aneb pokus o návod jak představit ZUŠ kde působím.
Vážení přátelé, chápu, že chtít na někom něco co nikdy před tím nedělal, je holý nerozum. Proto se pokusím o jakési schéma, jak si v podobné situaci počínat. Nejlepší bude asi začít od začátku, tedy od začátku existence dané školy. Tak například: Samostatná historie Základní umělecká škola Na Popelce v Praze 5-Košířích se datuje od 1. ledna 1953, odtržením (za dramatických okolností) košířské pobočky od Městské hudební školy v Biskupské ulici. (Koho by zajímaly ty dramatické okolnosti, nechť se na mne obrátí, rád ho s nimi seznámím. Teď však musím pokračovat v návodu.) Lehce (tedy někdo lehce, jiný těžce) si tedy spočítáme, že to je 65 let, 9 měsíců a několik dnů (podle toho, kdy se k vám tato zpráva dostane), co se bývalá vila hraběte Popela proměnila v ZUŠ. Ano, byla to vila, ze které víla učinila Popelku princeznou. Ta budova opravdu zkrásněla, teď je to „košířský klenot.“ Ne jenom svou vnější krásou, ale (a to hlavně) jejím vnitřním obsahem, tedy mými kolegyněmi a kolegy. Ti tu mrtvou krásu oživují svým přístupem k dětem (malým, větším i vysokým). Nebijí je. Ukazují jim tu druhou tvář-vlídnou, často náročnou, ale vždycky chápající. V budově Na Popelce se nabízí tyto disciplíny: výuka skladby, hra na klavír, akordeon, kytaru, saxofon, housle, violu, violoncello, kontrabas, příčnou flétnu, flétnu zobcovou, hoboj, klarinet, fagot, trubku, lesní roh (na ten nesmíme zapomenout, učí ho pan ředitel; jedna z jeho bývalých studentek Kateřina Javůrková hraje 1.hornu v České filharmonii!), pozoun, bicí nástroje a zpěv. Když už jsme u toho zpěvu: V a po celé škole si všichni, nahlas a rádi zpívají písničku „Na Popelce sú koberce.“ Přispívá to k družné atmosféře. Možná se zeptáte: “Proč?“ Inu proto, že místní neřeknou své školičce jinak než „Popelka.“
I tady se (jak vidno) lidé (dospělí i děti) rádi druží. Jsou totiž normální. (Alespoň když jsou v této budově.) Sdružují se do různých uskupení: smyčcového souboru, dechového a komorního orchestru, pěveckého sboru a souboru bicích nástrojů (vítěze Ústředního kola soutěže ZUŠ). Vrcholným místem a aktem sdružování je zcela jistě Filharmonie mladých-tedy symfonický orchestr. Dostat se sem je snem každého mladého instrumentalisty. (Kromě jiného také proto, že Filharmonie mladých s dirigentem Ladislavem Ciglerem hrává poměrně často v Rudolfinu a sem tam jezdí i do ciziny.)
Kromě „Popelky“ má na starosti pan ředitel Tomáš Krejbich a jeho zástupce Vojtěch Fröhlich ještě dvě detašovaná pracoviště, česky dvě oddělené budovy. Jedna je poměrně blízko, druhá hodně daleko. Ta, co je blízko (dvě stanice tramvají, a potom kousek pěšky-ale do kopce) se jmenuje Klikovka. Tam sídlí výtvarný, taneční a literárně-dramatický obor. Všechny zmíněné obory mají v pomyslném hodnocení známku „výborný!“ Projevuje se to kromě jiného tím, že mají stále plný stav. A dostat se k nim do výuky není jednoduché.
Ta druhá budova (co je hodně daleko), ve které se učí děti hrát na různé hudební nástroje a malovat, je vlastně Základní škola ve Slivenci. Protože hodně dětí (nebo jejich rodičů?) toužilo naučit se hrát na nějaký hudební nástroj nebo si něco namalovat (učí se zde i výtvarný obor), dohodla se paní ředitelka s naším panem ředitelem a v odpoledních hodinách se ZŠ promění v ZUŠ. Ani zde si naše kolegyně a kolegové nevedou špatně a nestěžují si na nedostatek žáčků. Písničku „Na Popelce sú koberce“ tam sice také občas zpívají, ale s jistou nostalgií… Tak to bychom měli budovy! A teď lidi.
