Nyní si řekněme něco o korku v hlavici. Podle mého názoru je to místo, které nejvíce dokáže rozhodit intonaci nástroje. Proto se mu věnujme důkladně.
V převážné většině flétnových škol, knihách a článcích o flétnách (i vědeckých) se dočteme, že čelo korku má být umístěno do vzdálenosti 17 mm od středu otvoru v náustku. Jen tak bude prý flétna dobře ladit. V některých publikacích autoři dokonce varují proti „experimentům“ s korkem. Korek prý není ladicí zařízení. Já se domnívám, že se tato tvrzení tradují už od dob Theobalda Böhma. Autoři Böhma citují a berou tuto vzdálenost za neoddiskutovatelnou a naprosto o ní nepochybují. Řekněme si, jak to vlastně tehdy bylo.

V polovině minulého století vynalezl T. Böhm „parabolickou hlavici“ a prohlásil, že pozice korku od středu otvoru v náustku má být přesně 17 mm. Většinou se však neví, že na tuto vzdálenost přišel pokusy, ne vědecky. Funkci korku tehdy nikdo moc nerozuměl. Potvrdil nám to i Christopher Welch ve své knize „Dějiny Böhmovy flétny“ z r. 1892, kde píše: „Madam Věda může hodiny mluvit o oscilacích sem a tam částic vzduchu uzavřeného v trubicích…. Ale když po ní chceme, aby nám dala popis, jak se chová vzduchový sloupec mezi korkem a otvorem v náustku, je němá. Místo aby nás dokázala poučit, musí se nejprve sama učit“. Jinde zase stojí: “Jestliže má věda tolik co říct na toto téma, jistě dokáže poradit výrobci, kam postavit korek v hlavici. Kdepak! Pokusem se musí stanovit pozice, která dává nejlepší výsledky. Pravdou je, že ne Dámě Vědě, ale Paní Náhodě jsme zavázáni za objev, že vzdálenost korku ovlivňuje harmonické tóny“.
Pokračujme však ve výkladu. Teprve v posledních letech se začala objevovat v knihách jiná vzdálenost, a to 17,3 mm. Tato vzdálenost je prý nejlepší. Při 17,3 mm se e´´ ozývá nejlépe a když tento tón je nejlepší, celá flétna zní lépe. Nikde jsem se však nedozvěděl, proč byla dříve nejlepší vzdálenost 17 mm a nyní 17,3 mm. Neúnavně jsem pátral po pravdě, jako kdysi Rockstro, až jsem zjistil následující.

Se stoupající frekvencí tónu překrývá hráč stále více otvoru v náustku spodním rtem. To způsobuje intonační pokles, který se kompenzuje kontrakcí hlavice (z 19mm na 17mm). Prostor mezi náustkem a korkem slouží k vyladění tónů hlavně ve vysoké oktávě, menší vliv má postavení korku na oktávu střední, nejmenší na spodní. Pokusy bylo zjištěno, že korek pomáhá vyrovnávat ladění optimálně, je-li umístěn ca. 17 mm od středu otvoru v náustku, ale jen za předpokladu, že rty jsou postaveny do „průměrné“ polohy, která je uprostřed mezi maximálním vytočením a vtočením náustku. Přesný střed lze zjistit následujícím pokusem.

Umístěte do hlavice z pravé strany druhý korek tak, aby jeho vzdálenost od středu otvoru byla stejná, jako vzdálenost prvního korku z levé strany (17 mm). Tím vytvoříte tzv. Helmholtzův rezonátor. Rty budou v „průměrné“ poloze, pakliže tón, který vytvoříte, bude mít výšku ca. 1450 Hz (cyklů/sek.), což odpovídá tónu mezi f´´´ a fis´´´ (blíže k fis´´´). Jen v této poloze bude korek optimálně vyrovnávat ladění a jeho vzdálenost od středu otvoru bude přibližně 17mm. Vtočením hlavice lze snížit výšku tónu až na ca. 1250 Hz, což odpovídá zhruba tónu es´´´, avšak při tomto vtočení korek špatně vyrovnává (lépe, kdyby byl ve vzdálenosti 22 mm, ale stále nedostatečně). Vytočením hlavice lze zvýšit výšku tónu až skoro na 1600 Hz, což odpovídá zhruba tónu mezi g´´´ a gis´´´ (spíše g´´´), avšak při tomto vytočení korek opět špatně vyrovnává (lépe ve vzdálenosti 7 mm, ale nedostatečně).
Z tohoto pokusu vidíme, že nemáme vlastně volbu. Pokud chceme mít co nejmenší problémy s laděním, musíme se podrobit akustickým zákonům flétny, hrát se rty v „průměrném“ postavení a s korkem ve vzdálenosti ca. 17 mm od středu otvoru v náustku. Pokud chceme hrát na flétnu jinak, musíme být připraveni na intonační nedostatky.

