Ještě než začnu o svém odchodu do ciziny, měl bych zavzpomínat na 6 let strávených na Pražské konzervatoři.
Už dříve jsem podotkl, že léta 1961 až 1967 jsem netrávil pouze na konzervatoři. Jako maturant jsem byl od řady předmětů osvobozen a na konzervatoři jsem navštěvoval pouze hudební předměty a některé bizardní předměty, jako např. základy marxistické filozofie. On to vlastně tak zbytečný předmět nebyl, jak se později ukázalo, když jsem přišel do Norska. Pomohl mi dostat se na historicko-filozofickou fakultu na univerzitě v Oslu. O tom ale až na patřičném místě.

Začnu o naší flétnové třídě. Nevím, kde se nachází flétnová učebna nyní, ale za mne to bylo ve druhém patře po schodech nahoru, pak doprava a do dveří na konci chodby. Vedle nás nalevo byla jen jedna třída ve tvaru rotundy a tam prof. Jan Hecl vyučoval komorní hru. I já jsem k němu chodil.
Byla by legrace, kdyby se dnešní flétnová třída nacházela tamtéž, jako kdysi. Po 60-ti letech! – vezmu-li dobu, kdy jsem já přišel na konzervatoř a dobu dnešní-a kdo ví, jak dlouho tam byla i předtím. (Současná „flétnová učebna“-dá-li se to tak říci-je kulatá rotunda, kde prof. Jan Hecl vyučoval komorní hru. Poznámka ML) Byla to prostorná, světlá místnost s okny vedoucími k Vltavě. Mezi nimi byla katedra pro prof. Čecha a za ní zrcadlo. K zrcadlu jsme byli často přivoláváni, abychom pozorovali nátisk, co dělá, když hrajeme v různých polohách. Zvlášť Láďa Kraffer byl téměř posedlý pravidelností a umístěním otvoru ve rtech. Napravo byla skříňka s notami, vždy pečlivě uzamčená, aby si někdo bez povolení noty „nevypůjčil.“ Půjčování bylo vždy pečlivě zaznamenáváno. Nalevo od vstupních dveří byla dlouhá lavice, kde žáci museli trávit, jak jsem již psal, dvakrát týdně celé odpoledne a poslouchat, jak hrají ostatní. Tam seděli všichni jak vrabci na drátě. A napravo bylo umývadlo.

Na jednu událost, která se mi navždy zaryla do srdce, si živě pamatuji. Díval jsem se z okna na sochu Stalina na Letné, jak stojí ve frontě na maso (to se tehdy tak říkalo). Bylo to v roce 1962. Když tu se náhle ozvala rána a socha byla odstřelena. Já to zažil na vlastní oči! Napřed socha, pak rána, pak pusto.

S ředitelem konzervatoře Dr. Václavem Holzknechtem jsem nikdy neměl moc do činění, ale s panem Sokolem, který seděl v kanceláři ano. Ten mi v té době nebyl moc nakloněn, nevím proč, a nechtěl mě v žádném internátě ubytovat, když jsem neměl kde bydlet. Teprve po letech se mu to asi rozleželo v hlavě a vzkázal mi, abych se na něho nezlobil. Samozřejmě, že ne.

Na seminář dějin hudby jsme měli Ladislava Vachulku. Zvláštní bylo to, že výuka se často nekonala. Vachulka byl buď v Itálii, nebo jinde a vyvěšená cedulka podávala informace, o kom si máme v Dějinách evropské hudby Graciana Černušáka přečíst, napsat krátké pojednání, podepsat ho a papír odevzdat do vrátnice. Když jedenkrát ale Vachulka vyučoval, to jsem zas chyběl já, a tak jsme se prakticky nesešli. Až jednou. To Vachulka dělal prezenci. Vyvolával jména a každý musel říct: „Zde“. Když došel na mě, zvolal: „Šetek!“ A já pohotově odpověděl: „Zde!“ Vachulka se vztyčil a představil se mi. „Já jsem profesor Vachulka.“ To už bylo skoro na konci roku.

Jiné to ale bylo s harmonií. Napřed jsme měli profesora Zdeňka Hůlu. Byl to velice hodný a mírný člověk. Pak jsme ale dostali prof. Jaroslava Kofroně. Kofroň byl ale pes. Před ním se všichni klepali.
Na povinný klavír jsem měl Arnošta Wildeho. Myslím, že jsem každý rok hrál stejnou skladu.
Na bicí nástroje jsem měl profesora Špačka, na Ensemble dechových nástrojů profesora Paříka, na dirigování prof. Fialu. Občas jsem se setkal i s flétnistou Petrem Brockem Abych pravdu řekl, na ostatní profesory si ani moc nepamatuji.

Vzpomínám také na spolužáky-flétnisty. Kamarádil jsem v době studií s Mirkem Henklem, odborníkem na stupnice a akordy. Hrával na flétnu s reformním náustkem, dále s Láďou Krafferem a jinými. Mojí spolužačkou byla i dcera F. Čecha Dana Čechová, později Tarabová.

