Odchod z Ameriky do Norska
28. července 1970 dal Karel výpověď v Milwaukee Symphony Orchestra a už v neděli 9. srpna odletěli mamka a Karel do Osla. Na letiště je vezl Alex Salaba (český houslista, který byl přijat do MSO v červenci). Moc pro Norsko nebyl. Den po příletu do Osla čekala mamka ve frontě na Východním nádraží v Informační kanceláři, aby si s Karlem zajistili nějaký nocleh. Spali u Ragnhild Hjelvik ve Vidarsgate 4. Byli Norskem hrozně zklamáni a rozčarováni. Mamka mě hned volala do Milwaukee a prosila, abych do Osla neletěl, že je to tam strašné! Já jsem ale byl už rozhodnutý, měl jsem koupenou letenku, a tak jsem 18. srpna odletěl. Na cestě jsem se ještě zastavil u houslisty Jana Wichy v Halifaxu v Nové Scotii, s nímž jsem hrával v orchestru v Káhiře a který mezitím emigroval z Egypta do Kanady. Založil tam hudební školu a stal se dost známým pedagogem a měl v Kanadě úspěchy.


Jan Wicha s jednou paní z Brna

Filharmonie slíbila Karlovi byt, ale „vypekla“ ho. Neměli pro něho připravené žádné ubytování. Ředitel Filharmonie Rasmussen doporučil Karlovi hotel Gyldenløve v Bogstadveien 20. Ten si pochopitelně Karel dlouhodobě z platu dovolit nemohl, a tak mu kolega basista Holmvik doporučil pension, hotel Be-Ti-Fire v Brannfjellveien10 na Ekebergu. Dostali pokojík v prvním patře bez záchodu a koupelny. Obojí sdíleli s dvaceti Turky na patře. V pokoji byl jednoplotýnkový vařič a na něm si vařili. Byl to propastný rozdíl oproti Americe. Někdy v polovině září dělal Karel konkurz do Oslo Filharmonie s Knut Guttlerem. Oba byli přijati.


S mamkou v jejich pokojíku v hotelu Be-Ti-Fire

Po příletu do Osla jsem si musel najít nějaké ubytování. V novinách jsem uviděl inzerát na podnájem. Ukázalo se, že to bylo u starších manželů jménem Wozzak, kteří ve Frederik Stangs gate 41B v Majorstuen pronajímali ve svém bytě malý pokojík s oknem vedoucím do dvora. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Frederik Stangs gate leží v jedné z „nejluxusnějších“ oblastí Osla. Docela se mi tam líbilo a zůstal jsem u nich bydlet až do mého odletu do Austrálie v květnu 1971.

Práci jsem žádnou neměl, a abych neztrácel čas, zapsal jsem se na konservatoř hudby (Musikkonservatoriet) v Oslu, která tehdy sídlila v Nordahl Bruns gate 8. Chtěl jsem se zdokonalit ve hře na flétnu. Mým učitelem se stal Ørnulf Gulbrandsen, norský flétnista, který právě v tom roce skončil svou kariéru jako sóloflétnista Osloské filharmonie po bezmála 30 letech v orchestru. Byl žákem i Marcela Moyse, u něhož studoval v letech 1946 a 1955. Později (v roce 1973) se stal 1. profesorem na vysoké škole Norges Musikkhøgskole v Oslu. Studium jsem bral vážně a hodně jsem v té době cvičil. Byl jsem tehdy tak nadšen flétnou, že jsem ve volných chvílích překládal i knihu Rogera S. Stevense: Artistic Flute – Technique and Study z angličtiny do češtiny. Abych nemusel sedět osaměle u Wozzaků, chodil jsem překládat do univerzitní knihovny v Henrik Ibsens gate 110 u Solli plass. Jednou přede mnou seděla slečna, která tam též chodila studovat a s kterou jsem navázal rozhovor. Jmenovala se Lise Tostrup Anderson a osud tomu chtěl, že se později stala mojí manželkou. Mluvili jsme spolu anglicky, protože já jsem tehdy norsky vůbec neuměl. Angličtina se nakonec stala naším dorozumívacím jazykem na mnoho let. Lise studovala teologii na Det teologiske menighetsfakultet, St. Olavsgt. 29 a byla ve 4. ročníku. Studium trvalo 6 roků. Chtěla se stát luteránskou „pastorkou“, neboli „kněžkou“, povolání v té době pro ženu ještě dost nezvyklé.