[Taková je situace v dnešní době. Výrobci fléten nám dnes nedávají volbu různých škál na stejný ladicí standard (např. A-442). V dřívějších dobách, mám teď na mysli speciálně Th. Böhma, měl hráč možnost si koupit flétnu na svůj způsob hraní. Dejme tomu, že měl takový nátisk, že se mu lépe hrálo se rty v „nadprůměrném“ postavení spíš než v průměrném. Stačilo, když si naladil flétnu podle svého způsobu hraní na „áčko“, které používal a poslal Böhmovi přesnou vzdálenost hrany otvoru v náustku a středu tónového otvoru pro tón A, a Böhm mu vyrobil flétnu na míru. (Přečtěte si dopis, který Böhm psal svému klientu a příteli W.S.Broadwoodovi v květnu 1870. Stojí to za tu námahu! Najdete ho v Böhmově knize „An Essay on the Construction of Flutes“, kterou Broadwood přeložil a vydal v r.1882 v Londýně. Jsou tam i jiné Böhmovy dopisy. Je to nesmírně zajímavé čtení.) Dnes se vyrábějí flétny takové, které vyhovují většině hráčů. (Tam jsou peníze!) Pokud někomu taková flétna nevyhovuje, má bohužel smůlu. Dnes se „kašle“ na jednotlivce. Že jsou mezi hráči rozdíly, přiznává i Albert Cooper, který ve svém článku „Choosing a Pitch (A440, A442, A444, A446)“ jasně říká, že flétnisté nefoukají do flétny stejně.

Jediné, co by snad mohl hráč, který nehraje „ortodoxně“, v dnešní době udělat a čím by získal aspoň částečně nástroj „na míru“, by bylo zvolit si nástroj konstruovaný na jiné ladění, než na kterém ho bude používat. Tak například bude-li se jednat o hráče, který z nějakých důvodů nemůže nebo nechce hrát se rty v „průměrné“ poloze, dejme tomu, že chce náustek více ke rtům přiklánět, a tím pádem bývá často nízko, pak by se pro něho hodila spíše flétna laděná výše, než kdyby zarazil hlavici flétny konstruované na to ladění, které používá. Pokud ladí na A-442, mohl by si pořídit např. flétnu se škálou A-444 a vytahovat hlavici „normálně“. Jestli by si měl zvolit flétnu s ještě vyšší škálou, to bude záviset na míře jeho vtáčení náustku. Čím více se však bude vzdalovat „áčku“ podle něhož ladí, tím méně výhod získá, až to může dojít tak daleko, že nevýhody převýší výhody. Zde není možno dát jistou radu, každý si bude muset sám vyzkoušet v praxi, jaký nástroj mu bude nejlépe vyhovovat.]

Jestliže by někoho zajímalo podrobné ale dost náročné čtení na téma „flétnová hlavice“, mohu doporučit vynikající článek autorů Benade a French: Analysis of the Flute Head Joint, který vyšel v The Journal of the Acoustical Society of America, svazek 37, č.4, v dubnu 1965.

Jiný, na slovo vzatý, odborník je Američan John W. Coltman. Je jeden z největších specialistů na flétnovou akustiku v dnešní době. O postavení korku v hlavici řekl následující:
„Korek vytváří nad otvorem v náustku malý prostor, který má za úkol udržet celkem konstantní akustickou koncovou korekci v celé šíři rozsahu nástroje. Změna v objemu tohoto prostoru má největší účinek ve třetí, vysoké oktávě flétny. Zkrácení vzdálenosti mezi korkem a otvorem v náustku má za následek stoupající tendenci ve třetí oktávě; při hraní stupnice směrem vzhůru se tóny budou neúměrně zvyšovat. Zvětšení vzdálenosti má opačný účinek.“ (The Intonation of Antique and Modern Flutes, část I, The Instrumentalist 29, č.5 (1974):55)

