Ještě, než budu vypravovat o událostech, které mě vedly k tomu, že jsem se z Egypta už do Čech nevrátil, vložím sem několik koncertních programů, které se dochovaly. Operní sezóna se v době mého působení nekonala. Možná bude někoho zajímat, jak takové programy vypadaly v Egyptě.

 

 

V Bachově Suitě h moll jsem flétnový part hrál já. Pamatuji si, že jsem z ní měl dost „vítr“. Ten, kdo ji někdy hrál, bude asi vědět, o čem mluvím. Nešlo jen o to ji zahrát, ale i mít dost dechu a vydržet ty nekonečné pasáže a repetice, hlavně v Předehře (Grave a Allegro) a tónově se prosadit. Asi si mě zvolili proto, že jsem byl mladý. Pan Brož, mnohem zkušenější hráč, byl už starší pán. Už jsem vzpomínal, že jsem se s Albertem Vlčkem hodně skamarádil. Jednou se mi Albert svěřil, že se už nechce na Slovensko vrátit a že chce emigrovat do USA, kde má v Miami strýce. Poněvadž neuměl anglicky, požádal mě, abych s ním zašel na americkou ambasádu a pomohl mu s vyřizováním emigračních formalit. Samozřejmě, že jsem mu to slíbil. Albert mně ale svým rozhodnutím nasadil brouka do hlavy. Začal jsem přemýšlet o tom, že i já bych mohl emigrovat do Ameriky. Jenže v té době byli v Egyptě i lidé, kteří „donášeli“ na českou ambasádu v Káhiře, a já Alberta zas tak dobře neznal. Trochu jsem se bál.

Proč se vracet do Česka? Celé dětství i mládí jsem tam byl pronásledovaný. Napřed jako vnuk buržoazních prarodičů, na výběrovou školu jsem navzdory výbornému prospěchu nebyl z politických důvodů doporučen a ani po maturitě na jedenáctiletce mě nepustili na další studium na vysoké škole – chtěl jsem se stát lékařem – a nakonec jsem byl rád, že mě přijali na konzervatoř. Řada lidí se ke mně, mým rodičům i prarodičům nezachovala dobře. Tátu vyhodili z práce proto, že nepodepsal, aby pověsili Miladu Horákovou, mámu též vyhodili z práce a z bytu a poslali ji sbírat kameny do Okarce. Zabavili nám všechen majetek, ať už to byla Majka v Ocmanicích a jiné nemovitosti, nebo i náš byt ve Vavřenově ulici v Praze. A co dělali partyzáni po válce babičce a jejímu druhému manželovi Josefovi? Jemu zlámali 7 žeber a pak musel na zahradě vykopat jámu a dělali, že ho zastřelí a do té jámy ho hodí. K babičce Růženě zase pouštěli vojáky, kteří ji znásilňovali. Proč se vracet k takovým lidem? Anglicky jsem uměl, tak co? To však neznamená, že jsem svou zemi nemiloval. Proto jsem taky syny Martina a Ivana naučil česky. Když byli malí, četl jsem jim české pohádky a zpíval české písničky. O tom ale později.

