Čtyři roky v Austrálii
Jak jsem minule slíbil, budu se v tomto příspěvku zabývat různými hráčskými a intonačními problémy, které jsem zažil v horké Austrálii, a experimenty, jimiž jsem se je snažil řešit.

Když jsem nastoupil do orchestru, měl jsem dva nástroje. Stříbrnou flétnu Haynesku, model plateau (bez otvorů v klapkách) s C nožkou a stříbrnou pikolu stejného výrobce. Philippa Hammiga, na kterého jsem hrál celých 6 let na konzervatoři a který měl otevřenou gis klapku a obrácené klapky pro tóny h a b, jsem už dávno někomu prodal. (O mém přeučování ze zavřené gis klapky na otevřenou a posléze zpět na zavřenou jsem psal už dříve.) Byla to stejná flétna, na kterou hrál František Čech a kterou nazýval „medvědobijka“.
Flétna Hayneska měla sériové číslo 29250 a byla vyrobena v roce 1959. Byla ze stejného ‘zářného‘ období firmy, kdy Haynes vyráběl výborné nástroje. Rampalova zlatá flétna měla číslo 29333 a byla ze stejného roku. Pikola byla jen o málo starší. Dosud oba tyto nástroje mám a nemám v úmyslu je prodat. Mají pro mě sentimentální hodnotu. V té době vyráběl Haynes nástroje už s laděním (škálou) A-440. S laděním A-435, podle Theobalda Böhma, přestal už v roce 1918.

Při nástupu do orchestru mi tyto informace byly většinou známé, jen jsem si neuvědomoval, že se svět odchýlil od světového standardu A-440 směrem nahoru. Zdálo se mi, že orchestr ladí příliš vysoko a bojoval jsem za návrat ke standardu a-440. Hovořil jsem o tomto problému s prvním hobojistou, Jackem Shepherdem, mým dobrým přítelem. On měl hoboj též se škálou A-440 a přál si totéž, co já. Udělali jsme plán. Koupili jsme si elektrickou ladičku (Conn Strobotuner) a jednoho horkého letního dne, aniž by o tom někdo věděl, jsme ji postavili před sebe na zem. A když se ladění zase zbláznilo, chtěl dirigent, aby Jack udal A. Jack už měl přístroj spuštěný a udal A přesně podle něho. Edward Downes, známý anglický dirigent, který u nás v té době hostoval, zvolal: „Co je to za A? Je děsně nízko!“ Když mu Jack dokázal, že „áčko“ je správné (A-440), nechtěl tomu ani on, ani nikdo z hráčů, věřit.
Tuto příhodu jsem vám vyprávěl proto, abych ukázal, že i hudebníci kalibru Edwarda Downese (byl dirigentem královské opery v Londýně) mohou někdy slyšet chybně. Když intonační hladina stoupne, zvykne si ucho na nové ladění a považuje to standardní za nesprávné. Problém ladění je pravděpodobně složitější, než se na první pohled zdá. Existují názory, že je možno hrát nízko s kvalitou příliš vysokého tónu anebo vysoko s kvalitou příliš nízkého tónu. V prvním případě bude tón znít vysoko i když je vlastně nízko, v druhém případě tomu bude naopak. Pokud nemáte stoprocentně perfektní absolutní sluch, NEVĚŘTE SVÝM UŠÍM!

S naším plánem jsme však nepochodili. V horku ladění vždy po chvíli stouplo, ať už Jack udal „áčko“ jakékoli. Protože jsem jinou flétnu neměl a ladit jsem musel, začal jsem dělat experimenty.
Nejdříve jsem přemýšlel, co vše může mít vliv na ladění nástroje. Podle mě to mohly být pouze flétna, hráč a prostředí. Na flétně je řada míst, která nějakým způsobem ovlivňují ladění. Mohou to být i části, které se na první pohled nezdají, že by mohly mít s laděním něco společného (např. materiál z něhož je nástroj vyroben). Některé části se dají seřizovat, jiné jsou pevné a neměnné (např. velikost či rozvrstvení tónových otvorů). Mě zajímaly hlavně ty části nástroje, kterými jsem mohl ladění měnit. Byly to: hlavice, korek v hlavici, a zdvih klapek.
Napřed jsem zjistil, že flétna ladí optimálně pouze tehdy, když je naladěna na ladění, na které je zkonstruována (to upřesním později). V hlavicích žádný rozdíl není. Já jsem však měl jen jednu flétnu na experimenty.
Zde trochu odbočím. Vzpomněl jsem si na Františka Čecha, který občas ve třídě porovnával flétny. Asi též hledal nástroj, který by mu nejlépe ladil v České filharmonii. Položil dvě flétny vedle sebe tak, aby středy klapek A a G byly v zákrytu a pak sledoval, zda klapky E a D byly u jedné flétny výš. Ta flétna, co je měla výš, a pravděpodobně byla i kratší, měla ladění vyšší.
Za čas jsem objevil, že zaražením hlavice optimálního výsledku nedosáhnu. Už Theobald Böhm kdysi řekl, že pokud se ladění odchýlí o víc než ¼ tónu, nelze na flétnu hrát čistě. Tato zdánlivě jednoduchá operace s hlavicí není zas tak jednoduchá, neboť vyžaduje zkušenost a znalost správného tvoření tónu. Mohlo by se třeba stát, že bychom ladili nástroj na příliš vtočený nebo zase vytočený náustek a došli bychom k chybnému závěru.