Dále bych rád citoval článek pana Coltmana, který byl otištěn v časopise The Flutist Quarterly na jaře 1989 a kde pan Coltman odpovídá na otázky čtenářů pod kolonkou: Otázky a odpovědi týkající se flétnové akustiky. Otázka čtenáře zněla: „Jaký vliv má poloha korku na ladění flétny? Do jaké vzdálenosti má být korek umístěn?“ Pan Coltman odpovídá:
„Malý objem vzduchu v prostoru mezi otvorem v náustku a korkem působí jako akustický „začišťovač“, jehož úkolem je, aby vysoké tóny ladily. Posuneme-li korek dovnitř směrem k náustku o 1 mm zvýšíme spodní A asi o 1 % (= 1/100 půltónu), prostřední A asi o 4 %, ale vysoké A asi o 11 %. Vidíme tedy, že největší účinek korku je ve vysokých polohách. Výrobci normálně staví korek do vzdálenosti kolem 17 mm od středu otvoru v náustku. Jsou dva důvody proč bychom měli korkem hýbat. Za prvé mohl být korek nešťastnou náhodou posunut z původního postavení, za druhé jeho optimální pozice může být různá u různých flétnistů. Jelikož korek a otvor v náustku se vzájemně ovlivňují a otvor ovlivňuje funkci korku, má překrývání otvoru rty hráče na korek velký vliv a toto překrývání je u různých hráčů velice rozdílné. Pikola je na to zvlášť citlivá, poněvadž u ní je otvor v náustku příliš velký ve srovnání s průměrem trubice.

Flétnista může „štelování“ korku provádět pomocí ladicího přístroje a přítele, který bude zaznamenávat naměřené hodnoty. Je téměř nemožné, aby hráč nebyl ovlivněn výsledkem těchto pokusů. Po ca pětiminutovém rozehrávání si nalaďte flétnu vysunutím nebo zasunutím hlavice na A-440 (u fléten se škálou 442 na A-442) a poznamenejte si výšku předem zvolených tónů ve třetí oktávě. Nasaďte každý tón nejméně pětkrát. Pak vypočtěte průměr pro každý tón, načež posuňte korek tak, abyste vylepšili intonaci. Přitom nezapomeňte na to, že posunutím korku dovnitř k náustku se zvýší trojčárkované A přibližně o 10 %. Jakmile dosáhnete uspokojivé intonace – neočekávejte, že bude perfektní a počítejte s tím, že určité zvyšování tónů ve třetí oktávě se zdá být hudebně přijatelnější než přísné dodržování neroztažených oktáv – zaznamenejte si polohu korku, např. zářezem na vytěráku, pro případ že by se korkem zase náhodou pohnulo. Teď už není žádný důvod, proč by se mělo postavení korku měnit, ledaže by flétna dostala nového majitele.“

Vysvětlení a myšlenky pana Coltmana mě nadchly do té míry, že jsem mu napsal pár dopisů plných otázek. Chtěl bych se nyní rozdělit s Vámi o jeho odpovědi, které skutečně vrhají světlo na celý problém. Mám pocit, že je velká škoda, že je mezi flétnisty a fyziky tak slabý kontakt.

V odpovědi na moje otázky v dopise z 5. června 1998, týkající se postavení korku, řekl pan Coltman toto:„Prostor mezi otvorem v náustku a korkem funguje ve spolupráci s otvorem v náustku tak, že vytváří efektivní koncovou korekci, která se mění s frekvencí daleko méně, než kdyby otvor sám tvořil konec vzduchového sloupce. Správné nastavení korku závisí na charakteristických vlastnostech otvoru a na tom, jak velkou část otvoru hráč překrývá svými rty. Tím pádem otvor, který má jinou velikost, nebo který je hodně podseknut, což je dnes běžná praxe, může vyžadovat pro optimální intonaci jinou vzdálenost korku. Pro vytvoření uspokojivého tónu na flétně je zapotřebí jistého času, během něhož vzduchový proud doletí od otvoru mezi rty ke hraně otvoru v náustku. Stejnou dobu lze docílit při malé vzdálenosti a nízké rychlosti vzduchového proudu (tlaku vzduchu) nebo při velké vzdálenosti a vysoké rychlosti a tlaku vzduchu. Různí flétnisté si zvolí různý způsob tvoření tónu. Výsledek nemusí být totožný, ale kdo si přeje totožné výkony od všech flétnistů? Při volbě krátké vzdálenosti bude muset být otvor v náustku zakryt více a vzdálenost korku se bude muset upravit tak, aby skýtala co nejlepší intonaci. Jak vidíte, neexistuje žádná jediná „správná“ vzdálenost korku, pouze existují „vzdálenosti korku“, které vyhovují geometrii náustkového otvoru a návykům flétnistů.

