„I když pedagogickou činnost jsem ve svém hudebním životě nebral jako to nejpodstatnější, učil jsem rád a určitě to bylo přínosem i pro mne samotného.“

Tento citát asi nejpřesněji vystihuje charakter nejen tohoto rozhovoru, ale i osobnost flétnisty, který jej poskytl. Zpočátku se trochu bránil – že „učení nebylo u mě tou hlavní činností, já jsem především hrál“, ale já jsem byla přesvědčena o tom, že právě jeho celoživotní pedagogická činnost byla a je natolik zásadní, že stojí za to věnovat jí (exkluzivně pro ČFA) rozhovor. O jeho sólistické a orchestrální kariéře je známo asi úplně všechno, tu pedagogickou stránku si můžeme poodhalit teď.

Profesor Jiří Válek

Začala bych asi od konce. Nedávno jste ukončil svoji dlouholetou pedagogickou činnost na AMU: zajímalo by mě, co Vám tato práce přinesla?
Fakt je, že jsem s vyučováním úplně neskončil, ještě učím na AMU v externím úvazku, obor orchestrální sóla. I když pedagogickou činnost jsem ve svém hudebním životě nebral jako to nejpodstatnější, učil jsem rád a určitě to bylo přínosem i pro mne samotného. Např. v důslednějším a detailnějším poznávání velké části flétnového repertoáru, nepřetržitém ujasňování si koncepce, stylu, temp, frázování v jednotlivých skladbách, což bylo dobré i pro mé vlastní koncertování nebo nahrávání. Seznámil jsem se i s řadou nových, pro mne do té doby neznámých skladeb, jak je ti iniciativnější studenti sami nosili ke studování. Zažil jsem i radost z každého úspěchu studentů. Při zkouškách nebo jiných školních vystoupeních jsem sledoval jejich pokroky ve zvuku, vkusu, v nárocích na přesnost apod., radost jsem měl i tehdy, když obsazovali špičkové posty v našem hudebním světě, stali se prvními hráči v předních orchestrech, sólisty nebo výbornými pedagogy.
Moje letité působení na pražské AMU mohlo být také jedním z důvodů, proč jsem byl asi ve dvaceti případech zván do porot na mezinárodních soutěžích. To by byla dlouhá, samostatná kapitola. Poznal jsem důvěrně řadu nejslavnějších světových flétnistů, měl jsem možnost si opakovaně, skoro pravidelně, dělat vlastní úsudek, jaká je současná situace, jací jsou současní mladí flétnisté, pedagogové, jaké jsou trendy, repertoár, jaké je srovnání s našimi flétnisty atd. To všechno bylo zase zpětně velice důležité právě pro moji činnost pedagogickou.

Jak se změnili studenti v průběhu desetiletí?
Neřekl bych, že by se studenti nějak výrazně změnili. Spíš se podstatně změnily jejich možnosti a to v mnoha směrech. Nemluvím jen o posledních desetiletích, ale i o době minulého režimu, kterou jsem zažil nejdříve jako student, ale ve které jsem již i vyučoval. Nemohlo se cestovat, nedalo se beze strachu korespondovat se zahraničím, nebylo možné si vybrat, koupit a přivézt nástroj. Velkou změnu přinesl rok 1989, později to byl internet a další technické vymoženosti. Studenti mohou volně cestovat, ucházet se o studium kdekoli chtějí, navštěvovat mistrovské kurzy, přihlásit se na jakoukoliv mezinárodní soutěž, vybrat si a zaplatit špičkové nástroje, mohou mít podrobné informace o každém významnějším flétnistovi po celém světě, získat jakýkoliv notový materiál atd. Myslím, že málokdo z nich si dnes uvědomí, nebo vůbec uvěří, že nic z toho za mých studentských let možné nebylo.
Při všech těch možnostech, o kterých jsem mluvil, bych ale neřekl, že dnešní studenti mají celkově větší rozhled, než jsme měli my. A to jak po stránce hudebně teoretické (co do znalosti hudební literatury všeobecně, nemyslím jen té flétnové), ale celkově, třeba povědomí o svých předchůdcích, vynikajících instrumentalistech.

To všechno ovšem souvisí s celkovou situací v naší společnosti, s (ne)kulturností našeho prostředí, ale to by bylo na dlouhou debatu… Samozřejmě studenti byli a jsou různí, od těch nejtalentovanějších, kteří bývají zároveň i nejzodpovědnější a nejzvídavější, až po ty různé další. (Smích)
Na mezinárodních soutěžích – a především tam – je už řadu let rovněž patrná určitá změna, možná spíš trend. A sice, že přednosti mladých flétnistů spočívají stále častěji především v technické zdatnosti, v prstové, nátiskové, jazykové technice a ne už tak ve schopnosti přirozeně a logicky přednést prostou melodii. Ať už jde o díla W. A. Mozarta, romantické skladby nebo o skladby 20. století. Vzácností začíná být zpěvnost, logické fráze nebo dynamika. To, co se na první pohled jeví jako velmi prosté, je najednou největší problém. Často i u těch, kteří v soutěžním katalogu mají u svého jména uvedeno několik jmen známých flétnistů, kteří je údajně nějakým způsobem učili. Tohle jsem si někdy neuměl vysvětlit.