A tak, aniž to Albert věděl, jsem si vyřizoval na americké ambasádě též emigrační vízum. V den odletu 21. července 1968 jsem měl doprovázet Alberta na letiště. Albert byl překvapen, k čemu že mám sbalené kufry? Odpověděl jsem: „Alberte, já letím s tebou!“ To bylo radosti!
Vrátím se teď letmo k událostem v Praze v době mého pobytu v Egyptě. Mamka (promiňte mi můj moravský tvar, jsem na něj zvyklý) při návštěvě v Káhiře už věděla o mém úmyslu emigrovat, sestra Zuzana ne. A to tehdy ještě nevěděla, že Rusové a jejich spojenci napadnou Československo.
Po mém odletu do Káhiry se do našeho bytu ve Vavřenově ulici na sídlišti Novodvorská nastěhoval můj kamarád z dětství. Ten ale odtud rychle zmizel, když po mém a později i mamčině „útěku“ na Západ přišli policajti zabavovat byt. Pochopitelně se bál, aby ho nějak nespojovali s našim útěkem.Žádné ztráty mně nebylo líto, kromě několika knih, které měly pro mě spíš sentimentální hodnotu než skutečnou.
Jak jsem již psal, 3. července přiletěly mamka a Zuzana za mnou do Egypta. Po návratu do Prahy (prý jen kvůli Karlovi Netoličkovi), navštívila mamka tátu v Elektrárnách (později zvaných ČEZ), kde pracoval v Jungmannově ulici v Praze a řekla mu o mém rozhodnutí emigrovat. Také mu řekla, že ona i Zuzana odejdou do ciziny. Táta moc nadšen nebyl a odpověděl: „Jak myslíš, když si troufáš! To tak před 50 lety, ale teď USA?“ O měsíc dříve, v červnu 1968, byl táta v souvislosti s obrodným procesem, který tehdy v republice probíhal, rehabilitován. Jak již víme, nepodepsal v roce 1950 rezoluci, v níž se žádalo o potrestání Dr. Milady Horákové, a byl z toho důvodu okamžitě propuštěn ze zaměstnání. Po návratu mamky z Egypta byl Karel už „volný“. Měl též v úmyslu odejít. V noci z 20. na 21. srpna 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavského paktu. Karel hrál ten večer v Karlových Varech s Českým komorním orchestrem a o půlnoci slyšel v rozhlase výzvu, aby se orchestr vrátil domů!

Emigrace
(1968)
28. září 1968 jel Karel s L. Vachulkou (profesor Pražské konzervatoře známý svými kontakty v cizině) do Itálie. Měli tam být až do 21. října. Sedmnácého října v 5 hodin odpoledne vyletěly mamka a Zuzana z Prahy a v 5.30 přistály ve Vídni. Tam je ale nikdo nečekal. Karel byl sice v Itálii, ale měl se vracet do Česka přes Vídeň až za několik dní. Mamka byla bez prostředků, a tak se obrátila na klášter v Boltzmanngasse ve Vídni a poprosila o útulek. Ten dostala pro sebe i pro Zuzanu a sestry jim daly i najíst. 21. října dorazil autobus z Itálie s českými muzikanty do Vídně. Karel se ještě rozloučil s některými kolegy, vzal si svá zavazadla a do autobusu už nenastoupil. Všichni tři pak spali jednu nebo dvě noci v klášteře. Čekali jen na vízum do Německa, a to také dostali hned následující den.
23. října odcestovali přes Pasov do Norimberka a s pomocí mamčiných příbuzných se nakonec dostali do Mnichova. Bydleli v Königswieserstrasse 1 v Neu Forstenried. Hned se tam i policejně přihlásili. Měli tedy kde bydlet (což bylo mimochodem v jejich situaci veliká výhoda), ale perspektivu neměli žádnou. Jednou slyšela Zuzana v radiu, že se orchestr Bavorského rozhlasu vrátil z turné ve Spojených státech a mamku hned napadlo, že po takovém turné je někdo určitě nemocný. Karel se šel hned zeptat a také ano, jeden z kontrabasistů onemocněl. Po počáteční nedůvěře vzali Karla na výpomoc. Hrála se Janáčkova Symfonieta, kde je velké a těžké kontrabasové sólo. Karel ji hrál mnohokrát v Praze a sólo dobře znal. Obstál tedy. První koncert byl s Rafaelem Kubelíkem, snad nejslavnějším českým dirigentem všech dob.
Koncem prosince 1968 byl konkurz do Bavorského rozhlasu a Karel se ho zúčastnil a vyhrál ho. Na 2. místě skončil Tomáš Lom, český kontrabasista a Karlův známý a přítel. Až jako třetí se umístil jeden frankfurtský kontrabasista, vítěz švýcarské soutěže. Nabídli Karlovi místo za 2.000 DM měsíčně.

Proč se mamka rozhodla taky emigrovat? Hlavně proto, že jsem odešel do ciziny já. Zvlášť po invazi do Československa měla strach, že se opět zavřou hranice a mě už nikdy neuvidí.
Pokud jde o Karla, ten neměl nikdy žádné problémy s komunisty. Pocházel z chudé dělnické rodiny, a tudíž měl nezávadný původ. Jeho otec byl kameník, pracoval v lomu, matka byla těžce nemocná se srdcem a byla v domácnosti. Někdy neměli co jíst. To pak tatínek chodil v noci do lesa pytlačit. Karlovi se dostalo vysokoškolského vzdělání na JAMU v Brně, měl dobré zaměstnání, a protože byl výborný kontrabasista, hrál, jak už víme, i v jiných špičkových pražských orchestrech. Neměl žádné důvody odejít do ciziny. Měl však mamku natolik rád, že neváhal a vše obětoval, aby ji neztratil. Rozhodně nešel do ciziny proto, že neměl rád svoji vlast, nebo že chtěl být bohatý. A to platí i o mně, mamce a Zuzaně. Nejhůř emigraci nesla sestra Zuzana. Když se dověděla pravdu, že se do Čech už vracet nebudou, zuřila tak, že ji nemohli skoro zvládnout. Chtěla zpět do Čech ke svému klukovi Danymu.