Vzdálenost korku sotva ovlivňuje intonaci ve spodním rejstříku, avšak vyšší tóny jsou stále více a více citlivé. Vliv posunutí korku je ekvivalentní změně délky hlavice. Míra je závislá na frekvenci. U dvoučárkovaného A oddálení korku o 1 mm je ekvivalentní vytažení hlavice o 0,5 mm. U trojčárkovaného E se 1 mm oddálení už rovná vytažení hlavice o 1,5 mm. Tato čísla zase závisí na tom, jak flétnista mění postavení rtů od tónu k tónu. Snižovací účinek závisí na konkrétním tónu, avšak v horních polohách bude přibližně 6 %. Všimněte si, že 0.3 mm, které Vám leží na srdci, nejsou tak důležité – flétnisté nejsou většinou při opakovaných pokusech schopni opakovat výšku tónu přesněji než s rozdílem 6 %. (Pan Coltman tím odpovídá na moji otázku, jaký je rozdíl mezi nastavením korku na 17 mm a 17,3 mm.)

Pokud bych měl popsat vliv postavení korku na reakci nástroje, nemohl bych být tak přesný. Všeobecně řečeno, kratší vzdálenost korku od otvoru v náustku má za následek lehčí ozev vysokých tónů, ale to je asi vše, co o tom mohu říci.
V každém případě byste si měl seřídit korek na Váš způsob hraní. Požádejte někoho, aby zaznamenával výšky tónů tak, jak je tvoříte a používejte k tomu měřicí přístroj. Zkoušejte to na různá postavení korku. Nedívejte se na přístroj sám a proveďte hodně pokusů – uvidíte, že budou mezi jednotlivými pokusy podstatné rozdíly. Změny 0.5 mm v postavení korku jsou již dostačující, aby ukázaly účinky.

Pouze objem prostoru mezi otvorem v náustku a korkem je důležitý. Pokud nezasahujeme do míst pod otvorem v náustku, kde vzduchový proud působí, tvar prostoru je nedůležitý. Nezáleží na tom, je-li čelo korku vypouklé, vpadlé nebo nerovné, či vybavené jehlou (jako u Logi korku) – jediné, co hraje roli, je objem.“

V dalším dopise ze 14. června 1998 formuloval pan Coltman návod, jak provádět pokusy s ladicím přístrojem, trochu jinak:
„Jestliže vzdálenost otvoru mezi rty a hranou otvoru v náustku zkrátíte a hlavici více zarazíte, abyste ladění spodních oktáv zvedl na původní výšku, pak budou tóny ve vysoké oktávě všeobecně příliš vysoko – a bude nutné oddálit korek. Účinek však nebude stejnoměrný a ty nejvyšší tóny – H a C – budou ovlivněny jinak.

Až budete používat měřicí přístroj, proveďte nejprve několik opakovaných pokusů, abyste zjistil, jak přesně jste schopen duplikovat výšku tónů. Pět pokusů na každém tónu není nijak mnoho a provést tytéž pokusy následující den není rovněž ztráta času. Nepřesnost kolem 10 % je celkem normální. Jakmile s tímto budete hotov, můžete posunout korek o velký kus, nejméně 0.5 mm a provést tyto pokusy znovu. Je daleko lepší pohnout korkem o velký kus, aby se vliv skutečně ukázal navzdory nepřesnostem v nasazení. Potom můžete korek vrátit do toho místa, kde ho chcete mít. Odolejte pokušení se dívat na měřicí přístroj sám. Nezapomeňte při každé „sadě“ pokusů zarazit nebo vytáhnout hlavici tak, abyste měl flétnu naladěnou na stejné A jako předtím.

Pokud jde o „limity“ v postavení korku, nemám velké zkušenosti s mnoha flétnisty, a tak nevím, kde jsou hranice, ale nebyl bych překvapen, kdyby se pohybovaly plus minus 1 mm od 17,3 mm. Optimální pozice korku bude také záviset na křivce zúžení hlavice, obzvláště na průměru trubice pod otvorem v náustku.“

Potud názory pana Coltmana, týkající se postavení korku v hlavici. Promiňte, že jsem věnoval této otázce tolik pozornosti, ale podle mého soudu má korek tak velký vliv na ladění flétny, že žádný rozbor není příliš podrobný. Při nesprávném postavení korku se ladění doslova „rozhasí“.

Jestliže je situace skutečně taková, že každému flétnistovi vyhovuje jiná vzdálenost korku, bylo by záhodné vyjmenovat si všechny případy, které mohou vzdálenost korku ovlivnit.

