Co mají společného Georg Philipp Telemann a Julie Braná? Lásku k hudbě, zobcovou flétnu, barokní příčnou flétnu (traverso). A Hamburk. G. Ph. Telemann tam od roku 1721 až do své smrti v roce 1767 byl hudebním ředitelem pěti největších kostelů, Julie Braná tam v roce 2001 získala magisterský diplom s vyznamenáním na zobcovou flétnu u prof. P. Holtslaga na Hochschule für Musik und Theater. Barokní a klasicistní příčnou flétnu studovala v Brémách u profesora M. Roota na Hoschule für Künste. Telemann se prý na cca 10 hudebních nástrojů naučil hrát sám. Jinými slovy – byl samouk.

Ale vraťme se k té zobcové flétně a traversu. Těch skladeb, co tento Mistr napsal pro tyto dva hudební nástroje, bychom se asi těžko dopočítali. Stejně tak by bylo asi těžké spočítat, kolik těchto skladeb J. Braná doposud hrála. Co ale víme s jistotou, je skutečnost, že Fantazie pro sólovou barokní příčnou flétnu G. Ph. Telemanna hrála bezpočtukrát, že toho o nich hodně ví a že si to nechce nechat pro sebe. A to je pro nás, kteří se chystáme na seminář právě o těchto 12-ti sólových fantaziích výše uvedeného autora, to podstatné. A tak jsem trochu „vyzpovídal“ Julii, abyste si udělali už dopředu obrázek o tom, co nás v sobotu 20. ledna 2024 čeká.

ML: Vzpomeneš si, Julie, kdy ses poprvé setkala se jménem G. Ph. Telemanna?

JB: Bylo to samozřejmě už v době, kdy jsem jako dítě navštěvovala ZUŠ. A konkrétně se mi vybavuje jedna situace, ke které se váže docela vtipná vzpomínka: Bylo mi asi 9 let a na koncertě jsem si musela sama uvést svoji skladbu a smíchala jsem Händela s Telemannem dohromady a vznikl z toho Georg Friedrich Telemann…

ML: Jaké místo má tento Mistr (ve své době ceněný více než J. S. Bach) ve Tvé koncertní činnosti a pedagogické práci?

JB: Telemann je dnes považován za jednoho z „nejplodnějších“ skladatelů své doby. Pro flétnu (a to jak zobcovou, tak i příčnou) napsal celou řadu sólových i triových sonát. Flétnu používal v orchestrálních kusech, pro oba typy fléten napsal sólové koncerty s orchestrem, a dokonce i jeden dvojkoncert pro zobcovou a příčnou flétnu, což je vlastně velmi neobvyklé. Mnoho autorů té doby se k tomuto kroku neodvážilo… Asi věděli proč… Každopádně Telemann oba nástroje dokonale znal, dokázal je využít v celém jejich rozsahu a virtuozitě. Na jeho hudbě obdivuji dokonalost harmonicko-melodické linky. Stačí číst harmonii (tedy číslovaný bas) a okamžitě mám odpověď na frázování, dynamiku, tempo… A často je jeho hudba naplněna lidovými (folklórními) motivy, což je pro nás jako slovanský národ velmi sympatické. Dokonce zde nechybí ani hudební vtip. Proto jeho skladby zařazuji do výuky i na koncerty velmi ráda. Někdy se musím krotit, aby v programu nebyl „jen“ Telemann…

ML: Kdy jsi poprvé hrála některou z fantazií?

JB: Jistá si nejsem, ale řekla bych, že až na vysoké škole v Hamburku, kde jsem studovala zobcovou flétnu. Barokní hudbě jsem se při studiu na konzervatoři na moderní příčnou flétnu spíše vyhýbala, protože v době mého studia se barokní interpretace v Čechách teprve „rodila.“ A jako odchovanec velmi vzdělané a v barokní hudbě „kované“ paní učitelky na ZUŠ jsem byla přesvědčena, že by moje interpretace nenašla na konzervatoři přijetí… Tehdy to tak bylo. Dnes už jsme naštěstí o 30 let dále a učitelé o toto téma mají obecně mnohem větší zájem.

ML: Kterou z těchto fantazií máš nejraději (případně proč)?

JB: Nejraději mám tu první a tu poslední! Proč? To se mne neptej… Možná ta první má začátek opravdové volné fantazie a fugy, a ta poslední obsahuje mé oblíbené lidové motivy propletené se zvuky přírody.

ML: Fantazie byly napsány pro barokní příčnou flétnu (i když titul prvního vydání je Fantasie per il Violino senza Basso), ale hrají se dnes i na jiné nástroje (zobcová flétna, hoboj…). Jak se na to díváš Ty?