Došel jsem teď ve vyprávění o mamce, Zuzaně a Karlovi do konce roku 1968 a měl bych tento rok dokončit i o sobě.
21. července 1968 jsem odjel s Albertem na káhirské letiště a tajně jsme odletěli do Frankfurtu. Tam jsme 2 noci přenocovali a 23. července už byli v New Yorku. Proč tajně? Kdyby se byli na naší ambasádě dozvěděli o našem úmyslu emigrovat, byli by zrušili platnost našich pasů a nechali nám je jen pro zpáteční cestu do Československa. Tehdy se takové zásahy dělat mohly, dnes se to zdá skoro neuvěřitelné.
23. července 1968 jsem tedy vystoupil z letadla v New Yorku a hned mi byla vydána tzv. „zelená karta“ (Green Card) potvrzující, že jsem byl patřičně registrován podle zákona a byl jsem přijat do Spojených států jako emigrant v NYC (New York City) s vízem třídy NP1.
Vzpomínám, jak jsme stáli s Albertem na Manhattanu, každý s jedním kufrem a 10$ v kapse. Víc jsme neměli. To stačilo na ubytování v YMCe na jednu nebo dvě noci. (YMCA = Young Men’s Christian Association.) Albert zatelefonoval svému strýci do Míami a vysvětlil mu naši situaci. Strýc poslal každému z nás 50$ na letenku do Miami. Byli jsme zachráněni. Ještě jsme si zašli do české restaurace U Vašatů a odletěli na Floridu.

YMCA na Manhattanu Restaurace U Vašatů

 