Já a Lise

Lise byla dost vzdělaná a mluvila vybranou konservativní norštinou z „vestkantu“ (z oblasti Osla, kde bydleli „intelektuálové“). To jsem tehdy nemohl ještě posoudit. Mně imponovala hlavně její znalost jazyků, hlavně angličtiny, protože ta byla mým koníčkem. Jinak na fakultě studovala hebrejštinu, řečtinu a latinu a bez problémů četla knihy i v němčině. Jako by toho nebylo dost, jakmile se se mnou seznámila a náš vztah začal být vážný, hned se kvůli mně začala učit česky. Toho jsem si dost cenil. Obstaral jsem jí učebnici češtiny pro cizince od Miloše Sovy s názvem A Practical Czech Course, vydanou v Československu, velice dobrou, ale psanou v tendenčním komunistickém stylu. Jedna z prvních vět zněla: „Dobré jitro, soudruzi! Co děláte? Už vstáváte? Ano, vstáváme. Už je čas…“ Gramatika byla velice podrobná, ale Lise s ní neměla problémy. Měla už zkušenosti se stejně těžkými mluvnicemi, řeckou a latinskou.

Albert Vlček, s kterým jsem si stále pilně dopisoval, mně už na začátku roku 1970 do Ameriky napsal, že budou potřebovat v jejich orchestru v Melbourne flétnistu, možná i s povinností pikoly. To nevěděl. Jejich flétnista prý dostal rakovinu do rtů a musel na operaci a lékaři mu přišili na rty kůži z jiné části těla a na takové rty se prostě nedalo hrát. Prý si mám co nejdříve podat žádost a poslat nahrávku. To jsem taky hned udělal, alespoň pokud šlo o podání žádosti. 8. února 1970, ještě z Ameriky, jsem poslal Albertovi dopis určený vedení orchestru Elizabethan Theatre Trustu, v němž jsem vyjádřil zájem o místo flétnisty. Na tento dopis jsem však dostal odpověď teprve až 11. srpna, těsně před odletem do Norska. Pan Robert Stead mě v něm informoval, že momentálně není u nich volné místo flétnisty, ale že by si rádi poslechli moji nahrávku, kdybych nějakou vytvořil. Nahrát něco na kazetový magnetofonový pásek na flétnu nebyl problém, ale co s pikolou? Pikolu jsem sice měl, koupil jsem si ji od milwauckého flétnisty Israela Borouchoffa pár měsíců předtím, ale nikdy jsem na ni nehrál, a teď jsem měl na ni dělat konkurz do orchestru? Hned jsem na ni začal cvičit a k mému překvapení mi to šlo velmi dobře. V orchestru Trustu začali ale být trochu netrpěliví, nahrávka nepřicházela tak rychle, jak si oni představovali. Hned jsem tedy Albertovi poslal nahrávku aspoň s flétnou, v orchestru si ji poslechli, doporučení dal i 1. flétnista David Bloom, a nabídli mi místo. Upozornili mě však, že mě oficiálně přijmout nemohou, dokud se nestanu členem australské hudební unie The Professional Musicians‘ Union of Australia, a k tomu bylo třeba napřed emigrovat do Austrálie. Též mě varovali, abych v unii neříkal, že se mnou jednali, jinak by mě nemohli přijmout a museli by nabídnout místo nějakému místnímu hráči. V následujícím dopise mě též informovali, že budu muset hrát i na pikolu, abych hned poslal pikolovou nahrávku. Rychle jsem ji „sesmolil“ a poslal. Konečně přišel dopis z 26. ledna 1971 s nabídkou místa na 12 měsíců na zkoušku, ale opět s varováním, že se napřed musím stát členem hudební unie, než mi budou moci místo s konečnou platností potvrdit.

Najednou jsem měl možnost hrát v orchestru. Ale ne v Norsku, nýbrž v Austrálii na druhém konci světa. Co teď? Přece se nemohu rozejít s Lízou! Po dlouhých diskusích jsme se s Lízou dohodli, že požádám o emigraci, odletím do Austrálie, stanu se členem unie a dostanu smlouvu o přijetí do orchestru Elizabethan Theatre Trustu. Teprve pak za mnou Líza přiletí. Mezitím si udělá důležité zkoušky na Menighetsfakultet a ve studiu teologie bude pokračovat v Austrálii. Aby se ale do Austrálie dostala, musela by tam přiletět jako moje manželka. Rozhodli jsme se, že se co nejdříve vezmeme.

Nejdříve jsem musel požádat o emigraci do Austrálie. V Oslu nebylo australské velvyslanectví, pouze ve Stockholmu. Emigrační formality však vyřizoval tzv. Australian Information Office, později konzulát, kde jsem musel vyplnit hromady formulářů, podat důkazy o svém vzdělání a dokázat, že mohu být prospěšný pro Austrálii, že jsem nebyl nikdy trestán a podrobit se řadě pohovorů, kde jsem měl možnost ukázat dobrou znalost angličtiny. Tehdy si nepustili do Austrálie jen tak někoho. Podmínky byly velice přísné. Nyní bylo třeba se co nejrychleji oženit a odletět do Melbourne. Proto jsme se 27. března 1971 narychlo v kostele Gamle Aker vzali.


Kostel Gamle Aker v Oslu

Pokračování příště …