Začátky, studia, Česká filharmonie

Na své sbližování s hudbou dnes vzpomínám velmi radostně, pochopitelně i s jistou nostalgií. Všechno začalo zpěvem. Asi od čtyř let jsem docházel do dětského sboru, od devíti let jsem se souběžně věnoval příčné flétně. Bylo to spíš rozhodnutí rodičů, kteří zvažovali nástrojové možnosti pro drobné dítě. Nakonec usoudili, že píšťalka by se ke mně celkem hodila. Za zpěvem mě tatínek později vozil dokonce až do Prahy, jednou týdně do Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu pod vedením Čestmíra Staška. To mi dost pomohlo – zpěv je pro flétnistu dobrá průprava, protože technika zpěvu a hry na flétnu mají v řadě aspektů leccos společného.
Jako chrudimský rodák jsem nastoupil na Konzervatoř Pardubice do třídy prof. Jaromíra Höniga.  Tahle studijní léta mi v paměti utkvěla velmi silně. Z nabytých vědomostí, zejména v oborech dějiny hudby či hudební estetika, stejně jako z poznatků získaných v poslechovém semináři jsem pak těžil i v následujícím studiu. V pátém a šestém ročníku jsem velmi intenzivně cvičil, protože předmětů bylo méně, času více – a práce se mi následně zúročila. Významný předěl přišel v roce 1988, kdy už jsem měl za sebou nějaké soutěžní úspěchy a zvažoval jsem další studium. Táhlo mě to do Prahy, k prof. Jiřímu Válkovi. Věděl jsem, že v Praze bude velká konkurence, ale risknul jsem to. V té době jsem zvítězil v Soutěži konzervatoří, to mi také dodalo určité sebevědomí a hlavně jsem si ověřil, že dokážu obstát mezi ostatními flétnisty. Zkoušky na HAMU  dopadly dobře a ve stejném čase jsem se dozvěděl o konkurzu do České filharmonie. Prof. Válek mě tehdy  pobídl, abych to zkusil…
Poprvé jsem hrál v Dvořákově síni Rudolfina. Ten prostor mě naprosto ohromil. Kupodivu jsem netrpěl žádnou trémou, jistě proto, že mi takříkajíc o nic nešlo – jednoduše jsem si chtěl vyzkoušet, co taková příprava na konkurs a účast v něm obnášejí. Úspěch jsem si vlastně nepřipouštěl. Možná právě díky tomu a celkové uvolněnosti jsem konkurz vyhrál. Jenže co teď? Bylo mi devatenáct, před sebou první ročník HAMU a zároveň jsem měl od září nastoupit do České filharmonie. Zkušenosti s orchestrálním hraním byly u mne malé, zanedbatelné. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem na podzim zahájil studium na HAMU a do České filharmonie jsem nastoupil o pár měsíců později, v lednu následujícího roku.
První léta v Praze byla celkem perná. Studium a vedle toho příprava orchestrálních partů, které jsem se většinou snažil poslouchat i z nahrávek, protože repertoárové skladby pan šéfdirigent Václav Neumann moc nezkoušel. Cvičil jsem tehdy v každé volné chvíli, a když jsem potřeboval pomoct, šel jsem za prof. Válkem, u kterého jsem vždy našel radu a podporu. Samozřejmě jsem se nijak nepřipravil o studentské radovánky. Nových kamarádů byla spousta a někdy bych si ten život na kolejích, plný smíchu a energie, docela zopakoval.