Strýc nás očekával. Byla s ním zajímavá rozmluva. Slovensky už dost zapomněl a anglicky se nikdy pořádně nenaučil. Celá léta pracoval v automobilce u běžícího pásu, a tam se nemluví. Z nějakého důvodu míchal do slovenských a anglických slov i němčinu. U Albertova strýce jsme ale dlouho nepobyli. Ubytovali jsme se u Wenningerovců na adrese 2944 SW 6th St., Miami, Florida. Jediné, co mi uvízlo v paměti, byla strašná vedra a vlhkost venku i v domě. Pamatuji si, že jsem se šel do koupelny osprchovat a než jsem došel do ložnice, byl jsem celý mokrý od potu. Léto v Miami není asi nic moc.
Leč doma jsme zůstat nemohli. Museli jsme se nějak živit. Zadarmo nám nikdo nic nedal. První, co jsme museli udělat, bylo obstarat si kartu s číslem sociálního pojištění, tzv. „Social security card“. Bez ní jsme nemohli být zaměstnáni.
Já jsem dostal práci v nemocnici pro psy. Čistil jsem tam psí boudy a upravoval trávníky kolem domu. Žádnou jinou práci jsem narychlo nesehnal. Nikoho nezajímalo, že jsem flétnista. Vzpomínám na strašný smrad z nemocných psů a na nepředstavitelné vedro při práci venku. Albert měl větší štěstí. Dostal práci u jednoho Slováka na stavbě. Ještě dnes ho vidím, jak jeho poměrně slabá postavička nosí těžké dřevěné trámy do vyšších poschodí. Byla to ale lepší práce než moje. Řekl jsem Albertovi, aby se za mě u Slováka přimluvil, aby i mě zaměstnal. Když se Slovák dověděl, že jsem Čech, práci mi nedal. Pro zajímavost bych chtěl poznamenat, že v Americe byly v té době České kluby, Slovenské kluby a Československé kluby. Do Slovenského klubu mohl přijít Čech jen v doprovodu Slováka. Vztahy byly horší než v samotném Československu.
Nakonec se mi podařilo sehnat práci v South Miami Hospital, 7400 SW 62nd Ave. Povýšil jsem z čističe psích bud ve dne na čističe podlah v nemocnici v noci. Dostal jsem hadry, smetáky, odmašťovací prostředky a jiné potřebné vybavení + velký leštící stroj (buffing machine). Jak se ukázalo, měl jsem veliké problémy s prací v noci. Nejen, že jsem nebyl zvyklý v noci pracovat, ale už jsem asi tehdy měl spánkovou apnoi, aniž bych to byl věděl. Pracoval jsem jak šroub, abych byl se vším co nejdříve hotov, a pak jsem si sedl na záchodovou mísu a „klimbal“. Když někdo přišel, spláchl jsem a pokračoval v práci. Jednou jsem byl tak unaven, že jsem nad strojem usnul a spadl na něj.
Po nějaké době jsem to už nemohl vydržet, a když jsem měl našetřených 52$, rozloučil jsem se s Albertem a odletěl do New Yorku. Letenka stála 50$ a 2$ mně zbyly. Poprvé jsem stál na Manhattanu s 10$, nyní jen se 2$ a nevěděl jsem, do dělat. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi chodil do Jazykové školy na angličtinu s nějakým Zdeňkem Bjačkem, vedoucím knihkupectví U Zlatého klasu v Praze, který mi říkal, že má bratra v New Yorku. Brzy jsme se spřátelili a učili jsme se spolu angličtinu. Začal jsem tedy jeho bratra hledat. Zašel jsem si na poštu, kde měli vystavené telefonní seznamy New Yorku. K mému zděšení jich bylo 15 nebo 20! Uvědomil jsem si, že bratr nemusí být v New York City, nýbrž v New York State. Prokousával jsem se seznamy, až jsem Johna Bjačka našel na 50 Ralph Road, New Rochelle, Westchester County. Zavolal jsem ho. On se zeptal, kolik mám peněz. Já na to, že 2$. OK. 1.50$ prý stojí vlak do New Rochelle a oni mě budou čekat na nádraží. Byl jsem opět zachráněn.
Bjačkovi mě přivítali velice vlídně a ubytovali mě v prádelně svého velkého domu. Bydleli s nimi i rodiče paní Bjačkové, pan a paní Kohoutovi. U Bjačků jsem potkal i jejich blízkého přítele historika a bývalého člena české vlády Dr. Bohdana Chudobu, který učil historii na Iona College v New Rochelle a mimo jiné napsal i dějiny českého národa „Jindy a nyní“. Tuto knihu mám doma. Je vynikající! Ke stáří byl už tak rozčarovaný z komunistické politiky v Československu, kterou nazýval druhou „dobou temna“, že psal už jen pohádky. Jedna z nejznámějších jeho knížek pohádek je „O děvčátku, které se upohádkovalo a jiné podivné příhody z bočanovského mlýna“. Tu mám taky.
Bohdan Chudoba se mi snažil pomoci a přeložil pro mě ty nejdůležitější doklady o mém vzdělání v Československu do angličtiny, tj. Maturitní vysvědčení z jedenáctiletky a Absolutorium z konzervatoře, a pod překlad se podepsal. Protože ale nebyl úředním překladatelem, nemohl jsem jeho překlad použít a musel jsem si ho nechat udělat později znovu.
Bjačkovi chodili do práce a tudíž byli vytíženi, ale Kohoutovi byli již na penzi a pan Kohout se mnou jezdil autem po okolí a pomáhal mi najít práci. Měl jsem štěstí a našel jsem hned dvě. V hudební škole Hoff-Barthelson Music School, 265 Old Army Road, v nedalekém Scarsdale potřebovali učitele flétny a ve White Plains v obchodě s hudebními nástroji a notami Sam Ash-Newcorn Music Corp., 178 Mamaroneck Ave, potřebovali prodavače. Přijal jsem obě. Odstěhoval jsem se od Bjačků k Fredovi Mastroiannimu do White Plains na adresu 83 Waller Avenue, abych to měl blízko do práce a za 200$, které jsem si půjčil od Warnerů, jsem si koupil staršího modrého Volkswagena („Brouka“) a učil jsem se s ním jezdit na parkovišti. Řidičský průkaz jsem tehdy ještě neměl. Udělat „řidičák“ v Americe není však žádná velká věda. Při písemné zkoušce odpoví žák na několik otázek buď ano, nebo ne, a pak se zkoušejícím objede blok a zaparkuje. Toť vše. Jakmile jsem měl doklad v ruce, vydal jsem se na svou první cestu na Manhattan do New Yorku. Myslel jsem, že mě z toho raní mrtvice, ale jak je vidět, přežil jsem. U mého bydliště ve Waller Avenue byl malý obchůdek a v něm jsem byl poprvé představen americkému vynálezu „TV dinner“. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Na tácku v malých odděleních je hotová polévka, hlavní jídlo i zákusek. Jen si to člověk v troubě ohřeje a jak název napovídá, sedne si s tím před televizi. (Dnes už jsou TV dinners běžné.) Byl jsem jimi nadšen.

