Rozhovor s MgA. Janou Ryškovou

Ústřední kolo soutěže žáků základních uměleckých škol vyhlašované MŠMT ve hře na dechové nástroje se letos konalo ve dnech 3. – 6. května 2018 na ZUŠ Jana Hanuše, Praha 6 – Břevnov. Flétnová soutěž probíhala ve dnech 4. a 5. května.

Porota zasedala ve složení Jan Ostrý, předseda poroty (FU Ostravská univerzita, Pražská konzervatoř, Konzervatoř Plzeň), Jiří Bystroň (FU Ostravská univerzita, Konzervatoř Ostrava), Petr Grau (Konzervatoř J. Ježka, ZUŠ Jižní Město, Praha 4), Petr Ries (Konzervatoř České Budějovice, ZUŠ B. Jeremiáše České Budějovice) a Jana Ryšková (Konzervatoř Plzeň, Pražská konzervatoř).

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď ANO-NE. Hodnocení jakýchkoli uměleckých výkonů je věc do značné míry subjektivní, neexistují „tabulky“, které by hodnocení posunuly do exaktní, a tedy nezpochybnitelné roviny. Na druhou stranu ve hře na nástroj jsou kategorie neoddiskutovatelné, např. rytmus, intonace…, a tady je posuzovaní relativně jednoznačné. Ale právě v subjektivitě posouzení takových složek hry, jako jsou barva tónu, vibrato, vedení fráze, míra muzikality, resp. expresivita provedení v kontrastu např. s čistotou hry, mohou vznikat rozdíly v individuálním hodnocení jednotlivých soutěžních výkonů. Toto je samozřejmě kámen úrazu – tady vzniká často nespokojenost soutěžících s výsledkem, příp. i kalkulace o zaujatosti toho kterého porotce. Musím ale říct, že jsem se osobně na soutěžích ZUŠ nesetkala se záměrnou manipulací v bodování a ve výsledcích. Každý člověk (a tudíž i porotce) akcentuje něco jiného, něco trochu jiného ho zaujme, ne všichni mají stejná estetická kritéria. To je bohužel v kategorii „nezměřitelného umění“ fakt, s kterým je nutno se smířit. Ale jak jsem už řekla – i zde jsou věci, přes které nelze přejít se zavřenýma očima (a ušima). Špatná intonace, nepřesný rytmus, evidentně nezvládnutá technika jsou přesně ty kategorie, které změřitelné a měřené jsou. Nicméně, abych se vrátila k otázce: mám-li posoudit míru protichůdných názorů mezi porotci, zdá se mi, že byla v drtivé většině minimální. A ještě jinak – výrazně kvalitní výkony jsou vlastně vždycky bez diskuse.

Jako porotce jsem se zúčastnila ústředního kola v oboru dechových nástrojů poprvé. Nicméně mám zkušenosti z porot jiných ústředních kol (komorní hra, orchestry a soubory…) a v době, kdy jsem vyučovala i na ZUŠ, jsem soutěž včetně ústředních kol sledovala i jako doprovodný pedagog svých soutěžících žáků.

Organizovat takovouto soutěž je v podmínkách provozu základní umělecké školy skutečně nadlidský úkol. Vždycky mě dojímá osobní zainteresovanost učitelů příslušné školy. Vzhledem k nedostatku financí pro organizování těchto soutěží řeší spousta škol nejrůznější věci svépomocí (např. dnes už tradiční domácí přípravu občerstvení). Letos jsem byla ve třech porotách (kromě této „ústřední“ pražské i v okresní královéhradecké a krajské zlínské v Kroměříži) – a nějak se nemůžu ubránit dojmu, že se soutěže konají jaksi navzdory – nedostatku peněz?, zájmu shora?…?

Nedokážu tohle analyzovat, protože do věci detailně nevidím, ale různých překážek je cítit hodně. Přitom energie a výdaje pro výchovu dětí ke kumštu jsou jedny z nejzáslužnějších věcí, které se společnosti v budoucnu jednoznačně v dobrém vrátí.

Letošní soutěž v Praze byla jistě organizovaná s velkou péčí a úsilím – bohužel (alespoň v oboru flétna) trpěla velkým nedostatkem času. Rozumím tomu, že se organizátoři snažili poskytnout prostor pro co největší počet účastníků, ale počet 92 fléten (přičemž 84 jich soutěžilo v jednom dni), je neúnosně mnoho pro všecky zúčastněné.

Samozřejmě můžu mluvit o jednotlivcích, ale přece jen – fascinuje mě především to množství dětí a mladých lidí, kteří podstupují nepohodlí kontinuální práce a přípravy, zatímco mnoho jejich vrstevníků tráví volný čas jaksi „bezbolestně“. Je jasné, že dělat muziku může být i zábava, ale účast v ústředním kole už předpokládá výdej energie, času a také značné odříkání, které nemusí být vždycky příjemné. Obdivuji taky všecky kantory základních uměleckých škol, kteří dokážou dítě na soutěž kvalitně připravit. Uvědomme si, že „donucovací prostředky“, jaké má učitel v běžném školním procesu na základních a středních školách, v hudebce neexistují. Buď vybalancuješ tlak na práci (a tím i na výkon) se zájmem dítěte o muziku, nebo se ti to nepodaří – a s ambicí na dobré hraní je konec. Klobouk dolů, vím, o čem mluvím!

