Dříve než budeme pokračovat v představování dalších profesorů-flétnistů PK, podívejme se na širší kontext a možnosti jejich působení. A jistě nebude zbytečné podívat se i do Francie (na Pařížskou konzervatoř)), kde se příčná flétna stala už o století dříve doslova módním nástrojem.

První desetiletí 19. století byla ve znamení nastupujícího nového hudebního směru-raného romantismu. Na hudební poměry v Čechách měl tehdy rozhodující vliv raný německý romantismus představovaný C. M. von Weberem, F. Schubertem, F. Mendelssohnem-Bartholdym a R. Schumannem. Každý z nich významně přispěl k prosazení nového hudebního směru. Osobní kontakty s Prahou měl C. M. von Weber, od roku 1811 dirigent Německé opery v Praze. Nekompromisní kritik pražských hudebních poměrů vysoce oceňoval založení PK i osobnost jejího prvního ředitele B. D. Webera. Ve svých Pamětech se zmiňuje i o prvních veřejných koncertech konzervatoře, které vzbuzují „nejkrásnější naděje na získání nových umělců.“ (1) Na uměleckém formování PK se podílela i o 16 let starší Pařížská konzervatoř. Vyučovat se na ní začalo v roce 1795 a navazovala na více jak staletou domácí hudební tradici. Nejinak tomu bylo i u příčné flétny.

Na jejím začátku nacházíme rozvětvenou rodinu Hotteterrů, zručných řemeslníků a hráčů na různé nástroje. Kniha J. Hotteterra „Principles de la Flute traversiere“ (1707) byla s nadšením přivítána hlavně amatéry, kteří na flétny vyrobené v dílně rodiny Hotteterrů hráli. (Tento nový typ flétny byl třídílný, s jednou klapkou pro tón „dis.“ Menší náustek a otvory pro prsty zjemnily tón a rozšířily její zvukové možnosti.) Pokračovatelem této tradice byl flétnista a vyhledávaný učitel Gabriel Buffardin (ano, je to flétnista, pro kterého J. S. Bach napsal Partitu a moll pro sólovou flétnu). Kromě jiných učil i Johanna Joachima Quantze a Michela Blaveta, dalšího z řady našeho „rodokmenu.“ Tento samouk a původní profesí truhlář přišel do Paříže ve třiadvaceti letech a ihned zde dosáhl úspěchu jako sólista a člen pařížské Opery. Odmítl pozvání pruského krále Friedricha II. Velikého, na jehož dvoře působil od roku 1741 jako flétnista, dvorní skladatel a králův učitel J. J. Quantz. M. Blavet zůstal až do své smrti v Paříži, kde se těšil velké oblibě. Jeho flétnové sonáty se hrají dodnes. Posledním předchůdcem profesorů Pařížské konzervatoře byl Felix Rault Jeden z nejtalentovanějších žáků M. Blaveta se v sedmnácti letech stal členem orchestru pařížské Opery a po smrti svého učitele (1768) nastoupil na jeho místo jako 1. flétnista.

Na začátku dlouhé řady profesorů flétnové hry na Pařížské konzervatoři najdeme jména Francois Devienne a Johann Wunderlich. Prvně jmenovaný byl považován za značně konzervativního flétnistu, což se projevovalo (mimo jiné) také obráceným držením flétny. Pro mnohé bude také asi překvapením, že v roce 1796 se stal 1. f a g o t i s t o u pařížské Opery! Vedle hraní také komponoval. Roku 1795 napsal dodnes vydávaný spis o výuce příčné flétny nazvaný „Methode.“ Společně s Deviennem byl jmenován profesorem hry na příčnou flétnu také Raultův žák Johann Wunderlich. Po Deviennově smrti byl několik let jediným profesorem flétnové hry na této škole. Wunderlichovo působení na Pařížské konzervatoři časově zapadá do zahájení vyučování na PK a působení prvních dvou učitelů flétny A. Bayera a M. Janusche. Ti ovšem neměli jako flétnisté na koho navazovat.

Běžně užívaná flétna měla v té době 8 klapek, byla dřevěná a měla kuželovité vrtání. Skládala se ze tří dílů, prostřední díl se mohl měnit podle výšky ladění, které ještě nebylo ustálené. Vedle Francouzů, zastánců fléten s užším vrtáním těla i otvorů pro prsty, se začínají hlásit o slovo i Angličané. Ti dávají přednost větším tónovým otvorům i širšímu otvoru těla nástroje. Zvětšují také otvor náustku. Hlavním představitelem těchto snah byl Charles Nicholson. Hra tohoto Angličana silně zapůsobila na T. Böhma při jeho návštěvě Londýna v roce 1831. Byla pro něho podnětem k dalšímu zdokonalování flétny, které vyvrcholilo v roce 1847.

