Flétnista na cestách životem (2)

Pražská konzervatoř byla šestiletá (stejně jako dnes) a končila absolutoriem a někdy i absolventským koncertem. Po šesti letech měl student dokončené vzdělání. Pokud ale někdo chtěl pokračovat ve čtyřletém studiu hudby na akademii múzických umění, mohl přestoupit na akademii již po čtyřech letech na konzervatoři. Absolventi akademie měli tedy osmileté hudební vzdělání. Na akademii však nemohl člověk jít přímo bez konzervatoře a první čtyři roky na konzervatoři byly na úrovni jedenáctiletky (gymnázia) a končili maturitou. Ti studenti, kteří už maturitu měli, byli od všeobecných předmětů, které se studovaly na jedenáctiletce, osvobozeni a studovali jen předměty hudební. To jim skýtalo mnoho volného času ke cvičení na nástroj a na prohlubování znalostí z hudební teorie. Proto první čtyři roky studia na konzervatoři byly považovány za střední školu a poslední dva za nadstavbu či vysokou školu. Žáci na dechové i smyčcové nástroje přicházeli na konzervatoř většinou po maturitě, avšak tanečníci hned po skončení povinné školní docházky na osmiletce, protože bylo důležité, aby byli co nejmladší.

Já jsem si zvolil šestileté studium na konzervatoři, bez akademie, protože osm let studia po maturitě se mi zdálo přespříliš. Bylo by to znamenalo 19 let školní docházky!
Od 1. do 6. ročníku jsem měl následující předměty: (možná, že to bude někoho zajímat, jak se učilo tehdy a může to srovnávat s dneškem).
V 1. ročníku jsem měl: hru na flétnu, povinný klavír, všeobecnou nauku hudební s úvodem do akustiky, nauku o nástrojích, občanskou výchovu, německý jazyk a tělesnou výchovu.
Ve 2. ročníku: hru na flétnu, hru na bicí nástroje, povinný klavír, intonaci, harmonii, dějiny hudby, občanskou výchovu, anglický jazyk a tělesnou výchovu.
Ve 3. ročníku: hru na flétnu, povinný klavír, ensemble dechových nástrojů, sborový zpěv, harmonii, dějiny hudby, úvod do psychologie a pedagogiky a tělesnou výchovu. (Už ve 3. ročníku se profesor Čech postaral o to, abych hrál v orchestru. Dochoval se mi program koncertu orchestru Komorní zpěvohry ze 17. listopadu 1963, kde hraji 1. flétnu).
Ve 4. ročníku: hru na flétnu, povinný klavír, studium orchestrálních partů, orchestrální praxi, komorní hru, hudební formy, dějiny hudby, hudební psychologii a pedagogiku, kulturní dějiny, základy marxistické filozofie, fyziologii a hygienu, tělesnou výchovu a civilní obranu a komplexní analýzu.

května 1965 jsem vykonal druhou maturitu (první byla na jedenáctileté střední škole v Botičské ulici). Tato byla z hudební teorie, hry na flétnu a dějin hudby. Z maturitních předmětů, češtiny a ruštiny, které jsem měl na jedenáctiletce, jsem byl osvobozen.

V 5. ročníku jsem měl: hru na flétnu, orchestrální praxi, komorní hru, seminář dějin hudby, základy marxistické filozofie, úvod do politické ekonomie, tělesnou výchovu a základy dirigování a metodiku.
A v 6. ročníku hru na flétnu, studium orchestrálních partů, orchestrální praxi, komorní hru, seminář dějin hudby, vyučovací praxi v hlavním oboru, úvod do estetiky a tělesnou výchovu

června 1967 mně bylo vystaveno Absolutorium, v němž byly vyjmenovány všechny předměty, které jsem studoval na konzervatoři v letech 1961-1967 a jména profesorů.