Na učení v hudební škole ve Scarsdale nemám mnoho vzpomínek, jen si pamatuji na několik žáků. Na obchod s hudebními nástroji si však pomatuji živě. Byl jsem sice nezkušený prodavač, ale měl jsem docela úspěch. Zvlášť fléten jsem prodal hodně. Na každou jsem zákazníkovi zahrál a hned si ji koupil. Asi si mysleli, že hraje sama. S jinými nástroji to bylo horší, zvlášť elektrické kytary a zesilovače mi nešly. Zákazník o nich většinou věděl 100x víc než já. Pan Newcorn byl celkem hodný šéf, ale vyžadoval rychlou práci, a tak mi ani nedal židli, že prý sedání a vstávání zabírá moc času a že jsem výkonnější, když jen stojím. Záhy ale poznal, že nejsem rozený „salesman“, a tak byl celkem rád, když jsem v létě 1969 dal výpověď. Jednou přišel do obchodu zákazník, který nějak zavedl řeč na IBM. V Čechách jsem nikdy o žádném IBM neslyšel. Když jsem se ho zeptal, co je IBM, rozzářil se jak sluníčko, poklepal mi na rameno a řekl: „Šťastný to člověk.“

V zimě 1968 jsem se přestěhoval z White Plains k Feerům do Scarsdale. Již si nepamatuji, jak jsem se o nich dověděl, jestli přes paní Warner, jejíž dceru jsem učil na flétnu, nevím. Feerovi byli bohatí. Mark Feer jezdil denně do práce do New Yorku vlakem, paní Feerová myslím nechodila do zaměstnání, jen měla nějakou dobročinnou práci. Měli 3 děti; Camillu, Petera a mongoloidní dceru, jejíž jméno jsem již zapomněl. Bydlel jsem ve vikýři domu. Měl jsem tam útulný malý pokojík a jídával jsem s Feerovými. Byli ke mně velice hodní.


Zuzana a můj „Brouk“

Amerikou jsem byl přímo nadšen. Obrovská města, úžasná technika, mnohoproudé dálnice, nádherná auta… To všechno mě imponovalo. Byl jsem pětadvacetiletý mladíček, život před sebou. Evropa se mi zdála stará, zaostalá, ušmudlaná. Psal jsem mamce nadšené dopisy a přesvědčoval jsem je, aby přišly taky do Ameriky. Karlovi jsem našel místo učení na konservatoři v Poughkeepsie u New Yorku. Byl jsem zvyklý na Pražskou konzervatoř jako na školu nejvyšší úrovně hned po Akademii hudby, a ani mě nenapadlo, jet se podívat do Poughkeepsie.
Jedna věc mě ale v Americe zaskočila. V Československu jsem nemusel po skončení konzervatoře na vojnu, protože jsem měl žaludeční vřed. Dostal jsem kvůli tomu odklad a mohl jsem odcestovat do Egypta. V Americe mi přišla výzva a musel jsem se registrovat, což jsem také v lednu 1969 učinil. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost, myslel jsem, že jsem už starý. K mému velkému překvapení a zděšení mně 20. března přišla od vojáků zpráva, že jsem byl zařazen do třídy 1-A, což jest „available for military service“ (připraven k vojenské službě). Okamžitě jsem se proti tomuto zařazení odvolal a uvedl všechny možné i nemožné důvody, proč by mně vojenská služba činila velké obtíže. Vyhověli mi a 20. března mě zařadili do třídy 3-A, „extreme hardship deferment“ (odklad kvůli extrémním potížím). To však nebyl konec celé záležitosti, jak se později dovíme.
6. února 1969 jsem sedl v New Yorku do letadla a odletěl do Frankfurtu, a pak dále vlakem do Mnichova. Vlak jel v noci a já se pokoušel spát. Cesta vedla směrem k českým hranicím a já se stále budil a s hrůzou se díval ven, jestli nejsem náhodou už v Čechách a jestli nepřijdou policajti a nezavřou mě. Říká se tomu syndrom uprchlíka… V Mnichově jsem mamce a Karlovi vyprávěl, jak úžasná je Amerika, Mnichov je proti New Yorku vesnice a přemlouval jsem Karla, aby odešel z orchestru Bayerischer Rundfunk a šel učit na konservatoř do Poughkeepsie. Zuzaně nemělo cenu něco vysvětlovat, ta jen vzlykala po Danym a chtěla domů do Prahy. Upozorňoval jsem je, že Rusové jsou hned za kopcem a že v Mnichově nejsou v bezpečí. Amerika je daleko, tam se jim nemůže nic stát. Do New Yorku jsem se vrátil 16. února.
6. února 1969 jsem na obvodním soudě přísahal a podepsal Declaration of Intention (Prohlášení úmyslu stát se občanem Spojených států). Karel dal v Mnichově výpověď. S Kubelíkem zahrál ještě 14. března poslední koncert a dostal od orchestru doklad, že se v orchestru „osvědčil“.

