Odlet do Austrálie
Do Austrálie jsem přiletěl letadlem společnosti Air New Zealand v neděli 16. května 1971. Tomuto letu předcházela šestidenní rozlučka se Zuzanou, Tomem a Veronikou v Milwaukee. Byl to let TE559 z Los Angeles přes Tahiti, Nový Zéland do Sydney. Bylo to nekonečné cestování: 9 hodin letu bez zastávky do Papeete, 6 hodin do Aucklandu, 2 hodiny do Sydney, a to mě čekala ještě jedna hodina do Melbourne, tedy dohromady 18 hodin čistého času. Naštěstí byl let klidný a pro mne zajímavý, jen jsem litoval, že jsme dorazili na Tahiti v noci. Pouze na jednom úseku před Novým Zélandem jsme se i v tak velkých výškách dostali do větrných vírů, které letadlem dost cloumaly. Je možné, že to bylo dokonce v blízkosti mezinárodní datové hranice, přes kterou letadlo přelétávalo. Po jejím „překročení“ jsem dostal od letušky diplom o „úspěchu“ se svým jménem, i když nevím, čím jsem se o to takovou měrou zasloužil. Nezapomenu, jak jsem byl okouzlen a vzrušen při vstupu do letadla v Los Angeles. V reproduktorech hrála havajská hudba a dodávala prostředí exotický ráz. A pro mne, kluka, který celé dětství snil o Tahiti, Havaji a jiných ostrovech Polynésie, to bylo něco fantastického. Tichomořské ostrovy v sobě skrývají obrovské kouzlo, které uchvátilo i význačné umělce, jako například malíře Gauguina.
Jako cestovní doklad jsem použil svůj stále ještě platný český „Zvláštní pas“, do kterého mně Australané dali emigrační vízum do Austrálie.

   
Diplom o překročení mezinárodní datové hranice
MEZI PAPEETE A AUCKLANDEM 15. KVĚTNA 1971 V 18.40 HODIN

Po výstupu z letadla v Sydney jsem musel projít celní a pasovou kontrolou. Emigrační úředníci mi dali do mého českého „zvláštního“ pasu razítko a velice důkladně mi prohlédli zavazadla, hlavně tašku s flétnami, z čehož jsem měl pochopitelné „obrovskou“ radost. Když jsem vyšel ven před budovu, ovanul mě horký a vlhký sydneyský vzduch, že jsem se až zalkl a okamžitě zalil potem od hlavy až k patě. Malý letištní autobus mě zavezl k budově vnitrozemských aerolinií, odkud jsem měl letět dál do Melbourne. Z haly jsem ještě stačil zavolat Albertu Vlčkovi, aby mě čekal v Melbourne na letišti, napsat Líze pohled, a pak jsem už jen vyčkával, až nás budou volat do letadla.
Do Melbourne jsem dorazil v l hodinu odpoledne. Albert mi nepřišel naproti sám. Vzal s sebou svou snoubenku Martu (tehdy ještě nebyli svoji, ona byla v Austrálii pouhé 3 týdny). Oba mě přivítali nadšeným objetím. Po přivítání na letišti měl pro mne Albert překvapení. Prozradil mi, že těsně před Martiným příjezdem do Austrálie koupil na předměstí Melbourne v Glen Iris domek a že mohu bydlet zatím u něho. Měl jsem z toho obrovskou radost, jednak kvůli němu samotnému, jednak mi to hodně zjednodušilo situaci. Pak už jsme nasedli do Albertova „stejšna“ australské výroby značky Holden a rozjeli se domů. Než jsme dorazili, byly téměř 3 hodiny odpoledne. I když jsem byl strašně unaven, sedli jsme si a povídali. Měli jsme toho oba hodně na srdci.
Zatím mě Albert ubytoval v jednom menším pokojíku vzadu. Kromě železné postele a malého stolku tam myslím nebyl žádný jiný nábytek, ale já byl spokojen a nic víc jsem si nepřál. Albert byl dobrý kamarád a chtěl mě nechat bydlet zadarmo, ale já byl proti tomu, a tak jsme se dohodli na 15 dolarech týdně za mne i Lízu dohromady. Prý u nich můžeme zůstat, jak dlouho budeme potřebovat, třeba i rok, ale nejméně do Vánoc, abychom měli dost času si najít slušné bydlení.


