Vážení přátelé, čtenáři webu ČFA,
přinášíme vám rozhovor s flétnistou a předsedou České flétnové asociace Janem Ostrým. Tento rozhovor byl ve zkrácené verzi uveřejněn v srpnu minulého roku v časopisu Harmonie.
S časopisem Harmonie jsme se jako ČFA dohodli, že některé nezkrácené rozhovory s flétnisty z nedávných čísel nám nyní umožní Harmonie převzít a poskytnout je tak čtenářům našeho webu. Harmonie nezkrácené rozhovory uvádí pouze v tištěné verzi a online zpřístupňuje pouze část rozhovoru.
Tímto bychom rádi poděkovali redakci časopisu Harmonie, zvláště pak paní zástupkyni šéfredaktora Michaele Vostřelové, za vstřícnost a tuto krásnou a zajímavou nabídku.
Další rozhovory budou tedy následovat 😉

Na adrese https://www.casopisharmonie.cz/o-nas/predplatne-a-prodej.html si můžete prohlédnout možnosti, jak Harmonii v tištěné verzi získat.

ML

Jan Ostrý
Měl jsem štěstí na báječné profesory

Eva Mikulášková

Perfekcionista s jasně argumentovanými názory a vytříbeným hudebním vkusem, tak by se dal nazvat charismatický flétnista Jan Ostrý.

Velice žádaný je nejen jako prvotřídní sólista, ale také jako úspěšný pedagog, který dovedl své žáky na přední příčky mezinárodních soutěží. Nejčastěji cestuje po trase Praha-Ostrava-Vídeň. V moravskoslezské metropoli se uskutečnil i náš rozhovor, a to v rámci příprav Svatováclavského hudebního festivalu, na kterém 18. a 19. září bude interpretovat flétnové sonáty J. S. Bacha a bratří Bendů.

Na flétnu jste začínal hrát v šesti letech jako „lehce astmatické dítě“ u ostravského rodáka Václava Žilky. O čtyři roky později vás nechal učit jeho nejmladší žáčky a také vás přiměl vystupovat i na jeho koncertech. To zní jako byste byl vystřižený z dějin hudby z kapitoly „zázračné děti“…
Tak to vůbec ne! Z mého pohledu jsem byl normální dítě, co mělo štěstí na vynikající a inspirující pedagogy. V šesti letech jsem začal chodit na Dřevěnou píšťalku, kterou vedl profesor Žilka. Tyto kurzy byly propagovány i jako dobrá rehabilitační technika pro astmatické děti. Jednalo se o báječný koncept, který doceňuji stále více. Na konci kurzu nás pak několik postoupilo do souboru Pražské flautino a tím začalo chodit i do individuálních hodin. Profesor Žilka byl nesmlouvavý, hráli jsme všechny stupnice, vyžadoval, abychom denně cvičili, což asi nikdo necvičil, ale denně jsme si alespoň trochu zahráli. V mých deseti letech pan profesor nařídil, že budu také učit na flétnu mladší spolužáky. Kamarádi pak čekali, až v sobotu ráno odučím a pak jsme šli lítat do lesa nebo hrát fotbal. Velkým zážitkem pak pro mě bylo i spoluúčinkování na jeho koncertech.

Brzy poté (ve dvanácti letech) vás začal učit profesor Pražské konzervatoře František Malotín. Jak na něj vzpomínáte?
Ano, profesor Žilka mě předal svému kolegovi z orchestru SOČR profesoru Malotínovi, aby mě připravil k přijímacím zkouškám a eventuálně si mě vzal do své třídy. Byl průkopníkem v zavedení francouzské flétnové školy u nás, což v době totality bylo složitější, než se zdá nyní. Nebyly u nás nástroje s francouzskou mechanikou, metodické publikace nebo nahrávky. V první hodině jsem dostal kazetu s několika vynikajícími francouzskými flétnisty, ať vím jak hrát, a jednou hraji jako oni. U profesora Malotína jsem strávil v ZUŠ a na konzervatoři dohromady osm let a od prvních měsíců jeho výuky jsem toužil odjet studovat do Francie. Složitá představa v roce 1984…


