Náš cyklus o flétnistech Pražské konzervatoře pokračuje osobností, která zásadním způsobem poznamenala flétnovou hru u nás. Životní dráha Františka Malotína je dlouhá a bohatá. V předchozí části jsme hovořili o F. Čechovi, posledním pedagogovi-flétnistovi na PK, který učil na této škole flétnu sám. Přesněji, začínal tak, ale v průběhu let se k němu přidali další kolegové-jeho studenti. Jedním z nich byl i František Malotín. Protože na webu ČFA jsme ho již důkladně představili, v tomto příspěvku se zaměříme hlavně na jeho pedagogické působení na PK. Trvalo celých 40 let, od roku 1964 do roku 2004.

František Malotín se narodil 15. listopadu 1929 v Barchůvku u Nového Bydžova. Reálné gymnázium vystudoval v Novém Bydžově (1941-1949). Ve studiu pokračoval na Pražské konzervatoři v letech 1949-1954 (začínal u J. Boka, po roce přešel k F. Čechovi). Následovala vojenská základní služba, kterou absolvoval v Armádní opeře a Armádním uměleckém souboru, vždy na postu 1. flétnisty. Od roku 1955 byl plných 28 let 1. flétnistou a vedoucím skupiny v Symfonickém orchestru československého rozhlasu (SOČR). Rok působil také v Pražském komorním orchestru bez dirigenta (1956-57). Od roku 1964 se soustavně věnoval pedagogické činnosti. Kromě PK působil také na Deylově ústavu pro slabozraké (1967-68) a Lidové škole umění ve Voršilské ulici (1968-88).

Už ale před rokem 1964 se snažil najít odpovědi na základní otázky spojené s flétnovou hrou: Jak docílit znělosti ve spodní poloze flétny, jak hrát znělé staccato v celém rozsahu nástroje, jak propojit jednotlivé polohy nástroje, jak zlepšit intonaci, co udělat pro zlepšení prstové techniky… To všechno se snažil objasnit nejprve sám sobě, aby obstál jako hráč, a potom to předat svým studentům. Hned na začátku svého studia se setkal na Pražské konzervatoři s F. Čechem. Oba chtěli jít novými cestami, oba byli zaujati francouzskou flétnovou školou, oba nadšeně hledali ideál flétnového tónu…A tak není divu, že si je spletli čeští porotci ve výběrovém kole na soutěž PJ v roce 1953 (bylo za plentou), a student byl před svým profesorem… Postupem času šel ale každý z nich svou vlastní cestou; F. Čech tou interpretační, F. Malotín pedagogickou.
Setkání s F. Čechem bylo tedy pro něho tím prvním pedagogickým impulsem. Francouzská flétnová škola byla tím dalším. Okouzlení hrou francouzských flétnistů (tehdy především M. Moyse) přivedlo FM k poslechu nahrávek (kterých ovšem v té době moc nebylo) a k živému zájmu o vše, co s francouzskou flétnovou školou souviselo (flétnová literatura, francouzský model flétny s otevřenými klapkami a pochopitelně způsob hry).
Jen pro upřesnění; mluvíme o konci 50. a začátku 60. let, kdy pro umění nebylo v tehdejší společnosti příliš pochopení. Evropa byla rozdělena „železnou oponou“ a Francie byla na té druhé straně. František ale našel způsob jak se (byť oklikou) dostat ke zdroji informací. Zjistil, že v Rumunsku žije flétnista a pedagog Demetrius (Dumitru) Pop, který jde stejnou cestou jako on. A protože Rumunsko patřilo v té době (stejně jako ČSSR) do tzv. Východního bloku, nebyl problém dostat se k flétnové škole D. Popa a učit podle ní. Vím, že ho oslovil zvláště 1. díl této školy. S nadšením mi ukazoval první kapitoly s komentářem: „Všimni si, jak dlouho zůstává ve spodní poloze nástroje. A jak se postupně a nenásilně dostává k prvnímu přefukovému tónu“.
Všechny nové postupy a informace vyzkoušel nejprve sám na sobě. Měl k tomu ideální podmínky. Hned po skončení studií na PK nastoupil do Armádní opery a Armádního uměleckého souboru, následoval SOČR a rok působil i v Pražském komorním orchestru bez dirigenta. Tato bohatá orchestrální zkušenost mu pomáhala i v činnosti pedagogické. Ta začala oficiálně v roce 1964 na Pražské konzervatoři, kam nastoupil jako externí pedagog. To ovšem znamenalo, že neučil hlavní obory, ale vedlejší předměty související s příčnou flétnou (studium orchestrálních partů a hru na pikolu). František si pochopitelně uvědomoval, že pokud chce prosadit novou metodu hry na flétnu, musí s ní začít u dětí na Lidové škole umění. Měl štěstí. LŠU ve Voršilské ulici mu poskytla skvělé zázemí i podporu na dlouhých 20 let (1968-1988). Na „Lidušku“ ve Voršilské vzpomínal vždy s nadšením. Vychoval zde také spoustu nadějných flétnistů, kteří pokračovali ve studiu na PK. Postupně se dostával i zde k možnosti učit hlavní obory. Průlomem bylo přijetí jeho syna Radka (pozdějšího vítěze mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga) na PK. Jeho působení na této škole bylo rozděleno na dvě období. Tím prvním (1964-1983) byla externí spolupráce s touto školou. Druhé období (1983-2004) bylo „zlatým věkem“ jeho pedagogické činnosti.
V prvním období učil hlavně (jak už bylo řečeno) vedlejší předměty. Tehdy jsem se s ním na PK potkal i já. Chodil jsem k němu na pikolu. Dodnes si vzpomínám na úžasné hodiny v jeho velkém bytě s vysokými stropy, kde tehdy učil (zřejmě pro něho nebyla třída Na Rejdišti, tak učil doma). Adresu U Železné lávky č. 8 mám stále v živé paměti. A na hodiny s ním nikdy nezapomenu! Když jsem příliš používal jazyk při hraní staccat, pustil mi nahrávku s J. P. Rampalem, aby mě přesvědčil, že lepší je mít jazyk „vzadu“. Když nátisk „vítězil“ nad dechem, doporučil mi nasazovat jednotlivé tóny bez jazyka. A dovedl mě i k odložení tzv. podpěrky (klíče), kterou jsem do té doby používal při hře na flétnu. Bylo to šťastné a zároveň zlomové období mého „flétnového“ života! Proto mě moc potěšilo, když mě (po domluvě se mnou) zařadil mezi své žáky.

