Náš rozhovor jsme nemohli začít jinak než působením v orchestru České filharmonie. Co pro Tebe, Jirko, tato životní kapitola znamená. Hrát desítky let na takové pozici musí zanechat hlubokou stopu v životě i ve vzpomínkách…
V symfonickém orchestru jsem hrál vlastně od svých devatenácti let, kdy jsem nastoupil na místo 1. flétnisty v symfonickém orchestru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, až do r. 2006, kdy jsem končil v České filharmonii. V ČF, jako institutu, jsem od 1.ledna 1964 jedenáct let působil jako člen Českého noneta, od 1. února 1975 jako 1. flétnista orchestru. Ale už od r. 1971 jsem v orchestru vypomáhal za pana Gézu Nováka kvůli jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Členy flétnové skupiny při mém nástupu byli František Čech, Zdeněk Vaníček, Lutobor Hlavsa a Vladislav Paulík, později Radomír Pivoda, Karel Novotný, Pavel Foltýn (krátce), Jan Machat, Roman Novotný a Petr Veverka.
Hrát ve výborném symfonickém orchestru byla vždycky moje představa, možná touha a jsem rád, že jsem strávil desítky let v České filharmonii. Byla to činnost krásná, zároveň hodně náročná a zodpovědná. Hra v orchestru, ve srovnání se sólovou hrou nebo komorní hudbou, přináší ještě jiné, někdy velmi silné emotivní zážitky. Jednak repertoár symfonického orchestru tvoří z velké části ta nejslavnější a nejambicióznější díla světových skladatelů a pak je tu to kolektivní muzicírování, soudržnost tak velkého seskupení výborných muzikantů. A když se daří a sto lidí se společně “do toho dá”, dostaví se často prožitky ničím nenahraditelné. Alespoň pro mne.
Méně pozitivní stránkou je, že práce v takovém orchestru, jako je Česká filharmonie, vyžaduje tolik času a energie, že to do značné míry omezuje možnosti věnovat se důkladněji dalším činnostem. Sólové hře, učení, … osobně se věnuji také jazzu, i jako autor, takže třeba komponování, aranžování atd.
O hře v symfonickém orchestru by se toho dalo napsat moc a moc, o dirigentech, zájezdech, nahrávání, přátelství, legraci, i o různých aktivistech, kteří jsou všude, ale to by bylo na knihu.

Byl jsi vyhledávaný sólista a komorní hráč. Když se ohlédneš zpět, co se Ti vybaví z Tvé bohaté koncertní činnosti.
Jak už jsem se zmínil v předešlé odpovědi, angažmá ve vytíženém orchestru, k tomu vyučování (učím už vlastně 47 let), to všechno ti vezme skoro všechnu energii a čas, a tak sólistická činnost a další aktivity nutně ustoupí do pozadí. Během studia na AMU i po nástupu do Českého noneta jsem se věnoval sólové hře v dost velkém rozsahu, prováděl jsem premiéry pro tehdejší Svaz skladatelů, jako sólista jsem vystupoval prakticky se všemi pražskými orchestry i několika mimopražskými, pravidelně jsem vystupoval v pořadu Hudba z respiria, na koncertech souboru Ars rediviva a dalších. A právě po nástupu do orchestru ČF tato moje činnost přestávala být tak intenzivní. Můj spolužák a známý klavírista Emil Leichner mi kdysi řekl: “Sólista by měl být denně na pódiu.” Je to velká pravda. Hráči na dechové nástroje, kteří mají ambice hrát sólově a jsou přitom angažovaní v lepších orchestrech, provozují vedlejší sólistickou činnost vlastně v té nejnáročnější podobě. Vystupují totiž jednou za čas a převážně při významných akcích.
Jsou různé příčiny, které postupně berou elán něco v tom směru plánovat nebo organizovat.  Vznikla např následující situace a ne ojedinělá. Byl jsem pozván k sólovému hostování s mimopražským orchestrem, to znamená rezervovat si nejen datum koncertu, ale v orchestru a ve škole prakticky celý týden. A v předchozím týdnu odehrát co nejvíc, odučit co nejvíc, třeba i dopředu nahradit. A v takto nabitém týdnu se na sólové vystoupení připravovat. A stalo se, že než se přiblížil termín sólového koncertu, objevilo se v ČF nové, rozsáhlé nahrávání, kterého nejen že jsem se musel zúčastnit, ale bylo i finančně výhodnější než ono sólové hostování. A už to ovlivní moji reakci na příští podobnou nabídku.
V době mých studentských let, při rozhodování, jakou cestou se jako flétnista dát, hrála velkou roli i tehdejší politická situace. Bylo těžké plánovat si sólistickou kariéru. Jedinou agenturou, zastupující aktivní výkonné umělce, byl Pragokoncert, všemocný, s důstojníky STB na vedoucích místech. Při sólistické činnosti je potřeba pružně a spolehlivě vyjednávat, volně a pohotově cestovat do ciziny a další věci. Ve styku s cizinou se nedal beze strachu ani napsat nebo obdržet dopis, vybrat a koupit si nástroj, dokonce ani noty. Všechno bylo tehdy nejisté, komplikované, dokonce nebezpečné. (Škoda, že dnešní mladí lidé už o tom nemají ani ponětí.) A tak i z takových důvodů se stalo největší ambicí pro mladého muzikanta dostat se v Praze do některého z hlavních orchestrů, ČF, FOK, SOČR, nebo ND.
Pokud jde o sólistickou činnost, měl jsem ale štěstí, že už od konce 60. let (nejdříve v rámci působení v Českém nonetu) jsem začal poměrně intenzivně nahrávat a během dalších desetiletí jsem natočil velkou část sólového flétnového repertoáru i komorní hudby pro Český rozhlas, a hlavně pro řadu našich i zahraničních vydavatelství i pro televizní stanice.
Dnes se ve větší míře věnuji jazzu, konečně mám na něj víc času, asi třikrát do měsíce vystupuji s kvartetem v různých pražských jazzových klubech, i mimo Prahu.

