Korepetice

Korepetice
Miro Lopuchoff

(Lehké prázdninové čtení pro flétnisty)

Ještě než začnete číst (začnete-li vůbec), prohlašuji, že žádnou Kabelku neznám, že neznám ani postavy níže vyjmenované, že na celém příběhu je reálná pouze snaha vykreslit atmosféru na úplně jiné základní umělecké škole. Nikdy jsem na žádné umělecké škole neučil; ani v létě, ani na podzim, ani v zimě Nikdy jsem nikoho na Pražskou konzervatoř nepřipravil, nevím ani pořádně, co to Pražská konzervatoř je. O korepetici jsem něco málo slyšel, něco si vyhledal ve Wikipedii. Na pivo jsem sice chodil (a chodím) rád, ale s úplně jinou partou a ve čtvrtek. Na příčnou flétnu jsem nikdy nehrál, ale vím, jak vypadá. V mládí jsem sice hrál na housle, ale skončilo to naprostým fiaskem, když mi otec po jedné návštěvě, před kterou jsem hrál, řekl, cituji: „Umíš prd!“ To všechno tady píšu, abyste věděli, že moje oprávnění psát o jedné korepetici je vlastně nulové. Ale snaha, přátelé, velká snaha a touha tady vždy byla. Tak silná, že mě přitáhla až k počítači, posadila na otočnou židli a poručila: “Piš!“ A tak píšu s nejlepším úmyslem, že jsem si vše dobře nastudoval a připravil se na ten zápas. Bude to boj, ale moje odhodlání je nezlomné. A doufám, že ho oceníte i vy! Dočtěte, prosím, toto vyprávění, třeba se zaťatými zuby a nešetřete mě. Ale dočtěte to! Věřím, že některé neotřelé obraty a zvraty vám budou odměnou. Slovník cizích slov mám po ruce, takže vše nakonec objasním… Nuže, vzhůru do boje!

Bylo jaro a já měl hned několik důvodů pro dobrou náladu. Kromě jara byl i pátek, tedy den našeho setkávání v blízké hospodě. A ještě před tím byla ko-re-pe-ti-ce. (Korepetice je výraz pro samostatnou zkoušku v doprovodu korepetitora-můj dodatek, nejčastěji klavíristy/klavíristky. Může se také jednat o zkoušku studenta hudby.) Měsíc jsem připravoval svou žačku z Kabelky… Jo vy nevíte kdo /co je Kabelka. „Kabelka je škola malá/, ej Kabelka je malá škola/ dobře ji vede Jerbach Luká/, „š“ si tam přidej Jerbach Lukáš“/. Kabelka je tedy Základní umělecká škola (tj. škola, kde se učí základy umělecké výchovy; hudební, taneční, výtvarné a hudebně dramatické) a v době tohoto příběhu ji opravdu dobře vedl můj kamarád ještě z dob studií na Pražské konzervatoři Lukáš Jerbach. Pražská konzervatoř (PK) je, myslím, jedna z nejstarších hudebních institucí ve střední Evropě. Ale nikoho to u nás zas tak moc nezajímá. V současné době ji vede jakýsi Petr Neználek, ArtD., řečený „Šicí stroj,“ virtuóz na tento nový mechanický hudební nástroj. Pokud vím, PK je
zařazena mezi střední odborné hudební školy, a to, že se na ní začalo učit 24. dubna 1811 je spíš přitěžující okolnost než přednost.