S flétnou na zahradě u Alberta a Marty

Následující den jsem se vypravil do hudební unie, The Professional Musicians‘ Union of Australia, abych se stal jejím členem. Byl jsem dost nervózní, protože na jejich postoji záviselo mé přijetí do orchestru. Aspoň desetkrát se mě ptali, jestli mám v Austrálii místo. Jelikož jsem byl předem varován, odpověděl jsem vždy, že nikoli. Nelhal jsem, místo jsem neměl, měl jsem ho jen přislíbené. Kdybych byl řekl, že ano, byli by mě do unie nepřijali a bývala by z toho byla ostuda, neboť uzavírání smluv se zahraničními hudebníky bylo proti stanovám unie. Správně měl hráč ucházející se o místo nejprve do Austrálie emigrovat, po příjezdu se stát členem unie a teprve pak hledat místo a vyjednávat se zaměstnavatelem. Jakmile byla tato ožehavá otázka zodpovězena, proběhl zbytek formalit hladce. Dostal jsem doklad o členství a členskou knížku. Pro jistotu jsem však hned raději zaplatil příspěvky.
V úterý 18. května jsem se vydal do Princess Theatre, kde sídlil orchestr Elizabethan Theatre Trustu, v němž jsem měl hrát. (Trust měl orchestry dva, v Sydney a v Melbourne.) Manažer orchestru mě vyzval, abych okamžitě nastoupil, smlouvu že mi pošle co nejdříve ze Sydney administrátor Robert Stead. Bylo třeba, abych se okamžité zapojil, poněvadž orchestr měl jet ještě koncem téhož měsíce na zájezd do Adelaidy s novým programem, který jsem musel zkoušet i já. Hned mi dal noty, abych se mohl trochu připravit. Odpoledne jsem tedy cvičil, avšak večer jsem se šel podívat na představení Mozartovy opery Cosi fan tutte, jelikož jsem byl zvědav, jak orchestr hraje.


Melbourne, Princess‘ Theatre ve Spring Street

Divadlo Princess Theatre stálo téměř ve středu města, přesně na 163 Spring Street, Melbourne, Victoria 3000. Byla to starší budova, na pohled celkem nehezká a v zimě studená. V horních poschodích měl orchestr kanceláře, na úrovni chodníku bylo samotné divadlo s jevištěm a dole ve sklepě, kam se chodilo po starých točitých schodech, měli své zázemí hudebníci. Byla tam řada i jiných místností, které okupovali hlavně zpěváci a tanečníci. Ti tam měli spousty zrcadel, kostýmy, paruky, líčidla atd. Ze sklepa byl též vchod do orchestřiště. Nebylo ani moc velké, ani moc malé, tak akorát, a bylo z něho trochu vidět na pódium, což byla výhoda, zvlášť když měl hráč mnoho pauz. Mezi ladírnou a orchestřištěm se nacházel malý kumbál, kde sedával náš manažer s pomocníkem, aby byl hned k dispozici, kdyby se něco dělo. A to bylo často! U vchodu do divadla byla vrátnice, kde dávali pozor, aby se do divadla nedostali nezvaní hosté a třeba tam něco neukradli, přijímali a vyřizovali vzkazy a vůbec konali funkce, které vrátní běžné konávají. Naproti vrátnici byla místnost pro dirigenta. V tomto divadle jsme mívali zkoušky v době melbournské sezóny, ať už baletní či operní, ale ne vždy. Někdy jsme zkoušeli v nedalekém kostelíku, k němuž se chodilo přes krásný park plný pestrých květin a palem. Představení byla většinou v divadle. Někdy jsme však hrávali i v Palais Theatre v St. Kildě a během koncertní sezóny v Robert Blackwood Hall na Monash University nebo s Viotorian Opera Company v Dallas Brooks Hall. Výjimečně i jinde.
Ve středu 19. května 1971 jsem nastoupil do orchestru. Nejdříve jsem byl představen 1. flétnistovi Davidu Bloomovi a krátce nato jsem už seděl na první zkoušce. Co jsme tehdy studovali, již nevím, domnívám se však, že to byla nějaká baletní skladba, s kterou jsme měli jet do Adelaidy a na Tasmánii.