Pamatuji se i na vtipné a paradoxní situace, např. v době před sametovou revolucí. Na HAMU existovala tzv. vojenská katedra, samozřejmě povinná. S Českou filharmonií jsme tehdy měli odjet na delší turné po západní Evropě a vojáci mne nechtěli pustit. Rozhodl jsem se jít s žádostí o pomoc přímo za šéfdirigentem Václavem Neumannem. Jeho podpis zapůsobil na vojáky tak přesvědčivě, že mne nakonec pustili.
Pokud jde o mé flétnové vzory, snažil jsem se „nasávat“, kde se dalo. Dnešní studenti si už sotva dokážou představit dobu před rokem 1989, kdy tu nebylo ve srovnání s dneškem vůbec nic. Sháněl jsem se po gramodeskách ze Západu, tehdy to byli především Jean Pierre Rampal a James Galway,  Aurele Nicolet, Peter Lukas Graf nebo András Adorján. Často jsem poslouchal nahrávky Jiřího Válka, v té době zejména LP desky se sonátami G. F. Händela nebo francouzskou hudbou 20. století. Některé nahrávky na audiokazetách mám dodnes, někdy se musím usmát jejich technické zvukové kvalitě, ale o tu tehdy až tak nešlo. Podstatné bylo je mít, dokola je poslouchat a inspirovat se. Vzpomínám si také na kazetu, natočenou na kolejích na druhý magnetofon – kvůli hluku pod peřinou! Kazetu jsem si schoval jako vzpomínku na svůj opravdový flétnový pravěk.
Dnes mají hudebníci k dispozici v podstatě všechno: CD nahrávky, internet, You Tube, o koncertní nabídce ani nemluvě. Nejsem si úplně jist, zda to studenti využívají a hltají tak, jak by mohli a měli. Zažít v době našich studií živě na pódiu špičkového světového flétnistu bylo téměř nemožné. Výjimku představoval J. P. Rampal, často spolupracující s flétnistou Milanem Munclingerem a skladatelem Jindřichem Feldem, nebo Aurele Nicolet při svém koncertu s Českou filharmonií, kde špičkově předvedl koncerty Mozarta a Busoniho.
Po pár letech praxe se mi orchestr dostal celkem pod kůži, věci přestávaly být výhradně nové, s některými tituly jsem se začal setkávat opakovaně. Pokud jde o studium na HAMU, bylo předem jasné, že vzhledem k plnému úvazku v orchestru nebudu vždy vzorným studentem, který bezvýhradně absolvuje předepsané přednášky a semináře. Zejména v 90. letech bylo zájezdů a cestování opravdu mnoho! Někdy jsem měl výuku u prof. Válka i na zájezdě, v zázemí za koncertním pódiem nebo na hotelovém pokoji.
Filharmonie mi dala a dává hodně. Zblízka poznávám při práci špičkové dirigenty a přední světové sólisty, což je nejen nesmírně obohacují, ale i inspirativní. Také mám to štěstí, že si zahraju nejkrásnější hudbu, která byla kdy napsána, a zažiji při tom jedinečné emoce, okamžiky, které se mi vryjí do paměti i srdce.

