátní a konzervativní. Jaké tvary se příchozí do Norska bude učit, záleží na tom, která politická strana vládne. Albeiderparti propaguje koncovky „a“. Pravicová Høyre koncovky „en“ Navíc je zde ještě jedna forma norštiný, tzv. riksmål, který je napůl dánština. Je to na zbláznění. Je důležitý i postoj Norů k jazyku. Češi vzhlížejí s úctou k Ústavu pro jazyk český AV ČR, který určuje správné tvary češtiny, zatímco postoj Norů je tento: „Já budu mluvit, jak chci, a nikdo mi nebude nic předepisovat.“

Nechám na Vás, abyste posoudili závažnost problémů, s jakými se flétnista v cizině potýká kromě hraní na flétnu.

Poté jsem se zapsal na češtinu a angličtinu a nějakou dobu jsem do kurzů chodil. Jednou mi ale profesorka češtiny paní Rinnan řekla, že tam nemám co dělat, že kurs není pro Čechy. Já jsem byl vždy nadmíru zvídavý a asi jsem jí kladl nepohodlné otázky, a tak se mě potřebovala zbavit. Českou literaturu tam učila známá Milada Blekastad, která v roce 1969 získala doktorát za práci Comenius : Versuch eines Umrisses von Leben, Werk und Schicksal des Jan Amos Komenský. Přeložila do norštiny biografii Jana Amose Komenského a díla některých českých spisovatelů, jako jsou Karel Čapek, Ivan Klíma, Milan Kundera, Ludvík Vaculík a Václav Havel. Pokud jde o kurz angličtiny, nebyl přesně podle mého gusta. Já jsem měl zájem jen o anglickou gramatiku a oni kladli důraz převážně na literaturu a reálie. Mně se do literatury nechtělo, a tak jsem i angličtinu vzdal. Po mnoho let poté jsem každoročně „svědomitě“ platil tzv. „semesteravgift“ a předstíral jsem, že studuji ke zkouškám. Vyplatilo se mi to, protože jsem jako student všude jezdil za poloviční cenu. Zpočátku jsem to myslel upřímně.

Kromě toho jsem též vypomáhal ve Filharmonii. Na důkaz přikládám i několik účetních dokladů a program, v němž jsem hrál 1. flétnu za Per Øiena.

Už nevím, kdo mi výpomoc zařídil, jestli to byl flétnista Torkil Bye, jehož manželka Hanne byla vzdálenou Lízinou příbuznou, anebo Karel (můj otčím), který ještě před pár lety ve Filharmonii hrál. V každém případě šlo o „tlačenku.“ Filharmonie byl vynikající orchestr. Snažil jsem se, co jsem mohl, ale cítil jsem, že požadavky byly nad moje síly. Dirigoval nás tehdejší šéf orchestru Řek Miltiades Caridis a 1. flétnu tam hrál Per Øien, který přišel do orchestru po Ørnulfu Gulbransenovi. Na místo ve Filharmonii jsem absolutně doufat nemohl a rovněž ne i v jiných norských symfonických orchestrech nebo v opeře, odkud žádný flétnista nikdy neodejde (ledaže do penze, nebo na hřbitov). Rozhodl jsem se tedy učit.

V říjnu 1975 jsem nastoupil v Toneheim Folkehøgskole v Ridabu na okraji Hamaru. Rektorem tam byl Ola Røkkum. Byl jsem tam jediným učitelem flétny.

Dojížděl jsem tam z Osla vlakem každý pátek ráno a večer se vracel. Škola mi platila výlohy s cestováním i taxíka z nádraží do školy a zpět. Pamatuji se, že to bylo poměrně namáhavé. Vstával jsem brzy ráno, pak metrem (T-banem) na vlak, načež 2 hodiny vlakem do Hamaru, celý den jsem učil s jedinou přestávkou na jídlo, pak taxíkem na nádraží, vlakem do Osla a metrem domů. Chodil jsem domů úplně vyždímaný. Toneheim Folkehøgskole byla pro maturanty, kteří chtěli studovat hudbu na konzervatoři nebo v musikkhøgskole, ale nedostali se tam. Potřebovali se zlepšit a tuto možnost jim Toneheim Folkehøgskole poskytovala. I když jsem nerad učil (raději bych byl hrál v orchestru), bylo učení zajímavé, protože žáci byli pokročilí a mohl jsem s nimi probírat i těžší flétnový repertoár, jako sonáty, koncerty etc.