David Bloom

Ten den jsme měli zkoušky dvě, dopoledne i odpoledne. Nebyly to lehké začátky. Dlouho jsem už v orchestru neseděl a na pikolu jsem vlastně nikdy v žádném orchestru nehrál. Zajímavé však bylo, že mi ta pikola šla možná lépe než flétna. Snad proto, že to byl lepší nástroj. Hrál jsem na flétnu od Millera a na pikolu od Borouchoffa, oba nástroje tedy z Milwaukee.
Po několika málo zkouškách, snad již 20. května, David prohlásil, že se mu má hra zamlouvá a doporučuje mě k přijetí. Dost mě chválil a též mi pověděl, že pokud by záleželo na něm, mohl bych zůstat napořád. Kromě Davida a mne, nebyli v orchestru žádní jiní flétnisté.
David Bloom byl Američan z Chicaga. Studoval na Juilliard School of Music v New Yorku u J. Bakera. Byl to výborný hráč a během mého působení v Austrálii mi byl příkladem ve všem kromě intonace. Dnes ale vím, že to nebylo jen jeho vinou. Jednak ladil orchestr příliš vysoko a v tom horku bylo ladění mnohdy naprosto nemožné, jednak hrál David na Haynesku, která měla sice krásný tón, ale zato nízkou škálu a David to nemohl „dotrajbovat“. Nebyl to vůbec žádný „easy-going“ člověk, měl často špatné nálady a stále se s někým hádal či přel a lidé ho většinou neměli rádi a dělali mu naschvály. Já jsem však s ním vycházel dobře, a i když jsem měl na něj občas též zlost, měl jsem ho docela rád. On to možná vycítil a byl ke mně příjemný a spravedlivý. Nepamatuji se, že bych s ním býval měl nějakou rozepři. V jádru to však byl velice hodný a citlivý člověk. Zřejmě měl mindrák, že sedí v tak bezvýznamném orchestru (i když jako flétnista měl určitě na víc). Do našeho orchestru v Melbourne přišel ze symfonického orchestru ve Wellingtonu na Novém Zélandě.
Zatím tedy šlo vše podle plánu. V orchestru jsem už hrál a dvanáctiměsíční smlouvu jsem čekal každým dnem. Manažer mi o ní nic bližšího neřekl, tak jsem nevěděl, za jakých podmínek mě přijmou. Dostával jsem plat 104 dolarů týdně, což se mi tehdy zdálo hodně peněz. Za jídlo jsem týdně utratil jen 12 dolarů a ještě mi ho zbylo dost v lednici. A to jsem nebyl žádný malý jedlík!
Když jsem viděl, že se situace vyvíjí v můj prospěch a že místo v orchestru mám skoro jisté, napsal jsem o tom Líze, abych ji uklidnil a potěšil.
Dvacátého sedmého května jsem šel na návštěvu k Arnoštu Bourkovi, 1. flétnistovi z melbournského symfonického orchestru (MSO). Bourek byl Brňák, z města, kde jsem se já narodil, a byl v Austrálii s manželkou a synem legálně. Podle jména jsem ho znal již dříve. Byl to vynikající hráč, o němž i Franta Malotín pěl chvály. A to je co říct! V době, kdy já jsem s ním v Austrálii přišel do styku, byl už sám. Manželka i syn zůstali při poslední návštěvě v Československu. Bourek mě velice vlídně přijal. Povídali jsme o všem možném, samozřejmé i o flétnách, a jeho zajímalo, na co hraji. Ukázal jsem mu tedy své nástroje. Flétna od Millera se mu dost líbila. Příjemně jsme si popovídali a domluvili se, že se opět sejdeme, až se vrátím ze zájezdu. Dopadlo to ale jinak. Když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se, že Bourek mezitím odjel do Brna. Prý se mu velice stýskalo, hlavně po synovi. Později se ještě jednou do Austrálie vrátil. Když mu ale nabídli místo v Brně na JAMU, definitivně se vrátil domů.

Moje první dojmy z Austrálie byly velice příznivé. V dopisech Líze a mamce jsem ji často srovnával s Amerikou i Norskem. Psal jsem např.: „Austrálie vypadá lépe než USA, ale životní úroveň je nižší. Melbourne je však velice čisté město (v porovnání s Milwaukee, což je jedno z nejčistších měst v USA). Domy jsou většinou nové, život je pomalejší, vzduch je čistý a průzračný. Mně osobně se zde líbí víc než v USA. Obchody jsou přeplněny zbožím, vše je k dostání.“ Vše tedy nasvědčovalo tomu, že bych mohl být v Austrálii šťastný.
Ještě jsem se v Melbourne ani pořádně „neohřál“ (spíš bych měl ale asi říci neochladil-neboť bylo skoro uprostřed zimy), už jsem byl se členy orchestru v letadle do Adelaidy. Jela s námi i Marta. Albert, starý praktik, který s orchestrem už procestoval Austrálii křížem krážem, se ujal vedení. A já se nechal rád vést. Po příletu jsme nasedli do vláčku a s ním dojeli až na konečnou stanici do Glenelgu, přímořského předměstí Adelaidy. Tam jsme si pronajali v Holiday Flats dvouložnicový byt za 36 dolarů týdně od jednoho Němce. Byt byl prostorný a světlý s výhledem na moře. Albert s Martou si vzali jednu ložnici, kde byla dvojdílná manželská postel, zatímco já jsem zabral tu druhou, v níž byla jen jedna postel a nějaký ten noční stolek nebo stůl. K bytu patřila i koupelna s teplou vodou a velký obývací pokoj s kuchyňským koutem. Albert a já jsme chodili nakupovat, Marta vařila, a tak nám bylo dobře. O výdaje jsme se dělili rovným dílem.
Orchestr nám v době zájezdu vyplácel diety (tzv. travel allowances) 50 dolarů týdně a víc se o nás nestaral. Každý člen si musel ubytování a stravu zajistit sám. Někteří hráči bydleli v hotelu, jiní u známých či příbuzných a jiní, mezi něž jsme patřili i my, se snažili ušetřit peníze tím, že si jich několik pronajalo větší byt a o výdaje se rozdělili. Byty měly i tu výhodu, že se v nich smělo vařit, a tak i jídlo přišlo levněji. Představení se konala v divadle Her Majesty’s Theatre, 4 Grote St., Adelaide. Tehdy jsme zde byli s Australskou baletní společností. Na repertoár si ale už nevzpomínám.
Když jsme byli v Adelaidě několik dnů, objevil se náhle náš administrátor ze Sydney Robert L. Stead. Osobně mi předal kontrakt na l rok. Byl datovaný 3. června 1971 a kromě jiného v něm stálo, že Australian Elizabethan Theatre Trust potvrzuje mé přijetí na 2. flétnu s povinností pikoly do svého melbournského orchestru s platností od 19. května 1971 do 29. dubna 1972. Pokud by o mé služby neměli po 29. 4. 1972 zájem, dají mi vědět nejpozději 8 týdnů předem. Byl to pro mne velký okamžik, o kterém jsem snil už od Káhiry. Dostal jsem opět místo v orchestru. Jak jsem byl šťasten! Mohl jsem dát Líze zprávu, že za mnou může bez obav přijet do Austrálie!
Kromě představení večer jsem měl celý den volno. Měl jsem tedy dost času na cvičení i na zábavu. Jednou jsem byl s Albertem a Martou v zoologické zahradě podívat se na klokany, a tam jsem se doslova zamiloval do krásných bílých papoušků, které tam měli v kleci. Klec byla upravená tak, aby lidé mohli dovnitř – museli projít dvěma brankami – a tam jim papoušci sedali na hlavu a ramena a nechali se krmit burskými oříšky, nebo je kousali do uší. Pak jsem pro mamku a Karla opisoval v obchodě s potravinami ceny, poněvadž je to velice zajímalo. Uvažovali o přestěhování do Austrálie a domnívali se, že by to bylo lepší i pro mou sestru Zuzanu. Jinak jsem s Albertem a Martou chodil na procházky po pláži (na koupání už bylo zima), nebo jsme se občas vypravili do města „električkou“, jak říkával Albert, podívat se trochu po obchodech. A tak čas ubíhal jako voda. 14. června 1971 už jsme zas seděli v letadle, které s námi odletělo do Hobartu na Tasmánii.
