Minulé vyprávění jsem zakončil naším putováním z New Yorku „Broukem“ do Milwaukee. První týden jsme spali v různých zařízeních (YMCA a YWCA). Potom jsme si našli bydlení u jistého pana Johnsona v 7749 W Mt. Vernon Avenue. Byl to pěkný dvojdomek, jenže nezařízený, a my neměli žádný nábytek. Mamka zašla do jednoho kostela a poprosila kněze o pomoc. Ten v neděli ohlásil z kazatelny, že se do jejich sousedství přistěhovala rodina uprchlíků z Československa a že potřebují pomoc. Začaly jezdit plná auta nábytku, kuchyňského vybavení, praček, ledniček, televizorů atd. Nakonec jsme museli i odmítat. Měli jsme všechno a hned. V Mt. Vernon Avenue jsme bydleli do října 1969. Šestnáctého dubna 1969 podepsal Karel první smlouvu s Milwaukee Symphony Orchestra na 42 týdnů v roce za 160$ týdně. Nastoupit však nemohl dřív než od příští sezóny, a ta začínala až 1. září.


Performing Arts Center, Milwaukee

Mezitím jsme se museli nějak živit. Já jsem s Karlem nastoupil prostřednictvím Manpower do továrny na boty Nunn Bush Shoe Co., 333 W Estabrook Blvd., kde jsme nakládali zboží na běžící pás za 1.60$ na hodinu. Byli jsme ještě mladí a fyzicky odpočatí, a tak jsme se u toho smáli a pracovali s vervou. Ostatní zaměstnanci, udření po letech práce na pásu, se na nás dívali s podivem. Já jsem pak ještě v srpnu 1969 pracoval v International Institute of Milwaukee County, 2810 W Highland Blvd., kde jsem 1 měsíc myl podlahy.

V „Mezinárodním institutu“ pracoval jako notář maďarský emigrant Béla Bognár, který pro mě ověřil překlady mého Maturitního vysvědčení, Státní zkoušky z angličtiny, Absolutoria z konzervatoře a Karlova prohlášení ohledně předmětů na Pražské konzervatoři, provedené autorizovanou překladatelkou z češtiny do angličtiny Vlastou Vojtovou. Zhodnocení mého hudebního vzdělání upřesnil ještě C. S. Bridgman, ředitel oddělení psychologie na Wisconsinské univerzitě v dopise panu Albertu M. Davisovi, řediteli Mezinárodního institutu. V „Mezinárodním institutu“ jsme si s Karlem zahráli i sólově, při příležitosti nějaké slavnostní večeře. Již si nepamatuji, jak jsem se dostal z Mezinárodního institutu do nového zaměstnání v knihovně University of Wisconsin, Milwaukee. Jisté je, že jsem tam pracoval v katalogovém oddělení od září 1969 do června 1970.


University of Wisconsin, Milwaukee

Každá nová kniha, časopis apod., musela být zkatalogizována, to znamená, že se musela pro ni udělat knihovnická karta. Univerzitní knihovna v Milwaukee používala systém knihovny Library of Congress. (Druhý rozšířený systém byl Dewey Decimal systém, který používaly hlavně veřejné knihovny pro krásnou literaturu atd.) Karty Library of Congress, stejně jako karty jiných systémů, musely obsahovat předepsané informace, jejichž podrobný popis se vymyká rámci mého vyprávění. Práce v knihovně nebyla nezajímavá, ani nebyla těžká. Spíše trochu nudná a hlavně nebyla v oboru, který jsem studoval. A já jsem chtěl dělat něco s flétnou. V knihovně jsem se ale setkal s mnoha zajímavými a vzdělanými lidmi. Mojí šéfovou jsem však moc nadšen nebyl. Byla to kyselá, hromotlucká Švédka, která každého stále popoháněla.

Karel nastoupil do milwauckého orchestru asi ve stejnou dobu jako já do knihovny. Než však mohl 1. září nastoupit, musel se též nějak živit v době, kdy já jsem pracoval v Mezinárodním institutu. Hned už v květnu mu mamka sehnala práci údržbáře v katolické škole Pius XI High School na 770 W Stevenson Street, kterou měl až do srpna. Karel tam myl dětské záchody a sprchy a brousil dveře za 2$ na hodinu. Mamka se též snažila přivydělat a chodila uklízet do okolních domácností. Za 500 hodin práce vydělala 428$, to nebyl ani 1$ na hodinu! Při úklidu používala mamka různé žíraviny, a jelikož si nebyla vědoma jejich dráždících a leptavých účinků na kůži, nepoužívala gumové rukavice. Po nějaké době dostala ošklivé vyrážky. V té době jsme stále ještě bydleli v 7749 W Mt. Vernon Avenue.