Moje hodiny flétny s Františkem Čechem byly většinou výborné, ale pro mě někdy problematické. Fantastické v tom, že Čech byl fenomenální flétnista a velice silná osobnost. Byl to naprosto přirozený hráč, dokonalý v každém ohledu, tónově, technicky, muzikálně, rytmicky. Neměl žádné hráčské problémy. Já ho osobně považuji za génia, jehož hra vycházela z duše. Každý jeho tón „mluvil“. Poslechněte si například jednu nahrávku, která je na YouTube: G.Ph. Telemann: Koncert a moll pro dvě flétny, kde F. Čech hraje s Jiřím Válkem: http://www.youtube.com/watch?v=uxPoYellq40

Jinak Čech nahrál několik LP gramofonových desek, které mám doma, ale na internetu jsem je zatím nenašel. Jsou na nich tyto skladby: C. Debussy- Sonáta pro flétnu, violu a harfu, D. Milhaud-Sonatina, A. Roussel-Hráči na flétnu (Pan, Tityre, Monsieur de la Péjaudie), A. Rejcha-Kvartet D dur pro 4 flétny, V. Jírovec-Koncertantní symfonie pro flétnu, hoboj, fagot, housle, cello a orchestr, J. S. Bach-6 Braniborských koncertů.
Ale nejlepší jeho nahrávka – podle Čechových vlastních slov – je Šostakovičova Leningradská symfonie pod taktovkou Karla Ančerla, v níž Čech hraje na 3 nástroje-flétnu, pikolu a altovou flétnu, a kde má hodně sól.
Kromě LP desek mám i jedno CD s „Čechovým flétnovým souborem“ a skladbami G. Ph. Telemanna-La Caccia pro 4 flétny, A. Rejchy-Sinfonico pro 4 flétny, J. L. Dusíka-Trio G dur, J. B. de Boismortiera-Koncert a moll č. 2 pro 5 fléten.
Jestliže byl František Čech fenomenální flétnista, byl nedostižný pikolista. Poslechněte si LP desku s Vivaldiho Pikolovým koncertem a moll.

Problematické byly moje hodiny proto, že Čech byl dogmatik, který chtěl, aby všichni hráli jeho stylem, přesně jako on. A většinou se mu to i dařilo. Například si nás postavil do kruhu kolem sebe a zahrál dlouhý tón na 4 doby, třeba dvoučárkované „a“. Po něm ho musel zahrát jeden ze žáků tak, aby nebyl poznat rozdíl. Znovu ho zahrál pan profesor a po něm další žák. A takto se vystřídali všichni. Pak přišlo na řadu „as“ a po něm „g“ atd. Končilo se jednočárkovaným „c“. Potom chromaticky nahoru od dvoučárkovaného „a“ až do čtyřčárkovaného „c“. Někdy toto napodobování trvalo hodinu nebo i více. Je fakt, že pak všichni žáci hráli tónem pana profesora. Individualita nebyla tolerována.
V mém případě se k tomu přidružil další, mnohem závažnější problém. Pan profesor byl zastáncem původního německého Böhmova systému s otevřenou gis klapkou a obrácenými klapkami pro tóny „h“ a „b“ a sám na otevřenou gis klapku hrál. Je pravda, že tento původní systém je lepší, ale ve světě se neuchytil a byl nahrazen zavřenou gis klapkou a e mechanikou. Každý žák, který k profesoru Čechovi přišel, se musel přeučit ze zavřené gis klapky na otevřenou-a to nebyla žádná legrace. Já jsem byl jeden z nich. Celou konzervatoř jsem hrál na otevřenou gis klapku, a protože na tento systém ve světě už nikdo nehrál a flétny s tímto systémem se už prakticky nevyráběly, byl jsem nucen se po skončení konzervatoře přeučit zpět na zavřenou gis klapku. Někdo mi řekl, že to nebude žádný „big deal“, ale to asi nevěděl, o čem mluví. Bylo období, kdy jsem vůbec nemohl nic zahrát. A to už jsem hrál v orchestru! (Bližší informace o těchto dvou systémech klapek najdete například v linku: http://www.justflutes.com/blog/index.php/2011/02/open-g-sharp/ .)

Pokud byl pan profesor odpočatý a v dobré náladě, byly hodiny vynikající. Bohužel se ale často stávalo, že byl přepracovaný a unavený, a to pak seděl a mlčel, zatímco žák hrál. Sníval o mechanickém stroji, který by ho nahrazoval. Když by žák držel flétnu moc nízko, stroj by ho píchnul zespodu do pravého loktu a při každé chybě by mu dal kopanec do zadku.

