Narodil se 11. října 1971 v Táboře, kde také bydlí. Kromě flétny hraje na různé druhy saxofonů, na které se naučil sám. Rád si pochutná na svíčkové a řízcích s bramborovou kaší.

Pokud chodíte na koncerty Swing Bandu Tábor, určitě jste nepřeslechli hru Miroslava Pecháčka (38). Jakmile se ozve příčná flétna, hraje na ni jedině on. Znám Mirka odmalička, chodili jsme spolu do školy a dobře vím o jeho lásce k flétně. On a flétna patří nerozlučně k sobě. Ale až docela nedávno mi vyprávěl, jakými oklikami se k ní dostal.

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses stal hudebníkem z povolání?

Ano a třikrát jsem kvůli tomu jel za hudebními profesionály. Ve třinácti letech, ve čtrnácti a v devatenácti. V prvních dvou případech jsem jel do Vojenské hudební školy do Roudnice nad Labem a pak jsem navštívil budějovickou konzervatoř. Chtěl jsem se dozvědět, jak na tom hráčsky jsem a jestli bych pak při studiu obstál.

A výsledek?

Vždycky mi řekli to samé: že mám špatný, křečovitý nátisk, sevřený krk a že musím celkově změnit způsob hry.

Proč jsi uvažoval o vojenské hudební škole?

Mě vojenský život sice nelákal, jenomže být vojákem a být vojenským hudebníkem, to byl velký rozdíl. Vojenští hudebníci nikde neběhali se samopalem, ale hráli. A opravdu dobře. Navíc v 80. letech, kdy jsem do Roudnice jezdil, bylo zaručené, že kdo tamní školu dokončí, bude mít práci jistou. Absolventi hned dostávali angažmá ve vojenských orchestrech a těch tehdy byly desítky. Mým snem bylo hrát na flétnu právě v takové kapele.

Kdo tě pro flétnu získal?

Hned ti to povím, ale nejdřív si musíme uvědomit, že jsou dva základní typy fléten. Příčné a zobcové. Zobcové, to jsou ty podélné flétny, na které se často učí hrát děti v hudebních školách, než pak přejdou na jiný dechový nástroj. I já na ni začínal. A dokonce trochu jako zobcová flétna vypadal úplně první nástroj, který se mi dostal v devíti letech do ruky. Byla to dětská hračka. Podobala se mrňavému klarinetu a foukalo se do ní kruhovým otvorem. Místo dírek měla klapky, každou jiné barvy. K nástroji byl přiložený dvojlist s lidovými písničkami. Každý tón, který mělo dítě právě zahrát, byl označený barvou příslušné klapky. Zkusil jsem to tedy podle návodu a brzy už jsem všechny písničky hrál zpaměti. Matka si toho všimla a povídá: „Jé, on má talent, to by měl chodit k nějakému učiteli.“ Někdo nám doporučil, abych chodil k panu Karlu Daňhelovi, nynějšímu řediteli Divadla Oskara Nedbala. Už tehdy to byl známý propagátor hry na zobcové flétny a vědělo se o něm, že je vtipný a pěkně pracuje s dětmi. Díky němu jsem si flétnu zamiloval.

Jak na jeho výuku vzpomínáš?

Mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Na hodiny flétny jsem k panu Daňhelovi chodil do bytu; bydlel poblíž mého oblíbeného mlíčňáku. Výuku dokázal pojmout tak zajímavě, že jsem za jedinou hodinu bez problémů zvládl zahrát i čtyři lekce. Když pro mě jednou matka přišla trochu dřív, pan Daňhel jí dal do ruky paličku, aby mě doprovázela na velký buben, který tam měl položený, a ona se chudák nedokázala strefit ani do jedné doby přesně. Rád na to vzpomínám. Trochu s hrůzou si ale dneska uvědomuju, že pan Daňhel byl tehdy o dva roky mladší než já teď…

On taky býval hráčem na příčnou flétnu ve vojenské hudbě.

Ano, to jsem věděl už tehdy a asi tam je začátek mojí lásky k příčné flétně i mého přesvědčení, že právě u vojenské hudby mám na takovou flétnu hrát, až budu velký. Pan Daňhel měl příčnou flétnu samozřejmě i doma. Mně se moc líbila a on, když viděl, jak jsem z ní nadšený, hned mi na ni zahrál a hezky o ní vyprávěl. A taky mi dovolil, abych si to na ni zkusil. Šlo mi to. V té chvíli jsem pochopil, že to je přesně ten nástroj, na který mám v životě hrát. Že je mi předurčená.

Já si tě ale z dětství pamatuju jako klarinetistu…

A já přitom o klarinet vůbec nestál. Po roce jsem od pana Daňhela přešel do táborské Lidové školy umění. U přijímacího pohovoru se mě zeptali, na co bych chtěl hrát. Samozřejmě jsem odpověděl, že na příčnou flétnu. A tu se nějaká žena v komisi otočila k ostatním a řekla: „No, on by chtěl hrát na příčnou flétnu. To ale není možný!“ Nechápu proč. Vůbec nezkoumali, jestli mám na flétnu nátisk, natož aby mi ji dali do ruky. Pak se jeden učitel zeptal: „A na trubku bys nechtěl?“ Řekl jsem, že ne, a tak jsem vyfasoval klarinet. Flétnu jsem tedy pustil z hlavy, ale znovu se ve mně ozvala myšlenka, že bych se měl jednou stát profesionálním hráčem. Můj spolužák Michal Prokop se totiž taky učil na klarinet a hodlal se hudbou živit. Měl tátu u vojska a ten dostal nápad, že se pojedou poradit do vojenské hudební školy do Roudnice. Mého tátu, který se s ním znal, ta myšlenka nadchla, a tak tam se mnou jel taky. Zahrál jsem tamním odborníkům na klarinet a ti mi řekli, že mám špatný nátisk. Pak si prohlédli můj obličej a doporučili mi, abych hrál právě na příčnou flétnu!