1) Větší či menší zakrývání otvoru v náustku spodním rtem. (Při větším zakrývání, a navíc ještě při přitáčení náustku ke rtu, bude třeba umístit korek do větší vzdálenosti od otvoru.)

2) Zastiňování otvoru horním rtem. (U nátisku, kdy vrchní ret visí nad otvorem dochází často k „zastínění“ otvoru, které je ekvivalentní většímu zakrytí otvoru spodním rtem. Bude třeba umístit korek do větší vzdálenosti od otvoru.)

3) Postavení otvoru mezi rty vůči hraně otvoru v náustku. Záleží na tloušťce a tvaru rtů. U tenkých rtů se při menším zakrytí otvoru spodním rtem dostane otvor mezi rty ke hraně blíž než u silných rtů a nejspíš i níž. U tlustých rtů tomu bude pravděpodobně naopak. Variací může být spousty. (Neodvažuji se udělat přehled, jaké postavení korku bude komu vyhovovat.)

4) Používání většího nebo menšího tlaku vzduchu při hraní. (Při nadměrném tlaku se budou tóny v levé ruce více zvyšovat než v pravé, jelikož tóny blíže náustku jsou ovlivněny více než tóny vzdálenější. Též celá třetí oktáva bude vysoko. Pro tento způsobu hraní bude větší vzdálenost korku od otvoru lépe vyhovovat.)

5) Užívání flétny konstruované na nižší ladění na ladění vyšším. (V tomto případě budeme muset hlavici zarazit do těla nástroje více než záhodno a hrát na přitočenější hlavici. Větší vzdálenost korku bude lépe vyhovovat.)

Jaký je výsledek celého tohoto rozboru? Vy, kteří rádi experimentujete, vyzkoušejte si návod pana Coltmana. Avšak vám, kteří o takové pokusy nemáte zájem, bych doporučoval, abyste si korek postavili do vzdálenosti 17 mm, pak 17,3 mm a uvidíte, která vzdálenost Vám bude lépe vyhovovat. Na té pak setrvejte.

Na flétnových vytěrácích je na jednom konci ryska, která se po vložení vytěráku do hlavice má objevit uprostřed otvoru v náustku. Nevěřte vytěrákům! Málokterý má rysku přesně 17 mm od konce. Navíc i ryska má určitý průměr. 17 mm musí jít doprostřed rysky, ne na jeden z jejích okrajů. Totéž platí o rysce 17,3 mm. Nezapomeňte, že zde měříme desetiny milimetru! Já bych si na Vašem místě opatřil vytěráky dva, jeden se 17 mm a druhý se 17,3 mm. Pokud bych takové nesehnal, tak bych si je udělal z vytěráků, které mají jasné rysky, ale ve větších vzdálenostech. Konec vytěráku bych upravil pilníkem a smirkovým papírem, až by byly přesné.

Nezapomeňme, co řekl pan Coltman. Ne vzdálenost, nýbrž objem prostoru mezi korkem a otvorem v náustku je rozhodující. Nevěřte tudíž, že po vložení vytěráku jste naměřili správný objem. Aby tomu tak bylo, muselo by čelo korku být naprosto rovné a museli byste vytěrák držet tak, aby se např. dotýkal korku v jeho středu a otevřeným koncem hlavice vycházel uprostřed. Nesmí se dotýkat korku a současně stěny hlavice, neboť hlavice se ke konci rozšiřuje a naměřili bychom pak nesprávnou vzdálenost (menší). Čela korků však nebývají rovná, přesně rovné čelo je spíš výjimkou. Obvykle bývají čela vypouklá (nebo zase vpadlá), nebo mívají uprostřed vystouplou špičku <, a tak v domnění, že měříte 17 mm, měříte ve skutečnosti jinou vzdálenost. Navíc není lehké vidět rysku uprostřed. Některé tónové otvory jsou šišaté a střed se těžko odhadne a pak také z jedné strany vidíte rysku uprostřed a pak když si otočíte hlavici o 180°, už ve středu není. Navíc bude i záležet na osvětlení a z které strany dopadá světlo atd. atd. [Nepropadněte však posedlosti s měřením. Nic se nemá přehánět. Nedávno jsem se dozvěděl, že jeden flétnista, který propadl korku, nakonec spáchal sebevraždu. V každé pozici nacházel nové vlastnosti. Jedna byla lepší pro artikulaci, druhá pro ladění, při třetí se lépe ozývaly spodní tóny, při čtvrté vysoké, při páté byl tón silnější atd. – až se z toho zbláznil.]

Pokračování příště …