Máme únor a první pololetí školního roku uteklo šíleným tempem, v naší třídě se pořád něco děje a pořád je tam hlavně veselo.

Pracujeme s Barunkou ve stipendijním programu MENART, chystáme se s dětmi zvolna na soutěže, no dnes bych chtěla napsat pár slov o těch nejmenších flétnistech.

Většinou mám v úvazku hodně malých dětí, protože jsem velkým propagátorem toho, že děti mohou hrát již v předškolním věku.

Letos učím tři holčičky z 1. třídy, které jsem si v předškolním věku nepřipravovala. Proto se snažím nejdřív se s nimi poznat tak, aby se naprosto uvolnily, ba se trochu i “ rozjely“ a byly ve třídě přirozené a cítily se tam se mnou fajn. Za mě je to moc důležité, děti mi důvěřují, třeba i tykají a můžeme spolu tvořit, blbnout, hrát si.

Každá holčička je jiná, Elišce to jde pomaleji, Nela už má zvučný tón, chce každý týden hodně písniček.  Začaly jsme vlastně hrát ve 2. oktávě, protože ji to baví a jde. Improvizujeme, děláme různé zvuky, vymýšlíme slova na jednoduchá cvičení. Hanička chodí moc ráda, no zatím mi vykládá spoustu historek a moc se nesoustředí.

Naproti tomu Max je můj sedmiletý žák, kterého znám odmala a začal u mě hrát ve čtyřech letech na zobcovou flétnu, v pěti letech jsme přešli na příčnou. Máme mezi sebou už takový vztah, že se nám skvěle pracuje. Nadšeně si přišel zahrát i o prázdninách. Doma si každý den zahraje pár písniček, rád improvizuje a je s ním ohromná legrace. Těším se, až začne opravdu cvičit, ale já raději nechám žáky bavit se nástrojem a na to opravdové cvičení si trpělivě počkám.

Byla bych docela ráda, kdyby i ostatní kolegové napsali pár slov o zkušenostech se začínajícími flétnisty.

Zdravíme všechny z Vysokého Mýta a ať se vám pěkně hraje!!!!

Lada Štěpánková Polcarová

 

Max Kaplan to s flétnou myslí vážně Nela Bystřická s kamarádem pejskem