Historie je „učitelka života.“ Kdo zná dobře svou minulost, může se z ní poučit a nedělat stejné chyby v budoucnosti. Myslím, že nastal čas podívat se do minulosti našeho oboru a zapátrat v ní (řecké slovo „historein“ znamená pátrat, vyzvídat, dovídat se, poznávat, vypravovat). A kde jinde začít, než na Pražské konzervatoři?

 Flétnisté Pražské konzervatoře

24. 4. 1811 začal první školní rok na Pražské konzervatoři. Praha se tak zařadila mezi Paříž, Brusel, Milán a Neapol a začala psát naši novodobou hudební historii.

Založení této dnes všeobecně známé umělecké školy se pochopitelně neobešlo bez komplikací nejrůznějšího druhu; od začátku se zápasilo s nedostatkem peněz, nebyla vhodná budova pro výuku, jen s obtížemi se hledali učitelé… Nechyběla ale chuť a odhodlání založit „vlastní hudební ústav“ (1). O nadšení tehdejších vlastenců svědčí např. i to, že od udělení k povolení činnosti Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách (tak se jmenovala organizace usilující o založení Konzervatoře) do zahájení prvního školního roku uběhlo něco málo přes čtyři měsíce!

Po dlouhých debatách bylo rozhodnuto, že studium se rozdělí do dvou tříletých cyklů (tříd) a noví studenti budou přijímáni po třech letech. (Tento postup se zachoval až do roku 1887. Od školního roku 1888/89 byli studenti přijímáni každoročně). Do první třídy bylo přijato 39 studentů. Počet studentů pro každý obor byl předem stanoven (kromě jiného také potřebou založit vlastní symfonický orchestr). Není bez zajímavosti, že učitelé (titul profesora byl propůjčen učitelům hry na nástroje na návrh prvního ředitele Bedřicha Dionýze (Diviše) Webera 31. července 1842) dřevěných dechových nástrojů a lesního rohu dostali po čtyřech studentech. Pouze houslistů bylo přijato více (osm).

Kromě hlavních oborů a hudebně-teoretických předmětů byl vypracován „plán literárního vyučování hudební konservatoře“ (2). „Plán“ obsahoval nehudební předměty, které měly poskytnout absolventům ucelenější všeobecné vzdělání. Největší důraz byl ale od začátku kladen na nástrojovou výuku. Teoretické předměty se první školní rok vyučovaly v bytě ředitele B. D. Webera na Uhelném trhu č. 426, hodiny hlavních oborů probíhaly v bytech jednotlivých učitelů. Teprve od druhého školního roku (od 4. 11. 1811) se vyučování přesunulo do kláštera dominikánů u sv. Jiljí na Starém Městě. Ne však pro všechny. Učitelé flétny, hoboje a trubky museli ještě nějaký čas učit doma. „Třídy jim určené vyžadovaly příliš mnoho peněz na opravu“ (3).

Prvním učitelem příčné flétny na Pražské konzervatoři (PK) byl Antonín Bayer. Víme o něm pouze to, že dostal nástupní plat 600 zlatých ročně a okamžitou výpověď 29. 4. 1813. Na jeho místo nastoupil pokročilý student PK Michal Janusch. Po deseti letech dobrovolně odešel a uvolnil tak místo bývalému absolventovi školy, členu divadelního orchestru ve Štýrském Hradci Antonínu Eiserovi. Tento v pořadí třetí učitel hry na flétnu vydržel na svém místě plných 37 let (stejně jako Rudolf Černý o čtyři desetiletí později). Vychoval řadu dobrých flétnistů, kteří našli uplatnění doma i v cizině. Když v červnu r. 1860 odcházel do penze, doporučil přijmout na uvolněné místo patrně svého nejlepšího studenta Viléma Blodka. Volbu podpořil i tehdejší ředitel J. B. Kittl (ředitelem se stal po smrti B. D. Webera v r. 1843), u něhož Blodek studoval kompozici. A tak přestože Blodkovi bylo teprve 25 let, uvolněné místo profesora hry na flétnu dostal. Nastoupil 1. 8. 1860.