Současníkem profesora PK A. Eisera byl v Paříži Joseph Guillou (vyučoval tam od roku 1819). Žák Devienna a Wunderlicha vedle učení hrál ještě v Chapel Royal a v pařížské Opeře. Tam byl jeho kolegou Jean Louis Tulou (a od roku 1829 i na Pařížské konzervatoři). Tulou byl považován svými současníky za nejlepšího flétnistu své doby. Dobře ho znali i v Praze. Jeho jméno se nejednou objevilo v programech veřejných koncertů Pražské konzervatoře.

A když už jsme zmínili veřejné koncerty PK, nebude jistě na škodu nahlédnout do jejich programů. První veřejný koncert se konal 21. února 1815 v redutním sále na staroměstském Masném trhu u sv. Jakuba. Na programu byla Velká symfonie J. W. Wilmse, Partie pro sólové nástroje F. V. Kramáře, sbor z opery Idomeneo W.A. Mozarta a Ouvertura „Les deux Aveugieus de Toledo“ E. N. Méhula. Vedle klasiků se na programech veřejných koncertů často setkáváme se současnou tvorbou raných romantiků. Najdeme zde i skladby profesorů a studentů školy (B. D. Webera, J. B. Kittla, V. Blodka, V. Smity, J. W. Kaliwody, J Sokolla aj).

Prvního března 1819 zazněla flétna poprvé jako sólový nástroj na veřejném koncertě v redutním sále. Antonín Eiser (pozdější profesor školy) na něm přednesl Adagio a Allegro pro flétnu a klavír francouzského flétnisty a skladatele B. T. Berbiguiera. Za 63 let (od založení konzervatoře do Blodkovy smrti v r. 1874) vystoupili flétnisté na veřejných koncertech čtyřiadvacetkrát. Nejčastěji to byli studenti A. Eisera, třikrát studenti M. Janusche a V. Blodka. Nejčastěji hraným autorem flétnistů byl slavný drážďanský flétnista Anton Bernhard Fürstenau (1792-1852). Napsal dvě Školy pro flétnu, mnoho koncertních skladeb a etud pro tento nástroj. Roku 1836 věnoval PK etudy (op. 125). Za zmínku jistě stojí i premiéra Blodkova Koncertu D dur. Uskutečnila se 30. března 1862 v Konviktském sále. Flétnový part hrál Blodkův student Václav Svoboda.

Pro naše putování je velice důležitý PROGRAM  TŘETÍHO KONCERTU Pražské konservatoře hudby za řízení ředitele Josefa Krejčího a za sólového spolupůsobení nově jmenovaného profesora flétny na Pražské konservatoři pana Arnošta  Jenszsche.

Pro horší čitelnost dobového plakátu uvádím přepis programu koncertu

První část
Druhá symphonie (D dur) pro orkestr od L. van Beethovena. Op. 36.
Druhá část
Second grand solo (G dur) pro koncertantní flétnu a orkestr od Tuloua. Op. 70.
Solo na flétnu: pan Arnošt Jenzsch.
(Program druhé části tohoto koncertu pokračoval ještě Preludiem C dur J. S. Bacha v orkestrální úpravě od Ch. Gounoda (Po prvé) a Ouverturou Ruy Blas F. Mendelssohna-Bartholdyho.)

 

Arnošt Jenzsch byl tedy dalším z řady profesorů PK. Jak se tento „cizinec“ dostal do Prahy, popisuje Dr. Jan Branberger ve spisu Konservatoř hudby v Praze z roku 1911 na str. 106. „Jak již vylíčeno, byla v Praze velká nouze o dobré flétnisty a zvláště nedostávalo se vhodného kandidáta profesury. Výbor vypsal po druhé konkurs na místo učitele, nepřihlásil se však nikdo. Z této nejistoty pomohl slavný drážďanský flétnista M Fürstenau (Moritz Fürstenau-synovec A. B. Fürstenaua, pozn. autora), jenž Krejčího (tehdejšího ředitele PK, pozn. autora) upozornil na svého žáka Arnošta Jenzsche, rodáka drážďanského. Jenzsch byl 1. flétnista divadla ve Štrasburku a působil deset let jako učitel flétny na hudební škole v Colmaru. Své působiště opustil jen pro politické události. Na vyzvání Krejčího přijel do Prahy 5. prosince, kdy hrál na zkoušku. Dne 29. prosince 1873 angažován a nastoupil druhým pololetím dne 9. února 1874.“

Pokračování příště (ML)

Použitá literatura:
Branberger Jan, Konservatoř hudby v Praze, 1911, str. 29