Vrcholem jeho pedagogické činnosti bylo druhé období na PK (1983-2004). František ukončil své působení v SOČRu a plně se věnoval svým studentům. V základních otázkách flétnové hry měl zcela jasno. Vše si ověřil (a stále ještě ověřoval) v ZUŠ ve Voršilské (skončil zde v roce 1988). Proto mohl studentům na PK nabídnout prověřené postupy a vést je jistou cestou. K výuce potřeboval ale také kvalitní nástroje, které ovšem na domácím trhu tehdy nebyly. To ho přivedlo k výrobě nejprve flétnových hlavic, později i celých fléten (na flétnu zn. Malotín hraji dodnes).
Od roku 1971 u nás zavádí francouzský model flétny s otevřenými klapkami (a vede si podrobnou evidenci, kdo na tento model přešel). Později se dohodl s japonskou firmou Yamaha a k jejich pakfongovým flétnám dodával svoje stříbrné hlavice. Byl to určitý kompromis, ale pro většinu jeho studentů to bylo (i cenově) nejlepší řešení. To se také brzo projevilo v úspěších jeho studentů na domácích i mezinárodních soutěžích, ve vyhraných konkurzech do orchestrů atd.

Snaha o předání svých pedagogických znalostí a zkušeností přivedla FM k založení prázdninových flétnových kurzů. „Letní flétny“ začaly hned po „Sametové revoluci“ v roce 1990 v Jičíně, pokračovaly v Olomouci a nakonec se usadily v Českých Budějovicích, kde jsou dodnes. Každý, kdo jimi prošel, na ně (a pochopitelně i na Františka) s vděčností vzpomíná. I tady mluvím z vlastní zkušenosti.
FM dlouho odolával „tlaku“ okolí, aby své bohaté flétnové poznatky zapsal, aby neupadly v zapomnění. Nakonec z toho vzešla dvoudílná Škola hry na flétnu (První doteky, Probouzení k dokonalosti) a Praktická metodika. Zvláště Praktická metodika s fotografiemi FM a kresbami Jiřího Vejpravy je dle mého názoru nejlepší českou příručkou hry na flétnu. Svědčí o tom i její druhé vydání u nás po dvaceti letech (v roce 2018), i překlad do angličtiny o rok později (Petr J. Šetek).

Přestože FM ukončil svou pedagogickou kariéru již bezmála před dvaceti lety, jeho vliv je u nás stále patrný. Ten, kdo jen trochu sleduje flétnové dění, nemůže nevidět, že na našich ZUŠkách se běžně učí podle jeho Školy, jeho Praktická metodika je základní literatura pro většinu pedagogů a našla si cestu i do „světa“, na flétny s otevřenými klapkami hraje drtivá většina flétnistů, „Letní flétny“ stále intenzivně pokračují, jeho bývalí studenti hrají v našich předních orchestrech a učí na konzervatořích i vysokých hudebních školách… Nic z toho nelze přehlédnout. Jsi zkrátka nepřehlédnutelný, Františku!

Pokračování příště (ML)