Máte zkušenosti i s výukou na konzervatoři: co pro Vás bylo v tomto období zajímavé (ve srovnání s pozdější výukou na HAMU)?
Vyučování na konzervatoři byla pro mě poměrně krátká epizoda. Byl jsem tehdy členem Českého noneta při České filharmonii, Ars redivivy a dalších souborů a orchestrů, dost jsem i sólově vystupoval a tehdejší ředitel konzervatoře Jan Tausinger mě v té době oslovil, abych na určitý menší úvazek vyučoval na konzervatoři. Byl jsem nový a nejmladší ze tří učitelů flétny, z čehož jasně vyplynulo, že žáky jsem si v žádném případě vybírat nemohl a tak jsem ani nepoznal práci s nejtalentovanějšími studenty ve vyšších ročnících, práci, která už má jistě mnoho společného se studiem na AMU. A tak si nemyslím, že zrovna já mohu výuku na těchto dvou školách zodpovědně nebo objektivně srovnávat.

Výuka na ZUŠ Vás nikdy nelákala? Vypěstovat si flétnistu od základů?
Jako hráč jsem byl po celá léta tak vytížený – a to ve všech možných žánrech, navíc i to vyučování, že na tuto oblast, tj. začátky těch nejmenších, už nezbýval čas ani energie. Vážím si všech, kteří se této problematice věnovali a vložili do ní spoustu práce a úsilí, a že to dělali i za nás, kteří  jsme se k tomu z nějakých důvodů nedostali. Navíc mám k těm „základům“  tak trochu narušený nebo možná nestandardní vztah. Totiž moje vlastní začátky, to bylo všechno jiné, než co by bylo v souladu s jakoukoliv metodikou.  Na flétnu jsem začal hrát ve čtrnácti letech a nejen, že jsem si ji nevybral, ale ani jsem ji nikdy předtím neviděl. Dokonce  jsem obrečel, že mi ji přisoudili,  místo vytouženého klarinetu. Údajně kvůli zubům. U přijímacích zkoušek na Vyšší  hudební  školu v Kroměříži (dnes Konzervatoř  P. J. Vejvanovského)  jsem zahrál na klavír,  na ten jsem toho taky moc  neuměl, prý jsem ale dost bodoval ve sluchové analýze, rytmu apod. Po prázdninách mi přinesli ze skladu strašnou starou dřevěnou flétnu, začal jsem cvičit, první dva roky asi šest hodin denně  a to bylo všechno. Nemohu sám posuzovat,  jak to se mnou bylo dál, ale znám řadu špičkových dechařů,  kteří  na začátku studia změnili nástroj a během krátké doby všechny ostatní předběhli. V každém případě  respektuji  jakoukoliv vypracovanou  metodiku, ať už preferuje to nebo ono. Pořád je ale pro mne tím nejdůležitějším faktorem talent a zase talent. Samozřejmě k němu potom obrovská píle, kázeň, zodpovědnost, výdrž, vůle, odvaha …, ale bez talentu to nejde.

Sám jste téměř plynule navázal na moji další otázku: Dá se odhadnout už na začátku, jak bude ten či onen student úspěšný? Jaké jsou podle Vás důležité předpoklady k tomu, aby se „zrodil flétnista“?
To se jistě do značné míry odhadnout dá, talent, fyzické předpoklady atd., ale já sám jsem před takovým úkolem nikdy nestál. Léta vyučuji na AMU nebo zasedám v porotách na soutěžích, tam přicházím do styku s pokročilými studenty, někdy i hotovými umělci a jedině tam snad  mám s hodnocením nějaké zkušenosti.
Při přijímacích zkouškách na AMU by uchazeči měli mít technické věci už vyřešeny, nátisk, kvalitu tónu, případně postoj nebo držení nástroje, i když i tady je občas potřeba odhadnout, do jaké míry bude možné případné zlé návyky, které si uchazeč přinese z předchozího studia, odstranit nebo nějak usměrnit. Někdy je zřejmé, že student je talentovaný,  jen v některých ohledech spíš trochu zanedbaný.
To, co většinou nejvíc zaujme a nejvýš se hodnotí, je vlastní samostatný hudební projev. Přesvědčivý, vkusný a logický hudební výkon bývá tím hlavním kritériem v hodnocení, ať už u zkoušek nebo na jakékoliv soutěži. Dobré ladění a rytmus beru jako předpoklad.

