Když tedy člověk přejde tu bílo-černou zebru nehybně ležící na silnici, přejetou denně tisící a tisíci auty (která přece ale za nic nemůže), dostane se k železné brance. Za ní je betonový chodník vedoucí kolem jedné ze stěn Popelky. Má sedm oken. Všechna okna mají mříže, protože by si tudy mnozí žáčci a žákyně zkracovali cestu. Já tedy určitě! Na pravé straně je travnatá plocha s několika ovocnými a okrasnými stromy. Na jaře tam krásně kvete a voní magnolie. Po patnácti čapích musíte udělat vlevo v bok, a po sedmi sloních stojíte před hlavním vchodem do Základní umělecké školy Za Popelkou (číslo popisné 16, číslo orientační 28). Po celou dobu chůze slyšíte zleva tóny různých délek a výšek, intervaly velké, malé, čisté i falešné, hrané na různé hudební nástroje či zpívané různými hlasy silně, slabě nebo mezzoforte (což je něco mezi tím). Kdybyste chtěli vědět, co všechno se zde vyučuje, tak si to přečtěte na velké nástěnce v přízemí. Abyste ale neřekli, že jsem tajnůstkářka, tak vám řeknu, že Filip (tedy můj starší bratr) tu chtěl hrát na bicí nástroje, spolužačka Olga tu hraje na housle, kamarádka Jana na zobcovou flétnu, pan učitel Mahel tu učí hru na klarinet a jednou jsem omylem vešla do třídy, kde hráli na kytaru (klasickou). O klavíru byla už řeč. Trubku slyšíte už z dálky stejně jako saxofon či zpěv sólový i sborový. Potom se zde vyučuje hudební nástroj, který byste mohli poznat z následující básničky:
Velké tělo, štíhlý krk,
čtyři struny-drnky, drnk.
Labuť nejsem, neplavu.
A mám mírnou povahu.
S violou si rozumím,
o oktávu níž však zním.
Místo nohou bodec,
hádanky je konec.
Pokud jste poznali, že je to violoncello, tak na sebe můžete být hrdi. Jako pan ředitel, který zde osobně vyučuje hru na lesní roh (hudební nástroj už pomalu vyhynulý). A všichni jsou právem hrdí na Symfonický orchestr ZUŠ Za Popelkou, který diriguje pan učitel Ladislav Lercig.
Budova školičky je obklopena ze tří stran zahradou se stromy (ovocnými, okrasnými i vysokými), květinami (různobarevnými) a trávníkem (nejčastěji zeleným). Až k hlavnímu vchodu už to znáte. Kdybyste nevstoupili dovnitř a pokračovali dál, dostanete se na prostornou zahradu s mohutnými stromy, z nichž čas od času (ale celoročně) padají těžké větve. Proto je tam vstup zakázán. Já tam ale přesto někdy chodím a poslouchám hraní pana učitele (většinou má při výuce otevřené okno). Poslouchám, a jsem z toho nešťastná. Jak to přijde, že on hraje vždycky tak krásně a já tak proměnlivě…
Vraťme se ale zpět před hlavní vchod. Když otevřete staré těžké dřevěné dveře, uvítá vás prostorná chodba. Po levé straně jsou dveře do bytu školnice. O kousek dál napravo už jsou první učebny. (Jednou jsem ty dveře otevřela a uviděla úzkou chodbičku se dvěma dalšími dveřmi. Na jedněch byl bílý kroužek s číslem 13. Nejsem pověrčivá, ale trochu zvědavá. Třináctá komnata bývá většinou opředena tajemstvím. Nikde nikdo, vzala jsem za kliku-zavřeno. No jasně! Když jsem se později dověděla, že v celé budově je právě třináct učeben, moje zvědavost vzrostla. A čekám jen na vhodnou příležitost, jak odkrýt tajemství třinácté učebny. Prý tam jsou uložené cenné hudební nástroje, a tak se pečlivě zamyká. Ale já vím své…)
Chodba pokračuje, a přestože je dost prostorná, dostávám se do po třech žirafích do tlačenice. Sedí, stojí a prochází se tam rodiče, prarodiče a ostatní příbuzní malých žáčků, kteří se vzdělávají v čísle jedenáct v hudební nauce. Přímo naproti zkouší dechovka pod vedením nahluchlého pana učitele Kahase. Ten si libuje ve forte až fortissimu. A děti hrají s chutí velikou. Když se do toho všeho občas na chodbě objeví objemný pan ředitel, mám co dělat, abych se posunula dál a dostala se na schodiště vedoucí do prvního patra. A tady konečně při poklidném výstupu (nejdřív 16, potom 17 schodů) mohu dokončit básničku, která mě napadla při přecházení rušné silnice. Místo zebry jsem tam dala jiné zvíře a „zušku“ jsem nahradila slovem „nebe.“ A tohle z toho vzniklo:
Afa, afa riž,
kdo je nebi blíž?