Pokud jde o Zuzanu, ta 9. třídu v Ostrovní ulici v Praze nedokončila. 17. října 1968 ji mamka „unesla“ do ciziny. Po příchodu do Milwaukee bylo nutné, aby se Zuzana naučila anglicky a dodělala si základní vzdělání. V dubnu 1969 nastoupila do Solomon Juneau High School, 6415 W Mt. Vernon, pak od ledna do května 1970 chodila do Lady Pitts Center-School-Age Parents, školy pro těhotné, 3903 W Lisbon a od podzimu 1970 do roku 1972 studovala dálkově ve Wayne School, Chicago, Illinois, kde si udělala „maturitu“.

Ve stejné době, k nám přijel na návštěvu na několik dnů Albert Vlček. Cestoval svojí starou „Kometou“ z Miami přes půl Ameriky až k nám. Nějakých 300 mil před Milwaukee se mu porouchal motor, a tak zbytek cesty dojel jen na 6 válců. Ford Kometa byl osmiválec. Do Miami se už neměl v úmyslu vrátit. Albert se stěhoval z Ameriky do Austrálie za svojí milenkou z Egypta Řekyní Anicou Pandelidou, která s celou svojí rodinou emigrovala z Egypta do Austrálie a žila v Melbourne. Byl do ní pořád ještě zamilovaný a chtěl se s ní oženit, a tak mu nezbývalo nic jiného než opět emigrovat. Když přiletěl do Melbourne, zjistil, že Anica už nemá zájem. Bylo to pro Alberta jistě veliké zklamání, ale co se dalo dělat? Naštěstí potřebovali v operním a baletním orchestru Elizabethan Theatre Trust v Melbourne hornistu a Alberta do orchestru hned přijali. Byl na tom lépe než v Americe. Tam by byl místo na lesní roh asi nikdy nedostal.

Mamka a Karel měli však dost velký problém se v Milwaukee uživit. Sezóna MSO byla jen 42 týdnů v roce a dalších 10 týdnů nic. Proto se Karel účastnil konkurzů v jiných městech, kde orchestry měly buď delší sezónu, nebo hrály i celoročně. 18. června 1969 dělal konkurz na 1. hráče do Minneapolis, ale neudělal. Chtěl vydělat peníze i učením, a proto si nechal ohodnotit v Madisonu svoje vzdělání. Chodili jsme i „koncertovat“.

V listopadu 1969 jsme se všichni přestěhovali do 2840 N 49th Street. Zuzana, už těhotná s Američanem Tomem Ozburnem, zde bydlela do dubna 1970 a my ostatní až do odchodu z Ameriky, mamka s Karlem do července, a já do srpna 1970. Dům vlastnila nějaká paní Tureck. Pronajímali jsme si horní patro jejího rodinného domku o čtyřech pokojích, počítáme-li obývací pokoj a jídelnu jako dva pokoje. Paní Tureck byla už stará, pravděpodobně vdova, a někdy měla svoje „mouchy“.

Na Vánoce 1969 k nám přijel na návštěvu Karlův kamarád a kolega z Prahy ze SOČRu Míla Hrdlík z Nového Orleansu. Od září tam hrál v symfonickém orchestru. Přivezl mi hodně flétnových not od své slečny Lindy Gannett, která původně studovala flétnu, ale přešla na kontrabas a na flétnu už nehrála. Nakonec koupila od Karla basu Strnada. Mílu jsme viděli v Milwaukee ještě jednou, když byl na cestě přes Apalačské hory do Kanady.


2840 N 49th Street


Karel, mamka, Míla Hrdlík a Petr (dřepící)

Druhého ledna 1970 jsem udělal pro mě velice důležitou koupi. Od Roberta Millera, nebo vlastně jeho obchodu s hudebními nástroji na 3109 W National Avenue, jsem koupil flétnu Haynesku č. 29250, která dlouhá léta potom byla mým nejlepším nástrojem a na níž jsem později pomalu čtyři roky hrál v orchestru v Austrálii. Stále ji ještě mám a do smrti ji neprodám. Byla ze stejné doby jako Rampalova zlatá flétna č. 29333.
Když už jsem u těch nástrojů, musím říci, že jsem pár měsíců potom udělal další výbornou koupi. Od Israela Borouchova jsem koupil stříbrnou pikolu rovněž značky Haynes, a též jsem na ni hrál všechna léta mého působení v Austrálii.

