Hudebního skladatele Pavla Trojana nemusíme naší hudební veřejnosti nijak zvlášť představovat. Do jejího povědomí se zapsal hlavně jako ředitel Pražské konzervatoře, v jejímž čele stál od prosince 2004 do srpna 2018, tedy v době, kdy si připomínala dvousté výročí. Obnovil Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách (tedy hudební spolek, který PK založil a následně řídil a financoval do roku 1918), inicioval výstavbu nového koncertního sálu a Divadla Na Rejdišti, rozšířil výuku hlavních oborů o zobcovou flétnu, saxofon a cembalo… Jinými slovy, zapsal se zlatým písmem do historie PK. Toto všechno si najdete na internetu. My bychom ale chtěli představit Pavla Trojana jinak…

Napadlo Tě někdy v mládí či během studia, že budeš stát v čele nejstarší hudební instituce ve střední Evropě?
O tom, že jednou budu stát v čele Pražské konzervatoře, jsem v mládí neuvažoval. Studium skladby (na HAMU) jsem dokončoval ještě v době totality a neměl jsem za tehdejšího komunistického režimu správný „kádrový původ“ na jakoukoliv vedoucí funkci, natož pak na ředitele školy. Ale popravdě mě tehdy ani nenapadlo uvažovat o sobě jako o manažerovi i bez ohledu na tyto politické okolnosti. Chtěl jsem se věnovat celoživotně naplno komponování hudby. Ale protože skládáním (vážné) hudby se člověk obtížně uživí, tak jsem velmi brzo (ještě před dokončením studia) hledal možnost někde pedagogicky působit. V novinách vyšel v roce 1986 inzerát, že Pražská konzervatoř vypisuje konkurs na učitele hudební teorie.  Přihlásil jsem se, u konkursu to dopadlo dobře a začal jsem vyučovat tehdy jen o něco málo mladší kolegy. Někteří byli (na dálkovém studiu) i starší než já, jako např. členové skupiny Nerez

Kdy Tě tedy napadlo ucházet se o post ředitele Pražské konzervatoře?
No ředitelování předcházela léta, kdy jsem byl členem vedení školy, jakožto zástupce ředitele, a ještě předtím krátce i vedoucím oddělení hudební teorie. Nedlouho po mém nástupu na školu přišly známé události roku 1989, a nastala situace, kdy i já jsem mohl uvažovat o práci ve vedoucím postavení.

Na krátký čas se stal tehdy ředitelem František Kovaříček. Byla to tehdy dost turbulentní doba a pan ředitel se na konci školního roku rozhodl odejít. Na podzim roku 1990 nastoupil do čela školy Věroslav Neumann. Ten na škole předtím jako pedagog nepůsobil, a když hledal své zástupce, vyžádal si doporučení od předních pedagogů školy. V pedagogickém sboru převládal pocit, že by ve vedení školy měli být mladší lidé. Snad i proto jsem byl mezi jinými osloven i já. Mně bylo pětatřicet, na škole jsem už několik let působil, (nebyl jsem tedy úplný nováček) a byl jsem vedoucím oddělení hudební teorie. Tím začala pro mě cca 30letá práce ve vedení školy.  Když pak v roce 2004 ředitel Neumann odešel, rozhodl jsem se přihlásit ke konkursu na ředitele. To nebylo úplně samo sebou. Dost jsem přemýšlel o tom, jestli není čas se vrátit k práci řadového pedagoga a mít víc času na komponování. Ale měl jsem poměrně jasnou představu o tom, kam bych školu chtěl posunout a také podporu kolegů a též v rodině, tak jsem do toho šel. Byla to krásná léta a rád vzpomínám na skvělé kolegy a studenty. Ale když mně v roce 2018 končil druhý mandát, rozhodl jsem se, že po desítkách náročných (nejen časově) let strávených ve vedení Pražské konzervatoře, chci už jednak předat kormidlo mladším, jednak mít (konečně) více času na komponování…

Jaké máš „nejstarší“ zážitky s hudbou? Zpívalo (hrálo) se u vás doma? Byl někdo, kdo Tě k hudbě nasměroval? Kdy ses rozhodl nastoupit dráhu hudebního skladatele? Kdo, co (např. poslech nějaké skladby) Tě nejvíc ovlivnil/o? Jak se projevovalo Tvé hudební nadání navenek? Měl jsi nějaký oblíbený hudební nástroj? Kdy jsi napsal svou první skladbu?
Já jsem vyrůstal na faře, oba mí rodičové byli evangeličtí duchovní. Táta každý týden vedl sborovou mládež s kytarou v ruce, složil i pár evangelických songů. Jako hudebník nebyl profesionál, ale měl hudební nadání. Měli jsme doma i piano, a když mě bylo nějakých pět šest let, občas si k němu táta sedl, a zahrál za sebou pár akordů. To mně nadchlo a chtěl jsem to taky umět. On hrál bez not, bylo to takové šumaření, „hudbu“ si na místě vymýšlel, mně to tedy připadalo jako něco zcela samozřejmého a zkoušel jsem to taky. Začal jsem pak chodit do LŠU na klavír. První skladbičky jsem vymyslel v devíti či deseti letech ještě ve Kdyni na Šumavě, kde jsme bydleli. Táta je zapsal, bohužel se ztratily. Ale k rozhodnutí, že chci být skladatelem, jsem dospěl až někdy na gymnáziu, když mě bylo 16–17 let. Mé hudební znalosti byly tehdy dosti kusé, znal jsem něco málo z klasické hudby, jak to odpovídá druhému cyklu LŠU, ale někdy v té době jsem slyšel Svěcení jara Igora Stravinského, a to mě nadchlo. Chodil jsem pak na harmonii soukromě k prof. Hůlovi a svědomitě jsem se připravoval ke zkouškám na konzervatoř. Na konzervatoři jsem chodil do třídy Ilji Hurníka, na HAMU pak k Jiřímu Pauerovi.  Oba skvělí umělci i pedagogové.