Ano, pedagogů s vícenásobným zastoupením bylo na soutěži poměrně dost. Už méně bylo těch, kteří získali se svými žáky více cen. Zvláštní cenu za pedagogickou práci získaly na základě obdržení několika cen paní učitelky Magdaléna Hrudová (ZUŠ Hradec nad Moravicí), Lada Štěpánková Polcarová (ZUŠ Vysoké Mýto), Kristina Vinařová (ZUŠ J. Hanuše, Praha 6) a za zaznamenání stojí též paní učitelka Kristýna Špejtková jako pedagog absolutní vítězky v oboru flétna Veroniky Holcové (ZUŠ Český Krumlov, Kostelní 162).

Nejsem si jistá, jestli kvalitu výkonů lze srovnávat podle regionů. Spíše jde o jednotlivé pedagogy (event. o jednotlivé soutěžící), kteří vybočovali.

Jak jsem už zmínila, zásadní věc je dostatek času pro soutěžní výkony a pro jejich posouzení. Jsou dvě cesty – buď soutěž protáhnout na více dní, nebo snížit počet soutěžících v ústředním kole. Druhá varianta se mi jeví jako trochu proveditelnější, i když samozřejmě chápu, že cílem všech okresních a krajských komisí je poslat dál co největší počet dětí. Mám ale dojem, že v minulých ročnících tolik soutěžících do ústředních kol nepostupovalo a na kvalitě „finále“ to rozhodně neubralo. Je třeba si uvědomit, že nedostatek času s sebou přináší nervozitu na všech stranách, malý prostor pro diskusi porotců a v neposlední řadě zbytečná čekání soutěžících na svá vystoupení, protože časový harmonogram nelze při nejlepší vůli dodržet. Ze svátku setkání lidí se společnými zájmy a cíli se stává poněkud nedůstojný závod s časem.

Stejně jako s různými kvalitami soutěžících setkali jsme se i s různými kvalitami klavírních a kytarových doprovodů. V některých případech šlo o nástrojovou spolupráci na nejvyšší úrovni – dík patří těm, kteří takto podpoří výkon mladého soutěžícího. Všichni víme, jak korepetitor (příp. spoluhráč na jiný nástroj) může zkvalitnit, nebo naopak zcela zničit vystoupení sólisty. Smutně se poslouchá soutěžící, jehož doprovazeč nedostojí své profesionální povinnosti a společné vystoupení je tím znehodnoceno. Ocenění za mimořádně kvalitní klavírní spolupráci získaly Stanislava Bradová (ZUŠ J. Hanuše, Praha 6), Monika Fukasová (ZUŠ Roztoky), Yulia Lyskova (ZUŠ F. Jílka, Brno) a za kytarovou spolupráci byli oceněni kytaristé Milan Bátor (ZUŠ Hradec nad Moravicí) a Barbora Kubíková (ZUŠ B. Jeremiáše, České Budějovice).

Mám-li se vyjádřit k repertoáru, který byl v ústředním kole prezentován: je jistě chvályhodné, zvyšuje-li kantor postupně obtížnost skladeb s cílem posunout technickou vybavenost hráčů. Vím velmi dobře, jak je obtížné trefit se do výběru skladby; zvláště v některých věkových kategoriích není vhodných skladeb nazbyt. Přesto bych se přimlouvala za to, aby děti hrály raději lehčí skladby pořádně, než aby neúspěšně zápasily se skladbami, které technicky převyšují jejich momentální hráčskou úroveň. Takové děti musejí cítit velké zklamání z výsledku, protože jejich příprava, byť jistě velmi tvrdá, nedozná přiměřeného ocenění. Ale při nejlepší vůli nelze akceptovat výkony, které jsou (ať již chybami nebo polovičním tempem provedení) na hony vzdálené skladbě uvedené v programu soutěžního vystoupení…

Na druhé straně – perfektně připravených výkonů opravdu vysoké obtížnosti bylo nemálo a člověk skutečně obdivoval jak technickou vybavenost, tak téměř profesionální připravenost. O chuti do hraní, muzikalitě, pódiovém vystupování a hudební inteligenci nemluvě.

Celkově chci (bez ohledu na drobné výtky) vyjádřit radost z tolika šikovných a nadaných mladých lidí, kteří mají možnost rozvíjet svůj talent v základních uměleckých školách. Systém tohoto vzdělávání na amatérské úrovni je něco, čeho bychom si měli vážit a čemu je třeba pomáhat všemi silami. Děti a mladí lidé, které člověk v hudebkách potkává a kterým se třeba podaří dostat do finále této soutěže, jsou podle mého subjektivního pocitu skutečně trochu jiní, než ti, kteří se do kontaktu s hudbou (a především s prací na ní) nedostanou. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale zdá se mi, že o jejich vnitřní svět a budoucí žití nemusíme mít obavu…