Jak moc důležitý je pro studenta výběr nástroje? Doporučoval jste svým studentům určité značky či typy anebo jste výběr ponechal zcela na nich?
Hned se mi vybavily dvě slavné věty mého předchůdce v České filharmonii Gézy Nováka, který mi kdysi tou svou maďarskou češtinou řekl: „Nepoznám, na jaký nástroj ráje, ale kdo ráje“. A jednomu zahraničnímu dirigentovi, který ho pochválil slovy „vám ta flétna krásně zní“, odpověděl trochu dotčeně „nicht nur Instrument“. To je jistě pravda i legrace, taková trochu smutná legrace – on sám hrál celá léta na starého dřevěného Mönniga  s hlavicí od úplně jiné, ještě starší americké flétny. A na jaké nástroje jsem i já sám natočil některá svá první LP nebo rozhlasové snímky … škoda mluvit.
Ale není sporu o tom, že nástroj může mít velký vliv na kvalitu hráče, pomáhat nebo naopak brzdit ve výkonu. Jak už jsem se zmínil, dnešní studenti mají daleko větší možnosti získat výborné nástroje odkudkoliv na světě. Já jsem svým studentům do těchto věcí moc nemluvil, většinou přišli s dobrými nástroji už z konzervatoří a Ti co se chystali nějaký nástroj koupit, se se mnou radili spíš výjimečně. Jejich nástrojů jsem si všímal jen např. při řešení případných nátiskových nebo zvukových problémů, ale nejčastěji kvůli intonaci, když bylo opakovaně zřejmé, že v nástroji nějaký takový problém je. A to jsem je potom přesvědčoval dost naléhavě, že dříve nebo později budou muset takový problém řešit, jinak je to bude stále poškozovat v kdejaké situaci.

Co vidíte jako pozitivní a co naopak jako problematické z hlediska výuky na HAMU?
Co bych viděl trochu jako problém, ale to jde spíš mimo nás, že v posledních letech je v některých oborech menší zájem o studium. Mluvím teď jen o dechových nástrojích, neznám přesně situaci u jiných kateder. Podle mne to mj. souvisí i s celkovým postavením klasické hudby v naší dnešní společnosti. Pod slovem hudba si průměrný Čech nevybaví  Dvořáka nebo Beethovena, ale nějakou beatovou či country skupinu, případně naši „celebritu“ z té oblasti.  Lidé nemají tušení, že existují nějaké Slovanské tance nebo Sukova serenáda, která mimochodem za našeho mládí o Štědrém večeru nesměla v rádiu chybět, ale znají zpaměti texty i těch nejprimitivnějších novodobých písniček. A co je ještě horší, děti prý zpívají  některé ty výtvory i ve školách, místo aby poznávaly co nejvíc krásných a hudebně bohatých  národních písní! Pop se na nás valí ze všech stran, z médií, z restaurací, nákupních center… A je každému jedno, jestli je hlasitý big beat vhodný k posezení u  oběda nebo v kavárně a podobně.

Pokud v posledních letech zazněla třeba v TV slova Carnegie Hall, tak vždycky v souvislosti, že tam zpívala naše pop zpěvačka nebo zpěvák. Že to bylo obvykle pro české krajany, to už se nezdůrazňuje. Ale že my jsme tam celá léta byli jako doma, orchestry, komorní soubory, sólisté, to nezajímá nikoho. Třeba by i zajímalo, ale odkud by to věděli.
A připomeňme si např. fakt, že zatímco všude rostou nové koncertní sály jako  houby po dešti, dokonce i v některých městech u nás, v Praze více než za sto let nic. Na tato témata by se dalo mluvit donekonečna, ale člověk by se zbytečně rozčiloval. Když k tomu všemu ještě přidáme otázku platů, společenského postavení a vůbec prestiže muzikantů z oblasti tzv. vážné hudby, asi není divu, že zájem mladých lidí o toto povolání opadá.

Loni bych Vám tuto otázku rozhodně nepoložila, letos to bez ní nepůjde: co Vy a online výuka? Jak tuhle nepříjemnou nutnost zvládáte Vy a Vaši studenti?
Jak už jsem na začátku uvedl, učím dnes už „jen“ orchestrální sóla a party,  nemusím tolik řešit všechno to, co patří k výuce hry na flétnu jako hlavního oboru. V  dané situaci se snažíme dělat, co se dá. Studenti mi posílají  nahrávky orchestrálních sól a obtížných,  tzv.  konkurzních partů,  já si napíšu detailní poznámky a připomínky, potom si zavoláme a všechno v telefonu probereme, zazpíváme, případně i zahrajeme. Zatím ta distanční výuka netrvá  tak dlouho, dal by se snad vyzkoušet ještě jiný způsob, ale snad můžeme doufat, že situace se bude opět  uvolňovat a brzy se dostaneme k normálnímu režimu.

Moc Vám děkuji za inspirativní rozhovor a přeji Vám především hodně zdraví a neutuchající životní optimismus!

                                                                                         Kamila Cretan