Michael Gordon žije v Kansas city ve státě Missouri, USA a již dvanáct let působí jako první flétnista Symfonického orchestru Kansas City. Michael vyrůstal v malém městě Glocester ve státě Rhode Island. Island znamená v překladu ostrov, a tak se může zdát zvláštní, že Rhode Island, byť je z jižní strany omýván Atlantským oceánem nemá vlastně s ostrovem společného ani „ň“, neb je to stát nacházející se na východním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti Nové Anglie, severovýchodního regionu USA. S Michaelem jsme se vlastně úplně náhodou setkali na jihu Číny ve slunečném městě Guangzhou a byla to šťastná náhoda, že jsem v rámci hudebního festivalu mladého Guangzhou měla tu krásnou příležitost s Michaelem udělat rozhovor o dětství, hudbě, grilování, a taky trošku o flétnách a strastech a slastech, s nimiž se nejen mladí hráči setkávají.

Můžeš nám něco povědět o tom, jak jsi se stal flétnistou?
Hudba se v mé rodině objevila nejspíše díky mamince, ona totiž od mala, po dlouhé roky, velice ráda hrála na klavír. Také její otec byl velký hudební nadšenec, dokonce napsal pár skladbiček sám sobě pro radost. Náhodou se skoro všechny jmenovaly Valčík (smích). On také, pokud se dobře pamatuji, hrával na akordeon v jugoslávské vojenské kapele. Dědeček byl tmavovlasý Chorvat ze Záhřebu a jeho manželka pocházela z Maďarska, takže můj původ je vlastně více evropský, než by se na první pohled zdálo.
Když se podíváme na tuhle krátkou hudební historii, může se zdát překvapivé, že to byl vlastně můj otec, který jako první navrhl, abych zkusil hrát na flétnu. Jako malý jsem si totiž nejraději hrál s čímkoliv, z čeho se foukáním dal vyloudit zvuk. Byly to obyčejné hračky jako plastová flétna, nebo kazoo, to mě velice bavilo. Já jsem tehdy byl opravdu malé dítě, neměl jsem rozum z toho, jak si vybrat hudební nástroj, a když se táta zeptal, jestli nechci zkusit flétnu, tak jsem se s bezelstným “jasně, tati!” nechal zapsat jako malý flétnista. Nejdřív mě nechali půl roku hrát na zobcovou flétnu, a když jsem trochu povyrostl, přišla opravdová příčná flétna. Já už jsem předtím hrál na klavír, takže nějaké malé hudební základy jsem už měl, flétna mě bavila a docela se mi dařilo, takže to byla vždycky zábava… mimochodem, já jsem byl na piano příšerně netalentovaný (smích).
A čas běžel a flétna byla pořád mým koníčkem, i po celou střední školu. Hrál jsem tehdy sice v mládežnickém orchestru v Bostonu, ale o kariéře profesionálního hudebníka jsem nepřemýšlel. Jenomže když přišel čas vybrat si vysokou školu, neuměl jsem si zkrátka představit, že bych dělal něco jiného než hudbu. A tak bylo rozhodnuto. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl studovat u skvělého učitele na universitě v Rice, Houston ve státě Texas, potom přišel konkurz do filharmonie New World Symphony v Miami na Floridě a o tři roky později jsem se dostal do Kansas City, kde jsem dosud.

Jaké jsou tvoje koníčky, když pomineme hudbu? Co tě baví?
Během těch bezmála dvanácti let, co žiji v Kansas City, jsem přišel na chuť grilování. Je bezvadné, když se s přáteli sejdeme u ohně, popíjíme pivo, a když se den chýlí ke konci, pochutnáme si na dobré večeři. Vaření obecně, nejenom barbecue, mě velmi baví. Když je dobré počasí, rád jezdím na kole a s manželkou rádi cestujeme a poznáváme nová místa. Možná bychom měli zapsat Česko na náš cestovatelský list.

Je něco, co bys chtěl poradit mladým flétnistům?
Jestli bych měl vybrat jedno moudro, tak bych rád řekl, aby mladí a aspirující flétnisté nezapomněli na prvním místě být muzikanty, pak až flétnisty. Co to znamená? Na světě je spousta lidí, kteří si vybrali určitý nástroj podle svého zalíbení. A jak už jsem zmínil, já hraji na flétnu, protože to byl nápad mého tatínka, kdyby tehdy navrhl, jestli nechci hrát na trombon, asi bych teď hrál na trombon. Ale je to právě flétna, která se stala doslova “mým hlasem”. A to mi připadá naprosto klíčové. Jakmile jsem si tohle uvědomil, a že to trvalo pěkně dlouho! (smích), začal jsem opravdu milovat hudbu
Konkurence mezi flétnisty je veliká. Tam venku je spousta výborných hráčů, je velice zavádějící domnívat se, že člověk sám má na to, aby byl dostatečně dobrý. Nicméně, není zas tak mnoho těch, kteří jsou jak výborní hráči, tak výborní muzikanti. To by měl být náš ideál. Čím blíže se nám k němu podaří dostat, tím více nám bude jasné, že to, na čem záleží je sama hudba, příležitosti přijdou potom samy.
Mě osobně, jako posluchače nejvíce zajímá, co si interpret myslí o hudbě, kterou hraje. Jaký je jeho názor na tu věc. Chci rozumět tomu, co cítí. Jestli smutek, strach, nadšení, lásku… Ve skladbě, kterou už jsem poslouchal tisíckrát, chci slyšet hudbu, kterou jsem nikdy předtím neslyšel.

Chtěl by ses s námi podělit o některé postřehy z pohledu orchestrálního hráče?
Samozřejmě, že flétnista, který je schopen v orchestru odvádět dobrou práci, by měl být nejenom výborný hráč vybavený muzikálním cítěním, ale hlavně by to měl být člověk flexibilní. Protože vždycky je zde přítomna jakási rozdílnost toho, jakou já mám osobní představu o hudbě, kterou hraji, a kromě mne samotného je zde dirigent a dalších osmdesát hráčů, a každý přichází se svou rozdílnou představou. Jak si s tím poradit? Pro mladé hráče to často může být stresující prostředí, které může způsobit, že začátečníkův projev je bojácný, jakoby zavřený. A strach často vede k absenci hudební kreativity, což je škoda.
Naneštěstí dobrý orchestrální hráč nejdříve musí splnit všechny ty nudné věci, (smích), to znamená, hrát zkrátka a jedině to, co je napsáno v partituře. Musí to hrát přesně a správně a zároveň být v kontaktu s dirigentem a hrát v jeho tempu, frázovat podle jeho představ. Musí být schopen rozumět celému dílu, nestačí umět jen svůj part. Spoluhráči se musí vzájemně poslouchat a být schopni přizpůsobit se. A když se to všechno povede, člověk může začít objevovat ta místa, kde v hudebním dialogu může projevit kus sebe, svou osobnost. A v ten moment začíná ta správná zábava. Pro mě osobně je střet tvůrčích vln mezi mnou, dirigentem, kolegy a skladatelem velice inspirativní. Hudba, která vzniká v takovém prostředí, je právě kvůli tomu lepší, nikoliv více omezená. Když je mladý hráč schopen dostat se až sem, cítit a rozumět tomu, co se odehrává a čeho je součástí, pak si jistě zamiluje hraní v orchestru a bude v tom úspěšný.

Rozhovor připravila E. Bradávková