Afflatus Quintet

Afflatus Quintet – začátky…

Dalším zlomovým rokem byl rok 1995. Tehdy jsme společně s mým kolegou z České filharmonie, fagotistou Ondřejem Roskovcem, přemýšleli a diskutovali o naplnění dalšího hudebního snu. Moc jsme si přáli – a mnohé pro to podnikli – aby vznikl komorní ansámbl, který bude určitým protipólem k orchestrální hře, aby se skládal z lidí, kteří k sobě mají blízko hráčsky i lidsky. Přizvali jsme tehdy ke spolupráci hobojistku Janu Brožkovou a klarinetistu Vojtěcha Nýdla. Do dechového kvinteta nám ovšem stále chyběl hornista. Shodou okolností tehdy do České filharmonie nastoupil Radek Baborák. Jeho odpověď na naši nabídku zněla: „Proč ne?“ A tak se zrodil Afflatus Quintet.

Afflatus Quintet 2006

Začali jsme tvrdě zkoušet a budovat repertoár, to vše v atmosféře památného zápalu a nadšení. Inspirovali jsme se nahrávkami dechového kvinteta starých slavných sólistů České filharmonie i ansámblu Wien-Berlin.  Následovaly naše první koncerty v Praze i v Německu.   Stalo se tak v rámci jubilejního komorního cyklu lipského Gewandhausu, kde mezi dalšími hosty této význačné série vystoupila kvinteta Berlínských a Vídeňských filharmoniků. Dařilo se nám, byli jsme mladí, cílevědomí, a tak jsme se domluvili, že se připravíme na nějakou velkou světovou soutěž. Vybrali jsme si ARD v Mnichově a začal opravdový kolotoč poctivého zkoušení a koncertů na obehrání soutěžního repertoáru. (Jak jsme dodatečně spočítali, přípravných zkoušek a koncertů jsme absolvovali celkem 87.) Díky systematické, velmi detailní přípravě, a nepochybně i nezanedbatelné porci štěstí se nám podařilo soutěž vyhrát. Byli jsme nadšení.

Afflatus Quintet 2014

Soutěž nám následně pootevřela vrátka na větší česká i evropská pódia. Představili jsme se v Berlíně, Stuttgartu, Mnichově, Hamburgu, dále v Bruselu, Paříži, na mezinárodních festivalech ve Finsku, Švýcarsku, Itálii a Německu. Následovala vystoupení na Pražském jaru, koncerty Českého spolku pro komorní hudbu ve Dvořákově síni Rudolfina. Ten udělil Afflatus Quintetu Cenu roku 1998 za mimořádné interpretační mistrovství zejména v hudbě 20. století a toto ocenění se nám podařilo získat i v roce 2003 za interpretaci „Amerického“ kvartetu op. 96 A. Dvořáka v úpravě pro dechové kvinteto. Byl to hezký úspěch, ze kterého jsme měli radost i proto, že jsme se tak stali prvním souborem v historii, který tuto cenu obdržel dvakrát.

Afflatus Quintet při koncertu na Pražském jaru v Anežském klášteře 2015

Následovala „cédéčka“ pro Supraphon i japonskou společnost Octavia Records, většinou laděná tematicky. Kvintet byl zvolen i rezidenčním souborem ČSKH a prezentoval se na koncertech ve Dvořákově síni Rudolfina. Příznivé okolnosti nás zavedly i do Austrálie, mj. na vystoupení ve známé budově opery v Sydney.
Samostatnou kapitolu pak tvoří naše působení v Japonsku. Mezi největší koncertní zážitky patří bezesporu několik koncertů v prestižní Suntory Hall v Tokiu, které vysílala japonská televize. Měli jsme zde možnost představit se v rámci mozartovských oslav rovněž jako sólisté v Mozartových koncertech pro dechové nástroje; doprovázeli nás kolegové z Pražského komorního orchestru a Yomiuri Symphony Orchestra.
V dobře fungujícím spojení dechového kvinteta a klavíru vyvstaly příležitosti ke spolupráci s mnoha prvotřídními klavíristy, jako jsou např. Gerhard Opitz, Yoko Kikuchi, Ivo Kahánek nebo Martin Kasík.

Koncert ve Dvořákově síni k dvaceti letům působení Afflatus Quintetu

Když se za dosavadním působením Afflatus Quinteta ohlížím, často se mi vybaví věta z jednoho článku o nás: „Zvuk tohoto ansámblu je průsečíkem pěti rozdílných nástrojů a barev, pěti různých způsobů nasazení tónu a pěti hráčských individualit.“ Tak jsme si to od samého počátku přáli… A koření v podobě přátelství nás naštěstí provází po celou dobu činnosti kvinteta.

