Profesorka Božena Růžičková patří dnes již bezesporu k pedagogickým legendám. Už přes čtyřicet let vyučuje hru na flétnu na konzervatoři v Brně. Měla jsem to štěstí, že prof. Růžičková, alias Božka (nikdo v mém okolí ji nikdy jinak nenazval), stála jako neotřesitelná autorita u mých flétnových začátků na konzervatoři v Kroměříži, kde v počátcích své pedagogické činnosti působila. Už je to neuvěřitelných 45 let, co jsem k ní poprvé přišla do hodiny flétny – a za celou tu dobu jsem nikdy nezapochybovala o tom, že toto setkání bylo pro mě zcela zásadní a že jí nikdy nemůžu být dost vděčná. Kromě flétnových a hudebních dovedností mě přivedla především k řádu a systematičnosti v práci, naučila mě přijmout fakt, že bez drilu to v muzice nejde a že se věci nedělají napůl. Kdybych měla jmenovat kantory s obrovským pedagogickým talentem v tom nejširším slova smyslu, Božena Růžičková by mě napadla mezi prvními. A to je taky jeden z důvodů, proč jsem jí položila několik otázek.

Boženko, jak ses vůbec dostala k hudbě? Pokud vím, flétna nebyla jediný nástroj, na který ses učila hrát…
Své dětství jsem prožila v podkrušnohorském městečku Klášterci nad Ohří. V padesátých letech tam nebyla hudební škola a tak jsem se klavírní hře jezdila učit do nedaleké HŠ v Kadani. Po ukončení povinné školní docházky jsem na doporučení učitelky klavíru úspěšně vykonala  přijímací zkoušku na Vyšší hudební školu v Kroměříži. Několik let nově založená škola s povinným internátním ubytováním, studiem hlavního a vedlejšího nástroje spolu s výukou povinného klavíru, byla tehdy lákadlem pro mnoho uchazečů z celé ČSR. Během prvního ročníku, kdy byl klavír mým hlavním oborem, mě fascinovala flétnová hra mé kamarádky natolik, že jsem požádala od druhého ročníku o přestup na hlavní obor hry na flétnu. Na přání tatínka se stala výuka hry na akordeon mým vedlejším nástrojem.

Kroměřížská konzervatoř. Myslím, že pro všecky, kteří jí prošli, je nezapomenutelná. Tys ji navíc zažila jako žák i kantor. Vzpomínej, koho jsi tady potkala, co pro Tebe tahle škola znamenala (a znamená…?).
Od roku 1961 byla tehdy pětiletá Vyšší hudební škola změněna na šestiletou Konzervatoř. V době mého studia jsme pobývali ve škole celé dny od ranní sedmé hodiny do večerních jedenadvaceti hodin. Škola má plno cvičeben, které jsou zároveň i tak trochu druhým domovem, kde žáci vždy najdou nějaké místo pro cvičení na nástroj. Na škole vyučovali vynikající profesoři, kteří požadovali naši velkou píli a kázeň. Dodnes vzpomínám na jejich kontroly, kdy trestali nedodržení cvičných hodin dle rozpisu na dveřích vyvěšením jmen necvičících studentů na nástěnce zvané „ostny“. Tyto metody už v dnešní uvolněné době neplatí. Škola vždy měla průměrně 160 žáků, všichni se znali a znají, neušlo nikdy nikomu žádné sebemenší provinění. Studium v Kroměříži mně dalo kvalitní hudební vzdělání.  Prožila jsem tam nejkrásnější léta dospívání v nádherném prostředí kroměřížských zahrad, obklopena vzácnými lidmi, jejichž pomoc jsem po úmrtí mé maminky v mých šestnácti letech tolik potřebovala. Následně jsem po absolutoriu vystudovala JAMU v Brně. Po ukončení svého vysokoškolského studia jsem se na školu do Kroměříže vrátila na místo interního pedagoga pro hru na flétnu. Kromě pedagogické činnosti jsem koncertně vystupovala. Na kroměřížské konzervatoři jsem určila deset let. V té době jsem se provdala za hudebního skladatele Rudolfa Růžičku a narodil se nám syn Jiří.