Nahlédneme-li do jeho životopisu, nemůže nám uniknout jeho všestranné hudební vzdělání. Na PK přišel ve dvanácti letech! Zde studoval od začátku flétnu a kompozici (první skladbu napsal ve třinácti letech!). Hru na klavír studoval soukromě u A. Dreyschocka. Po úspěšném absolvování PK v roce 1852 odchází rok na to jako učitel hudby do rodiny haličského šlechtice v Lubyczi. Po návratu do Prahy v r. 1855 se uplatňuje jako koncertní pianista a učitel hudby. Rok před nástupem na PK působil jako druhý sbormistr pražského Männergasangvereinu. Kromě toho pilně komponoval a s největší pravděpodobností cvičil na flétnu a klavír.

Hudební Praha 60. letech 19. století o sobě dávala hodně vědět. Nejeden absolvent PK dokazoval v cizině vysokou úroveň této školy. Do Prahy přijížděli opět význačné hudební osobnosti a nejednou se pochvalně vyjadřovaly o jejím hudebním životě. Za všechny jmenujme R. Wagnera, který zde roku 1863 dirigoval své skladby, H. Berlioze, jenž byl o rok později v Praze přítomen provedení své symfonie Romeo a Julie. V orchestru spoluúčinkovali i posluchači PK. Vděčný skladatel za to poslal škole vzácný dar-dvoje mistrovské housle a ofikleidu. Pochvalně se o hudebním životě v Praze vyjadřoval i tehdejší dirigent německého divadla C. M. von Weber.

Ani domácí muzikanti nezaháleli. B. Smetana komponuje své první opery. Jako dirigent a organizátor pražského hudebního života propaguje Liszta, Berlioza aj. A. Dvořák komponuje svá raná díla: první dvě symfonie, I. koncert pro violoncello, písňový cyklus Cypřiše… Jako violista (a podle dobových svědectví dobrý violista) Komzákovy kapely a od roku 1862 Prozatímního divadla, se pod taktovkou Adolfa Čecha a Karla Šebora podílel na uvádění děl Mayerbeerových, Halévyho, ale i Smetany, Škroupa aj.

To všechno mělo velký vliv na mladého profesora PK. Pro Blodka-interpreta a pedagoga-to bylo jistě velké obohacení. Poznával nové skladby, jistě slyšel mnoho skvělých interpretačních výkonů. Jako skladatel se však nedokázal vymanit z cizích vlivů (nejprve Mendelssohna, později Smetany, který si jeho nadání mimochodem velice vážil). V jeho skladbách se nejvíce oceňuje lyričnost, zpěvnost a smysl pro instrumentaci. Dodnes se hrává opera V studni, ale hlavně Koncert pro flétnu a orchestr D dur. Kromě Koncertu napsal ještě pro flétnu a klavír Grand sólo op. 1, Allegro de bravour, Andante cantabile a Fantazii e caprice. Pro své pedagogické potřeby napsal i Školu pro flétnu, která ale doposud nebyla nalezena.

Roku 1869 poprvé propuká jeho duševní choroba. Závěrem následujícího roku byl propuštěn do domácího ošetřování. Ale už v květnu 1871 musel být opět hospitalizován v Zemském ústavu choromyslných. Na PK byl proto v roce 1872 vypsán konkurz. „O toto místo hlásilo se pět kandidátů, již neuspokojili ani tvořením tónu ani technikou. Přesto jeden z těchto kompetentů, Jan Josef Krištof Písecký z Kranichsfeldu, ustanoven provizorně, záhy však odstoupil. Proto nezbývalo jiného, než vrátit se opět k suplování stařičkého Václava Müllera, flétnisty německého divadla v Praze“ (4).

Vilém Blodek umírá 1. května 1874, přesně 30 let před Antonínem Dvořákem. „Učitelé i žáci doprovodili svého bývalého kolegu a profesora ke hrobu a prokázali mu poslední pocty“ (5).

Použitá literatura:
1. Dr. Branberger Jan: Konservatoř hudby v Praze, 1911, str. 10,
2. tamtéž str. 22,
3. tamtéž str. 25,
4. tamtéž str. 105,
5. tamtéž str. 107

Pokračování příště (ML)