Jaké místo mají ve tvé tvorbě dechové nástroje a flétna?
Pro dechové nástroje píšu rád.  Mám skladby pro každý z nich. Teď právě pracuji na Koncertu pro hoboj a orchestr pro Viléma Veverku a dělám revizi Koncertu pro zobcovou flétnu, který vznikl na výzvu Jakuba Kydlíčka. Na svoji první skladbu, kde se uplatnila (příčná) flétna, si dobře vzpomínám. Vznikla ještě při studiu na konzervatoři v roce 1980 a byla to Invence pro flétnu a violoncello. Z poslední doby mohu připomenout např. Vaudeville pro flétnu a klavír, který je v krásné rozhlasové nahrávce Jana Ostrého a Vojtěcha Spurného zařazen na mé profilové CD z roku 2016. Nebo skladbu Hope (Naděje) pro flétnu a klavír, kterou jsem minulý rok složil pod dojmem pandemie pro potěchu sobě i dalším lidem a lze si ji poslechnout na Youtube v nahrávce Ondřeje Klímka a Michala Woreka. Není prostor připomenout všechna díla, tak snad ještě dvě novinky dosud neprovedené. Kaleidoskop, cyklus drobných charakteristických skladeb pro flétnu a klavír a nyní dokončuji cyklus skladeb pro flétnu a kytaru, s pracovním názvem Malé tance. Takže vlastně mohu říct, že flétna mi zní v hlavě ve fantaziích a představách docela často…

Zmínil jsi skladbu I. Stravinského Svěcení jara. Čím Tě tak zaujala? Ptám se proto, že premiéra tohoto baletu ve své době vyvolala doslova skandál. Melodická složka je zde záměrně potlačena a do popředí vystupuje složka rytmická. V té době to bylo něco naprosto nového a nečekaného. Vím také, že Tvoje názory na funkci „vážné hudby“ jsou trochu „nevážné“. Snažíš se víc o zpřístupnění soudobé tvorby posluchačům (nemýlím-li se) a zdůrazňuješ význam melodie i v soudobé vážné hudbě
No tehdy mně Svěcení jara zaujalo asi především přívalem zvuku, rytmu a barevností. Ale v tom díle vlastně melodie hraje velkou roli, což jsem si uvědomil až později. Jen to nejsou taková ta klasická beethovenovská témata. Možná první kritikové a současníci byli natolik ohromeni rytmy a zvuky, že si toho nepovšimli.  Podobně ostatně i v Petruškovi či Ptáku ohnivákovi, dalších dílech, které mně v mládí taky velmi zaujala, je obrovská porce melodie, a třeba závěr Ptáka ohniváka je vystavěn „jen“ z nádherné melodie…

Tato díla mně dodnes fascinují zjevnou snahou mladého geniálního skladatele ukázat, jakou obrovskou invenci má. Přímo cítím, jako by říkal, „vy si myslíte, že už jsem skončil, ne, milánkové, teď teprve přichází to, co vás uzemní“.

Myslím, že Stravinskij ani Ďagilev nechtěli skandál, chtěli úspěch. Ruský balet byl soukromým podnikem (původně ho sice financoval Ruský stát, ale Ďagilev se „udělal pro sebe“, chtěl být nezávislý…) a potřebovali publikum a mecenáše. Stravinského novátorství bylo velmi spontánní, on to tak na základě syžetu velmi osobitě a originálně cítil, ostatně jsou tam i odlesky Korzakovova a impresionistů. Byla to ovšem partitura velmi náročná, kdoví jak to při premiéře orchestr zvládl… 

