Na Popelce se dějí velké věci! Zatímco první příspěvek o této základní umělecké škole měl název: Na Popelce sú koberce,“ teď už bych musel s malou nadsázkou napsat: “Na Popelce bez koberce.“ Opravdu. Většina starých koberců ještě z minulého tisíciletí zmizela. A objevily se (kdysi) krásné dřevěné parkety. Aby se opět zaleskly ve své někdejší kráse a byla zachována jejich funkčnost a přitažlivost (prostě aby nevrzaly), o to se zasloužilo vedení Popelky, za což mu patří velký dík. V jedné takové učebně (skoro) bez koberce učí i klarinetista Jiří Javůrek, člen dechového kvinteta Belfiato a bratr sólo hornistky České filharmonie Kateřiny. A za všechno může jejich otec Jiří Javůrek, senior. Sám toužil hrát na trubku, a to se mu i podařilo. Byl (a je) to ryzí amatér (milovník hudby), jehož nadšení převzaly právě jeho děti. Jiří Javůrek, junior (J. J., j.) zůstal u dřevěného dechového nástroje, ne tak jeho sestra. Oba začínali na zobcovou flétnu v přísné a nesmlouvavé škole Václava Žilky. Zatímco Kateřina časem přešla na lesní roh (jejím prvním učitelem byl současný ředitel Popelky Tomáš Krejbich), Jiří si oblíbil klarinet. A začal také Na Popelce u Karla Mahelky, dnes už legendy této malé školičky. J. J., j. pokračoval ve studiu hry na klarinet u prof. Milana Poláka na Hudebním gymnáziu Jana Nerudy a poté na HAMU v Praze. Několik let hrál první klarinet v Pardubickém komorním orchestru. Nyní se plně věnuje hraní v Belfiatu a učení; kde jinde než Na Popelce! A není to prázdná fráze, že se plně věnuje učení Na Popelce. Jeho žáci vyhrávají různé soutěže a patří k těm nejlepším mezi svými vrstevníky. Také proto jsem mu položil několik otázek, jejich odpovědi by mohly zajímat ty, kdož se věnují výuce mladých hudebních talentů a hledají nové způsoby a cesty, jak děti zaujmout a motivovat.

Kdo (co) Tě, Jirko, přivedlo k učení?
K pravidelnému učení mě přitáhl ředitel ZUŠ Na Popelce Tomáš Krejbich. V květnu 2015 jsem měl sólový koncert za doprovodu PKF-Prague Philharmonia. Po koncertě se za mnou pan ředitel zastavil, jestli bych nechtěl zkusit učení u něho na škole… Od té doby učím a baví mě to! Baví mě to tolik, že jsem dal výpověď v Pardubické komorní filharmonii a začal se učení věnovat na plno. Mým snem je, vytvořit kvalitní klarinetový orchestr (anglicky clarinet choir), kde by se potkávaly děti různých věkových kategorií. Především bych se chtěl věnovat současné elektronicko-ambientní tvorbě, která je teď na vzestupu.

Když jsi začal učit, měl jsi nějaký vzor?
Učím teprve pátým rokem a mám obrovskou radost, že moji žáci mají výsledky i na mezinárodní úrovni. Jako vzor nějakého pedagoga? Já měl velké štěstí na učitele. Začínal jsem u Karla Mahelky, který mi doteď dává cenné učitelské rady a učil mě nejen klarinetu, ale i dokonalému koncertnímu chování na pódiu. Dále jsou pro mě vzorem mí další profesoři doc. Milan Polák, doc. Štěpán Koutník a profesor Jindřich Pavliš. V zahraničí jsem se zúčastnil desítky masterclassů a ovlivnili mě především Francois Benda, Sharon Kam a neuvěřitelně energicky nabitý slovinský klarinetista Mate Bekavac. Mám takový malý sešitek, kam jsem si od všech pedagogů psal ty nejpodstatnější moudra. Jsou tam obecné rady ke klarinetovému řemeslu a také pomocné fígle k různým skladbám klarinetového repertoáru. To je pro mě bible. Důležité je, že jsem u všech těchto výroků byl reálně přítomen a vím, jak má vypadat jejich provedení v praxi.

