Vzpomínky na Jičínské kurzy mám krásné, i když mezitím uplynula dlouhá doba. Asi před dvaceti lety se po jednom koncertě v Praze ke mně přiblížil vysoký, sympaticky vypadající pán, a zeptal se mě, jestli bych se mohla zúčastnit flétnových kurzů v Jičíně. Já jsem tenkrát nebyla často v Čechách, znala jsem jen velmi málo lidí, a bylo mě líto, že nemůžu předávat mladé generaci flétnistů moje vlastní zkušenosti. Takže jsem nadšeně nabídku přijala. „Ale nezbohatnete z toho,“ upozornil mě pán, a byl mi opravdu velmi sympatický. Takové bylo moje první setkání s profesorem Malotínem, a pak už mám jen pěkné vzpomínky na Jičín. Třeba když jsem přinesla velmi soudobou partituru pro dvě flétny, Synchronie od japonského skladatele Yoshihisa Tairy, rozdělila šest flétnistů na tři páry, kteří měli tři díly skladby provést na koncertě. Napřed to bylo jen samé puberťácké chichotání, a po týdnu to zahráli s takovou vervou, že jen cucky lítaly. Anebo náš ateliér improvizace, kde se najednou z nesmělé flétnistky stala divoká tygřice…, a také veřejné provedení improvizací, kde studenti daleko předčili mé představy (a také mé požadavky!), a samostatně dokázali, jaký mají smysl pro SHOW.
Také vzpomínám, jak přijížděli i dobrodružní cizinci, třeba dva Japonci, které jsem znala z Francie, vzpomínám na jejich údiv, co se týče české gastronomie, třeba jeden večer: „Kde je jídlo?“- „No přece tady-sladké!“  „Dezert?“  „Ne, to jsou nudle s mákem.“  „Dezert?“  „Ne, to je české jídlo, ano, sladké, ale hlavni chod“ – „Aha. Dezert?“…

Jsou to jen úryvky, ale myslím, že vystihují tu jedinečnou atmosféru, která při Letních flétnách v Jičíně vládla. Budu vždy vděčná panu profesoru Malotínovi, že mě do Jičína přivedl. A v jednom ovšem neměl pravdu, zbohatla jsem velice! Vždyť bohatství nejsou jen peníze…

Clara Novak