Jaký je Tvůj dnešní pohledu na tvorbu artificiální hudby?
Myslím, že povaha a postavení nové tvorby v oblasti artificiální hudby je mnohem více, než si uvědomujeme, ovlivněno ekonomickými podmínkami, v nichž se tato hudba provozuje. A ty podmínky jsou dnes odlišné od těch, které existovaly do 1. světové války a také ovšem odlišné od těch, které existují v populární hudbě či třeba v hudbě filmové.  Stručně řečeno, nová tvorba není v oblasti artificiální hudby kriticky důležitá pro samu existenci rozhodujících uměleckých institucí, jakými jsou např. velké symfonické orchestry či operní domy. Ty jsou posledních zhruba 100 let zejména v Evropě z velké části finančně zajištěné z veřejných rozpočtů. Tím ovšem zmizel základní důvod k objednávání a vyhledávání nové tvorby. Dříve byly – a obzvláštně markantní to bylo v opeře – na nové tvorbě existenčně (finančně) závislé. Operní domy, dokud byly převážně soukromopodnikatelské povahy (od 1637 do začátku 20. století), totiž potřebovaly nové opery ze stejného důvodu, jako dnes potřebují velká kina nové filmy. Na ty „loňské“ by publikum nepřišlo… Když v devadesátých letech 19. století Národní divadlo hodlalo uvést Němou z Portici, tedy dílo z roku 1828, kritika si kladla otázku, proč se má dávat takové nemoderní a překonané dílo!

Naštěstí stále existují interpreti (sólisté či komorní tělesa), kteří ke svému koncertování tu a tam potřebují nové skladby, existují nástroje, pro které dříve nebylo napsáno mnoho hudby, protože jsou novější, jako je akordeon, saxofon, některé melodické bicí nástroje atp. Existuje potřeba nový skladeb ke studijním účelům, existují interpretační soutěže, kde potřebují dosud nehranou skladbu jako povinnou, aby se ukázalo, jak si soutěžící poradí s dosud nehranou novinkou…
A nakonec i ty operní domy a symfonické orchestry (či velké festivaly)  tu a tam objednávají nové skladby, což jistě stojí za velkou pochvalu.
A samozřejmě je tu oblast hudby scénické, filmové, hudby do počítačových her, hudby populární. To jsou žánry, které novou hudbu stále nezbytně potřebují ke svému provozu. Třeba zpěvák nebo rocková kapela nové písničky, dost často si je ale vymýšlejí sami.
Ty ses ale spíš ptal na moji tvůrčí poetiku. Pak dovol, abych zde uvedl to, co mám jako „motto“ na svých webových stránkách www.paveltrojan.cz:

„Svojí hudbou vzdávám hold duchovním a kulturním hodnotám. V české hudbě pokládám za nosnou linii Dvořák, Janáček, Martinů, Eben, Hurník, ve světové moderní hudbě pak linii vedoucí od Igora Stravinského. Současná moderní vážná hudba má mnoho úžasných skladatelů a skladatelek, neustále vznikají pozoruhodná díla, která mají potenciál obstát ve zkoušce času. Ale celkově trpí sklonem k určité akademičnosti a snad až přílišné vážnosti. Velmi málo se pěstují zábavnější a odlehčenější skladebné druhy, jakými byla v předchozích epochách divertimenta, capriccia, serenády, opera buffa atp. Zábavnou roli moderní vážná hudba přenechala, zdá se, populární hudbě. Myslím, že je to škoda. I vážná hudba je ušlechtilou zábavou svého druhu. Bavit a zušlechťovat přece není málo. A není to vůbec snadné. 

Představa lineárního pokroku v hudbě, nepatřičná už v době, kdy Brahms byl kritizován pro “zastaralost“ hudebního myšlení, stála zřejmě v pozadí této situace.  V poslední době se situace ale pozvolna mění. Autoři, kteří nyní vstupují na umělecké kolbiště, vyvíjejí novou hudební řeč, která oslovuje a komunikuje s publikem. Tento trend pozoruji každým rokem také v kompozicích, které zasílají mladí skladatelé a skladatelky z celého světa do Mezinárodní skladatelské soutěže Antonína Dvořáka. To je zdrojem mého optimismu do budoucna.“ 

Jistě jsi tedy prošel nějakým vývojem. Kdo Tě tedy v tomto ohledu formoval? Kteří další autoři na Tebe měli zásadnější vliv? A jak jsi dospěl k dnešnímu pohledu (přístupu) na soudobou tvorbu?
Samozřejmě těch autorů a dalších hudebních i nehudebních podnětů je mnoho. Ale nepatřím k typu lidí, kteří obdivují nějaký úzký kruh autorů. A snažím se sledovat i různé hudební žánry.  Skladatel ale nepostupuje nikdy tak, že si nejprve prostuduje 50 klavírních koncertů a pak napíše ten svůj… Musí mít přehled, ale nakonec při tvorbě je se svým dílem sám. Když jsem do něčeho ponořen, ani nemám chuť chodit na koncerty či si poslouchat hudbu třeba v rádiu.

Můj skladatelský zájem je poměrně široký. Mám díla sakrální či duchovní povahy jako je Missa solemnis nebo Missa brevis, opery Bylo nás pět a Pastýřská pohádka, ale také muzikál Závišův kříž, nedávno jsem dokončil balet Bílá laňka. A vedle poměrně bohaté tvorby orchestrální a komorní mám třeba také písničku V obratníku Raka na text Václava Kopty, kterou nazpívala Hana Zagorová na své poslední CD…

Pavle, děkuji za přínosný rozhovor a přeji Ti vnímavé posluchače napříč různými hudebními žánry.

ML