I když mě Ola Røkkum přijal jako učitele flétny na doporučení Mortena Jacobsena, přítele Øivinda Grovena, slavného norského varhaníka a skladatele, jehož skladbu ”Solstemning“ jsem předvedl na koncertě v Mortenově koncertním sále v Espě, nemohl mi nabídnout trvalé místo, dokud jsem neměl ohodnocené vzdělání. Zatím mě ale nechal učit. Teprve v červnu 1976 přišlo z Kongelige kirke- og undervisningsdepartementet vyhodnocení mých studií na Pražské konzervatoři, podle nichž jsem měl vzdělání rovnocenné se vzděláním na norské Musikkhøgskole a navíc ještě praxi v orchestru. Jediné, co mi podle nich chybělo, byla pedagogika (což nebyla úplně pravda), a tu jsem si mohl dodělat na Musikk-høgskole. Pro učení na škole dále vyžadovali, abych složil zkoušku z norštiny pro „zahraniční odborné učitele“. Do té doby, než toho všeho dosáhnu, jsem měl dostávat mzdu jako adjunkt.

V době, kdy jsem začal vyučovat na Toneheim Folkehøgskole se přihodilo něco, co se ukázalo, že bylo pro můj budoucí život a kariéru osudné. Dostal jsem dopis od pana Wolfganga Seyda z Australian Elizabethan Theatre Trustu datovaný 25. září 1975, ve kterém mě nabízí místo „Zástupce 1. flétnisty“ v Melbournském orchestru na doporučení pánů Reida a Lanchberyho s tím, že moje pikolové místo by obsadil Kevin Thomas, můj kolega z orchestru. Vřele mi doporučuje, abych tuto nabídku přijal. Byl to strašný šok, který mě postavil před hrozné dilema: zůstat s rodinou, nebo ji opustit.

Pokud bych se chtěl vrátit do orchestru v Austrálii, musel bych nastoupit do 2. ledna 1976. I kdyby byla Líza dokázala dokončit svá teologická studia za jeden rok místo za dva, nemohla být do té doby hotova. Stejně bych byl musel odjet sám. Navíc byla ještě těhotná v 5. měsíci a dítě se mělo narodit až po mém odjezdu. Nebylo jasné, jestli by byla schopna dokončit studia v termínu se dvěma dětmi. Navíc v Austrálii neměla žádné vyhlídky k uplatnění ve svém oboru. Zatímco v Norsku se jí otevíraly velké možnosti práce pastorky v norské luteránské církvi. I já jsem měl opodstatněné obavy ji opět vzít do Austrálie po dřívějších zkušenostech. Pamatoval jsem si moc dobře, jaké těžké deprese mívala (ostatně o tom vyprávěla i mamce a Karlovi už v Milwaukee). I s dokončeným vzděláním by ji bývali v Austrálii nevysvětili a pastorku by dělat nemohla. To všechno nasvědčovalo tomu, že nebylo rozumné ji do Austrálie tahat. Jeden z nás se musel obětovat. Já jsem nebyl tak psychicky labilní a neměl sklony k depresím a (jak se nakonec ukázalo), nebyl jsem psychicky nemocný jako Líza. Obětoval jsem se tedy JÁ.

Odpověděl jsem panu Wolfgangu Seydovi, že mu mockrát děkuji za nabídku, ale že z rodinných důvodů se zatím do Austrálie nevrátím. Přesto jsem ho ještě poprosil, aby mě informoval, kdyby se v budoucnu u nich uvolnilo místo flétnisty. Pamatuji si, že jsem dopis sice napsal 21. října 1975, ale poslal jsem ho až 1. listopadu, poněvadž jsem stále ještě váhal. Tímto jediným dopisem jsem si zpečetil svůj budoucí život. Ne že by to nemělo následky! Každý den, když jsem jel učit, jsem zuřil, že jsem v Norsku, kde se mně vůbec nelíbilo a že nehraji v orchestru.

Pan Seyd mi na můj dopis odpověděl až v prosinci a jeho slova se mi navždy zaryla do paměti: Dear Mr. Setek, I still have before me your letter of 21st October 1975 informing us of your decision to design from the Elizabethan Melbourne Orchestra. Your resignation has been accepted with regret.

Jsou lidé, kteří by si možná přáli, aby se na určité události časem zapomnělo, aby zub času bolesti odstranil, ale tu radost jim neudělám. Je to jeden z důvodů, proč píši své paměti. Nechci, aby se egoismus vyplácel.

Pokračování příště