Markéta  Polívková  je úspěšnou a oblíbenou učitelkou flétny v ZUŠ J. Jindřicha v Chebu. Pro náš web odpověděla na několik otázek.
Markéto, jak  jsi se dostala k příčné flétně, u koho a kde všude jsi studovala a kudy vedla Tvoje cesta až do ZUŠ Cheb?
K příčné flétně a k hudbě vůbec mě přivedla moje babička, která byla učitelkou na ZŠ v Teplicích a amatérsky hrála na housle. Byla přesvědčená o mém hudebním talentu, a protože se osobně znala s paní profesorkou Evou Ševčíkovou, která vyučovala příčnou flétnu na konzervatoři v Teplicích, začala jsem k ní v 11 letech jezdit z Prahy do Teplic na soukromé hodiny. Ve 14 letech jsem pak na teplickou Konzervatoř úspěšně vykonala talentové zkoušky. V pátém ročníku studia jsem začala učit hru na flétnu na ZUŠ v Mostě a soukromé ZUŠ v Litvínově. V té době jsem zjistila, že mě práce učitelky velice baví a po absolvování konzervatoře v roce 1996 jsem jen vyučovala a jezdila na občasné hodiny k p. prof. Stanislavu Findovi do Prahy, kam jezdím dodnes. Do Chebu jsem šla za mým budoucím manželem, se kterým jsem se seznámila na konzervatoři. Byl tehdy na Chebsku a v Německu velice hudebně vytížený, hrál v různých kapelách a souborech a také zde vyučoval externě na ZUŠ. Pan ředitel ZUŠ J. Jindřicha Cheb nám tehdy oběma nabídl práci na plný úvazek, služební byt, a proto jsme neváhali a v roce 1997  se do Chebu přestěhovali.
Jak dlouho učíš, co Tě na téhle práci baví nejvíce a co Ti naopak vadí a změnila bys to?
Hru na flétnu vyučuji již 24 let, po celou dobu se snažím sebevzdělávat, účastním se různých kurzů, přednášek, koncertů, seminářů a soutěží. Za tu dobu se toho hodně změnilo, hlavně děti, a proto je nutné s každým pracovat individuálně.
Co mě na mé práci nejvíce baví? No přece DĚTI, jsou úžasné a nejúžasnější je pozorovat, jak hudebně rostou a zlepšují se. V každém dítěti je zakletý hudební talent, baví mě v nich probouzet hudební cítění, hledat způsob, jak z žáka dostat maximum. Ty pokroky, ba i malá zlepšení jsou pro mě velkou radostí a jsem ráda, když jim hudba zvedne sebevědomí. Nejradši mám ty děti, u kterých úplně zapomenu na čas.
Co mě na mé práci nebaví? Někteří RODIČE, hlavně ti, co se do všeho pletou, i když tomu vůbec nerozumí a neváží si nás učitelů. Nejvíce mi vadí, že není moc času na korepetice. Hodina týdně na všechny žáky opravdu nestačí, všichni klavíristé mají plné úvazky a korepetitorky většinou korepetují ve svém volném čase. Šikovné děti by si zasloužily mít více hodin a více se zapojovat do komorní a souborové hry.
Co je podle Tebe nejdůležitějším předpokladem k úspěšné hře na příčnou flétnu  – myslíš, že to lze definovat?
Nejdůležitějším předpokladem k úspěšné hře na flétnu určitě nejsou jen fyzické dispozice. Ty doby, kdy se preferovaly úzké rty a rovné malé zuby, jsou už dávno pryč! Nejdůležitější je, mít radost ze hry a cvičení, mít uvolněné a v klidu celé tělo, krk, obličej i rty a také umět poslouchat rady učitele a jeho flétnový tón, poslouchat různé flétnové nahrávky a chodit na koncerty.
Co si slibuješ od ČFA, v čem by mohla podle Tvého názoru pomoci nám všem?
Byla bych moc ráda, kdyby ČFA pomáhala nám učitelům ZUŠ řešit různé problémy, prosazovala naše přání a potřeby, které se týkají výuky, koncertů, učebních osnov, flétnových seminářů, soutěží apod. u institucí jako je Asociace ZUŠ nebo ÚUR ZUŠ ČR. Informovala nás učitele o všech flétnových akcích, novinkách ve výuce, koncertech, seminářích, nově vydaných flétnových notách, školách a třeba i hudebních nástrojích a my se budeme snažit to předat dál, našim ředitelům, žákům i jejich rodičům. Budeme mít k sobě blíž!

Děkuji za odpovědi.

Ptala se Kamila Cretan