Přihlásil jsem se ke konkurzu na místo vedoucího fléten/1.flétnu do orchestru České filharmonie. Uskuteční se 34.19. 3018. Nejsem blázen (je to jen hra-šifra, která si pohrává s číslicí 1), ale jestli ten konkurz nevyhraju, zblázním se. Posuďte sami, co všechno jsem pro dosažení tohoto cíle udělal. Hned jak byl konkurz vypsán, vzal jsem si neplacené volno. Přestal jsem pít pivo, začal jsem každé ráno běhat, udržuji pravidelnou životosprávu, třikrát denně cvičím na flétnu, dvakrát týdně chodím do fitka. Každý den se snažím stát na hlavě (zatím marně), před každým cvičením na flétnu dělám pět minut „psí dech,“ po každém cvičení si jeho průběh a efektivitu krátce zhodnotím. Než vezmu flétnu do rukou, vždy si je umyji mýdlem a opláchnu vlažnou vodou, ústa si vypláchnu (jinou) vlažnou vodou. Samozřejmostí je tříminutové čištění zubů po každém jídle a lehká masáž horního rtu…… Mohl bych pokračovat, ale nebudu! Poprvé jsem se konkurzu do České filharmonie zúčastnil v roce 1912. Neuspěl jsem, protože jsem pil kafe. Vysvětlím: Vylosoval jsem si číslo 13, myslel jsem si tudíž, že mám dost času. Došel si v poklidu pro kávu, sedl si do šatny (už jsem byl rozehraný) a čekal. Byl jsem přesvědčen, že jsem připraven na všechno, ale hluboce jsem se mýlil. Asi po pěti minutách se prudce otevřely dveře a paní, která uváděla účastníky konkurzu na pódium, mě horečně oslovila: “Pan Tupý?“ Mlčky jsem přikývl. „Rychle, pojďte, za chvíli jste na řadě!“ vyhrkla. Myslel jsem, že si dělá legraci. Klidně a nechápavě jsem na ni hleděl. Když uviděla mou netečnost, zhrozila se. „On si tady sedí, a už má být na pódiu,“ řekla nešťastně. Pojďte, nebo své vystoupení propásnete! „Ale já jsem až třináctý,“ odpověděl jsem přesvědčivě. „No právě,“ skočila mi do řeči. „Už tam je dvanáctka!“ Pochopil jsem, že to není ani omyl ani legrace. Prudce jsem vstal, sáhl po flétně (pravou rukou, jako vždy) a chtěl vyrazit za nešťastně prosící ženou: „Pojďte, pospěšte si!“ Potom jsem si ale uvědomil, že si potřebuji ještě vypláchnout ústa vodou, ale žádná nebyla v dosahu. Doběhl jsem sice na pódium včas, ale… Co vám budu povídat. Jistě už chápete, proč jsem napsal, že předchozího konkurzu jsem se zúčastnil před více než 100 lety! Tu zkušenost, kterou jsem tehdy udělal, jiní lidé neudělají ani za sto let. A právě tato tak silná, osobní a zničující zkušenost mě přivedla k úsloví: „Kdo mě nezabije, ten mě posílí.“ (To je hádanka: Kdo, co, jaký, který, čí…. Ten, ta, to…). Mám v rukávu tři trumfy. Ale je to pouze pro vaše uši. „Pšt.“
1) Každý den poslouchám jedno z povinných konkurzních sól. Ne jednou, ne dvakrát… Dopoledne jen tak, bez not, odpoledne s partem flétny. A večer- s partiturou!
2) Každé technicky těžší místo cvičím denně pomalu, na rytmy, s metronomem i bez něho a v různých artikulacích… Až se dostanu k číslu 100. Třetí trumf je, uznávám, trochu zvláštní, ale účinný. I v tomto teplém počasí si při devadesátém pátém přehrání na sebe beru zimní kabát. Je to fuška, ale má to grády! Když si zimník potom sundám (po devadesátém devátém pokusu), ten poslední, stý pokus, je vždycky nejlepší. Jako bych se vznášel Vylepšení v podobě jemných prstových rukavic jsem zavrhl. Flétna mi v rukou klouzala (jednou mi dokonce málem spadla na zem). A teď něco k mé flétně. Je to vlastně další trumf. Mám totiž jednu z prvních reformních fléten Theobalda Böhma z roku 1881 (k tomuto letopočtu si nic nepřičítejte ani neodečítejte). Je to magický letopočet, stejně jako ta flétna. Když ho totiž čtete zepředu dozadu, nebo obráceně, nic se nemění. Ano, hraji na původní Böhmovu reformní flétnu a jsem na to patřičně hrdý. Jsem člověk konzervativní. Snažím se uchovávat ty nejlepší tradice našeho oboru. Oproti dnes běžně používané příčné flétně má obráceně hmaty „h“ a „b,“ a „g“ a „gis“ (pouze jednou a dvoučárkované). Když tedy hraji chromatiku, jde to, jak se říká, lépe po prstech. To sice nikdo nezpochybňuje, ale stejně skoro všichni hrají na obrácené systémy. Můj bývalý profesor k tomu dodával: „Lidská blbost vždycky zvítězí.“ K tomu všemu si svou flétnu opravuji a podlepuji sám. Mám dobře vybavenou dílnu s mnoha nástroji-od soustruhu po kladivo. Vyrábím si i podlepky. K tomu vám toho ale moc neřeknu. To je moje největší tajemství. Snad jen tolik, že jsou nezničitelné. Ale tady končím, víc neřeknu. Proč taky. Nemám rád mluvky. Jsem muž činu. A nejsem žádný troškař. „Všechno, nebo nic!