Tvůj odchod z Kroměříže na brněnskou konzervatoř…Pro nás, kteří jsme v Kroměříži zůstali jako sirotci, bylo těžké se s Tvým odchodem vyrovnat, přesto, že jsme chápali, co Tě k tomu vedlo. Jak to tehdy bylo?
Po několikaletém čekání na přidělení družstevního bytu, o který jsem si zažádala během vysokoškolského studia, jsme se s manželem konečně dočkali přestěhování do Brna.  Začala jsem jezdit za výukou do Kroměříže, doma na mne čekal vždy manžel s malým synem, celá domácnost – situace k nevydržení. Po dvou letech mého dojíždění byl vypsán konkurz na interní místo pro pedagoga flétnové hry na brněnské konzervatoři. Po jeho úspěšném zvládnutí jsem se rozhodla ukončit své působení na konzervatoři v Kroměříži a nastoupila jsem v Brně, kde učím dosud – letos to je již čtyřicet tři let. Tehdy nebylo pro mne vůbec snadné opustit své milované kroměřížské žáky, město, kde jsem studovala a deset let učila, avšak rodinné důvody mne k přechodu do Brna donutily.

A teď k Tvým žákům – prošlo Ti jich rukama za ta léta praxe nepočítaně. Zajímá mě, jaké vlastnosti považuješ u adepta flétnové hry (resp. profesionálního instrumentalisty) za podstatné. Mám na mysli především povahové a charakterové stránky člověka.
Flétnistů je všude velmi mnoho. Není snad žádná základní umělecká škola, kde by se tento nástroj nevyučoval. Úroveň výuky se samozřejmě liší, ale podstatnou věcí je při hře na flétnu velký zájem hráče o hudbu, výborné nátiskové předpoklady, talent, muzikálnost, správné rytmické cítění, skromnost, svědomitost, cílevědomost, vytrvalost a především pracovitost.

Změnil se, myslíš, profil studenta konzervatoře od dob, kdy jsi začínala učit?
Ve dvacátém století zaznamenala hra na flétnu velký rozmach. Týká se to zejména otázky nátisku, dýchání, tvoření tónu, artikulace i techniky. Mnohé dřívější názory na flétnovou hru jsou již dnes překonány. Dostupné jsou oproti dřívější době různé metodiky a školy významných flétnistů, kvalitní nástroje, objednat lze z ciziny notový materiál atd. Velkými pomocníky jsou internet, kopírovací zařízení, zvukové nahrávky a v neposlední řadě obětavost rodičů, kteří se snaží dle svých možností svým ratolestem pořídit vše v co nejlepší kvalitě. Úroveň hry na flétnu se stále zlepšuje, žáci mají vyspělejší projev i techniku. Jsou po všech stránkách dokonalejší, než v dřívější době, kdy se po válce uzavřením hranic k nám nedostaly žádné nové informace o pedagogických postupech.

Co bys zásadně doporučila zájemcům o studium hudby ještě před tím, než si podají přihlášku na konzervatoř? A co potom na počátku studia? Ještě platí Tvůj okřídlený výrok stran kvantity denního cvičení – „když nemám vůbec čas, cvičím 3 hodiny“? (Toto je jedna z Tvých vět, které bych tesala do kamene, kdybych to uměla).
Zájemci o studium hudby by si měli dobře uvědomit, jak obtížné studium to je, jestli je jejich láska k hudbě tak silná, nebo jdou na konzervatoř pouze proto, že se na ní nevyučuje matematika, fyzika nebo chemie. Každodenní několikahodinové cvičení na nástroj musí být na začátku studia samozřejmostí a nemohou předpokládat, že vše po určitém čase dodatečně zvládnou. Základem je systematičnost v práci, správné rozvržení času a správný postup nácviku. K mému shora uvedenému výroku bych jen dodala, že kvantita denního cvičení sama o sobě ještě nic neznamená, není-li podložena kvalitní prací.

Podle toho, jak jsem poznala Tvoji poctivost, opravdovost a systematičnost ve výuce, máš zcela jasný pedagogický směr. A pokud si pamatuju, nebylas nám „jenom“ respektovanou profesorkou flétny, ale byla jsi v době našeho dospívání autoritou dospěláka, který po nás chce maximum, neuhne v požadavcích, ale má nás rád a drží nad námi jakousi ochrannou ruku. Takže poslední, pro mě osobně zásadní otázka: JAKÉ JE TVOJE KANTORSKÉ KRÉDO?
K dosažení úspěchu ve hře na nástroj je nutné podepřít talent intenzivním poctivým studiem.

S díky za vše, Jana Ryšková