Bylo jaro, jak už jsem řekl (shodou okolností 24. dubna), a já měl tedy o další důvod víc mít dobrou náladu. 24. dubna jsem se totiž narodil. A abych to pořádně oslavil, napsal jsem si písničku s tímto textem: “Než se Miro narodil,/ do hospody nechodil./ Žízeň však už tehdy měl,/ nikdo o tom nevěděl./ (A teď všichni!) Než se Miro narodil,/ do hospody nechodil./ A dost! Čeká tě korepetice na Kabelce, tak se pořádně soustřeď! Jako flétnista, příčný flétnista! Ne zobcovkář, tedy hráč na zobcovou flétnu. To je velký rozdíl! Našel jsem si to ve Wiklifedii. Když to shrnu a zkrátím- na zobcovou flétnu nemusíš mít nátisk. Ale na příčnou flétnu ano! (Nátisk je uzpůsobení mimických a dalších obličejových svalů tak, aby proud dechu mezi rty směřoval přesně na hranu hracího otvoru náustku. Co je náustek, všichni dobře víme.) Je sice pravda, že
když se řeklo v Evropě ještě v 17. století flétna, všichni si vybavili flétnu zobcovou (fistula Anglica). Ale už ke konci 17. století se situace začala obracet. A v 18. století už v Evropě dominovala fistula Germanica, tedy příčná flétna
(francouzsky Flute traversiere, německy Querflöte, anglicky Fluta guta). A zobcová flétna se úplně, ale úplně z hudební praxe vytratila. Kdyby se někdo zeptal, jak to vím, tak klidně odpovím: „Od Franty Zavařila. A to je nějaký odborník!“ Potkal jsem ho v Paříži kousek od Montmartru. Hrál tam snad na všechny druhy píšťal, k tomu měl na nohou přidělané rolničky a jiná cingrlátka. Lidi tam stáli jak přikovaní a otevřený kytarový futrál přetékal bankovkami a mincemi. Věděl jsem, že je od nás, protože zpíval český a moravský folklór. Když skončil, šel jsem za ním a chtěl mu pomoci sesbírat ty pohozené peníze vedle futrálu. Ale se zlou jsem se potázal. Teprve když viděl, že jsem mu tam přihodil českou dvacku, otočil. Pozval mě na oběd a tam mi všechno vypověděl. Tak zpět k té korepetici. Jáju jsem připravoval ke zkouškám na PK. Dopadlo to výborně. Nejen že uspěla, ale bodově byla na prvním místě. Oba jsme pochopitelně měli velkou radost. Já o to větší, že jsem konečně po letech tápání zjistil, jak se správně příčná flétna drží! Už jsem nemátl studenty, že se drží nalevo (díváme-li se zepředu). Pokud by se někdo divil, lehce to vysvětlím. Držení příčné flétny na pravé straně se ustálilo zhruba před třemi stoletími ve Francii. Já jsem bohužel doplatil na svou přílišnou zvídavost. Našel jsem si jedno vyobrazení dvou bratrů-flétnistů. Bylo z doby, kdy se ještě držení příčné flétny neustálilo. Jeden držel flétnu na pravé, druhý na levé straně. A sklízeli prý velké úspěchy právě pro to nejednoznačné držení. No a já si bohužel zafixoval to obrácené držení, tedy nalevo. Ale už je to naštěstí za mnou! Klavírní doprovod Sonáty G dur pro flétnu a klavír op. 1357 Jana Křtitele Vaňhala jsem dal korepetitorovi asi měsíc před zamýšlenou zkouškou. Chtěl jsem mít jistotu, že vše bude připravené do posledního detailu. V ten pátek Jája přišla a měla slzy v očích. „Co se stalo?“ zeptal jsem se neklidně. „Nejde mi ten skok v 1. větě,“ odpověděla Jája nešťastně. (Skok v hudební terminologii je – pro ty, kdo to nevědí – spojení dvou tónů minimálně ve vzdálenosti kvarty – nejlépe čisté. Až do tercie se jedná o krok, pak to skočí! Skáče se zásadně nahoru, nebo dolů. Skok daleký je vyloučený, nelze ho uskutečnit!) Jája brečela, snažil jsem se ji uklidnit. Došlo to tak daleko, že jsem si vyndal flétnu z futrálu a pokoušel se zahrát jí ten dvouoktávový skok dolů. Vzhledem k tomu, že jsem byl teprve u oktávových skoků, to bylo marné. Nicméně jsem využil situace a snažil se Jáju uklidnit slovy: „Když se to neozve, Jájo, ani mně, tak se nediv, že i Ty s tím trochu zápasíš.“ Její odpověď mě zarazila: „Ale já to (na rozdíl od vás) cvičím!“ „Já Tě ale učím!“ zvedl jsem varovně obočí. Skončilo to nakonec smírně: Jája to cvičí, a já to nezahraju, já to necvičím, a Jája to jednou zahraje!“