A je po koncertě …20 let uplynulo… Zleva R. Baborák, O. Roskovec, J. Brožková, R. Novotný a V. Nýdl

Pedagogická činnost

Roku 2000 byl vypsán konkurz na místo pedagoga flétny na Pražskou konzervatoř po profesoru Františku Malotínovi, který odcházel do penze. Pana profesora jsem si velmi vážil, nejen pro jeho zápal a nadšení do flétnové pedagogiky, ale i proto, že se sám pustil do výroby výborných flétnových hlavic a dokonce celých fléten. Zažíval jsem tehdy pocit značného respektu k celému konkursu, protože byl vypsán právě na místo po prof. Malotínovi.
Podařilo se mi vyhrát a otevřel se mi tak další nový svět. Umět vysvětlit, poradit, inspirovat, popsat, zahrát… to vše bylo něco nového a zároveň velmi užitečného. Sebereflexe a umění převést myšlenky a dojmy do vět přístupných studentovi – o to jsem se v počátcích snažil především.
Postupem času jsem našel zalíbení i ve výuce orchestrálních partů. Cítím, že tak mohu předat leccos ze svého orchestrálního know-how, nabídnout studentům podněty k dobrému odhadu temp, jakémusi vnitřnímu pulsu sóla, provázanosti s dalšími nástroji v orchestru atd. Velmi oceňuji, když si žáci při studování určitého partu poslechnou předem třeba několik verzí na CD nebo na You Tube. Výběr je dnes velmi široký a my se pak v hodině můžeme zabývat už přímo detaily, nikoli teprve hledáním odpovídajících temp či dokonce správných not.
Během cest do Japonska se mi naskytla vzácná příležitost uspořádat mistrovské kurzy přímo pro firmu Muramatsu. Setkání s japonskými studenty bylo příjemné a zajímavé. Soustředili jsme se především na českou hudbu, vyslechl jsem – a komentoval – různá podání Blodka, Martinů, Felda, ale i Nováka nebo Kalabise. Samozřejmě si flétnisté přinesli také svůj repertoár.

Výuka studentů v Muramatsu v Tokiu

Příležitostně rád učím zahraniční studenty; někteří se vracejí i pravidelně, např. z Hong-Kongu, Koreje, Austrálie. Několik australských studentů jsem učil přímo na konzervatoři v Melbourne; tento kurs byl zaměřen především na orchestrální sóla.
Mám-li zmínit zásadní události mého pedagogického a lektorského působení, patří mezi ně bezesporu účast v porotě Mezinárodní flétnové soutěže Pražské jaro v roce 2015.

Porota flétnové soutěže Pražského jara 2015. Zleva: Ph. Bernold, C. Wincenc, J. Válek, R. Greiss-Armin, A. Adorján, B. Gisler-Haase a R. Novotný

Poznání soutěže „zevnitř“ i osobní kontakt s porotci jako András Adorján nebo Philipe Bernold bylo velmi obohacující. Také mě upřímně potěšilo, když jsem zjistil, že se moje bodování příliš nelišilo od jejich hodnocení.

András Adorján a Philippe Bernold – porotci Pražského jara 2015

Od pana Adorjána  jsem si také nechal podepsat desky, které jsem poslouchal ve svých flétnových začátcích; byly to zejména koncerty Františka Bendy v realizaci Milana Munclingera i nové notové materiály v editaci pana Adorjána.

S předsedou poroty panem Andrásem Adorjánem

Setkání, inspirace

První osobní setkání s Emannuelem Pahudem proběhlo v Tokiu v raných devadesátých letech. Od té doby jsme si průběžně psali, také jsme si kupř. vyměňovali názory na flétny a hlavice.

První setkání s Emmanuelem Pahudem v Tokiu

S Emmanuelem Pahudem po koncertě Berlínských filharmoniků v Praze

Velmi přínosné pro mne bylo společné zkoušení jeho fléten a hlavic přímo v prostorách Berlínské filharmonie; v zápalu i souznění jsme dočista ztratili pojem o čase. Vtipnou historkou pak byl dopolední telefonát v den Emannuelova koncertu v Rudolfinu. Na letiště mu nedorazil kufr, a tak se na mě se sympatickou důvěrou obrátil, jestli bych mu na večer nepůjčil smoking nebo černý oblek; jsme přibližně stejné postavy. Samozřejmě jsem mu oblečení přinesl, on si dokoupil černé triko a mohl hrát! Báječný výkon i šťastnou zápůjčku jsme pak radostně uzavřeli v plzeňské pivnici.