Nemůžeme nezačít nikým jiným než již dříve zmíněným panem ředitelem Tomášem Krejbichem. Ředitelem je od roku 1992 a zrovinka letos byl potvrzen (jako ředitel) na dalších šest let! Jeho mladý zástupce Vojtěch Fröhlich přišel na Popelku před devíti lety. Vojta je mladá krev. Umí to s lidmi i počítači, takže nic nedrhne. Plně nahradil charismatického klarinetistu Karla Mahelku, který na tomto postu byl 19 let a s Popelkou žil naplno. Karel má na Popelce svou třídu („Třída Karla Mahelky“ je napsáno na cedulce z mosazi u učebny číslo 2 v prvním patře). Tam učil od 1.7.1980, kdy sem udělal řádný konkurz. A konečně se dostávám k nám, flétnistům, tedy hráčům na příčnou flétnu. U laické veřejnosti není sice rozlišování příčné a zobcové flétny téměř žádné, ale my, profesionálové, víme své… Jen taková krátká vsuvka; když se ještě začátkem 17. století řeklo kdekoliv v Evropě „flétna,“ všichni si vybavili flétnu zobcovou. Předchůdkyně naší příčné flétny (barokní příčná flétna-traverso) byla ještě „v plenkách.“
Něco z historie…. ale jak se k ní dostat? U koho dohledat co bylo? A aby to nebylo: „Bylo, nebylo,“ tedy pohádka. Zkusme pamětníky, ale pouze ty s dobrou pamětí… Pokud se nikdo takový nenajde, nezbývá nic jiného, než zajít do archívu/ů a hledat, pídit se, prošmejdit, vyhrabat, odkrýt a najít právě tu složku, která ukrývá naše předchůdce-učitele hry na příčnou flétnu v té a té Základní umělecké škole, dříve Lidové škole umění, a ještě před tím třeba hudebního ústavu či soukromé hudební školy. A tak jsme zjistili ze spolehlivých pramenů, že od 1. ledna roku 1953 zde hru na příčnou flétnu učila paní Eva Moulisová. Slušelo by se něco o ní vyzvědět. Ale to už se nám bohužel nepodařilo. Po ní zde převzal výuku příčné flétny Jaroslav Brychta. To už je osoba, kterou jsem jednou či dvakrát viděl na vlastní oči, tudíž jsem očitý svědek jeho existence, ale to je vše. Edu Machulu (správně a spisovně Eduarda Machulu) si dodnes pamatuje postarší část mých kolegyň a kolegů (patřím mezi ně i já). Eda byl (a myslím, že stále ještě je) veselý člověk. Jestli je tedy stále tak veselý, to s určitostí říci nemohu, ale že to je živá bytost, to ano. Na Popelku přišel v roce 1981. Hrál na příčnou flétnu v Karlínském divadle a často si přehrával jen tak pro sebe (když mu nepřišel žáček do hodiny) 1.větu z Blodkova Koncertu D dur-sám jsem ho několikrát slyšel. Rok jsme zde působili společně, potom jsem osiřel. Eda už měl učení dost a odebral se nadobro a natrvalo do Karlína. To bylo v roce 1996. Kdo tedy učí v Základní umělecké škole Na Popelce v Praze 5- Košířích hru na příčnou flétnu dnes? Přiznám se, že já. A to od roku 1995. Spolu se mnou zde od roku 2006 do minulého školního roku učila moje absolventka z Pražské konzervatoře MgA. Marie Buchalová (roz. Kroužková). Po studiu na Pražské konzervatoři vystudovala management na HAMU v Praze. „Mary“ (tak jí říkám od studijních dob na konzervatoři) je teď na mateřské dovolené. Místo ní zde působí jako výpomoc můj student z 6. ročníku Pražské konzervatoře Tomáš Závora.
Tak nezapomeňte, že „Na Popelce sú koberce.“ To ostatní není tak důležité. No a když to napíšete úplně jinak, ono se také nic nestane. V ideálním případě zpracované ve formátu PDF. Hlavně nám o sobě něco pošlete. Děkujeme!
Sepsal M. Lopuchovský
