Úsloví „Všechny cesty vedou do Říma“, bychom mohli my, flétnisté v České kotlině, změnit na: „Všechny cesty vedou k Františku Čechovi“. Jeho výraznou stopu najdeme i v našem pokračování o flétnistech na Pražské konzervatoři. Vedle Františka Malotína (kterého jsme si připomněli v poslední části) učili a učí na PK další bývalí studenti F. Čecha: Jan Hecl, Petr Brock, Jiří Válek, Jan Riedlbauch, Miroslav Lopuchovský a Jana Ryšková. V tomto díle se zaměříme na Jana Hecla, Petra Brocka a Jiřího Válka.

Jan Hecl se narodil 29. května 1929 ve Svébohově na Moravě. Jeho hudební začátky jsou spojeny s Vojenskou hudební školou v Praze. Pražskou konzervatoř absolvoval v letech 1950-1955. Jako student tam přišel zároveň s mladým pedagogem F. Čechem. Na AMU v Praze byl studentem profesora J. Boka (absolvoval ji v roce 1960). V letech 1951-1953 byl flétnistou Státního divadla v Karlíně.  Od roku 1960 byl členem orchestru Národního divadla v Praze. Zúčastnil se také mezinárodní flétnové soutěže v Mnichově (1956), kde se umístil mezi sedmi nejlepšími soutěžícími. 1. cenu a titul laureáta Mezinárodní soutěže hry na dechové nástroje (Pražské jaro) získal v roce 1959. Vedle sólové činnosti se intenzivně věnoval komorní hře. Byl dlouholetým členem Pražského dechového kvinteta, s nímž absolvoval mimo jiné také úspěšný zájezd na Nový Zéland, do Austrálie a Indonésie. S Komorním sdružením profesorů Pražské konzervatoře se zúčastnil zájezdu do Dánska. Jan Hecl byl dlouholetým pedagogem Pražské konzervatoře. Učil zde od roku 1961 celých 39 let, až do své smrti v roce 2000.

U Petra Brocka (narozen 2. 10. 1932) jsem na PK studoval v letech 1970 až 1976. Jeho otec Robert Brock (právě on nasměroval F. Čecha na PK) byl dirigentem Národního divadla v Praze. Stejně jako J. Hecl i P. Brock studoval nejprve na PK u F. Čecha (1951- 1956) a na AMU u J. Boka (1956- 1961). Ještě za studií na AMU (1956) se stal na deset let sólo flétnistou Pražského komorního orchestru bez dirigenta. Tato orchestrální praxe ve světově uznávaném  tělese pro něho byla velkou zkušeností, která ho ovlivnila na celý život. Na PK učil od roku 1963 až do své emigrace v roce 1977. Usadil se v tehdejší NSR. Tam působil na Musikhochschule Freiburg (1978- 82) a Frankfurt am Main (1982-96). Pořádal také mistrovské kurzy ve Weikersheimu. Za interpretaci Mozartových flétnových kvartetů (společně se členy Vlachova kvarteta) získal v roce 1971 cenu Wiener Flötenuhr. Přestože na PK vyučoval poměrně krátkou dobu, vychoval celou řadu flétnistů, kteří se později uplatnili v našem i mezinárodním hudebním prostředí (Jan Riedlbauch, Martin Hlavsa, Jiří Maršálek, Petr Zejfart, Miroslav Lopuchovský, nebo dirigent Leoš Svárovský, či skvělý pedagog Jan Olejník). Po roce 1990 často navštěvoval Prahu. Zemřel 14. prosince 2012.

Jiřího Válka není třeba naší hudební veřejnosti nijak zvlášť představovat. Ostatně jsme ho na našem webu oslovili už dvakrát (v Aktualitách 18. 5. 2019 a 28. 12. 2020). Vystudoval konzervatoř v Kroměříži (prof. Robert Sláma) a AMU v Praze u J. Boka a F. Čecha. V letech 1964 – 1975 působil v Českém nonetu (komorní soubor ČF). Hned na to se stal 1. flétnistou České filharmonie, kde působil 31 let. Jeho pedagogické působení na PK bylo krátké. Učil zde od roku 1972 do roku 1978. V témže roce přešel jako pedagog na AMU v Praze, kde vyučuje dodnes.

Pokračování příště (ML)