“ to je moje životní heslo. Proto jsem také všechno vsadil na jednu kartu, tedy na jedno místo-sólo flétnisty České filharmonie. Do mé harmonické přípravy se ale vloudila disonance v podobě zmenšeného septakordu. Začalo to podivným snem. Stojím na pódiu, orchestr hraje začátek 1. věty Koncertu D dur Viléma Blodka (ten je povinný v 1. kole konkurzu), a já se chystám na dramatický vstup sólové flétny. Zmenšený septakord f-d-h-gis. Začnu dobře, správně a s velkou chutí, ale…o čtvrt tónu výš. Teprve teď jsem si (v tom snu) uvědomil, že jsem si před hraním nenaladil… a probudil se úplně zpocený. Jistě uznáte, že takový sen nepotěší. Ale postavil jsem se k tomu prakticky. Začal jsem intenzivně trénovat ladění na tónu „a1“ (a ten se neuvěřitelně zlepšil), a číst pohádky-ty mají totiž téměř vždy dobrý konec. V den konkurzu jsem byl naprosto klidný. Vylosoval jsem si číslo 13. Seděl jsem v šatně (po vydatném rozehrání), tentokrát bez kávy a čekal. „Se vší zodpovědností se na to vykašlat,“ citoval jsem se v duchu a pomalu si v hlavě přehrával jednotlivá sóla. Potom přišla slečna, která mě v poklidu dovedla na pódium. 1. kolo bylo za plentou. Byli jsme všichni seznámeni, jak se máme chovat, co přesně máme udělat, abychom vědomě či nevědomě nedali nějaké znamení či signál porotcům před plentou. Konečně je tady chvíle pravdy. Ta chvíle, na kterou jsem se měsíce připravoval. Byl jsem až neskutečně klidný. Nemohu sice úplně ovlivnit co mě v danou chvíli napadne, ale mohu ovlivnit, co si v hlavě ponechám. Stále jsem se vracel k návodu, jak se chovat za plentou po příchodu na pódium. „Přijdete, nebudete zdravit, klavír zahraje „a1“, vy zahrajete „a1.“ Po chvilce (abyste měli čas si flétnu vyladit) zahraje klavír opět „a1“ a vy také. A potom-hodně štěstí!“ Moje první „a1“ nebylo špatné. Byl jsem trochu vysoko (jako v tom snu!), proto jsem si povytáhl hlavici. Zato druhé „a1“ zaskočilo i mě samotného. Intenzivní nácvik se zde projevil plnou silou. Ten tón byl krásný, bohatý, šťavnatý, otevřený, průzračný, znělý a radostný, výrazný jak polední paprsek, a přitom nevtíravý… Celé první kolo jsem zahrál bravurně a bez chyb. A jistě za to mohl i ten druhý ladící tón. Z 1. kola konkurzu jsem odcházel s těmi nejlepšími pocity. A pomalu si připravoval druhé kolo konkurzu. Za tři hodiny jsem se vrátil, abych si přečetl své jméno v seznamu postupujících do 2. kola konkurzu. Slečna, která nás vodila na pódium, právě vyvěšovala výsledky 1. kola. Sebejistě jsem přistoupil k listině-a nic! Svoje jméno jsem mezi postupujícími nenašel. Prošel jsem si pro jistotu ještě jednou všechna jména, ale zase nic. Tušení se proměnilo v jistotu. Nejsi tam, kamaráde. Ale nehrál jsem přece špatně! Že bych se nevešel do těch šesti postupujících, se mi nechtělo věřit. Ať mi k tomu alespoň někdo něco řekne, bouřilo se to ve mně. Ale hned jsem si odpovídal, že nikdo mi nic vysvětlovat nemusí a nebude. 20 lidí bodovalo, a z těch dvaceti hlasů jsi nedostal nadpoloviční většinu. To je celé vysvětlení. To ti musí stačit. Samozřejmě mi to nestačilo. Otočil jsem se a setkal se s očima slečny-uvaděčky. Musel jsem vypadat hodně sklesle, protože z jejího výrazu tváře jsem vyčetl něco jako účast, jako by se mi omlouvala. Pokrčil jsem rameny. „Co se dá dělat,“ řekl jsem rádoby ledabyle a snažil se celou záležitost posunout někam do roviny: „Tak mi ujel vlak, co se dá dělat.“ Asi jsem byl ale hodně nepřesvědčivý, protože řekla trochu soucitně: „Třeba to vyjde příště.“ To mě popudilo a negoval přesvědčivě její slova: „Žádné příště nebude!“ A hlavou mi proběhlo: „Co se s ní bavíš. Vždyť tomu vůbec nerozumí.“ Jako by mi četla myšlenky, přišla blíž a řekla potichu: „Já tomu sice nerozumím, ale vy jste měl smůlu.“ Plaše se kolem sebe rozhlédla a dodala skoro neslyšně: “Ten druhý tón byl prý moc dlouhý.“ Najednou mi spadly šupiny z očí a já uviděl krásnou ženu se souměrnými rysy v obličeji, s radostným úsměvem, s bohatými kadeřemi hustých vlnitých černých vlasů, s doširoka otevřenýma dětsky modrýma očima, plných, ale pevných ženských tvarů, výraznou, jak polední paprsek, a při tom nevtíravou… A udělal jsem něco, co by mě před tím nikdy (ani ve snu) nenapadlo. Pozval jsem ji na kafe.
ML
