Do ZUŠ nebuš kladivem

„Hudba spojuje národy,“ ale rozděluje lidi. Ten vzletný začátek v uvozovkách je umístěn na nástěnce hned za hlavním vchodem Základní umělecké školy Za popelkou. To neradostné pokračování je moje osobní zkušenost. A to od té doby, co se věnuji interpretačnímu umění.
Před rokem jsem tady začala hrát na příčnou flétnu; tedy na hudební nástroj patřící do skupiny dechových dřevěných nástrojů, podskupiny hranových nástrojů, navíc ještě nástrojů, které vyžadují dobrý nátisk, aby se tón vůbec ozval. A je rodu ženského-jako já.
To koukáte, jak jsem ho hezky zařadila, co? To mě naučil můj pan učitel hned na první hodině. On je vlastně profesor na konzervatoři. Ale když učí tady, v ZUŠ Za popelkou, tak je učitel. A učí a učí! I když nic neumím, on mě učí. Nenechá se odradit. A když neučí, tak mi hraje. Krásně… A já vím, že tak nikdy hrát nebudu.
Abych nezapomněla…Jmenuji se Magdalena, někdy Magda nebo Magdička nebo Mc Dick… Spolužáci mi říkají „Intr“ (od slova introvert), nebo „Ústav“ od dvousloví ústavní péče. Nic moc, já vím.
Je mi víc než dvanáct, a ještě mi není patnáct (každá žena má přece své tajemství). Mám o čtyři roky staršího bratra Filipa a o 11 let mladší sestru Karolínu. Ale na příčnou flétnu hraju jenom já! I to stačí. Protože (jak říká táta):“To se nedá poslouchat.“ (Táta má rytmus od Pána Boha, hraje výborně na kytaru a pěkně zpívá. Když se mnou cvičí, jsem v koncích. Nic mi nejde. Táta se rozčílí, protože nechápe, že mi takové prkotiny mohou dělat obtíže. Já se rozbrečím, máma mě utěšuje, Filip strouhá posměšně mrkvičku a Karolína (i když z toho nemá rozum) se jako naschvál směje Z toho je jasné, že hudba lidi skutečně rozděluje (minimálně naši rodinu), přestože národy údajně spojuje.
Možná vás bude zajímat, proč jsem si vybrala zrovna příčnou flétnu. Asi proto, že jsem před tím zkoušela (to je to pravé slovo), zkoušela hrát na klavír. A dopadlo to hodně špatně. Ale to až později.
Já si příčnou flétnu vlastně nevybrala. To ona si vybrala mě, když jsem si někde přečetla: „Nikdo není tak sám jako zvuk flétny.“ Protože já se také často cítím tak strašně sama. Mám sice mámu a tátu, bratra i sestru, ale nějak to nepomáhá. Jsou chvíle, kdy si musím někam zalézt, zmizet a snít, nebo zpívat, nebo jen tak koukat. Třeba na oblohu. Jak se pořád mění. Nebo na větve stromů, když fouká vítr. To je paráda!
Když prší, nechce se mi dělat nic. Když je hezky, chce se mi dělat všechno. Já vím: Jsem strašná, jsem strašná, jsem nešťastná! Tedy někdy. Jindy jsem zase zvláštní, zvláštní, hodně zvláštní. Až proměnlivá… No, jako ta obloha. I příčná flétna je dost zvláštní nástroj. Pan učitel mi často říká abych si spodní tóny představovala nahoře a horní dole, abych flétnu netlačila na spodní ret, ale aby náustek zároveň držel pevně v bradové jamce a nehýbal se, abych měla pevné břišní svaly a koutky úst, ale celkově byla uvolněná, aby spodní část obličeje měla výraz jako když chci brečet, ale oči, aby se smály…Proto tvrdím, že příčná flétna je dost zvláštní nástroj. Někdy hraje tak krásně a jakoby sám, jindy syčí, šustí až šumí (ale není to od slova „šumný“). Řeč je tedy o mém hraní. Když hraje můj pan učitel (tedy profesor), je to vždycky paráda. A když se tomu divím (tedy že on hraje vždycky krásně a já ne), říká mi: „To máš tak, děvče. Příčná flétna hraje také podle toho, na co v tu chvíli zrovna myslíš. Co se ti honí v hlavě. A ty jsi náladová jak duben. Během hodiny třikrát svítí sluníčko a třikrát prší.“ Myslím, že mě prokouk´. Má pravdu, ale co já s tím. Jedině změnit nástroj, nebo učitele. Ale to už jsem jednou udělala.