Kdy a kde jsi byl jako porotce flétnových soutěží?
Jako člen poroty jsem se zúčastnil kolem dvaceti mezinárodních soutěží. Je to činnost velice náročná jak po psychické, tak po fyzické stránce. Na jedné ze dvou ženevských soutěží, na kterých jsem byl, hrálo 133 kandidátů celý program 1. kola, trvalo to tehdy minimálně tři dny.
Sám pro sebe účast v porotách na mezinárodních soutěžích považuji za velice užitečnou, a to z více důvodů. Poznat na vlastní oči a uši, jaká je kde skutečná úroveň mladých flétnistů, to bylo pro mne vždy velmi důležité jako pro interpreta i jako pro pedagoga. Zároveň jsem si vážil mnoha setkání s významnými flétnisty, mohl jsem s nimi i soukromě hovořit jak o flétnové hře, tak o interpretaci obecně, s některými si i zakoncertovat. S mnohými jsem se natrvalo spřátelil. Z těch nejvýznamnějších to byli např. Julius Baker, Peter Lucas Graff, Auréle Nicolet, Maxence Larrieu, Michel Debost, András Adorján, Paul Meisen, Trevor Wye a mnoho dalších.
Na soutěžích, kterých jsem se zúčastnil, jsem vždy trochu litoval malé účasti našich. Je těžké je k tomu přimět, dávají přednost zajištění existence a povinnostem, které z toho vyplývají. Příliš velký zájem není, ani když se soutěž koná u nás doma. Nevím, jak to dělají v Budapešti, byl jsem tam několikrát a vždy tam soutěžilo odhadem víc než deset místních. Je to škoda, protože jak už léta mohu sledovat a srovnávat úroveň mladých flétnistů z různých zemí, nejsme na tom vůbec špatně. K otázce, jak se mění nebo vyvíjejí mezinárodní soutěže, by se dala říct spousta věcí, tak aspoň stručně.
Soutěže Pražského jara jsem se zúčastnil jako porotce dvakrát už za socialismu a mohu říci, že se změnami politické situace se postupně měnila i atmosféra a průběh soutěží. Dříve se vedly dlouhé, zbytečné projevy a debaty, přitom pravidla jsou vždy jasná a jednoduchá. I hodnocení nebo výsledky byly někdy poznamenány naší tehdejší politickou situací. Pozdější soutěže už vždy probíhaly v pohodě, s přátelskými vztahy mezi porotci a s optimálními výsledky.
Úroveň jednotlivých soutěží je snad pořád přibližně stejně vysoká, dnes už i na soutěže s menší tradicí se hlásí spousta mladých flétnistů a o vítězích je později slyšet jako o známých sólistech, nebo členech slavných orchestrů. V posledních letech lze pozorovat určitý trend, co se týče kvality nebo snad zaměření soutěžících. Mnozí jsou až obdivuhodně technicky vybaveni, což je patrné např. při interpretaci sólových dodekafonních skladeb, ale jsou často bezradní třeba v Mozartovi nebo romantické hudbě, mají problém zahrát přirozeně kus melodie, prostou frázi, chybí zpěvnost, dělají náhlá, nepochopitelná pianissima… Samozřejmě ne všichni. Při mé poslední soutěži v Markneukirchenu v červnu loňského roku to byly právě vítězky soutěže, u kterých to bylo nejvíc patrné.

Nemůžeme pochopitelně pominout ani Tvou pedagogickou činnost na HAMU v Praze.
Myslím si, že podobně jako třeba v lékařství, tak i v naší profesi platí, že když se výkonný umělec dostane na určitou úroveň, měl by své zkušenosti předávat mladším. Vyučuji od r. 1972, tehdy jsem pět let působil na Pražské konzervatoři a od r. 1978 dodnes učím na AMU. Tam už ale právě v letošním školním roce přecházím na externí úvazek, poslední studentka hlavního oboru mi letos končí, vyučuji orchestrální party, přidružené nástroje apod.  A tak i tato část mé hudební kariéry se pomalu blíží ke konci.
Vyučování jsem bral vždycky jako něco, co logicky patřilo k mé celkové hudební aktivitě. Měl jsem radost, když jsem sledoval pokroky u svých žáků, když jsem u nich vnímal stopu mého působení a radoval se z jejich úspěchů během i po ukončení studia. Stejně jsem se ale vždycky cítil víc jako hráč, jako interpret, starší kolega s více zkušenostmi než jako pedagog. Nakonec i z časových a dalších podobných důvodů tomu vlastně nemohlo být jinak. Na druhou stranu jsem se celý život pohyboval v tolika hudebních žánrech a mezi tak vynikajícími muzikanty, že jsem svým studentům snad měl co říct nebo předat. Mezi své nejúspěšnější žáky řadím ty, kteří sedí na prvních židlích v našich předních orchestrech nebo jsou úspěšnými pedagogy, sólisty a komorními hráči. Nebudu jmenovat, abych někoho nevynechal.

Děkuji Ti, Jirko, za rozhovor. ML