foto Zdeňka Hanáková

Od doby, kdy jste začal učit (byť mladší kamarády) uplynuly téměř čtyři dekády naplněné neobyčejnými muzikantskými zážitky nebo právě pedagogickým působením. Kdo byl vaším vzorem, který určoval směr vašich názorů na interpretaci?
Mé štěstí na pedagogy pokračovalo i dále. Ještě před ukončením studia na konzervatoři vystupoval v Praze mladý francouzský flétnista, tehdejší vítěz Rampalovy soutěže, Philippe Bernold. O pauze koncertu jsem mu šel pogratulovat a řekl, jak moc rád bych odjel studovat do Francie, a zeptal se, co bych měl pro to udělat. On mi odpověděl, ať chvíli počkám, že si promluvíme po koncertě. Během hodiny pak vymyslel, co udělat, a za několik dní mi zavolal, že mohu zkusit přijímací zkoušky na CNR ve Versailles, byly již za 3 týdny a paní profesorka Christel Rayneau mě čeká týden před zkouškami na konzultaci. Byl to opravdu fofr a u další náročné paní profesorky jsem pak strávil tři roky. Byla to dřina, hodiny a hodiny technických cvičení, ale dostal jsem tak základ dle nejlepších tradic francouzské flétnové školy. Mezitím se stal Philippe Bernold profesorem na vysoké škole v Lyonu a mně bylo v té chvíli jasné, kde bych rád dostudoval. Takto žádaný profesor a skvělý flétnista ale přitahoval adepty studia a u přijímacích zkoušek nás bylo přes sto! Když jsem viděl seznam kandidátů, začal jsem si okamžitě vyčítat, proč jsem jenom více necvičil, ale naštěstí vše dobře dopadlo a byl jsem přijat.

Studovat v Lyonu, to zní téměř poeticky, zvlášť když se tam člověk setká s Philippem Bernoldem nebo Bartholdem Kuijkenem…
V Lyonu jsem prožil nádherná studijní léta, hned po dvou měsících jsme měli mistrovský kurz s Bartholdem Kuijkenem, kapacitou barokní hudby. Úžasné. Byli jsme v té době možná jediná flétnová třída, která měla během akademického roku vždy mistrovský kurz se špičkovým „barokním“ a „moderním“ flétnistou. Dalo by se říci, že takto profesor Bernold určil řadě z nás flétnovo-interpretační směr. Díky němu jsem na jeho doporučení poznal také knihy a nahrávky Nikolause Harnoncourta, jehož přístup k interpretaci, studiu skladeb a vůbec jako osobnost neustále nesmírně obdivuji. Naše pozdější vystoupení s hudbou Bacha a jeho synů na festivalu Styriarte, kterého byl Harnoncourt duší a patronem, považuji za svoji velkou životní hudební odměnu. Díky tomu jsem pak měl i štěstí se s ním několikrát setkat a diskutovat o hudbě a posledních šest let jeho aktivní kariéry jsem navštívil téměř všechny jeho koncerty. To jsou nezapomenutelné zážitky. Nyní jsme s profesorem Bernoldem výbornými přáteli. Společně vyučujeme na akademiích, vystupujeme na koncertech, a já si toho velice vážím. Také toho, kolik vynikajících osobností mého oboru jsem měl štěstí osobně poznat, hrát s nimi či diskutovat.

Vaše „kavalírská cesta“ trvala 10 let. Jak podstatné pro váš vývoj bylo strávit delší dobu v zahraničí?
Opět na mě sedlo štěstí a pár dní po ukončení studia jsem byl vybrán do Orchestru National de Lyon jako první flétnista, na zástup po dobu mateřské dovolené. Tím jsem zůstal ve Francii zase o něco déle. V této době mi také začalo takzvané „konkurzní období“, kdy pořád někam jezdíte, během konkurzu hrajete třeba 3-5 minut a je konec, někdy postupujete do dalších kol či finále, a pak je opět konec… Měl jsem velkou chuť zkusit si zahrát ve skandinávském orchestru a podařilo se mi uspět v opeře v Oslu. Byl jsem nadšený, jelikož v tamní filharmonii působil svou poslední sezonu Mariss Jansons, který také patří mezi mé hudební vzory a idoly.  Během mých let v zahraničí jsem měl možnost studovat s vynikajícími osobnostmi mého oboru. Naše tehdejší studium pak bylo zásadně ovlivněno poznatky autentické interpretace a toto interpretačně-instrumentální propojení zatím u nás zdaleka nefunguje, jak by mohlo. Své poznatky se snažím předat svým studentům a doufám, že i oni vyrazí na cesty a za poznáním.