Moje hudební začátky jsou totiž spojené státy…, tedy spojené s klavírem. No vidíte, jak jsem roztržitá! Tento pokus (jinak se to nazvat nedá) skončil odchodem mé paní učitelky do předčasného invalidního důchodu. (Ale nemyslím si, že za to můžu jenom já!) Přesto, že kladla velký důraz na rytmus, objevila se u ní srdeční arytmie. Na hodinách mi pouštěla metronom a počítala: „Pr-vá, dru-há, tře-tí.“ Když jsem hrála ve čtyřčtvrtečním taktu, tak tam byla i:“Čtvr-tá.“ První slabiky násilně zdůrazňovala, aby bylo jasné, že akcent je vždycky na začátku. K tomu ještě pravou rukou dirigovala-těžká doba dolů, lehká nahoru. Dnes bych se nedivila, kdyby k tomu ještě střídavě mrkala očima. Po skončení každé hodiny jsem se musela hezky od pasu nahoru vytáhnout, podívat se jí zpříma do očí, podat jí pravou ruku a srozumitelně vyslovit: „Děkuji Vám, paní učitelko, za hodinu.“ Když se to máma dověděla, poslala tátu, aby zasáhl. Pozdě! Pančelka už byla v nemocnici…
Poté jsem byla na několika hodinách u učitele, který strašně smrděl po cigaretách. Připadala jsem si jako dotěrný hmyz, promyšleně odpuzovaný cigaretovým kouřem. Následovala pauza. Ne čtvrťová, ani půlová, ale celoroční. Rodiče se dohadovali, až hádali, co se mnou. Nakonec táta zjistil, že v ZUŠ Za popelkou učí příčnou flétnu jeho bývalý spolužák ze základní školy. Zašel za ním a byla to klasická protekce bez peněz.
To se ještě ulice Za popelkou psala s malým „p.“ Vadilo mi to. Popelka je přece jméno mé oblíbené pohádkové postavy. Byla mi blízká svou malou nožkou. Bojím se lidí s velkými chodidly. Hned vidím strašidlo, které všechno pošlape a poničí. Souhlasím s tvrzením, že co je malé, to je hezké. Jsem nejmenší ze třídy, mám nejmenší nohu a hlavu. A táta říká, že i nejmenší mozek. Ale hned dodává, že velikost mozku nemá nic společného s inteligencí. Věděla jsem to sice už dřív, protože pořád o něčem přemýšlím, ale tátovo ujištění mě uklidnilo úplně. Ostatně prokázalo se to už v mém útlém dětství. Byla jsem s tátou na pískovišti. Na sobě jsem měla jenom botičky, podkolenky, kalhotky a klobouček. O něco jsem se uhodila do nohy a začala plakat. Táta hned přiskočil, vzal mě do náruče a konejšil. Na jeho otázku, co mě bolí, jsem odpověděla: „Ponožka.“ Vysvětlil mi, že mě nebolí ponožka, ale to, co je pod ní, tedy noha. Když jsem se příště uhodila do hlavy, řekla jsem mu poučeně, že mě bolí mozek…
O tom malém „p“ v ulici Za popelkou jsem přemýšlela tak dlouho, až změnili pravidla pravopisu. Moje myšlenka byla vyslyšena! Teprve po této změně jsem se mohla plně soustředit na hraní. Předtím jsem vždycky při příchodu litovala Popelku a celou hodinu flétny přemýšlela, jak to změnit. Když jsem tedy patřičně pozvedla a vylepšila název ulice Za Popelkou, začala jsem si více všímat i dění kolem sebe.
Popelka, jak jí tady všichni říkají, je malá školička (a co je malé, to je hezké-jak už víme) asi hodinu pěší chůze od centra velkého města. Stojí u hodně rušné silnice a dostat se do ní není pro malou holku nijak jednoduché. Ze začátku mě na Popelku vodil táta nebo máma. Pořád mi vysvětlovali, jak mám být na přechodu opatrná a takové ty věci. Když se jim zdálo, že jsem dost proškolená, šla jsem tam sama. Zmáčkla jsem tlačítko pro chodce a spořádaně čekala na zeleného walkera. Jenže auta pořád jezdila a panáček byl červ, červen, červený. Tak jsem si krátila dlouhou chvíli vymýšlením básničky:
Zebro, zebro, víš,
kdo je zušce blíž?
Já, ty, nebo ona?
Ten, kdo se tu schová…
A začala jsem se smát. Pár vteřin, které má hudbymilovný zájemce na zdolání rušné silnice, uplynulo. Blikla opět červená a auta se rychle rozjela. Někteří řidiči mi dokonce vesele mávali. Asi jsem jim pozvedla náladu, ale přechod jsem nepřešla. Ale umínila si, že do příští zelené nebudu myslet na žádnou básničku a hned jak se objeví zelený panáček, vyrazím. Bylo to jako na startu závodu. Levá noha na startovní čáře, připravit, pozor-zelená! Vykročila jsem rázně, ale v tu chvíli jsem uslyšela prudký rozjezd auta. Lekla jsem se, podívala se tím směrem… Z postranní ulice vyrazilo auto. Věděla jsem sice od rodičů, že mám přednost, ale nebyla si vůbec jistá, že to ví i tenhle závodník. Prudce zabrzdil, a blahosklonně mi ukázal, abych šla. Ale já nešla, já se bála a honem se vrátila do bezpečí chodníku. Řidič mávl rukou a byl pryč. Za ním se valila další auta z hlavní silnice. No, abych to zkrátila; vyšel mi až třetí pokus. Za klavírního doprovodu skladbičky (kterou jsem také kdysi hrála) „Lacko, Paľko, Ferko, poďťe sem“ jsem konečně přešla na druhou stranu. Přestože jsem byla značně vyjukaná, hlavou mi prolétla myšlenka: „Lacko, Paľko, Ferko,“ zůstaňte raději doma!