Od pražského houslaře Vávry, kterého dobře znal a který se rovněž strojil k útěku a byl v té době v Mnichově, koupil dva kontrabasy („Bubeníka“ a „Strnada“), dvoje housle a violu.
21. března 1969 odletěl Karel s „Bubeníkem“ do New Yorku. Čekal jsem ho na letišti a odvezl ho do Scarsdale k Feerům. Karel hned požádal v Americe o azyl (v Německu o něj nežádal!) a 24. března se stal členem Hudební unie 802 v New Yorku. Členství v unii bylo nutné k tomu, aby se mohl účastnit konkurzů a přijmout místo v orchestru. Já jsem se stal členem téže unie už 7. března.
Asi týden po příletu byl konkurz na kontrabas do Newyorské filharmonie. Karel se ho zúčastnil, ale místo nedostal. Ze 42 účastníků byl šestý.
Jak se nakonec ukázalo, konzervatoř hudby („Conservatory of Music“) v Poughkeepsie byl vlastně obchod s hudebními nástroji, který měl ve sklepě pár učeben. Bylo to veliké zklamání a zároveň zkušenost s nabubřelou Amerikou.
27. března přiletěla mamka se Zuzanou a dalším kontrabasem („Strnadem“) z Mnichova do New Yorku za námi. Když viděla, jaká je skutečnost, chtěla zpět do Německa. Jenže to už nešlo, protože o azyl nebylo žádáno v Německu, nýbrž v Americe!

Začátkem dubna byl v New Yorku konkurz na místo 1. kontrabasisty do Syracuse Symphony Orchestra, který Karel vyhrál, ale místo nevzal. Konečně 13. dubna se konal další konkurz, tentokrát do Milwaukee Symphony Orchestra, ale termín na přijetí přihlášek Karel propásl. Jedna moje známá, myslím, že to byla paní Warner, zavolala Mr. Hammonda, vlivnou osobnost v americkém hudebním světě, který zařídil, že Karla na konkurz do Milwaukee ještě dodatečně pozvali. V porotě seděli Harry Sturm, Roger Ruggeri a Rudy Uhlík. Sturm byl koncertním mistrem violoncell a také zástupce unie, Ruggeri 1. kontrabasista a Uhlík (původem Čech!) flétnista a pikolista. Karel konkurz vyhrál. K mnoha gratulantům se přidal i pan Hammond, bez jehož pomoci by se konkurzu zúčastnit nemohl. Hned jsme (mamka, Zuzana, já a druhý kontrabas) nasedli do mého „Folksíka“ a vydali se přes půl Ameriky do Milwaukee za Karlem. Jeli jsme tři dny. Ten, kdo zná „Brouky“ si jistě dovede představit, jak jsme byli v autě stísněni! Do Milwaukee jsme dorazili polomrtví. Lilo jako z konve.

Pokračování příště …