Někdy na jaře 1970 jsem začal hrát 1. flétnu v Milwaukee Civic Symphony Orchestra pod taktovkou Edwarda Mumma. Mumm byl koncertním mistrem v Milwaukee Symphony Orchestra a Karlův kolega. Zvlášť vzpomínám na koncert 6. dubna 1970, v němž jsme hráli mimo jiné i Brahmsovu 4. symfonii. Je v ní velké flétnové sólo. Povedlo se mi ho zahrát tak dobře, že mi Edward Mumm sám od sebe vystavil posudek na moje hraní.

V orchestru byl ještě jeden flétnista Don (Donald) Orlaska, ředitel společnosti Andrews Advertising, Inc. Brzy jsme se hodně skamarádili. Don měl české předky. Jejich původní jméno Orlický bylo v Americe zkomoleno na Orlaska. Takových příkladů by se dalo uvést více. Někdy byly až legrační. Z jednoho našeho známého, pana Strašličky – pro Američany nevyslovitelné jméno – se stal Mr. Stress.
V Milwaukee Symphony Orchestra hrál 1. flétnu David Shostac, vynikající flétnista, s kterým jsem se skamarádil a bral si u něho soukromé hodiny. Pamatuji se, že jsme spolu pilovali též Blodkův flétnový koncert. O Davidovi vyšel i článek v Milwaukee Journal v prosinci 1969.

V Milwaukee jsme měli celou řadu českých přátel a vzájemně jsme se navštěvovali. Mamka měla dokonce i slovenského lékaře Dr. Jurišicu. Se Zuzanou jsem chodíval cvičit do sportovního klubu Vic Tanny, pojmenovaném po svém zakladateli Victoru Tanny. Sedmého března 1970 se Zuzana s Tomem Ozburnem vzali na radnici v Milwaukee County Courthouse. Zuzana byla už těhotná. 5. května 1970 se narodila holčička, které dali jméno Veronica Libuse Ozburn. (Samozřejmě Veronica s c a Libuse bez háčku)


Zuzana a Tom před radnicí (svatební foto)

Druhého dubna byl konkurz na místo kontrabasisty v Bostonském symfonickém orchestru a Karel se ho zúčastnil. Umístil se jako třetí. Zimní sezóna Milwauckého symfonického orchestru končila 17. května a letní začínala až 29. června. Mezitím šel Karel opět na „brigádu“ do školy Pius XI High School. Letní sezóna končila 8. srpna, a pak zas nic až do září.

Pro mamku začala být vedra v Milwaukee nesnesitelná. I když měla v okně klimatizaci, nemohla to vydržet. Ven se nedalo chodit. Zchlazovala se tak, že si do vany napustila studenou vodu, sedla si do ní a jedla přitom „galony“ zmrzliny. Chtěla pryč, zpět do Evropy, nejraději do Německa. Ale, jak jsem už řekl, nešlo to, protože nežádali o azyl v Německu, nýbrž až v Americe. Přesto se ale mamka pokusila, zda by nebyla nějaká možnost. Napsala dopis panu Kusému do Amerického fondu pro československé uprchlíky (American Fund for Czechoslovak Refugees), který sídlil v německém městě Zirndorfu. Dostala od něho však zápornou odpověď. Mamka se ale jen tak nevzdala. To nebylo v její nátuře. Napsala Panu Kusému další dopis. Výsledek byl ale stejný. Pan Kusý ji ubezpečil, že se do Německa jako uprchlík vrátit už nemůže, protože žádala o azyl v USA. Jediná možnost, jak se může do Německa dostat, je na pracovní vízum, ale až po dvouletém pobytu v USA.

Vzpomínala na Prahu, kde z jednoho okna viděla Pražský hrad a z druhého Národní divadlo. A zde jedna ulice jako druhá. Když šla z nákupu, četla čísla ulic, aby trefila domů. 45. 46. 47. 48. 49., a teď zahnout do leva… I když nic neříkala, je možné, že mamka uvažovala v té době i o návratu do Československa. Karel sondoval možnosti v Evropě. Rozeslal na 50 žádostí o místo. Všude chtěli jen mladé hráče do 35 let.