Hodiny jsme měli dvakrát týdně, a to byl skutečný přepych. Nikde jinde ve světě jsem neslyšel, že by studenti měli hodiny na nástroj víc než jednou týdně. To ovšem byly hodiny, dá se říct, francouzského stylu. Takto učíval Marcel Moyse na Pařížské konzervatoři. Všichni žáci, kteří měli ten den hodinu, museli strávit celé odpoledne v učebně a poslouchat ostatní, jak hrají a co jim k tomu pan profesor říká. Nebylo to tak, že po odehrání svých skladeb šel žák domů. Tento styl výuky přinášel žákům obrovské znalosti, které mohli později uplatnit nejen při hraní v orchestru, ale hlavně při učení. Dejme tomu, že žák neměl problém s nátiskem. Jiní však problémy měli. Kdyby byl žák po své hodině odešel domů, nikdy by se byl nedověděl, jak takové obtíže řešit a jako budoucí učitel by byl k ničemu.
Trávit dvakrát týdně celé odpoledne v učebně kladlo však velké nároky na čas. Bylo třeba i denně cvičit na flétnu nejméně čtyři hodiny nebo víc, hrát v různých souborech a školním orchestru, nehledě na studium teoretických předmětů. Naštěstí většina flétnistů přišla na konzervatoř po maturitě a byla, jak jsem již psal dříve, osvobozena od všeobecných předmětů.

Pan profesor byl i velký šprýmař. Jeho vtipy a výroky by měl někdo vydat knižně, nebo aspoň dát na internet. Vzpomínám si na dva.
Žák se zeptal pana profesora, jak se dělá na flétnu vibrato. Pan profesor mávnul rukou. „Co vibrato, to není důležité, ale vybrat to, to je někdy problém!“ Nebo při první hodině vyučování orchestrálních partů řekl pan profesor žačce základní poučku. „Tam kde je napsáno piano, budeš hrát forte, a tam kde je napsáno forte, budeš hrát piano.“ Žačka si myslela, že se pan profesor zbláznil. Moudrost byla však v tom, že u většiny flétnových sol v orchestru je v notách předepsáno piano, ale protože flétna je poměrně slabý nástroj ve srovnání s ostatními, je třeba hrát sólo silně, aby byla slyšet. Zatímco pasáže označené forte jsou často tutti (hraje celý orchestr) a flétna v nich stejně není slyšet. Tam může flétnista hrát slabě a šetřit si síly.

Profesor Čech byl legenda, která se nebude jen tak hned opakovat. Pokud by někoho zajímal jeho životopis, najde ho na linku: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=3729

Během celé konzervatoře jsem chodil do hodin nejen k Františku Čechovi, kterému se muselo vždy říkat „pane profesore“ a zdravit ho první, ale i Františku Malotínovi. Tomu jsem též říkal „pane profesore“. O mnoho let později, když jsme se jednou sešli, řekl mi pan profesor Malotín. „Petře, nyní už jsme kolegové, a ne učitel a žák. Oslovujme se křestním jménem. Říkej mi Franto.“ Nebylo to tak jednoduché se předělat. Měl jsem to v sobě zažité, ale nakonec se mi to podařilo překonat a dnes mi to připadá už naprosto přirozené. Proto mi dovolte, abych ho tak nazýval i v tomto vyprávění.

Franta Malotín byl rovněž flétnista velkého formátu a osobnosti, i když naprosto jiný než Čech. Byl nesmírně disciplinovaný a koncentrovaný. Vše měl důkladně promyšlené. Francouzský způsob hraní na flétnu byl pro něho jediný správný. Jiné způsoby nebyly hraní, nýbrž hvízdání na flétnu, prostě tóny k nepotřebě. Měl překrásný tón, vyrovnaný v celém rozsahu flétny a dokonalou intonaci. Jeho doménou bylo nedostižné frázování, které bylo výsledkem nejen neobvyklé muzikálnosti, ale i perfektně zvládnutého dýchání. Gavin Steward, který provedl recenzi anglického vydání Frantovy Metodiky pro British Flute Society zvlášť vyzvedává Frantovu zásadu, že je to dech, který hraje a nátisk ho pouze usměrňuje. Avšak Franta nebyl jen úspěšný hráč. Byl na světové špičce jako pedagog. Jeho žáci se umístili na prvních místech ve světových soutěžích a obsadili přední místa i v zahraničních orchestrech a na našich i cizích konzervatořích. Já jsem byl Frantův první žák, avšak vrchol jeho pedagogické činnosti byl až po mém odchodu do ciziny. I já jsem se celý život živil flétnou.