JB: V době baroka bylo naprosto normální, že skladby byly hrány i na jiné nástroje, než stálo v titulu. Rozhoduje samozřejmě rozsah, ale i to se často řešilo různými úpravami. Běžná praxe byla také skladby transponovat do vhodných tónin, aby nástroji seděly. U sólové skladby bez doprovodu je to velmi jednoduché. Pokud se tedy skladba hraje na jiný nástroj s citem pro interpretaci, obecně to neodmítám. Často se ale setkávám s přístupem od některých hráčů, že když zahrají skladbu technicky dokonale a rychle, tak to stačí… A zahrát technicky Fantazie od Telemanna na moderní flétnu zas tak těžké není. V podstatě moderní nástroj hraje ve všech tóninách stejně – tím myslím ladění, barvu zvuku – tedy barvu tóniny, atd. Včetně artikulace. A to jsou v zásadě celkem důležité věci, které se hned po harmonii při interpretaci řeší.

ML: Jak se obecně díváš na transkripce různých skladeb? (Teď mám na mysli hlavně skladby z barokního či klasického období, konkrétně např. Partitu a moll pro sólovou flétnu J. S. Bacha, nebo Sonátu pro sólovou flétnu C. Ph. E. Bacha, které se dnes poměrně často hrají na hoboj, fagot, ale i klarinet.)

JB: Na to jsem v podstatě odpověděla v předchozí otázce. Pokud hraji hudbu určitého období, musím se podřídit tehdejším pravidlům… Mým studentům říkám, že v hudbě je to jako v dopravě – když budu ignorovat příkazy, zákazy, doporučení, seberou mi řidičák… V hudbě to nezpůsobí nehodu či něčí smrt, ale určitě by to tehdejší posluchače tahalo za uši… Pro představu – vezmu si zobcovou flétnu a budu na ni hrát sonátu např. od B. Martinů, kterou všichni znají snad nazpaměť. A já začnu nadechovat na nesmyslných místech, budu hrát staccato tam, kde je legato, budu hrát v jiném tempu apod. To by mě asi publikum hnalo… Problém u skladeb před rokem 1800 je to, že nemáme často přesný zápis artikulace, nebývá zapsána dynamika, tempo také není pro dnešního hudebníka zcela jasné. Ale máme velké množství dobových pramenů, ze kterých můžeme informace čerpat. Vždy nakonec rozhoduje muzikální pojetí skladby, ale ani dům nestojí bez základů, mohu ho natřít na červeno, modro, zeleno…udělat kolem krásnou zahradu… Ale bez základů spadne jak domeček z karet.

ML: Koho konkrétně by náš seminář mohl zajímat?

JB: V podstatě si myslím, že je toto téma zajímavé pro široké spektrum hudebníků – od učitelů a žáků ze ZUŠ, přes studenty a pedagogy konzervatoří či hudebních gymnázií až po studenty vysokých škol.

ML: Předpokládám (jak Tě znám), že důraz bude na té praktické části semináře, tedy na výuce případných zájemců. Je to tak?

JB: Ano, určitě budu ráda, když se přihlásí dostatečné množství aktivních účastníků, kteří si připraví jednu z Fantazií (či její část), protože raději aplikuji teorii přímo v praxi. Je to mnohem pochopitelnější, než když člověk hodiny o něčem mluví a výsledek neslyší.

Děkuji, Julie, za rozhovor a věřím, že to bude přínosné setkání pro všechny zájemce o poučenou interpretaci barokní hudby.
ML

V roce 2003 založila jako první profesionální interpret hry na zobcovou flétnu v České republice třídu hlavního oboru zobcová flétna na Konzervatoři v Plzni a profesorkou tohoto oboru je též od roku 2006 na Pražské konzervatoři, zde od roku 2017 vyučuje hlavní obor barokní příčná flétna. Její pedagogické působení zásadně ovlivnilo také výuku hry na zobcovou flétnu v oblasti základních uměleckých škol – více jak 10 let velice úspěšně působila na ZUŠ B. Smetany v Plzni.

Julie Braná vystupuje a nahrává se souborem Ensemble Accento, jehož je spolu s cembalistkou Editou Keglerovou zakladatelkou, dále s plzeňským triem zobcových fléten Tre Fontane.

Již 20 let zastává post 1. flétny v jednom z nejvýznamějších souborů staré hudby v Čechách – Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse a pravidelně hostuje v dalších neméně známých souborech: Musica Florea, Collegium Marianum, Ensemble Inégal, Baroco sempre giovanne.

Od roku 2016 hostuje jako sólistka a 1. flétnistka s velice známým a na poli staré hudby již řadu let etablovaným německým orchestrem Concerto Köln a spolupracuje i s dalšími zahraničními orchestry např.Akademie für alte Musik Berlin, Dresdner Barockorchester, Hannoversche Hofkapelle.