Na začátku bych chtěl však podotknout, že vše, co napíšu, není z mé hlavy, výplod mé bujné fantazie. Nemám v úmyslu dělat chytrého. Jsou to informace, které jsem čerpal z amerických zdrojů, anebo z překladů do angličtiny. Co se kdy ve světě napíše důležitého, je bez výjimky přeloženo do angličtiny. Žádný jiný jazyk není dnes tak důležitý jako angličtina. I veškeré publikace Theobalda Böhma, který je tak významný pro flétnisty, byly přeloženy do angličtiny. A protože jsem anglicky uměl, mohl jsem si vše přečíst. Kromě knih jsem si předplácel flétnové časopisy, např. Woodwind World, Flute Talk, Instrumentalist, Flutist Quarterly, navštěvoval výrobce fléten a dopisoval si s nimi, prostě získával poznatky, kde se dalo. Nemohu samozřejmě zaručit, že vše je 100% správně a musím připustit, že někteří flétnisté mají jiné názory.
Než abych vytahoval informace ze svých tehdejších poznámek, překopíruji je sem v původním znění s malými úpravami. Pokud by se sem nevešly, budu je vkládat na pokračování. Někdy se budu opakovat. To mi snad prominete. Bez velkých okolků tedy do toho.

Potřeba přesné intonace je tak zřejmá, že ji netřeba zvlášť zdůrazňovat. Flétna je a pravděpodobně vždy byla známa tím, že někdy hraje falešně, v orchestru mnohdy neladí, a i když hraje sama, bývají poměry mezi tóny mírně řečeno podivné. V dřívějších dobách byly nástroje nedokonalé, dnes již není důvod, aby flétnista hrál falešně. Jak známo, i Mozart neměl flétnu rád právě kvůli intonaci a nerad pro ni skládal. Dnes se situace zlepšila, ale stejně stačí, když se člověk zaměří při koncertě i třeba dobrého symfonického orchestru na flétnu a jen málokdy uslyší hru intonačně čistou a přirozenou. Často musí hráč pomalu každý druhý tón po nasazení dolaďovat, jinak by byl falešně. Jindy zas hraje tentýž hráč bez zřejmých problémů a nikdo neví přesně proč. Nemám v úmyslu předstírat, že otázka intonace na flétně je jednoduchá. Kdyby tomu tak bylo, hráli by všichni čistě. Domnívám se však, že rozbor základů flétnové akustiky, způsobu hraní a prostředí v němž hrajeme, nám osvětlí většinu problémů a pomůže v jejich odstranění.

Nejdříve bychom si měli uvědomit, co vše může mít vliv na ladění nástroje. Podle mého názoru to může být pouze a) flétna, b) hráč a c) prostředí. Pro přehlednost se zabývejme každým bodem zvlášť. Začněme nástrojem.

Na flétně je řada míst, která nějakým způsobem ovlivňují ladění. Mohou to být i části, které se na první pohled nezdají, že by mohly mít s laděním něco společného (např. materiál z něhož je nástroj vyroben). Některé části se dají seřizovat, jiné jsou pevné a neměnné (např. velikost či rozvrstvení tónových otvorů). Nás budou zajímat hlavně ty části nástroje, kterými můžeme ladění měnit. Jsou to: hlavice, korek v hlavici, a zdvih klapek.
V první řadě je třeba si uvědomit, že flétna ladí optimálně pouze tehdy, když je naladěna na ladění, na které je zkonstruována. Je-li vyrobena na ladění A-440, jsou její tónové otvory dále od sebe a je celkově delší, než flétna vyrobena na ladění A-442 nebo A-444. V hlavicích žádný rozdíl není. Proto, chceme-li hrát co nejčistěji, snažme se naladit flétnu na její optimální ladění. Jak budeme při tom postupovat.