Učíš poměrně krátce, ale Tvé pedagogické výsledky jsou skvělé. Jak to děláš?
Myslím si, že každý je formovaný tím vším, čím si během studia a hudební vzdělávání projde. Někomu jde hraní téměř úplně samo, ty musí učitel jen nasměrovat. Já jsem trochu složitější případ a prošel jsem několika krizemi, kdy mi to opravdu nešlo a musel jsem si najít univerzální řemeslné základy, které prostě fungují, když se dodržují. Trvalo mi to dlouho, cesta byla trnitá, a ještě rozhodně nejsem na konci.  Při učení se opírám pouze o věci, které mám vyzkoušené na sobě a jsem si naprosto jistý, že fungují. Možností, jakým způsobem hrát je mnoho. Stylů (řemeslných), jak hrát na klarinet, je nekonečně mnoho. Každému sedí něco jiného. Nejdůležitější je si uvědomit, že hra na klarinet je v celku poměrně jednoduchá. Bohužel tím, jak se člověk moc snaží, aby hrál dobře, vše zbytečně komplikuje a vzniká jeden problém za druhým. Je potřeba se dostat na začátek a zjistit, jak reaguje tělo hráče v určitých momentech hry. Pokud to hráč nemá pod kontrolou a sám to neví, je to špatně. Je to trochu jóga a nekonečná práce. Musíme se nejdřív naučit poslouchat naše tělo, naučit se s ním pracovat. Ono tělo pak přestane bránit dýchání a začne vše fungovat. Dýchání je základ, bez kterého to nejde. Každý toho už o dýchání napsal dost. Klarinet bohužel hraje, i když se nedýchá správně. Hraje, ale nefunguje. Pokud žák nemá ten správný tlak, tak není možné spojit ani dva tóny vedle sebe. Já jsem v tomhle neúprosný. Dbám na to úplně od prvního tónu mého nového žáka. Snažím se, aby se mu to vrylo do paměti tak, že jinak ho ani nenapadne hrát. Samozřejmě to není lehké a nesmím během toho žáka od klarinetu odradit. Hodně o tom mluvím, vysvětluji a sám předvádím. Pořád dokola. Každý týden. Pokud se mi podaří, že žák spojí dechem dva tóny, vysvětlím mu, že takhle se dají na dechovém nástroji vyřešit všechny další problémy. Dechem. Nic jiného nefunguje. Nebo funguje jen na oko.

Vím, že jdeš po nevyšlapaných cestách. Mohl bys nám k tomu něco říci?
Pokouším se během učení neustále experimentovat. Hledat nové cesty, jak žáky učit. Poslední rok se mi osvědčila jedna fitness pomůcka-BOSU. Je to takový nafouklý půlkruh, na kterém se balancuje. Já hodně sportuji a ve fitku je BOSU základní balanční pomůcka při posilování pouze vlastním tělem. Uvědomil jsem si, jak je tato pomůcka univerzální a zkusil jsem sám na ni (při balancování) hrát na klarinet. Je to celkem legrace, ale především to skvěle napomáhá zpevnit svaly spodního břicha. To je základ pro práci bránice, ta se má pak o co opřít a dýchání má větší podporu. Děti to doslova milují a mě to pomáhá ukázat, jak je tělo při hraní důležité. Takto přemýšlet mě naučila (mimo jiné) Sharon Kam (světová klarinetistka). Ta během hraní dělala dřepy, aby ukázala, že když hrajeme vysoké tóny, můžeme tělem jít dolů…

Má také celková atmosféra Na Popelce nějaký vliv na Tvoje výsledky?
Na Popelce je zcela výjimečná kamarádská atmosféra. Chvilku mi trvalo, než jsem si tuto zásadní věc uvědomil a začal si ji vážit. Vedení školy nás podporuje a zároveň hlídá, aby vše probíhalo podle pravidel. Kolektiv učitelů je jedna velká rodina, o kterou se dá opřít. Bez této podpory bych se zde necítil tak dobře a neměl tak velkou chuť do práce.

Jsi stále aktivní hráč ve špičkovém komorním souboru. Pomáhá Ti to při výuce?
Je to zcela zásadní věc, jak pro mě, tak pro žáky. Jsem zcela přesvědčen, že je důležité být hráčsky aktivní. Koncerty dechového kvinteta jsou velmi náročné po všech stránkách a můžu si tam ověřit vše, co učím děti. Pokud to funguje, děti uvidí, jak pan učitel hraje dobře. V Belfiato Quintet mám jen špičkové kolegy a je pro mě těžké být vždy rovnocenným kolegou. Je to pro mě každodenní výzva, která mě posouvá dál. Denně cvičím před učením, ale i po něm. Snažím se být dětem vzorem, aby viděli, že úspěchu se dá dosáhnout, když se chce a je člověk trpělivý. Rodiče žáků zas mají radost, když učitele svých dětí vidí hrát v televizi či si ho mohou pustit doma na CD.

Jiří, děkuji Ti za čas, který jsi věnoval důkladné přípravě odpovědí. Ať Ti pedagogický elán vydrží co nejdéle! ML