Po tomto rozhovoru jsem byl silně rozrušen a musel si vzít oddechový čas. Řekl jsem Jáje, že se jdu domluvit s panem korepetitorem, kdy se mu to nejlépe hodí. Chtěl jsem se ujistit, že budeme mít dostatek času a vše si projdeme v klidu. Jaké bylo ale mé zklamání, když můj kamarád Borek přiznal, že noty nemá, že si je zapomněl doma. „Času mám dnes dost, ale noty nemám.“ Bezelstně jsem se na něho podíval a odvětil: „To nevadí, Borečku, já mám ve skříni náhradní, hned Ti je přinesu. Hlavně že máš čas…“ To jsem řekl proto, že nikdy moc času neměl. Podíval se na mě zkoumavě a odtušil: „Tak jo.“ Rychle jsem odešel do své třídy, náhradní noty vyndal ze skříně a donesl je Borkovi. „Za půl hodiny,“ řekl. „Přijdu k Tobě, dnes nemám třídu. Za chvíli sem přijde učit Láďa.“ „Dobře, přijď do sedmičky, a tam to spácháme,“ řekl jsem trochu vyzývavě. A pro sebe jsem si dodal: “Tak na to máš půl hodiny…“ Přesně za půl hodiny se ozvalo zaťukání na dveře a vstoupil Borek-klavírista. Než se děj posune k vlastní korepetici, cítím potřebu říci o něm pár slov. Můj dobrý kamarád Borek Pařízek (všichni ho ale oslovují Borek-klavírista) je výborný muzikant a pohotový klavírista. Když se někdo připravuje na soutěž nebo na vystoupení mimo školu, klavírní spolupráce bývá pravidelně svěřována právě jemu. Z listu (tedy bez přípravy) toho zahraje hodně. Ale když má čas na přípravu, zahraje všechno. A výborně! Teď měl tedy půl hodiny na třívětou sonátu. Byl jsem docela zvědav, jak se s tím vypořádá.