Sestavíme nástroj a aspoň pět minut budeme „preludovat“, aby se zahřál a rty si zvykly. (Flétna musí být pořádně zahřátá, než začneme ladit, jinak výsledek ladění nebude správný!) Pak si uvědomíme, jaká je teplota vzduchu v místnosti, v níž hrajeme. Jestliže je vzduch chladný, budeme pravděpodobně muset hlavici zarazit do těla nástroje o něco více než v teplém vzduchu, abychom dosáhli stejné výšky tónu A, podle něhož ladíme. Nejlépe bude, zkusíme-li všechna tři A, která na flétně máme, než jen a´. To by se nám mohlo zdát nízko a pravděpodobně bychom ho chtěli zvýšit zaražením hlavice. Pak bychom však měli a´´ a a´´´ vysoko. Je lépe nespoléhat jen na tóny A, je dobře ověřit si výšku i jiných tónů, např. D a zjistit, zda jsou poměry mezi A a D správné. Tato zdánlivě jednoduchá operace není zas tak jednoduchá, neboť vyžaduje zkušenost a znalost správného tvoření tónu. Hezky to vyjádřil anglický flétnista pan Trevor Wye: “Nepokoušej se porozumět příliš rychle, nebo neporozumíš vůbec“. Mohlo by se nám třeba stát, že bychom ladili nástroj na příliš vtočenou nebo zase vytočenou hlavici a došli bychom k chybnému závěru. (O tom, kdy je hlavice příliš vtočena a kdy vytočena, se zmíním později.)
Vidíme tedy, že zaražením nebo vytažením hlavice kompenzujeme rozdíly v teplotě (popřípadě ve vlhkosti vzduchu), neladíme tím nástroj na vyšší nebo nižší ladění. Chceme-li mít optimálně naladěný nástroj, zvolíme si takové A, které odpovídá škále (ladění) našeho nástroje.

Moderní nástroje se vyrábějí většinou v ladění A-442 a A-444. Světový standard A-440 je víceméně „mrtev“ a radím všem, aby si nekupovali flétnu s touto škálou. Starší nástroje, někdy i vynikajících tónových kvalit, bývají laděné ještě níže, nejčastěji A-435 – což býval standard dříve – a pokud je nehodláte nechat přestavět na vyšší ladění, nejsou dnes již k ničemu a nejsou výhodnou koupí za žádnou cenu, byť sebenižší. (Někdy je však dobré i takový nástroj mít pro případ, že bychom museli hrát s nízko laděným klavírem nebo starými varhanami!)
Víme-li tedy, že naše flétna je stavěna na A-442, zvolme si pro ladění a´= 442 Hz (kmitů/sek.), jestliže je stavěna na A-444, pak a´= 444 Hz. Nesnažme se ji ladit na vyšší, či nižší ladění. Jen tak bude ladit optimálně.

Jak mnoho je třeba pro optimální ladění hlavici vytáhnout nebo zarazit? Dá se říct, že při normální teplotě vzduchu a při správném způsobu hraní bývá hlavice vytažena z těla nástroje u fléten různých značek (a někdy i stejných značek!) různě. Brannen a kdysi Böhm doporučují 2-3mm, Yamaha 5mm, Miyazawa 5-7mm. Důvodem pro tyto rozdíly je skutečnost, že výrobci mají různý názor na to, o kolik budou zkracovat hlavice u svých nástrojů vzhledem k optimálnímu ladění nástroje. Kdyby nechal výrobce hlavici v plné délce, nemohl by hráč v chladném prostředí, např. venku, vyrovnat pokles ladění, způsobený studeným vzduchem, zaražením hlavice a hrál by nízko, takže by neladil s ostatními.

