Jak jste se dostal k postu předsedy poroty v Teplicích? (Kdo a kdy Vás oslovil, bylo to pro Vás těžké rozhodování…)
Pokud jde o soutěže, mám s nimi zkušenost již od nejútlejšího mládí. Zpíval jsem v dětském pěveckém sboru Mladost pod vedením sbormistra Jaroslava Dostalíka, který byl mimochodem jedním z nejvýznamnějších pedagogů, kteří mě ovlivnili ve vnímání hudby. Zúčastnili jsme se tehdy všech slavných světových soutěží, které jsme v naprosté většině případů vyhráli. Následovaly soutěže, kdy jsem již byl studentem flétny na konzervatoři v Brně nebo JAMU, ať už to byla pravidelná klání v Chomutově nebo moje účast na Pražském jaru v roce 1981. Roli porotce jsem si nejdříve vyzkoušel na soutěžích ZUŠ, zároveň jsem se začal těchto soutěží účastnit i jako pedagog. Moje trio flétna, vcllo a klavír získalo na soutěži ve Vysokém Mýtě v roce 2004 titul absolutního vítěze ústředního kola soutěže. Poznal jsem tak obě strany barikády – napětí pedagoga před výkonem svého žáka i pocit odpovědnosti hodnotitele. Poprvé jsem byl porotcem na soutěžní přehlídce konzervatoří v Teplicích před šesti lety. Následně jsem zabrousil i do mezinárodních soutěží, byl jsem členem poroty na Soutěži Leoše Janáčka pořádané Janáčkovou akademií múzických umění v Brně (2014) a na Mezinárodní interpretační soutěži Michala Spisaka (Dᶏbrowa Górnicza 2016). V obou případech byla pro mě velká čest zasednout do poroty vedle renomovaných světových flétnistů.  Když mě letos organizátor soutěže pan Jiří Dokoupil oslovil   s nabídkou postu předsedy poroty, byla to pro mě pocta, které si vážím. Zároveň věřím, že toto jmenování je možná jakýmsi vyústěním mých dosavadních aktivit.

Jaké bylo složení poroty? Byl jste jako předseda s porotou (jako celkem) spokojen?
S porotou jsem byl navýsost spokojený. Moji kolegové doc. Jana Semerádová, Mgr. Robert Heger, Mgr. Jaroslav Kubita a Lumír Vaněk  jsou skvělí lidé a mimořádní umělci, kteří mě inspirovali. Cítil jsem vzájemný soulad a pohodu, byla pro mě čest předsedat tomuto kolektivu.

Došlo někdy k zásadnímu nesouladu v bodování mezi členy poroty?
Nemůžu říct, že by došlo k nějakému zásadnímu nesouladu, ale je třeba vzít v úvahu, že porota byla složená ze třech flétnistů a dvou fagotistů. Samozřejmě jsme se shodli na otázkách muzikality, temperamentu, intonace a rytmu, ovšem flétnista nezná do takových detailů problematiku strojků, fagotových specifik a naopak. Třeba na ideální barvu tónu flétny může mít fagotista jiný názor než flétnista. Ve všech případech jsme ovšem nakonec vždy našli konsensus.

Byl jste už někdy v této situaci (tedy jako předseda poroty podobné soutěže)?
Předsedou poroty jsem byl poprvé a musím přiznat, že mi dělalo starost, co vlastně tento post obnáší, co se ode mě bude očekávat. Nakonec ve víru všech událostí, které soutěž přináší, se toto poznání dostavilo samo. Uvědomil jsem si, za co všechno jsem zodpovědný a co musím hlídat, aby v pořádku proběhlo. Předseda poroty musí pracovat v součinnosti s tajemníky, dohlédnout na průběžné informování o dílčích výsledcích, v závěru soutěže pak spolu s kolegy vybrat kandidáty na ocenění. Po sečtení bodů a předložení výsledků má předseda poroty největší podíl odpovědnosti za to, zda bylo rozhodnutí spravedlivé či nikoliv. Účastníci, kteří ocenění nezískají a mají pocit křivdy, směrují totiž někdy svoji nelibost právě k němu..

Jak hodnotíte úroveň soutěže v Teplicích? ( Srovnání např. s dobou, kdy Vy jste byl studentem, případně když jste byl v porotě podobné soutěže, srovnání s okolní cizinou…)
Myslím, že pravidla, průběh a atmosféra na soutěžích se od doby mého mládí nijak zásadně nezměnily a nejsou v současnosti odlišné ani v cizině. Snad s výjimkou volby, zda výsledky z jednotlivých kol sčítat nebo začínat každé kolo znovu od nuly. To je na domluvě a může se názor na to různit. Co se ovšem změnilo výrazně, to je úroveň interpretů, kteří se soutěží účastní. Letošní 41. soutěžní přehlídka konzervatoří v Teplicích měla velmi vysokou úroveň zásluhou mnoha naprosto mimořádných uměleckých výkonů. Pomyslná hudební laťka se zde posunula o pěkný kus vzhůru směrem k dokonalosti. Příslušní pedagogové si zaslouží úctu a obdiv, mohou být se svými svěřenci více než spokojeni.