Borek tedy zaklepal a vstoupil. Pozdravili jsme se. On hned zasedl ke klavíru, otevřel dřevěné víko zakrývající klaviaturu a zahrál „a1,“ tedy tón, na kterém se ladí. Překvapeně jsme se na sebe podívali. Nebyl to zvuk klavíru, ale zoufalé zasténání potrefené husy. Hned nám bylo jasné, že toto křídlo je zlomené a své funkce neschopné. (Všimněte si tohoto přirovnání, to jinde nenajdete!) „Počkejte tady,“ řekl jsem rázně. „Jdu za ředitelem!“ Ředitelna byla hned vedle mé třídy. Zazvonil jsem, hned na to se ozvaly kroky. „Ahoj,“ pozdravil jsem se s Lukášem. „Tak jak to dneska vidíš,“ začal jsem úplně odjinud. „U mě dobrý,“ řekl chápavě. „U mě taky,“ řekl jsem bez váhání. Řeč byla o schůzi v blízké hospůdce. Ve škole nebyla sborovna, tak jsme nezbytné záležitosti museli řešit v blízké hospodě. Tam bylo volno vždy (měli jsme tam na pátky večer
zamluvený stůl pro minimálně 10 osob). Potom jsem ale hned stočil řeč na klavír, tedy křídlo v č. 7. „Jo, zapomněl jsem Ti říct, že tady byl ladič a klavír zanechal v žalostném stavu. Musí se ještě několikrát přeladit, protože se dlouho neladil a struny nedrží. Ale můžete zajít nahoru do sálu, tam teď nikdo není. Jarka je nemocná.“ Poděkoval jsem mu, vzal si klíč od sálu a společně s Borkem a Jájou jsme vyšli dvě patra vzhůru. Sál je přímo pod střechou. Je to akusticky výborný prostor. „Tak nakonec to dobře dopadlo,“ řekl jsem. „Lepší místo na korepetici tady nenajdeme.“ Borek si hned sedl ke klavíru a s chutí hrál rozložené akordy přes celý rozsah. Zdálo se, že vše je v pořádku. Jakmile ale Jája zahrála „a1,“ věděl jsem, že je zle. „Jsi hodně vysoko,“ napověděl jsem jí. „Musíš si to hodně vytáhnout.“ (Je-li flétna při ladění vysoko, hráč/hráčka musí vytáhnout hlavici nástroje. Tím se vzduchový sloupec v nástroji prodlouží a intonace se tak sníží.) Jája si hlavici kousíček vytáhla, ale stále byla hodně vysoko. „Ten klavír je naladěn hodně, ale hodně nízko,“ konstatoval Borek. Měl bohužel pravdu. Když už hrozilo, že hlavice vypadne z těla nástroje, zastavil jsem marné pokusy. „Tady se umění dělat nedá,“ řekl jsem patrně hodně patetickým hlasem, že se i Borek rozpačitě rozhlížel kolem sebe, jako by hledal nějakou záchranu. Potom se otočil na točící židli a vítězoslavně ukázal do rohu místnosti, jako by chtěl říci: “Tady je ta záchrana!“ Já i Jája jsme se okamžitě podívali tím směrem. Malá, bledá (světlá), tváře nemá, bez plachetky…No, v koutě jsme spatřili trojúhelníkový předmět stojící na třech (sice rovných), ale nestabilních nožkách. Hlas vichřice určitě neměl… Vypadal titěrně a tak trochu bojácně se schovával v koutě místnosti. Byl to spinet obecný, tedy nástroj, který se továrně začal vyrábět jako náhražka původního barokního nástroje. Další variantou byly kopie původních nástrojů, které se dělaly podle dochované muzeální dokumentace, nebo detailním rozebráním dochovaných nástrojů a postavením přesných kopií těchto historických exemplářů. Ta druhá varianta byla pro ty, kdo měli hodně peněz. Spinet obecný (tedy tovární) byl poměrně levný. To byla jeho přednost. Nedostatkem bylo, že nebyl prakticky vůbec slyšet. Měl-li nahradit zvuk klavíru, bylo mně i Borkovi jasné, jak to skončí. Ale natěšenou Jáju jsme nemohli zklamat. Korepetice tedy bude! Jája byla spokojená, já jsem byl zticha a Borek byl rád, že zachránil situaci a že to bude mít za sebou.

Opatrně jsme přenesli ten křehký hudební nábytek do středu místnosti. Jáju jsem postavil hned vedle něho. Ladění jsme vynechali. Oba jsme rychle Jáju přesvědčili, že to vůbec nevadí. Hlavně ať si ona hraje své, ostatní se už poddá. A měli jsme pravdu! Jája hrála krásným znělým tónem, Borek se také viditelně snažil, ale slyšet to nebylo. Aby podpořil mezihry v 1. větě, zpíval je (a musím říci, že celkem čistě!). 1. věta této sonáty má sonátovou formu (viz L. Zenkl – Hudební formy, str. 56). V expozici jsem zastavil jejich snažení jen jednou, krátké provedené a reprízu dohráli oba aktéři bez zastavení. Jáju jsem chválil, stejně tak Borek.