Já, ty, nebo ona?
Ten, kdo hlavu schová
o poschodí výš…
Afa, afa riž.
V 1. patře je kromě třídy, kde učí můj pan učitel, také salónek, v němž se odehrávají koncerty žáků školy. (Nevím, proč se pořád říká žáků, a ne žáků a žákyň! V tom má máma pravdu; chlapi jsou všude ve výhodě!) Do salónku jsem zatím pouze nahlédla. To stačí! Nejsem zas´ tak zvědavá, ale trochu pověrčivá. Něco mi říká, že kdybych tam vstoupila, tak bych tam musela i zahrát. Před lidmi. Cizími! Jinak je 1. patro mnohem tišší. A nebýt toho salónku, řekla bych zastrčené. Alespoň když tam chodím já v pátek kolem třetí odpoledne.
Klepu na dveře s číslem 7 a jsem vždycky celá rozechvělá. Padne na mě bázeň až strach. Vím, že jsem tomu cvičení zase tak moc nedala. Pravou rukou otevírám, vždycky špatně. Chci je otevřít dovnitř, ale dveře se otevírají směrem ven. Jsem nemehlo, nemehlo, strašný nemehlo. A s touto myšlenkou vstupuji do sedmičky. Provinile pozdravím a se sklopenýma očima jdu „na své místo“ (jako telátko), tedy k prostorné pohovce, na kterou si pokládám tašku s flétnou a notama. Pan učitel se na mě vždycky podívá a řekne: „Ahoj Magdi.“ Když je tam ještě Hynek a něco dohrávají, sednu si a poslouchám. Tedy dělám, že poslouchám. Ale hlavně jsem celá nesvá a mám výčitky. A pan učitel řekne: „Připrav se, Magdo.“ Pokud je ve třídě sám, zpravidla něco hraje. Pěkně! Přeruší hraní a řekne: „Tak pojď dál, děvče.“ Jednou mě takhle uvítal, ukázal na pohovku a dost dlouho něco hrál. Pak řekl: „Georg Philipp Telemann-Fantazie a moll pro sólovou flétnu.“ Koukala jsem na něj jak na zjevení a on se zeptal: „Tobě se to nelíbilo?“ Moc krásné,“ odpověděla jsem. „Tak proč netleskáš?“ zazněla další otázka. Začala jsem nesměle tleskat v tempu adagia (hodně pomalé tempo). Podíval se na mě, mávl rukou a řekl pobaveně: „Nech toho. Jinak si budu myslet, že se ti to nelíbilo.“ A pak mám hrát já… Tak hraju. Co mi zbývá? Nejdřív se spolu rozehrajeme. On něco hraje, já to po něm opakuji. Následuje stupnice, etudu a přednes. Neumím nic, ale on mě přesvědčuje o opaku. Chválí mě a říká, že jsem Magda Šikovná. Pokud mě nechválí, tak se snaží mě povzbuzovat: „Kdybys jen trochu víc cvičila, tak to pro tebe bude hračka.“ Někdy si sedne za klavír a doprovází mě. Zpívat umím, to vím. Toho se nebojím. Po každé hodině odcházím se skálopevným přesvědčením, že začnu pořádně, pravidelně a cílevědomě cvičit. Ale zatím se tak nestalo…
Mám to pochopitelně i zdůvodněné. Doma mě všichni a všechno rozptyluje, musím se hodně učit do školy, chodím pravidelně do Junáka, jednou týdně jezdím na koni a občas pomáhám mámě s vařením. Neříkejte, že toho není dost! A k tomu si přidejte, že se musím každodenně dohadovat se svým starším bratrem Filipem a poslouchat kňourání Karolíny. Táta se mnou (jak už víte) občas cvičil. Ale od jistě doby jsme spolu uzavřeli tichou dohodu; bude mi pomáhat, jen když ho o to slušně požádám. Protože nejhorší rady jsou ty nevyžádané. A protože vím, jak naše spolupráce končí, snažím se nežádat ho vůbec. Ostatně táta je přes týden doma většinou až večer. Má malou stavební firmu a práce nad hlavu. Opatrná tedy musím být hlavně přes víkend. Ale to mám zase časté výpravy s Junákem.