Ze všech evropských orchestrů jen Filharmonie v Oslu nabídla Karlovi jak místo, tak i byt. Nikdo z nás však nevěděl, jak prekérní bytová situace byla v té době v Oslu. Karel kontaktoval své známé a přátele hudebníky, kteří působili ve Skandinávii, a ptal se jich, jak se jim tam líbí. Spojil se například se Zdeňkem Bruderhansem, flétnistou Pražského rozhlasového orchestru, Karlovým dřívějším kolegou, jenž učil ve Švédsku ve městě Öjebyn za polárním kruhem. Jeho posudek na Švédsko byl: „Nesnáším to tam. Naprostý nezájem o hudbu. Zašitá nenávist. Švédové jsou pyšní, nesrovnávají se s nikým. Cizinci nemají nic, jsou chudáci, ale pozor na ně, mohli by být schopnější! Nedat na sliby. Vše chtít písemně.“ Jednou se prý zeptal ministra kultury, proč zvou do Švédska z Evropy jen průměrné nebo podprůměrné hudebníky. Ministr odpověděl: “Proto, aby se naši hudebníci necítili méněcenní.“ Zhnusen Švédskem, odešel pak Bruderhans do Austrálie a v Adelaidě se stal profesorem flétny na univerzitě. Jiný Karlův známý Jan Petera působící v Göteborgu psal: “ Švédové nejsou tak čestní, jak se říká. V Göteborgu nejsou žádné kšefty ani zájezdy, nedají se vydělat další peníze.“

Míla Hrdlík, zhnusen Dánskem, odešel z orchestru v Århusu do Ameriky a hned v září 1969 dostal místo v Novém Orleansu. Nevydržel v Århusu víc než rok. To nebylo dobré znamení, ale mamka nedala jinak. Už to nemohla v Americe vydržet. Karel měl jinou povahu. Byl šťastný všude, kde měl basu a možnost příjmu. Všude se mu líbilo. Kdyby bylo na něm, nikdy by z Československa neodcházel.
Když se naši rozhodli, že odejdou, přemýšlel jsem, co budu sám v Americe dělat. Zuzana byla už vdaná, měla rodinu a svůj život. Nakonec jsem se rozhodl, že odejdu s mamkou a Karlem do Norska, a tam budu dál studovat flétnu. Nic jsem neriskoval. Do Ameriky jsem se mohl na „zelenou kartu“ kdykoli do dvou let vrátit, tak co.

Zde by bylo namístě, abych vyprávěl o svém „bádání“ o flétně v době kdy jsem žil v USA. Měl jsem k tomu výjimečné příležitosti jako nikdy předtím. I když jsem nehrál v profesionálním symfonickém orchestru, navštěvoval jsem výrobce v té době nejlepších fléten na světě. Všichni byli v Bostonu a jeho okolí. Haynes, Powell, Brannen, Almeida, Landell, a „pumpoval“ z nich informace. Přijížděl jsem s předem připraveným seznamem otázek týkajících se flétnové akustiky a oni trpělivě odpovídali. U Haynese jsem se seznámil s Lewisem Deveau, majitelem a designerem nové škály A-442, která nahradila dřívější škálu 440.  U Powella v Arlington Heights jsem potkal pana Bickforda Brannena, který se pak rozkmotřil s firmou Powell a za rohem si otevřel malý obchůdek, kde nabízel své flétny, než si otevřel výrobu jinde. S Bickem a jeho manželkou Fraydou jsem se natolik skamarádil, že jsem později začal dovážet jeho flétny do Norska. U Edwarda Almeidy jsem byl i doma v jeho domě.
Předplácel jsem si flétnové časopisy, kupoval knihy o flétně (pokud je člověk chtěl číst anglicky, všechny byly do angličtiny přeloženy a daly se sehnat), rozebíral jsem flétny a posuvným měřítkem měřil velikosti tónových otvorů a jejich rozmístění, porovnával flétny se škálami A-440, 442, 444, měřil otvory v náustcích a sklony jejich stěn atd. Nenasytně jsem hltal informace. V té době jsem si hodně dopisoval s Frantou Malotínem, předával jsem mu získané informace a diskutoval jejich význam. Od výrobců jsem se dověděl věci, které nikde v knihách nebyly. Už jsem toho hodně zapomněl a mrzí mě, že jsem si to všechno tehdy nepoznamenával. Od té doby uplynulo 50 let!

P. S.
Ještě než skončím, chtěl bych udělat poznámku ohledně českého pravopisu. Asi to má co dělat s vývojem češtiny během let, co jsem byl pryč. Všude, kde jsem chtěl použít zájmeno mne, kontrola pravopisu toto zájmeno podtrhla a navrhla, abych místo tohoto „archaického“ výrazu použil „neutrálního“ výrazu mě. Zdá se mi to divné. Budu tedy dělat úmyslné hrubky…

Pokračování příště