Překvapil/o  Vás někdo (něco) na soutěži?
Na soutěži mě příjemně překvapily tři věci. Za prvé skvělá organizace pořadatelů, kteří porotcům i soutěžícím připravili perfektní podmínky, dále výkony absolutních vítězů v našich dvou oborech – flétnistky Barbory Kulichové a fagotisty Štěpána Vicence. A konečně za třetí jsem byl překvapen, jak se vyvinul problém, kterého jsem se a priori před soutěží obával. Jednalo se o povinnou skladbu v prvním kole druhé kategorie oboru flétna, kdy 17 kandidátů mělo předvést první větu Poulencovy Sonáty pro flétnu a klavír. V duchu jsem si říkal, jak může během pětiminutového výkonu člověk spravedlivě rozhodnout, kdo je dobrý a kdo ne. Stačí několik okamžiků nesoustředěnosti porotce a někdo může být ohodnocen nespravedlivě. Při tak krátkém „pobytu“ na pódiu je velmi důležitá míra zkušenosti interpreta, který musí podat soustředěný výkon od prvního taktu. Nakonec jsem s překvapením zjistil, že hodnocení vůbec nebylo tak složité. Na výsledku jsme se bez problémů shodli. Stačilo pracovat se dvěma síty. Prvním byl komplex zvládnutých či nezvládnutých disciplín flétnové hry, druhým pak otázka temperamentu, muzikality i schopnosti odolávat trémě.

Změnil se (podle Vás) způsob hraní u nás? Pokud ano, jak byste to definoval?
Domnívám se, že na všeobecný výrazný rozvoj úrovně flétnové hry u nás má největší vliv dostupnost vzorů. Studenti i jejich pedagogové mají nekonečné možnosti poslouchat nahrávky nejlepších interpretů světa a nejen to, mohou se zúčastnit jimi pořádaných interpretačních kurzů a nechat si v problematice flétnové hry poradit přímo „od kováře“. Největší rozvoj určitě zaznamenala otázka kultury flétnového tónu. Spolu s lepší dostupností špičkových nástrojů se jeho kvalita posunuje ke stále větší barevnosti, dynamickému rozpětí a ovladatelnosti. Pokud jde o „líhně“ vynikajících flétnistů, jako příklad bych po zkušenostech z mezinárodních soutěží zmínil maďarskou flétnovou školu. Ta stojí na pevných základech výborně organizované hudební výchovy na základních školách, kde tomuto předmětu věnují mimořádnou pozornost. V důsledku toho pak na hudební nástroje hraje větší množství dětí a vzniká tak lepší možnost výběru těch talentovaných pro studium na uměleckých školách.

A co Vás ještě napadne…
Rád bych na závěr ještě něco řekl k povinným skladbám oboru flétna. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi jejich volba zdá správná.  V první kategorii to byla pomalá a rychlá věta z Händelovy sonáty, ve třetí kategorii první věta Mozartova koncertu. Händelova Sonáta nabídla dvě výzvy. Tou první je dát nějaký hudební obsah dlouhým pomalým notám volné věty Adagio, ta druhá je ozdobit v rychlém Prestu repetice při opakování. Johann Joachim Quantz ve svém  „Pokusu o návod jak hrát na příčnou flétnu“ píše, že volné variace mají být překvapením nebo klamem. Pro mě je v tomto oboru velkou autoritou flétnistka Michala Petri, která má jednak výborné nápady pokud jde o zdobení notového zápisu a jednak dovede přesně odhadnout jejich ideální množství a umístění. Je to stejné, jako dochucovat guláš. Nemůžeme do něj nasypat celý pytlík papriky. Pokud jde o Mozartovu hudbu, ta má svoje určitá interpretační pravidla, kterých se musíme držet, chceme-li ji vyjádřit stylově a s lehkostí. Nejčastějšími prohřešky jsou akcenty na nesprávných místech, taktování dechem, tzv. „hra do pochodu“, rytmický chaos v melodických ozdobách a podobně. Pokud interpret všechna úskalí zvládne, působí jeho projev průzračně, jako by skladba byla snadná a nebylo vůbec těžké ji zahrát. Proto si myslím, že volba repertoáru povinných skladeb přispěla k tomu, aby porota mohla soutěžící spravedlivě ohodnotit.