Když byl Franta mladý, rozhodoval se, jestli bude studovat flétnu nebo malířství. Velké nadání měl na oboje. Rozhodl se nakonec pro flétnu. Malování a později i umělecké fotografování si nechal jako koníčky. Na stáří, když už byl na penzi, zabýval se převážně fotografováním. Jeho fotografie byly vystavovány v různých galeriích v Praze i mimo Prahu.

Jeho zásady a způsob hraní jsem si odnesl do života a podle nich celý život učil. Franta byl první, kdo v Čechách propagoval francouzský model flétny s pěti otevřenými klapkami na rozdíl od Böhmova modelu se zavřenými klapkami a s uspokojením na stáří konstatoval, že se mu podařilo flétnisty přesvědčit. Celý život jsme byli spolu v kontaktu. Já mu předával informace o výrobě fléten, které jsem získával od amerických výrobců v Bostonu, ať už to byl Haynes, Powell nebo Brannen.

Franta působil v Symfonickém orchestru Čs. rozhlasu bezmála 30 let (1955-1984) jako 1. flétnista. Kromě toho vyučoval v letech 1967-1968 na Deylově konzervatoři pro nevidomé, koncem 50. let se stal zástupcem profesorů na Pražské konzervatoři a v letech 1964-1983 externím profesorem, později řádným profesorem, 1983-2004, a navíc ještě učil v letech 1968-1988 v LŠU ve Voršilské ulici v Praze. Vskutku bohatá aktivita na vysoké úrovni.
V určité době se začal na své chalupě na venkově věnovat výrobě fléten, při níž použil i vědomosti, které získal ode mne. Jeho nástroje byly vynikající jednak proto, že byl zručný a přesný a jednak proto, že stejně jako kdysi Böhm mohl každý nástroj jako profesionální flétnista vyzkoušet a dotáhnout do dokonalosti. Nejprve vyráběl flétnové hlavice, později celé flétny, stříbrné i dokonce zlaté a jednu takovou zlatou hlavici si oblíbil i flétnista České filharmonie Petr Veverka a hraje tam na ni dodnes. Já mám též doma jednu jeho hlavici, kterou používám na své flétně Brannen-Cooper vedle originální hlavice Alberta Coopera.

Franta napsal i Školu hry na příčnou flétnu. To je Vám všem jistě známo. Její první část vyšla pod názvem „První doteky“ a druhá „Probouzení k dokonalosti“. Obě vydalo nakladatelství Bärenreiter v roce 2005. Na internetu byla popsána takto (přikládám link): http://www.malotin.cz/home.html
Kromě této školy napsal i knihu „Příčná flétna – praktická metodika“, kterou poprvé vydalo nakladatelství Informatorium s.r.o. v roce 1998, a podruhé v roce 2018.
Možná, že je Vám i známo, že jsem mu tuto knihu přeložil do angličtiny a vydal jak v brožovaném vydání, tak jako „e-book“, na Amazonu v minulém roce. Je tam ke koupi pod názvem: „A Flute Guide“. Byl to můj dar Frantovi k jeho devadesátinám. Dále vydal Franta i České orchestrální studie a možná i jiné publikace.

Zpočátku hrál Franta Čechovým stylem, později se zhlédl ve francouzských flétnistech a jejich způsobu hry a přešel na něj. Čecha však celý život považoval za obrovského flétnistu a velice si ho vážil.

Mezi další oblasti Frantovy činnosti patří, jak jsem již psal, fotografování (byl členem klubu fotografů amatérů Nekázanka, účastnil se fotografických soutěží a pořádá výstavy), dále cvičení jógy (v roce 2009 získal 2. cenu v soutěži Ásana 09), byl členem Makrobioklubu v Dobrušce a Military Car Clubu Plzeň. Se svým Jeepem se pravidelně účastnil Convoy of Remembrance. Když jsem chodil k Frantovi do hodin flétny (to bydlel ještě na Petřinách), překládali jsme spolu statě z amerického manuálu, který doprovázel jeho Jeepa, a podle kterého si Franta nechal dělat opravy na autě. Pamatuji si, že měl tehdy problém s převodovkou.

Pokračování příště …