Jak se Ti hrálo v mém obleku …

Výjimečné setkání u dobrého piva (A. Adorján, C. Wincenc, E. Pahud, P. Bernold )

Pokud jde o konkrétní flétny, prošel jsem pochopitelně od dob studií celkem zásadním vývojem. Konkurs do České filharmonie jsem hrál na úplně obyčejnou nestříbrnou YAMAHU, kterou mám dodnes schovanou na památku. V orchestru pak následoval celostříbrný americký Haynes, který měl sice báječný originální zvuk, ovšem intonační poměry vykazovaly určitou nevyváženost. Haynes vystřídala špičková celostříbrná profesionální YAMAHA, tehdy s úplně novým modelem hlavice. Byla technicky skvostně provedená a hrála „téměř sama“. Vzpomínám si velmi dobře na pozvání do fabriky Yamaha v Japonsku, kde jsem poprvé detailně poznal celý výrobní proces zrodu flétny.
Následovalo ovšem setkání a osobní seznámení se zástupci firmy Muramatsu v Tokiu. Jejich flétny mi učarovaly! Vyzkoušel jsem všechny modely a od té doby jsem již více než čtvrt století věrný jejich nástrojům.

S šéfkonstruktérem Muramatsu panem Hiroschi Aoki v Tokiu – devadesátá léta

Výstava Muramatsu v Praze na HAMU – pan Hiroschi Aoki

Výstava fléten Muramatsu v Sukově síni Rudolfina

Při každé cestě do Japonska, ať už s orchestrem, nebo s kvintetem, jsem si našel dostatek času na návštěvu firmy, na zkoušení jejich novinek, hlavic a různých vylepšení. Někdy mi zapůjčili nástroj i na dobu celého turné, abych ho vyzkoušel přímo na pódiu při koncertech. Dostala se mi tak do rukou i flétna Jamese Galwaye, naprosto skvostná, ale pochopitelně „výjimečná i cenově“.

Setkání s Jamesem Galwayem v Praze po jeho koncertu na Pražském jaru

Sami Japonci o testování nástrojů velmi stáli, a tak jsme v jejich sále zkoušeli flétny a diskutovali o všech možných detailech. Celé jsme to většinou završili přátelským posezením u japonského piva a lahůdek, kde padla nejedna zajímavá historka. Např. jsme si prohlédli foto album firmy Muramatsu, kde byla zblízka nafocena flétna slavného Marcela Moyse. Dnes by se na takový obyčejný pakfongový nástroj v podivuhodném stavu asi nikomu dvakrát hrát nechtělo…  Nicméně potvrzuje to známý fakt, že virtuózní hra nespočívá pouze v nástroji.  James Galway u nich prý zkoušel s páskou přes oči celou řadu fléten Muramatsu. K naprostému překvapení i údivu všech mu zůstal v rukou „obyčejný“ žákovský model EX.

Sólová činnost

Za jedno ze svých nejdůležitějších sólových vystoupení považuji provedení Mozartových koncertů pro flétnu v tokijské Suntory Hall společně s Pražským komorním orchestrem.
Netradiční příležitostí pak bylo vystoupení na Pražském jaru s koncertem pro flétnu od mladého českého skladatele Lukáše Sommera. Vznikl na objednávku festivalu a v premiéře jsem ho přednesl ve Dvořákově síni Rudolfina. Tato událost byla spojena i s jedinečnou okolností, totiž možností spolupracovat s autorem na sólovém partu z hlediska hratelnosti, výrazových nuancí i některých technických efektů. Velice obohacující zkušenost! Musel jsem se spolehnout na noty a vlastní představu – počítač mi sice partituru orientačně přehrál, ale poskytl spíše obraz o tempech a rytmech, zatímco nástrojové barvy zůstaly překvapením až do chvíle, kdy jsem začal zkoušet s orchestrem. Premiéra dopadla velmi úspěšně, koncert natáčel Český rozhlas, několik vstupů zaznamenala i Česká televize a došlo i na přídavek.