Na konzervatoři bylo málo místností ke cvičení. Cvičilo se, kde se dalo. I na záchodě. Než se přišlo na samotný záchod s mísami, prošlo se malou místnůstkou „vhodnou“ ke cvičení. Možná, že tam ta komůrka ještě je. I já jsem tam cvičíval a nebyl jsem sám. Bylo nás víc. Jinak se chodilo cvičit i do „katakomb“ ve sklepě na AMU. Tam jsme ale my neměli co dělat. (Situace s cvičením na PK je stejná dodnes. Autor této poznámky prohlašuje, že vystudoval „na záchodě,“ stejně jako  další flétnisté i neflétnisté. ML)

I když to sem nepatří, nemohu psát o konzervatoři a opomenout svoji velkou lásku, baletku Annu Fialovou. Baletky přišly na konzervatoř z osmé či deváté třídy. Ne po maturitě. To už by byly „staré“.
Když jsem na začátku studií na konzervatoři bydlel ještě v Domově korejských studentů, bydlela tam i řada studentů a studentek z konzervatoře. Vzpomínám na klavíristku Emu Andělovou, houslistku Janu Lojdovou, cellistu Bohouše Poka, s kterým jsem hrával ping-pong a který byl šampion v judu a chodil s činkami v tašce. Sedávali jsme na okenní římse, hráli na kytaru a zpívali trampské písně. Byla to romantika. Nevím, jestli se dnes takhle ještě žije. Ještě k Bohoušovi Pokovi. Nejen, že chodil s činkami v tašce (zřejmě, aby posiloval zápěstí a prsty), ale trénoval judo i svéráznou metodou. Chodil po parku na Karlově náměstí, kde se často zdržovaly různé bandy. A když mu někteří výrostci něco špatného řekli, nenechal si to líbit a ohradil se. Ti ho občas napadli a Bohouš jim pak dal za vyučenou.
S Bohoušem jsme i několikrát stopovali do Karlových Varů, kde bydlel můj táta. Jednou, to jsem ale byl sám, jsem uvízl na půli cesty a stopoval. Závratnou rychlostí se přiřítil Spartak, brzdy zaskřípaly, a z auta se vynořila hubená postava Prof. Čecha. Prý jestli chci svést. Já, že ano. Byla to jízda smrti. Už dříve jsem slyšel o jeho riskantním lyžování, a i o tom, že prý jednou s autem přistál někde na poli. Tentokrát to ale dopadlo dobře.

Když už jsem narazil na neortodoxní způsob cvičení, vzpomněl jsem si na profesora Františka Poštu, který vyučoval na konzervatoři kontrabas. Ten prý cvičil v létě ve vedru v kožichu a beranici, aby si vytvořil co nejtěžší podmínky pro hraní. Jeho názor byl, že když zahraje dobře za nejtěžších podmínek, zahraje dobře vždy. Vyprávělo se, že i Čech měl svou metodu tónového cvičení. Jednou prý přišla po koncertě k pódiu babička a oslovila flétnistu. „Tak to je flétna, co držíte? Ano babičko, to je flétna. Aha, my máme v našem domě taky jednoho flétnistu, který cvičí jeden tón 8 hodin denně. A jak se jmenuje, babičko? Je to pan Čech.“ Bydlela ve stejném domě v Bělohorské ulici.

Ještě jsem si vzpomněl na jednu věc, týkající se Čecha a intonace. V tomto ohledu jsem s ním naprosto zajedno, i když řada hráčů má opačný názor. Nemusím připomínat, jak důležitá je intonace. Pokud ale nemám naladěno přesně, je podle mě lepší být níž než výš. Říká se ale, že být nízko vadí více, než být vysoko. I orchestrální praxe potvrzuje, že když orchestr neladí, ukáže dirigent většinou na hráče, který je nízko, aby tón zvýšil. Málokdy opačně. A to i v případě, když objektivní pravdu má hráč, který je nízko. Traduje se příhoda, že jednou, při hraní v orchestru, se spoluhráč odvážil říct Čechovi. „Pane profesore, jste nízko“. Čech odpověděl: „Hlavně, že nejsem vysoko!“

(Podle mne záleží na způsobu hraní. Je to můj osobní názor a nechci ho nikomu vnucovat. Jestliže si naladím trochu níž, samozřejmě ne moc, mám možnost flétnu na rtu odlehčit a tón uvolnit. V opačném případě, mám-li naladěno výš, musím flétnu přitlačit, dokonce i někdy ke rtu přitočit a tím tón „uškrtit“. Odlehčením se dostane do flétnového otvoru méně spodního rtu a tím se tón zvýší, přitlačením se vtlačí do otvoru více rtu a tím se tón sníží. Navíc při tlačení náustkem na ret se stlačí cévy ve rtu a průtok krve se omezí. Ret se dřív unaví. Samozřejmě, tlačit zas ne tak málo, aby náustek na rtu při technických pasážích „lítal“. Teď se mi vybavuje, že i Čech učil netlačit náustkem na ret. Říkával, že náustek by měl tlačit na ret asi tolik, kolik tlačí gramofonová jehla na LP desku, tj. pár miligramů. Uvedu ještě jeden příklad, nevím, jak zdařilý. Ladit se anglicky řekne „to tune“. Ale nalaďme si, se řekne „let’s tune up“, ne let’s tune down“. Jinými slovy ladíme odspodu nahoru, ne shora dolů.)