Jestliže ale nevíme, jak mnoho výrobce hlavici zkrátil, anebo jestli ji předcházející majitel třeba neuřízl, což se dříve často dělávalo, a tudíž nevíme, jak mnoho máme na optimální ladění vytahovat, předkládám zde „jednoduchý“ návod.
Zahrajme si tón c´ a se stejným hmatem ho „přefoukněme“ na c´´ (nejlépe na H nožce, na C nožce je přefouknuté c´´ bohužel trochu vysoko, protože vychází z otevřeného konce flétny místo tónového otvoru). Toto přefouknuté c´´ srovnejme s normálním hmatem pro c´´. Je-li normální c´´ vysoko, je hlavice příliš zaražena, je-li nízko, je příliš vytažena. Souhlasí-li oba tóny, je správně seřízena pro optimální ladění nástroje. Totéž můžeme provést i s tóny Cis, popřípadě můžeme přefouknout c´ na c´´´ a tóny by měly souhlasit. Mezi tóny C můžeme vložit i hmat pro F a přefouknout ho na c´´´, nebo Fis a přefouknout ho na cis´´´. Pokud jsou všechny tóny intonačně vyváženy, pak máme správně vytaženo. Záleží však na tom, zda jsme tento pokus prováděli ve slabé nebo silné dynamice. V pianu bude hlavice pravděpodobně méně vytažena než ve forte. Většina hráčů, jak jsem vypozoroval, ladí na slabší nebo střední dynamiku, neboť se domnívají, že je menší zlo být vysoko než nízko a též proto, že je těžší tón zvýšit než snížit. Při extrémních dynamických rozdílech nám však nezbude nic jiného než v ppp, zvlášť v dolní části spodní oktávy, hlavici zarazit (popřípadě i částečně nebo úplně odkrýt otvory v klapkách, hrajeme-li na francouzský model) a ve fff, zvlášť ve vysoké oktávě, vytáhnout víc než normálně. To učil už Quantz.

[Tento pokus lze uspokojivě provést pouze na flétnách s dobrou škálou, jako např. Cooperovou. Nemusí to být jen moderní škála. I řada fléten starší výroby mají docela dobré škály, byť i stavěné na nižší ladění. Existuje však celá řada „hybridních“ škál z období, kdy se měnilo ladění z A-435 na A-440 a kdy výrobci, místo aby zkonstruovali novou škálu, posunuli jen některé tónové otvory a ostatní nechali být. Co z toho vzniklo, nebyla ani ryba, ani rak.]

Často se ale stává, že máme hrát s nástrojem, který nemůže měnit své ladění (jako např. klavír nebo varhany) a to může být jiné než optimální ladění našeho nástroje. Pak se my musíme přiladit k němu.
Opět ladíme tóny A vytažením nebo zaražením hlavice, ale musíme si uvědomit, že snížením nebo zvýšením optimálního ladění našeho nástroje vzniknou nepřesnosti v ladění, které budeme muset kompenzovat rty a též celkovým vtočením nebo vytočením hlavice, popřípadě změnou v postavení korku v hlavici. Čím větší odchylka od ladění naší flétny, tím falešněji bude flétna hrát. Rozdíl větší, než ¼ tónu nelze uspokojivě kompenzovat ničím. Pakliže zvyšujeme ladění, budou se tóny v levé ruce vyšší než A neúměrně zvyšovat a tóny v pravé ruce snižovat, Snižujeme-li ladění, bude tomu obráceně; v levé ruce se budou neúměrně snižovat a v pravé zvyšovat. Zde musím však zavčas dodat, že tvrdím-li, že se tóny v pravé ruce budou snižovat nebo zvyšovat, míním tím relativně k tónům v levé ruce.

(To, že by se tóny nalevo od A snižovaly a napravo zvyšovaly, zažil málokdo z nás, avšak že by byly tóny c´´ a cis´´ příliš vysoko a c´ a cis´ nízko, je známo nám všem. To svědčí o tom, že jsme po léta hráli na nástroje konstruované na nižší ladění na ladění vyšším. Mnozí hráči si toto intonační zvyšování tónů nalevo od A v obou oktávách a celé třetí oktávy mylně vysvětlovali tak, že je to asi proto, že mají vysoko laděné nástroje. Kdyby tomu tak bylo, byly by se tóny nalevo od A naopak snižovaly a celá třetí oktáva by byla méně vysoko.)