Bylo pro vás těžké se vracet zpět do Čech?
Řekl bych, že nebylo. Někdy jsem samozřejmě přemýšlel, kde asi zůstanu, v jakém orchestru budu hrát, a pak mi to najednou stačilo a já měl chuť dělat něco jiného, než „trpět“ harmonogramem orchestru, čekat doma, zdali někdo ze skupiny onemocní a poběžím narychlo hrát po čtrnácté Veselou vdovu nebo Lohengrina a kvůli tomu odříkat koncerty. Vrátil jsem se v roce 2002 a začal postupně vyučovat na konzervatořích v Plzni a Praze a na vysokých školách v Ostravě a ve Vídni. Ve Vídni jsem dostal na starost polovinu třídy prvního flétnisty Vídeňských filharmoniků Karl-Heinze Schütze, takže když přidám ještě koncertní činnost, tak na nudu není mnoho času.


foto Zdeňka Hanáková

Celá řada vašich studentů se stala opravdu vynikajícími interprety. Sám s oblibou říkáte, že hra na nástroj je vlastně „jako sport“, který vyžaduje velkou dávku disciplíny. Jak složitá je pozice „tvrdého trenéra“, který vyžaduje maximum, ale musí také psychologicky nadopovat své svěřence před výkonem?
Současné školství má, jako asi v každé době, své plusy a minusy. Pozoruji, že je čím dál tím těžší žádat po nových studentech určitou pracovní disciplínu, pevnou vůli, probudit jejich představivost. Je stále těžší vybrat studenty u přijímacích zkoušek a hlásí se jich i méně. Nyní nemluvím jen o situaci u nás, ale i v jiných zemích. Vnímám, že stejný problém mají i ve sportech, takže je to asi tak, že vychováváme pohodlnou a asi i spokojenou generaci, která nestojí o moc velkou námahu a my si musíme najít nové cesty, aby pracovali tak, jak je třeba. Pohodlnost a uspokojení nikoho nedovede k výbornému výsledku, v tom jsou si sport a hudba velmi podobné. Z mého pohledu by měl být dostačujícím dopingem pro studenta pocit dobře odvedené přípravy – z mé i z jeho strany.

Očividně vaše práce nese ovoce – a to nemusíme chodit daleko, minulý rok se vaše studentka Anna Talácková stala finalistkou soutěže Pražského jara.
Na flétnovou soutěž Pražského jara jsme se rozhodli se studentkami Ostravské univerzity maximálně připravit. Do druhého kola postoupily tři, což bylo velmi radostné. Anna Talácková pak dostala 2. cenu, Sylvie Schelingerová Cenu Nadace B. Martinů, což je pro asi nejmenší fakultu umění široko daleko mimořádný úspěch. Dopadla lépe než velké a renomované školy a naše republika měla flétnového finalistu po dlouhých 38 letech! O pět měsíců později pak Anna a Sylvie společně vyhrály náročnou mezinárodní soutěž F. Kuhlau v kategorii duo, kde hrály skladby 18.–21. století.  Podobný pracovní zápal těchto mých současných doktorandek již ale těžko nacházím u studentů konzervatoře. Bohužel… Nejde mi samozřejmě o náročnost studovaných skladeb, ale třeba Pec nám spadla můžete hrát zvesela a plni energie anebo tak, že snad i spadne…

Mimo konzervatoří a univerzit vyučujete často na mistrovských kurzech, nově jste se stal i členem projektu MenArt. Dá se porovnat nynější stav flétnových tříd u nás a v zahraničí s vyhlídkou do budoucna?
Moc mě těší, že báječný projekt MenArt přibral od letoška flétnu a navíc, že mi svěřil práci s mladými talenty. Moc tomuto projektu držím palce a fandím od jeho vzniku.  Každý rok pak rozděluji svůj čas na kurzy pro ZUŠ a úroveň konzervatoří, což jsou v cizině různé druhy škol, a pro vysoké školy. Všichni kantoři i studenti se potýkají vesměs s podobnými problémy, ale pokud u dětí a mladších studentů nepomáhá rodina, je to složité a práce jde pomaleji. Na kurzech jsem začal pravidelně vyučovat v roce 2001, kdy jsem byl pozván asistovat na Evropské flétnové akademii v tyrolském Fissu. Vracím se tam neustále a rád, a na všech těch mladých studentech mohu sledovat flétnový vývoj v různých koutech světa. Během prvního ročníku jsem tam poznal profesora Hansgeorga Schmeisera z MDW ve Vídni. Velmi se mi líbila jeho výuka, důraz na dokonale metodicky zpracovanou fyziologii hráče, zároveň jsem v jeho výuce objevoval tradice vídeňského pohledu na interpretaci, která se střeží a předává. Nakonec z tohoto náhodného setkání vzniklo naše celoživotní přátelství, několik CD, desítky koncertů, kurzů, zábavných příběhů a společně stráveného času. Ještě po roce mě naplňuje velkým smutkem jeho loňské nečekané a předčasné úmrtí.