2. věta Sonáty G dur pro flétnu (rozuměj příčnou) a klavír op. 1357 má formu A-B-A´. Stručně řečeno; přehledná hudební forma s jednoduchou, líbeznou melodií blízkou lidové písni. Projeli jsme ji vcelku a opět jsem Jáju chválil a chválil. Borek spokojeně přikyvoval a zjevně tedy s mým hodnocením souhlasil. 3. věta- Rondo! Ale mohl bych klidně napsat: „Rodeo!“ Jája hrála jak o život. Bohatým zvukem zaplnila celý prostor sálu a neslyšného Borka doslova převálcovala. Ten naprosto rezignoval. Občas ještě zdůraznil akcent celým trupem, ale hned si uvědomil marnost svého počínání a větu doslova přetrpěl. Konečně zazněl (ve flétně) závěrečný tón G2 a já začal ihned spontánně tleskat. Výborně Jájo, skvěle Borku. Takovou korepetici jsem ještě nezažil! Jája byla šťastná, Borek se po mně zkoumavě díval. Rychle jsem odváděl Jáju z místa činu, aby si snad něco nechtěla zkusit ještě jednou. A šťastná Jája odcházela v ten páteční večer ve sváteční náladě. Nechal jsem pozdravovat maminku, tátu i babičku (sestra žije v cizině a děda už zemřel).

Asi 15 minut po jejím odchodu (už jsem začínal být nervózní) někdo lehce (jakoby zkusmo) zaklepal a já řekl rozhodným hlasem: „Už můžeš!“ Byl to pochopitelně Borek. „Čekal jsem radši trochu dýl,“ řekl omluvně. Souhlasně jsem přikývl. „A teď vzhůru do sborovny!“

Vyšli jsme a jaro nás přivítalo pomalu zapadajícími slunečními paprsky. Podívali jsme se na sebe a Borek to okomentoval: „To má sílu!“ Za námi byl celý týden a neskutečná korepetice, před námi večer, na který jsme se celý ten týden těšili. Jen jsme dosedli, měli jsme každý před sebou dobře vychlazený gambrinus, nefiltrovanou jedenáctku s pěnou jako smetana (všimněte si, píšu smetana s malým „s“). Hned jsme si přiťukli a první napití vyvolalo na našich tvářích spokojený úsměv. „To má sílu,“ opakoval se Borek. Ale mně to nevadilo. Měl pravdu.

Zatím jsme byli u našeho stolu sami. Myslím, že oba dva jsme cítili potřebu nějak se vrátit k té nedávné nešťastné události. „Tak takovou korepetici jsem, Borku, opravdu ještě nezažil,“ začal jsem. „Mám k tomu jeden osobní zážitek. Před dvěma lety jsem byl s jedním hochštaplerem na zájezdu v Itálii. Hráli jsme barokní repertoár, kde mělo být cembalo, nebo něco na ten způsob. Aby se ušetřilo, vezli jsme s sebou právě takový malý tovární, tedy neslyšný nástroj. Dotyčný profesor sice zdůrazňoval, že ho bude muset pořád ladit, ale za celou dobu ho nepřeladil ani jednou. Divili jsme se, ale záhy jsme pochopili. Po jednom koncertě za námi přišel impresário a podivoval se, že vůbec neslyšel spinet. Profesor mu ihned vysvětlil, že tam není dobrá akustika, že smyčců bylo hodně atd. Jeden můj kamarád ale viděl, že profesor spinet ani neotevřel. Vysvětlení přišlo po zmíněném koncertě. Za profesorem přišel jeho oblíbenec, moc se mu omlouval a podával mu klíč od spinetu. Ten se zamykal, aby na něj nikdo ze studentů nehrál, přesněji, aby ho nepoužíval. Profesor zajásal a potichu mu řekl. „Už jsem myslel, že se ztratil.“ A potom ještě tišším hlasem dodal: „Já jsem dneska musel místo hraní šustil staniolem. Ten zvuk je totiž hodně podobný…“

P. S. Za týden nato jsme měli opět korepetici. Tentokrát s dobře naladěným klavírem. A byl to pro všechny (tentokrát jednomyslně!) opravdu velký zážitek.