Dá se to říct ještě jinak. Zvýšením ladění flétny se zvýší všechny tóny, ale nerovnoměrně. Pravá polovina nástroje jen nepatrně, levá daleko více. Navíc bude střední oktáva příliš vysoko oproti spodní a vrchní ještě výše. Snížením ladění bude obraz opačný. Vizuálně se to dá představit třeba takto:
Držím flétnu před sebou naprosto vodorovně. To představuje vyrovnané ladění, pravá strana souhlasí s levou. Mám-li v úmyslu zvýšit ladění, zvednu celý nástroj výše, ale tím způsobem, že levou stranu zvednu výš než pravou. Flétna se bude svažovat dolů směrem doprava. Tak bude vypadat ladění v každé oktávě, jestliže zvýším ladění nad optimální ladění nástroje, např. z A-442 na A-445. Budu-li mít v úmyslu ladění snížit, nechám flétnu klesnout z vodorovné pozice ale tak, aby levá polovina nástroje klesla níže než pravá. Flétna se bude svažovat směrem doleva. Tak bude vypadat ladění v každé oktávě, jestliže snížím ladění pod optimální ladění nástroje, např. z A-442 na A-435.
Toto přirovnání není ale úplně přesné. Tak jednoduché to zase není. Některé tóny se podle předpisu nechovají. Např. d´´ by mělo být po zvýšení ladění nízko. Je však vysoko a to proto, že ho „ventilujeme“ klapkou Cis (zvedneme ukazováček levé ruky) a jelikož tento tónový otvor je ovlivněn zaražením hlavice nejvíc, způsobí neúměrné zvýšení tónu d´´. V nejvyšší oktávě bude situace ještě komplikovanější, neboť vysoké tóny mají hmaty většinou stejné jako ve spodních oktávách s určitými klapkami otevřenými, které tyto tóny „ventilují“. Např. e´´´ má zvednutý prsteníček levé ruky, f´´´ a fis´´´ prostředníček, g´´´ palec a gis´´´ ukazováček a palec. Tyto ventilující tónové otvory nejsou ve stejné vzdálenosti od otvoru v náustku, a proto jsou při zvýšení ladění nad optimální ovlivněny zaražením hlavice nestejně. Vysoká oktáva bude nejen intonačně vysoko, ale i falešně (každý tón jinak falešně).

Pokud se máme odchýlit od optimálního ladění našeho nástroje, více než je uvedeno v předcházejících odstavcích pro ladění udělat nemůžeme. K dokonalému jinému ladění bychom museli změnit vzdálenosti mezi tónovými otvory, a to je nemožné.
Je ještě jeden důležitý fakt, který nesmíme přehlédnout. Máme-li ladění nástroje snížit, je třeba dostatečně hlavici vytáhnout, aby vhánění vzduchu do náustku bylo výš, než je „průměr“ (hlavici vytočíme na rtu víc než obvykle), máme-li ladění zvýšit, musíme hlavici dostatečně zarazit, aby vhánění bylo níž, než je průměr (hlavici vtočíme víc než obvykle). O tom, co míním slovem „průměr“, se dočteme později.
Dále můžeme ladění ještě trochu vylepšit změnou v postavení korku (při snížení ladění zatlačíme korek blíže středu otvoru v náustku než 17mm, při zvýšení vytáhneme korek víc než 17mm). O jakou vzdálenost máme korek posunout jedním nebo druhým směrem, zjistíme pouze pokusem. V zásadě se však nedoporučuje korkem hýbat. Výsledek může být horší a ladění nástroje se může úplně rozhodit.

Způsob, jak se máme k různým nástrojům přilaďovat, by neměl podle mě být stejný. Tak např. ke klavíru se já osobně přilaďuji tak, že nechám zahrát klavíristu čtvrťovou notu a´´, načež zahraji já a´´ a tak to opakujeme několikrát za sebou. Nemá cenu držet a´´ na flétnu příliš dlouho, neboť je nebezpečí, že po chvíli intonačně klesne, a pak taky že zapomenu výšku klavírního a´´. V orchestru to však dělám jinak. Rozehrávám se společně s ostatními hráči a dbám toho, abych s nimi ladil, ještě, než hoboj dá „áčko“. Moje zkušenost je totiž taková, že se stejně k hobojovému A nikdo nepřiladí a ladění zůstane takové, jaké bylo předtím.

Dosud jsme mluvili jen o seřizování hlavice vůči tělu nástroje vytažením nebo zaražením. Hlavice se však dá seřídit i vytočením a vtočením. Postavení rtů na náustku by však za každých okolností mělo být v „průměrné“ pozici, jinými slovy, vytočíme-li hlavici vůči tělu nástroje, musíme tělo stejnou měrou vtočit k hráči a naopak. Chci však tvrdit, že není totéž i pro intonaci, když vytočím hlavici a vtočím tělo anebo když vtočím hlavici a vytočím tělo. Pocity hráče na rtu budou naprosto jiné, a i když náustek bude zdánlivě ve stejném postavení, bude ladění ovlivněno.

V posledních letech používám místo ladičky Conn Strobotuner ladičku Korg Auto Chromatic Tuner. Není to zdaleka nejnovější model, ale mně stačí. Lze ji nastavit na ladění A´ od 430 do 450 Hz a flétna se dá podle ní krásně naladit. Registruje všechny tóny na flétně a ukazuje, jestli jsou vysoko, nízko, či přesně. Navíc vydává i zvuk všech tónů v prvních dvou oktávách flétny od malého h do h´´´.

Pokračování příště …