Má hudební kariéra, dá-li se tomu tak říkat, začala v první třídě, kdy jsem chtěla hrát na zobcovou flétnu. Myslím, že jsem chtěla být jako starší sestra, která na ni taky hrála, když byla malá. Původně jsem měla chodit do kroužku na naší základní škole, ale jelikož se přihlásilo málo dětí, tak kroužek zrušili. Ale já jsem stále chtěla hrát na flétnu. Nakonec mě rodiče přihlásili do ZUŠ, kde jsem nastoupila k panu učiteli Soukupovi. Ještě dnes si trochu pamatuju první hodinu. Byla tam se mnou maminka a měla jsem “nafukovat“ břicho a pak co nejdéle “syčet“.
Asi další důležitý zlom nastal na konci 2.ročníku, kdy jsem si měla vybrat, jestli se chci zúčastnit soutěže na zobcovou flétnu nebo se učit hrát na pikolu. Jakožto typický nerozhodný člověk jsem samozřejmě nevěděla. Ale nakonec jsem si nevybírala. Zkusila jsem obojí. Na soutěži jsem skončila druhá v okrese. Účastnila jsem se ještě jedné soutěže, kde jsem se umístila druhá v kraji, ale to už bylo na příčnou flétnu. Taky jsem měla možnost si rok nebo dva zahrát ve folklórním souboru Daráček pod vedením Ludmily Kuříkové.
Touto dobou také vzniklo Lentilkové trio (já, Eliška Kotrbová, Věra Macháčková). Každá naše zkouška začínala bojem o klavírní stoličku a o to, kdo na ní bude sedět. Společně jsme taky jeli na Flétnové dny v Praze. Zpátky jsme si v autě přehrávali naše skladby. Na to mám stále veselé vzpomínky.
Pak následoval přestup ze ZUŠ Nová Paka do ZUŠ Hořice. Tímto se bohužel rozpadlo naše Lentilkové trio, ale zase jsem měla možnost začít chodit do kvarteta Flautissimo (Jana Kotherová, Káťa Svobodová, Pavlína Marková, já).
Na přelomu února a března 2017 se mě pan učitel zeptal, jestli bych si nechtěla zkusit mezinárodní soutěž Flautiádu v Bratislavě. Mně to přišlo jako absurdní nápad, já obyčejná holka a na mezinárodní soutěži? Vážně? Soutěž byla v květnu a my jsme měli tři měsíce, teda spíš pan učitel, na připravení a natrénování repertoáru. Myslím, že tohle byl zásadní zlom. Představa, že bych přijela na mezinárodní soutěž a neuměla skladby, byla hrozná. Zdály se mi o tom dokonce i strašidelné sny. Proto jsem se snažila, abych si každý den našla minimálně půl hodinu na hraní. Ne, že bych před tím netrénovala, ale nebylo to tak frekventované.
Přišel květen a já s panem učitelem, dědou a jeho přítelkyní Olou zamířili směr Bratislava. Ještě nikdy jsem nebyla tak nervózní, ani oběd jsem do sebe pořádně nenasoukala (myslím, že byla rajská). První skladba byla z paměti, ta docela ušla. Ale ta druhá, to bylo horší. Korepetitorka nasadila lehce rychlejší tempo a já ji v běhavých pasážích jaksi nestíhala. Proto mě velice překvapilo, když jsem skončila v bronzovém pásmu. Musím říct, že po tomhle zážitku se mi postupové zkoušky na ZUŠ zdáli velice jednoduché.
V příštím roce jsem zkoušela soutěž Pro Bohemia v Ostravě. Tam mě zradila paměť, tudíž bez umístění. Jela tam se mnou taky malá zpěvačka Alžbětka a ta si vyzpívala čestné uznání. Díky bývalé ředitelce paní Vaškovové jsem poznala Ostravu jejíma očima.
V tomto roce byla také další soutěž ministerstva školství. Když bylo okresní kolo, tak jsem doma ležela s horečkou. Ale představa, že jsem trénovala a nakonec se nebudu moci zúčastnit kvůli teplotě, mě rozbrečela. Maminka se bála o moje zdraví, proto byla spíše proti, ale tatínek se přimluvil. Nakonec nadopovaná paralenem jsem okresní kolo odehrála a postoupila do kraje. Na krajském kole jsem podle mě zahrála nejlépe za celou dobu, co hraji. Já sama jsem z toho měla úžasný pocit. Proto pro mě bylo a zároveň nebylo překvapením, když jsem skončila jako absolutní vítěz a postoupila jsem do ústředního kola. Ústřední kolo nebylo tak hrozné jako Ostrava, ale rozhodně nebylo výborné. Zase mě zradila paměť a zase jsem byla překvapená, když jsem získala druhé místo. Porotu nejspíš zaujala moje nečekaná improvizace. Při odjezdu si ze mě pan učitel i rodiče dělali legraci, že jsem to zkazila naschvál, protože další den byl koncert vítězů, ale já už jsem byla přihlášená na hasičské závody.
Celou dobu, přesněji od Bratislavy, se mě spoustu lidí ptalo, jestli nechci zkusit konzervatoř. I mně samotné to vrtalo hlavou, ale jelikož jsem nerozhodný typ, tak jsem chvíli chtěla a chvíli zase ne. Úspěch v ústředním kole, i přes všechny ty chyby, to ale rozhodl. Letos jsem zkoušela přijímačky na konzervatoř v Praze a v Plzni. Byla jsem ještě více nervózní než před Flautiádou. Představa, že by mě nevzali, byla hrozná. Pan učitel mě připravoval ve svém volném čase a stálo ho to jistě mnoho úsilí. Velice se mi ulevilo, když mě vzali na obě dvě školy. Konečně bylo rozhodnuto. Měla jsem dokonce černé tečky před očima, když jsem na mobilu o angličtině už asi po sté kontrolovala výsledky z Prahy a bylo tam moje číslo.
Tímto bych chtěla poděkovat mamince, tatínkovi, babičce, dědovi, sestře, bratrům,… prostě celé rodině (a že nás není málo), že mě celou dobu podporovali, měli nervy (ty budou ještě potřebovat) poslouchat moje hraní, vozili mě po koncertech, když nic nejelo nebo když mi to ujelo. Prostě bez nich bych to nedotáhla tam, kde teď jsem. Také děkuji všem korepetitorům, hudebním školám. Ale to největší dík patří panu učitelovi, který mě formoval už od mala, který měl se mnou trpělivost, když jsem necvičila nebo když jsem nemohla na hodinu kvůli hasičským závodům. Měl tu sílu mě připravit na konzervatoř a donutit mě k častějšímu cvičení. Proto doufám, že mu to budu schopná někdy vrátit. Mockrát vám za vše děkuji, pane učiteli.

Magdaléna Pospíšilová