Též si vzpomínám, jak Čech někdy porovnával škály fléten. Položil dvě flétny vedle sebe a díval se hlavně na středy klapek v pravé ruce, jestli jsou blíže klapkám v levé ruce a flétna je kratší. Pokud ano, usuzoval, že taková flétna má vyšší ladění. Problém bylo asi stoupající ladění orchestru a nutnost mít nástroj se správnou škálou. [I dnes je to nevyřešený problém. České orchestry i většina evropských orchestrů ladí výš než americké. Standard A-440 prakticky neexistuje, v Americe je běžné A-442, v Česku i Německu je to-pokud se nemýlím-A-444 či 445, ve Vídni ještě vyšší. Když už jsem „nakousl“ toto téma, měl bych ho trochu rozvést. Já to dělám tak, že mám flétny tři. Jedna má ladění A-440, druhá A-442 a třetí A-444. Jsem tedy vybaven pro téměř všechny situace. V Norsku, kde je většinou zima, používám flétnu se škálou A-444. To abych nebyl nízko! Taky se mně na ni pohodlněji hraje. Mám menší ruce a flétna má klapky blíž u sebe.]

Po skončení konzervatoře na jaře 1967 jsem měl sice vzdělání, ale žádné zaměstnání. Situace s absolventy konzervatoří a vysokých hudebních škol byla tehdy zrovna tak prekérní jako dnes. I ti nejlepší museli často dlouho čekat, než se uvolnilo místo v orchestru. Hráči na smyčcové nástroje na tom byli podstatně lépe, těch bylo v orchestru mnohem více zapotřebí. Ale dechaři to měli těžké. Když flétnista měl v orchestru místo, seděl tam většinou celý život až do penze. Mladí hráči šli pak učit do hudebních škol, nebo se živili něčím zcela jiným. I já jsem neměl žádnou možnost se uplatnit, a tak jsem si zašel do hudební a divadelní agentury Pragokoncert, která zprostředkovávala muzikantům angažmá v cizině.

V Pragokoncertu mi nabídli místo v Káhiře. Měl jsem druhý den přijít podepsat smlouvu. Když jsem se dostavil, bylo mi řečeno, že místo je již obsazené a jediné volné pro flétnistu je v Teheránu. Řekl jsem si Káhira nebo Teherán, to je jedno. Hlavně že budu mít práci. Ale když jsem přišel 2. listopadu podepisovat smlouvu do Teheránu, s radostí mi oznámili mi, že Káhira je přece jen volná. Podepsal jsem tedy radši smlouvu do Káhiry. Během třinácti dnů jsem se sbalil a se „Zvláštním pasem“, který mi byl vystaven, jsem 15. listopadu 1967 nasedl do letadla Československých aerolinií s cílem Káhira. Nenapadlo mě ani ve snu, že se do vlasti nejen nevrátím, ale ani nepodívám celých 23 roků.

Do minulého příspěvku jsem vložil fotografii Prof. Čecha při hraní. Do tohoto bych chtěl vložit fotografii Prof. Malotína při hraní. Zde je:


Fotografie asi z roku 1975

Ještě než ukončím toto vyprávění, mám k Vám jednu prosbu. Na konzervatoři jsem měl, jak jsem již řekl, několik kamarádů, flétnistů. Byl to jednak Mirek Henkl, fenomén na stupnice, jak jsem již řekl. Vypaloval durové i molové v celém rozsahu, jak když bičem mrská. Hrál na flétnu s reformním náustkem a „klíčem“ (co byl klíč, to Vám řeknu jindy). A pak to byl Láďa Kraffer, který stával hodiny před zrcadlem a pozoroval nátisk, aby byl perfektní. Hrávali jsme spolu v orchestru konzervatoře. Dalšími spolužáky byla dcera Prof. Čecha Dana Čechová, Jelena Kasalová, Josef Jelínek a jiní. Kdybyste o jmenovaných něco věděli, podejte mi o nich zprávu. Též je pozdravujte. Posílám Vám tři fotografie z roku 1966 s Láďou Krafferem, jak hrajeme v orchestru konzervatoře.


Láďa Kraffer


Hrajeme na flétny Philip Hammig s otevřenou Gis klapkou
Na fotce nahoře vidíte, jak Láďa drží tón G s malíčkem dolů


Láďa Kraffer

Pokud jde o jiné flétnisty, s kterými jsem přišel do styku, byli to Zdeněk Bruderhans, kolega Franty Malotína ze SOČRu a Arnošt Bourek z Brna, s nimiž jsem byl ve spojení i po emigraci v Austrálii. S panem Brožem jsem hrál v Káhirském symfonickém orchestru. Na mnoho dalších flétnistů si už nevzpomínám. Ale o některých výše jmenovaných budu vyprávět později.

Pokračování příště …