Horší je to s Filipem. Toho vídám dnes a denně. A mnohdy stačí, že ho jenom slyším. Jako nedávno při doučování z angličtiny (chodí na gymnázium a angličtina mu moc nejde). Dochází k nám jedna studentka z vysoké školy, co studuje jazyky. Zrovna procvičovali věty, které začínají tázacím slůvkem „how.“ Filip měl takové věty tvořit. Studentka-doučovatelka chtěla slyšet něco jako: „How are you?“ Nebo. „How many people…“ Místo toho se ale ozvala slova, kterými Vinnetou, náčelník kmene Apačů, rázně uzavíral svou řeč: Howgh (čti hau,) domluvil jsem!“ A potom přiblblý chechtot… Asi se mu ta studentka jazyků líbí, tak ji chce za každou cenu zaujmout.
Do toho občas prší, a to se mi (jak už víte) nechce dělat nic. A když je hezky a svítí sluníčko, chce se mi (jak už taky víte) dělat všechno. A toho je hodně! To si chvilku zacvičím na flétnu, přečtu si něco o koních, poslechnu si novou písničku a zazpívám starou (nejraději mám „Na Popelce sú koberce“), podívám se z okna, zavolám kamarádce, sním něco sladkého, otevřu učebnici matematiky… a když zbyde čas, pohraju si s Karolínou. (Skoro každá výše uvedená činnost končí u počítače. Stavím si vzdušné zámky a bourám vše, co mi při tom stojí v cestě. Zrovna nedávno se mi podařil parádní kousek. Hledala jsem zakletého prince, ale v cestě mi stála cihlová stěna. Měla jsem tři pokusy, abych našla tu správnou cihlu, do které když ťuknu, tak spadne. Podařilo se mi to hned na první pokus! Stěna spadla jako domeček z karet a já mohla pokračovat v úspěšném hledání. Nakonec jsme se vzali a žili šťastně až do smrti…)  Odpoledne je pryč a večer už necvičím, abych nerušila sousedy. Chytrá holka to zkrátka v životě nemá lehký.
I když jsou i výjimky. Myslím tím malé holky, jako je třeba naše Karolína. Karolína je roztomilá (chvíli), upovídaná (tak hodinu denně) a uřvaná (pořád). Táta je z ní vedle, protože je doma málo. Já jsem doma víc a mám jí často dost. Máma je doma pořád a měla by jí mít plné zuby. Ale není to tak. Máma Karolínu musí mít moc ráda, protože se k ní chová (pro mě) tak nepochopitelně krásně. A skoro pořád! Když Karolína brečí, tak jí zpívá, když jí sebere pravou botu, dostane i levou. A když po ní hodí flaštičku s čajem, dá jí napít z prsu. Máma totiž Karolínku (jak jí často říká) pořád ještě kojí. A musím říct, že to Karola (tak jí říkám někdy já) vždycky ocení. Uklidní se a zpravidla usne.
Ten den, co se to stalo, byl pátek třináctého, třináct dní po mých třináctých narozeninách. Nejsem sice až tak moc pověrčivá, ale tato konstelace (a to mi jistě odsouhlasíte) byla hrozivá… Šla jsem jako obvykle na Popelku, a nic neuměla. Přestože jsem na přechodu úmyslně jednu zelenou vypustila, byla jsem před hlavním vchodem o deset minut dříve, než mi začínala hodina. Obešla jsem ceduli s nápisem: “Zákaz vstupu“ a schovala se za roh, aby mě nikdo z příchozích neviděl. Flétnu pana učitele jsem neslyšela, a tak jsem se bezcílně rozhlížela kolem sebe. Můj pohled padl na zednické kladivo. Stěna, za níž jsem se schovávala, se zrovna opravovala. Dávala se tam izolace proti vlhkosti. Věděla jsem to, protože něco podobného dělal táta nedávno na chalupě. Z dlouhé chvíle jsem vzala kladivo do ruky a lehce s ním ťukla do trávy. Potom jsem (nevím proč) vzala malé úlomky cihel, položila si je na hlínu a zaťukávala do země jako hřebíky. Nakonec jsem (to už vůbec nevím proč) vzala kladivo pevně do ruky, rozhlédla se obezřetně kolem sebe a ťukla do obnažené cihly. A hned jsem si vzpomněla na stěnu, kterou jsem nedávno na internetu složila jednou ranou. Kdyby se mi to podařilo i tady, tak je po hodině! Znovu jsem se důkladně rozhlédla a stejně tak i rozmáchla a vší silou uhodila do cihly. A ještě jednou. Mám přece tři pokusy!!! Kousek cihly se odlomil, o patro výš kdosi rychle otevíral okno, a já už na nic nečekala. Odhodila jsem kladivo a utíkala. Ještě jsem zaslechla rozhořčený hlas pana ředitele: „Do ZUŠ nebuš kladivem!“

Pokračování příště (ML)