Posledním z řady flétnistů-pedagogů, který na PK učil hru na příčnou flétnu jako jediný pedagog tohoto nástroje, byl František Čech. Po něm, respektive ještě za jeho působení na PK, už flétnu vyučovalo souběžně vždy několik pedagogů. Tuto změnu si vyžádalo rozšíření výuky jednotlivých oborů. U příčné flétny to byly předměty Studium orchestrálních partů, Vedlejší nástroj (pikola), později Metodika či Dějiny a literatura příčné flétny. Nebylo tedy v silách jednoho člověka toto vše obsáhnout sám.

František Čech se narodil 8. března 1923 v Pacově. Začal hrát na housle, ale protože v místní kapele potřebovali hráče na flétnu, naučil se hrát brzo i na tento nástroj. Přirozená muzikalita a touha vyjádřit své pocity a nálady právě přes tento hudební nástroj ho přivedla v roce 1938 na Pražskou konzervatoř. V 1. pololetí školního roku 1938/39 tam zastihl ještě Rudolfa Černého. Ale už ve 2. pololetí ho učil Boris Stojanov (jeden z nejlepších studentů právě R. Černého) a několik hodin měl i u svého jmenovce (inspektora dechových hudeb) Aloise Čecha. Od školního roku 1939/40 ho pak učil Josef Bok. Ve zkráceném studiu u něho pokračoval i na nově vzniklé HAMU v Praze (1948-50). Ihned po skončení svého studia na HAMU nastoupil jako velice žádaný pedagog na PK. Tam působil do roku 1970. Souběžně s tím začal vyučovat od roku 1961 na HAMU. Zemřel 6. října 1999.

Podrobný životopis F. Čecha je na našich webových stránkách v článku „Ne docent, ale Mistr.“ Není proto nutné opakovat už známá fakta. Zde bych se tedy zaměřil hlavně na jeho pedagogickou činnost a působení v různých komorních seskupeních. Od nám dobře známých pamětníků (F. Malotína a P. J. Šetka) víme, že Čech byl (zvláště v začátcích svého pedagogického působení) nadšený hledač nových cest ve hře, ale i v pedagogické činnosti. Studenti měli společné hodiny, poslouchali se navzájem a mohli si tak i sdělovat své dojmy a pocity. A protože byl hlavně praktik, všechno svým studentům zahrál. Všichni v něm viděli mimořádnou osobnost, nikdo nepochyboval o jeho hráčských kvalitách, které potvrdil dvěma vítězstvími na mezinárodních soutěžích; v roce 1949 v Budapešti a o 4 roky později na Pražském jaru. Byl také jedním z nejmladších členů orchestru České filharmonie, kam nastoupil ještě jako student PK v roce 1943! Není proto divu, že měl i přes své mládí přirozenou autoritu. Jeho první studenti s ním doslova „dýchali.“

Ve výše zmíněném článku „Ne docent, ale Mistr“ bylo už řečeno, že F. Čech šel svou vlastní cestou. Byl u nás vůbec prvním pedagogem, který začal při výuce příčné flétny prosazovat vibrato. Hledal si své hráčské vzory a věnoval hodiny a hodiny kvalitě zvuku. Petr J. Šetek vyprávěl historku o jedné dámě, která si „stěžovala“ právě Čechovi, že bydlí v domě, kde nějaký flétnista hraje dlouhé hodiny jen jeden tón. Když se jí zeptal, kde bydlí, zjistil, že to je jeho sousedka… I tato anekdota ale svědčí o nenasytném hledání ideálu flétnového zvuku. Vzpomínám si, jak mi na jedné hodině řekl: „Mělo by stačit zahrát jeden tón, aby každý poznal, že jsi osobnost.“

K jeho prvním žákům na PK patřili František Malotín, Václav Žilka, Miloslav Klement, Zdeněk Bruderhans, Jaroslav Josífko, Jan Hecl, Petr Brock a mnoho dalších. Právě dva posledně jmenovaní nastoupili ještě za jeho působení na PK jako jeho kolegové do pedagogického sboru této školy. Od roku 1961 vyučoval F. Čech také na HAMU v Praze, 9 let tedy učil souběžně na obou školách. Své působení na PK ukončil v roce 1970. Ve stejném roce jsem přišel na PK i já, takže jsme se těsně minuli. Setkali jsme se až na HAMU v roce 1976. Také tam vychoval spoustu známých flétnistů. Za všechny jmenujme Jiřího Válka, Josefa Jelínka, Václava Michálka, Danu Čechovou-Tarabovou, Radomíra Pivodu, Janu Ryškovou aj.

František Čech působil také v mnoha komorních seskupeních. Hned po válce ho najdeme v Dechovém kvintetu českých filharmoniků, od roku 1957 v Komorním sdružení profesorů Pražské konzervatoře, dále pak v souboru Musica Viva Pragensis, v Harmonii českých filharmoniků a příležitostně hrál i se souborem Ars rediviva, který dlouhá léta vedl Milan Munclinger. Největší pocty dosáhl v komorní hudbě nahrávkou Rejchova flétnového kvartetu G dur (společně se svými bývalými studenty V. Žilkou, J. Josífkem a M. Klementem) pro edici Supraphonu Musica Antiqua Bohemica. V roce 1961 ji vyznamenala francouzská Akademie Charlese Crose zvláštní cenou.

Jeho studenti působili (a občas ještě působí) v našich předních orchestrech, učí na vysokých hudebních školách i konzervatořích. František Čech se nesmazatelně zapsal do historie České filharmonie, Pražské konzervatoře, HAMU v Praze, ale hlavně do srdcí a myslí všech svých studentů a posluchačů.

ML