Po příletu do Hobartu jsme se s Albertem a Martou ubytovali v hotelu nedaleko divadla. Abychom ušetřili, pronajali jsme si jeden pokoj, kde jsme bydleli všichni tři. Hobart je velice hezky položené město na úpatí hory Mt. Wellington. Jeho okolí je kopcovité a připomíná trochu Norsko. Divadélko, v němž jsme hráli, bylo dost ubohé a studené, v orchestřišti byl nepříjemný průvan, zato ale bylo odtud dobře vidět na pódium na ladné baletky. V Hobartu jsem se seznámil s 1. flétnistou místního orchestru ABC Jimem Gleesonem, dobrým hráčem, ale notorickým alkoholikem. Během mojí odpolední návštěvy v jeho domku se dokázal opít do němoty. Kromě prohlídky města si nevzpomínám, že bych tu dělal něco jiného. Ale nechal jsem si tam vyčistit černé šaty (nebo to byl frak?)…
Z Hobartu jsme se přesunuli s orchestrem do Launcestonu, městečka ležícího v severní části ostrova. Opět jsem bydlel v hotelu s Albertem a Martou, opět jsme hráli v místním divadle. Orchestřiště tam bylo veliké a hluboké, tudíž z něho nebylo nic vidět. Albert zaranžoval pěkný výlet ke Cataract Gorge, prudké to bystřině, jejíž vody valící se přes obrovské balvany vyhloubily v údolí hluboké řečiště. Místo je zřejmě turistickou atrakcí, poněvadž je zde vybudována pěšinka se zábradlím, která někdy šplhá po skalách, jindy prochází temným lesem či parkem plným pestrobarevných exotických květin a keřů, nebo pokračuje přes visutý most vysoko nad zpěněnými vodami.                                                             Z Launcestonu jsme se vrátili do Melbourne 25. června. Tam už na mne u paní Herichové čekala Líza. Bylo to krásné a dojemné setkání. Konečně jsme byli spolu. Přiletěla letadlem australské společnosti Qantas. Trasa letu byla: Londýn – Dubai – Hong Kong – Darwin – Sydney – Melbourne. Mezipřistání mělo být v Kalkatě, místo toho však přistáli v Bombaji. V letadle se sešla se skupinou skandinávských emigrantů, kteří měli namířeno též do Austrálie. Mezi nimi bylo i několik Norů.
Každý člověk si představuje Austrálii jako zemi tepla a slunce, málokdo si však uvědomuje, že právě proto jsou australské zimy dost nepříjemné. Lidé nepovažují za nutné mít pořádná kamna ve všech místnostech domu, jen obývací pokoj vytápějí krbem. Když ale nadejde zimní čas a teplota poklesne, je v domech zima. Pouze u krbu se dá jakžtakž pobývat, ale to je zas takové zvláštní teplo – obličej člověku málem hoří a po zádech mu běhá mráz.
Je jasné, že jsme potřebovali prošívané deky, polštáře, prostěradla, povlaky atd.  S Albertovou pomocí jsme tedy koupili matraci na železnou postel, 2 polštáře z prachového peří, povlaky na ně, prostěradlo s rohy amerického stylu na dvojitou postel, později i prošívané deky z kajčího peří zvané „eider-downs“. Vzpomínám, že se nám typicky australská ložní kultura pramálo zamlouvala. Zakládala se totiž na britské tradici, při níž se místo povlečených přikrývek používá druhého prostěradla a obyčejné deky, které jsou spolu zastrčeny pod matraci. Člověk si pod ně vleze jako do spacího pytle a má pocit, že je k posteli přibitý. Otočit se nemůže, vyskočit nemůže, prostě nic.


Na návštěvě u Davida Blooma

Když jsem viděl, že v Austrálii zůstanu, nechal jsem se i zdravotně pojistit v Hospital Benefits Association, členem Blue Cross Association of Australia.

 
Moje členství v Hospital Benefits Association (1971)

Třetího června 1971 jsem obdržel od pana Steada dopis, ve kterém potvrzoval mé angažmá v orchestru na 2. flétnu s povinností pikoly (od 19. května 1971 do 29. dubna 1972) a podával další důležité informace. Měl jsem z toho velikou radost.


Dopis od p. Steada z Australian Elizabethan Theatre Trustu (3. 6. 1971)

Pokračování příště …