To muselo být překvapení.
To tedy bylo. Táta jim řekl: „Heleďte, já tomu nerozumím, napište mi to.“ Napsali mu to a on s tím přišel do táborské hudebky. Hned mě přeřadili na flétnu. Jenomže škola mi zapůjčila žalostně zanedbaný starý nástroj. Byl to úplný kopáč, klapky netěsnily a vypadávaly jim podlepky. To já ale jako malý kluk nedokázal posoudit a snažil jsem se na takovou flétnu hrát tak, abych z ní přece jen nějaké tóny vydoloval. Trápil jsem se s ní dva roky. Pak si na ni zahrál můj učitel a překvapeně povídá: „To je ale hrozná flétna! Je až s podivem, co na ni dovedeš zahrát.“ A tím se vysvětlilo, proč mi předtím v hudební škole v Roudnici opět řekli, že mám pořád špatný nátisk. Já jsem tam totiž po nějaké době dojel s flétnou, aby se podívali, jak na ni hraju.

Takže sis pořídil novou flétnu?

Pořídil. A najednou jsem zjistil, že většinu z toho, co jsem se naučil na tu starou rozbitou, jsem se naučil špatně. Přitížilo mi i to, že když v hudebce viděli, že dobře zvládám flétnový prstoklad, dali mě hned po roce hrát do školního orchestru. Tam flétny hrají i v tříčárkované oktávě, což jsou pro začínajícího hráče strašně vysoké tóny. Tím jsem si utvrdil ještě křečovitější nátisk. Jenomže právě v prvních dvou letech hraní se utvářejí návyky, které si pak hráč nese celý život. A já jsem je musel pomaloučku odbourávat metodou pokus – omyl. V roce 1990 jsem se jel poradit na konzervatoř do Českých Budějovic a tam mi řekli, že pořád ještě nehraju uvolněně. To už mi bylo devatenáct a studoval jsem elektrotechniku. Sen o hudebníkovi z povolání se rozplynul.

Měl jsi chuť s hraním skončit?

Ani náhodou. Spíš jsem využil toho, že už v hudbě nikam nechvátám a můžu se v klidu rozvíjet podle svého. Sháněl jsem kvalitní odbornou literaturu a nakonec jsem se v červenci 1999 dostal na flétnový kurz k profesoru Františku Malotínovi. To je náš nejlepší flétnový pedagog. Jako nikdo jiný dbá na to, aby hráč měl nejen uvolněný nátisk, ale i klidné celé tělo. Díky němu jsem se konečně zbavil zbytku špatných hráčských návyků. A pak přišel 23. listopad 1999.

Hrál jsi konečně flétnový koncert?

Ne, porazilo mě auto. Šel jsem kolem sedmé večer do zaměstnání, do Elektroisoly, a poblíž Brisku jsem přecházel přes Zavadilskou ulici. Najednou proti mně vyrazilo auto. Jelo nepřiměřenou rychlostí. Už jsem byl skoro na druhé straně, snažil jsem se uskočit, ale zachytilo mě a odmrštilo na chodník. Výsledek – tříštivá zlomenina levého kolene, otřes mozku, tržné rány v obličeji a zlomený nos. Když jsem se v nemocnici probral na lůžku a chtěl jsem se přitáhnout za vzpřimovací hrazdu, řemen od jejího držadla se přetrhl a praštil mě do obličeje. Špatně jsem viděl a cítil jsem, že mám pod nosem stehy. S hraním je konec, napadlo mě. V té chvíli přišla moje matka a uklidnila mě alespoň tím, že nemám rozseknuté rty. Koncem února následujícího roku jsem se vrátil domů a pak jsem s velkými obavami přikládal flétnu ke rtům. Naštěstí jsem neměl žádný problém. Tentokrát už jsem věděl, že hraju dobře.

Je ti líto, že ses nestal profesionálem?
Jenom trochu. Kdybych býval šel k vojenské hudbě, nejspíš bych dneska neměl kde hrát, protože armáda ruší jednu kapelu za druhou. Nevadí mi, že jsem takzvaný amatér. Věnuju hraní i studiu hudby většinu svého volného času a baví mě to. A hraju ve Swing Bandu Tábor. Náš kapelník Jakub Valeš není nekompromisní swingař a záměrně rozšiřuje klasický repertoár o skladby se zajímavými aranžemi, ve kterých má flétna nepostradatelné místo. Před časem jsme se na pódiu střídali s jedním profesionálním orchestrem a diváci nám pak po představení řekli, že právě tím, že jsme amatérský soubor, dávali jsme do muziky mnohem víc srdce. Na profesionálech bylo vidět a hlavně slyšet, že musejí hrát často a že se jim už z toho stala rutina. Víš, tenhle rozhovor jsem poskytl hlavně proto, abych jím podpořil každého hudebníka, který musí při své hře bojovat s nepřízní osudu. Opravdu se vyplatí vytrvat, i když to člověka stojí plno sil, času a třeba mu to i znemožní profesionální kariéru. I amatér může hrát dobře. A dokonce s větším prožitkem než profesionál.

Autor: Josef Musil, originál článku najdete zde