Premiéra koncertu Lukáše Sommera ve Dvořákově síni Rudolfina (Pražské jaro 2012, dirigent Marko Ivanovič)

Další příjemnou kapitolou byla spolupráce s harfistkou Janou Bouškovou. Vystoupili jsme na koncertech a festivalech v Čechách a Německu, i se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

S Janou Bouškovou a orchestrem FOK ve Smetanově síni

S Janou Bouškovou na tiskové konferenci Pražského jara

Se Slovenskou filharmonií jsem si zahrál v bratislavské Redutě na gala koncertu Petera Dvorského.

Se Slovenskou filharmonií v Bratislavě

Nahrávací činnost

Jakýmsi razítkem za studiem na HAMU u prof. Jiřího Válka bylo naše společné CD se skladbami pro dvě flétny J. S. Bacha a jeho synů. Bylo to i určité potvrzení našeho stále trvajícího přátelského vztahu a pro mne velice inspirující práce. Často jsme vycházeli z materiálů, které fundovaně a znalecky realizoval Milan Munclinger v době svého působení v souboru Ars Rediviva.
Nahrávací činnost mám velmi rád, i když vyžaduje mnohem více sil a soustředění než výkon na pódiu. Líbí se mi ta možnost hudbu vrátit, vylepšit, poopravit… Přínosná a obohacující bývá i spolupráce s vynikajícím režisérem, zejména když se v průběhu natáčení dostaneme tzv. na „společnou vlnu“. To se mi poštěstilo na několika projektech, které z režie vedli Jiří Gemrot nebo Milan Puklický.

Nahrávání souboru skladeb Viléma Blodka s Martinem Kasíkem, režie Jiří Gemrot

Podařilo se mi zorganizovat a nahrát komplet sonát Františka Bendy ve spolupráci s Janou Bouškovou, Alešem Bártou a Janem Kellerem. Vznikl tak soubor dvou CD, který zaznamenal vše, co bylo možné sehnat od Františka Bendy v archivech i na internetu.

Nahrávání kompletu sonát Františka Bendy – Studio I Českého rozhlasu ( Aleš Bárta – cembalo, Jan Keller – violoncello )

Nahrávka flétnových koncertů starých českých mistrů s Pražským komorním orchestrem, kompletní dílo Viléma Blodka s klavíristou Martinem Kasíkem nebo komorní skladby Bohuslava Martinů a jeho francouzských současníků s klavíristou Ivem Kahánkem a houslistou Jiřím Pospíchalem jsou projekty, z kterých mám velkou radost a z nichž jsem si odnesl výborné vzpomínky na práci ve studiu.

Natáčení s Pražským komorním orchestrem

Kontrolní poslechy při natáčení s Pražským komorním orchetrem (s koncertním mistrem Jiřím Pospíchalem )

Závěr

Život s hudbou je vlastně můj splněný sen. Ano, bývají dny plné únavy či přesycení zvukem, ale stačí relaxace, kontrastní činnost, trocha sportu a v mysli se mi opět dostaví uspokojení za tak barvitou, naplňující, jedinečnou profesní cestu. Jak se říká, u nás, muzikantů, není „nikdy hotovo“. Ať ve vlastním hledání a nalézání, či při předávání zkušeností studentům, žákům, vlastním dětem. I tohoto momentu si vážím; cesty hudby vedou stále kupředu a budou po nich kráčet naši následovníci. Snad s pocitem stejné radosti a naplnění.

Naši následovníci…

www.romannovotny.cz  www.afflatus.cz