Vídeň (2006) – před natáčením CD Bachových sonát: J. Ostrý, H. Schmeiser, o. Müller, I. Rainer

Fakulta umění Ostravské univerzity je progresivní díky pedagogům, kteří mají motivaci a schopnost spoluvytvářet kulturní síť regionu například vytvořením Ostrava Youth Orchestra či Operní akademie Ostrava v provázanosti s filharmonií, operou či festivaly. Proč jste si ke svému působení vybral právě Ostravu? Máte to podobně jako Hindemith, který říkával: „Když delší dobu nejsem v Ostravě, jako by mi chyběl vitamin C…“?
Ostrava si vybrala mě! Po ostravském koncertě s harfistkou Janou Bouškovou jsem byl osloven, zda-li bych si chtěl v budoucnu začít v Ostravě budovat třídu, a s radostí jsem přijal.  V Ostravě se cítím spokojeně a rád sem jezdím. Podstatné pro mne je, že v rámci možností univerzity mohu vyučovat jak si představuji, zvát hosty, funguje spolupráce s SHF, kdy pozvaní špičkoví umělci zahrají na festivalu a poté učí na fakultě – a jak zmiňujete, vznikl i mládežnický orchestr. Nyní se připravuje studijní program Komorní hudba a další pozitivní zpráva je, že se staví nová budova pro Fakultu umění, kde by měl být i kvalitní koncertní sál. Třešničkou na dortu jsou pak pro mě v Ostravě vystoupení na Svatováclavském hudebním festivalu a velmi rád si jdu vždy i některý z koncertů poslechnout.


Svatováclavský hudební festival (2015) J. Ostrý, Ph. Bernold

Právě na Svatováclavském hudebním festivalu jste měl letos vystoupit s programem Bach a synové, což se kvůli pandemii bohužel nemohlo uskutečnit. Přesto, že se většina festivalových dramaturgií musela výrazně změnit na výhradně „národní verze“, v žádném případě jejich úroveň neklesla. Naopak poukázaly na vysokou úroveň domácích interpretů. Pro všechny organizátory a interprety na volné noze to byla doba opravdového temna. Jak jste prožíval tuto dobu vy?
Pro toho, kdo je pouze na volné noze, to bylo určitě složité období. Velký dík bych rád veřejně poslal pánům Baborákovi, Luksovi a Jamníkovi, že využili své znalosti prostředí, politiků a angažovali se v zajištění pomoci a podpory.  Mě se zrušené či přesunuté koncerty a masterclassy dramaticky nedotkly, jelikož mám nohy naopak hodně svázané všemi mými školami, takže jsem měl tu nejlepší a stejnou učebnu pro všechny školy. Vyučoval jsem ze zahrady a všech našich pět různě zachráněných koček mi střídavě leželo na notách, klíně nebo klávesnici. Byla to zajímavá zkušenost i pro studenty a nakonec jsme našli řešení, že jsme mohli pokračovat ve studiu téměř normálně. Osobně jsem to pojal i jako výzvu k odpočinku a zvolnění, k přípravě projektů na příští roky, hledání nového repertoáru, vyslechnutí (konečně!) všech Bachových kantát nebo pomoci útulkům při odchytu zvířat v nouzi.

 

Biografie
Jan Ostrý
 začal hrát na flétnu u prof. V. Žilky, poté pokračoval na Pražské konzervatoři (prof. F. Malotín), na CNR de Versailles (prof. Ch. Rayneau), a studia završil jako stipendista francouzské vlády na CNSM de Lyon (prof. Ph. Bernold) jednohlasným udělením 1. ceny. Během studia se zúčastnil mistrovských kurzů u předních flétnistů jakými jsou B. Kuijken, A. Marion, J. Zoon, K. Hünteler či K. Zoeller.  Vystupoval na významných koncertech a festivalech, mimo jiné na Pražském jaru, festivalu Styriarte v Grazu (založený pro projekty N. Harnoncourta), Haydn Festspiele v Eisenstadtu, pro Holandský rozhlas v Concertgebouw Amsterdam, festivalu Dny Pierra Bouleze v Lyonu a St.-Etienne (za vedení P. Bouleze), Svatováclavském hudebním festivalu, Martinů Fest ve Vídni, Mezinárodním flétnovém festivalu v Maastrichtu, Concentus Moravie (s  J. Bělohlávkem) a řadě dalších. Spolupodílel se na nahrávkách pro vydavatelství Studio Matouš, Supraphon, Naxos, Nimbus Records, Český rozhlas, ORF, France Musique či Avro Klassiek. V letech 1999–2002 byl sólo-flétnistou v Orchestre National de Lyon a v Den Norske Operaen Oslo. Je předsedou České flétnové asociace a v současné době vyučuje na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien, Fakultě umění Ostravské univerzity, Pražské konzervatoři a na Konzervatoři Plzeň.