Flétnisté Pražské konzervatoře (3)

Působení Arnošta (Ernsta) Jenzsche na PK bylo úspěšné a dlouhé. Setrval zde 25 let. A za tu dobu vychoval celou řadu výborných flétnistů, kteří hráli po celém tehdejším Rakousko-Uherském mocnářství, ale i ve Lvově, Kyjevě aj. Za všechny jmenujme alespoň dva: Josefa Korába a Rudolfa Černého. Oba se později stali profesory PK, oba byli výraznými osobnostmi a oceňovanými orchestrálními hráči. Je tedy jasné, že volba A. Jenzsche na místo profesora flétnové hry na PK byla dobrou volbou. Do výsluhy odešel ze zdravotních důvodů na vlastní žádost. „Jeho místo uděleno dne 1. února 1899 Josefu Korábovi, prvému flétnistovi Národního divadla v Praze.“ (1) O Josefu Korábovi najdeme zmínku ve sborníku Jana Branbergera ještě jednou, a to na straně 109. „Dále absolvovali výborný houslista Ferdinand Lachner a znamenitý flétnista Josef Koráb, kteří oba stali se později profesory ústavu.“ (Bylo to v roce 1876, pozn. autora). Působení J. Korába na PK bylo bohužel velmi krátké. Zemřel 1. dubna 1902. V Československém hudebním slovníku osob a institucí o něm najdeme na straně 710, že se narodil 21. 3. 1859 (Veliny u Holic), studoval na PK (1870-76), působil v divadelním orchestru v Kyjevě (1880-82), v pražském německém divadle (1882-85) a v Národním divadle od r. 1885. Profesor PK od roku 1899. „Ve skladbě žák Zd. Fibicha, pro něhož pořizoval klav. výtahy jeho děl. Fibich pro něj napsal tzv. kosí kadenci v selance V podvečer.“
„Uprázdněné místo profesora flétny uděleno v sezení 25. září 1902 prvému flétnistovi Národního divadla v Praze Rudolfu Černému.“ (2) Rudolf Černý byl mezinárodně uznávanou osobností mimořádného záběru. Kromě toho, že byl vynikající flétnista, vyučoval na PK ještě obligátní klavír (soukromý žák K. Hoffmeistera) a hru na tympány (vydal Školu pro tympány). Rozsáhlá je také jeho skladatelská činnost. Zahrnuje didaktické práce (Speciální studium stupnic a akordů pro flétnu, Orchestrální studie českých oper pro flétnu, Theoretická a praktická škola ozdob pro dechové nástroje aj.). Asi nejznámější je jeho Škola hry pro flétnu, kterou vydal jeho žák Josef Bok o několik desetiletí později. Značné množství skladeb se našlo v jeho pozůstalosti (od drobných skladbiček pro flétnu a klavír až po operu!). Přispíval často také do výročních zpráv PK. A podle dobových svědectví hovořil plynně asi osmi jazyky… Už jen tento výčet jeho znalostí a dovedností svědčí o mnohém.

Narodil se v Mníšku pod Brdy 20. dubna 1878. „Po studiích na nižším G v Čáslavi žák Korábův na pražské kons. (1891/97)“, dočteme se na straně 199 pod heslem „Černý Rudolf“ v Československém hudebním slovníku osob a institucí (Státní hudební vydavatelství Praha 1963). A tady se musíme zastavit a opravit toto tvrzení. Z našeho předchozího povídání už víme, že Josef Koráb byl instalován na místo profesora hry na flétnu na PK dne 1. února 1899. Nemohl tedy v letech 1891/97 učit Rudolfa Černého. Ten byl zcela jistě absolventem předchozího profesora A. Jenzsche!

Po vykonání vojenské služby se stal prvním flétnistou Opery ve Lvově a Kyjevě. V roce 1902 se vrátil do Prahy. Byl 1. flétnistou opery Národního divadla a zároveň nastoupil na PK jako profesor flétnové hry. Významná je i jeho koncertní činnost sólová i komorní. Byl členem Českého dechového kvinteta a pozdě hrál i v Českém nonetu. V sezóně 1922/23 podnikl zájezd do USA a o 11 let později do Itálie (1933/34). Přispíval také do Výročních zpráv PK (např. v roce 1922 článkem „Reorganizace pražské státní konservatoře“). Toto všechno můžeme najít o Rudolfu Černém v Československém hudebním slovníku osob a institucí na straně 199. Kromě těchto podložených zpráv jsem se dověděl i mnoho informací pouze ústním podáním. Nicméně jsou od osob, které se s R. Černým osobně setkali, nebo je slyšeli od jeho blízkých spolupracovníků. Pan Václav Panocha (otec 1. houslisty Panochova kvarteta) mi vyprávěl při častých cestách autobusem z Kladna do Prahy (kde jsem v té době studoval na PK) o svém profesorovi, tedy Rudolfu Černém. Hned první setkání s ním u přijímacích zkoušek na PK bylo dosti zvláštní. Profesor Černý si prohlížel adepty, kteří přišli k přijímacím zkouškám. Zastavil se u něho a po chvilce řekl: “Tak, a mám flétnistu!“ Při vyučování byl naprosto nesmlouvavý, vyžadoval přesné splnění svých požadavků. Nikdy prý hodina z důvodu nepřítomnosti profesora neodpadla. Jako příklad uvedl pohřeb manželky R. Černého. „Všichni jsme věděli, že mu zemřela manželka i den jejího pohřbu. Čekali jsme, že R. Černý ten den už nebude vyučovat. Ale on přišel a učil jako by se nic zvláštního nestalo“. Jindy si na hodině sedl za klavír a doprovázel své studenty v přednesových skladbách. Největší zážitek měl ale pan Panocha ze setkání R. Černého s tehdejším prvním flétnistou Berlínské filharmonie Borisem Stojanovem. Ten za ním přijel jako za známým a uznávaným flétnistou, aby se u něho něčemu přiučil. Při jednom takovém setkání prý hrál B. Stojanov známé flétnové sólo ze Snu noci svatojánské F. Mendelssohna-Bartholdyho. Po vyslechnutí neřekl R. Černý ani slovo, vzal si svou flétnu a Stojanovovi sólo zahrál. Ten byl prý jeho hrou konsternován a jen se uctivě ukláněl. Pan Panocha mi tuto scénku vypravoval několikrát. A vždy ji zakončil slovy: „Pane Lopuchovský, a ten Stojanov byl takle maličkej (a palcem a ukazováčkem pravé ruky mi ukazoval nicotnost prvního flétnisty Berlínské filharmonie ve srovnání s jeho profesorem Rudolfem Černým). A já se vždycky usmíval a v duchu si říkal, že musel na své studenty působit jako nedostižný vzor.

Z jiného zdroje jsem se dověděl, že R. Černý byl v USA vyhlášen nejlepším flétnistou té doby. A že dostal darem od rumunské princezny zlatou flétnu, posázenou diamanty. To už bychom se ale mohli dostat do světa bájí… I když vzdálený příbuzný R. Černého mi kdysi osobně potvrdil, že v jeho pozůstalosti zlatá flétna byla. Ale tajemně zmizela.

Použitá literatura: