Flétnista na cestách životem (17)

V září 1976 jsem si v Hamaru přibral i učení na škole pro budoucí učitele, Hamar Lærerskole, Pedagogisk Høgskole. Žáci z Lærerskole chodili do ke mně do hodin do Folkehøgskole, protože jsem neměl čas na přejíždění z jedné školy do druhé. Abych stačil odučit žáky z obou škol, musel jsem se do Osla vracet ještě pozdějším vlakem. I žáci v Lærerskole byli většinou pokročilí, i když flétna nebyla jejich hlavní obor. Chtěli se stát učiteli, ne flétnisty.

Když jsem začal v Hamaru učit, bylo mi tehdy 33 let. Byl jsem mladý, plný síly a elánu. Moji žáci byla většinou děvčata kolem 18 let. Některým jsem se asi líbil. Jedna nebo dvě byly ale „potvory“. Poznaly, že nejsem vůči ženskému pokolení úplně imunní a schválně se chovaly vyzývavě. Například chtěly, abych je učil správnému dýchání do bránice a ověřoval si, zda tam nadechují, nebo si sedly na židli s roztaženýma nohama, aby jim bylo někam vidět. Přiznávám, že jsem měl problém je učit a ony to věděly a měly z toho legraci. Raději jsem se díval někam jinam. Cítil jsem úlevu, když vypadly a přišla nějaká slušná.

Mezi ty slušné patřila i Anne-Lill Larsen. Byla však i „neslušná“, ale jiným způsobem. Když se dostatečně zlepšila u mě, odešla studovat na konzervatoř do Kristiansandu a později i Kodaně. Po návratu do Norska neměla místo a dostala zálusk na moje místo v Toneheim Folkehøgskole. Zaranžovala se svým tehdy už manželem jménem Ree na mě podraz. Škola mi nabídla prodloužení mého kontraktu jen s tím, že si u nich přiberu k flétně nějaké další předměty. To bych býval nestihl v jednom dnu a musel bych dojíždět do Hamaru víckrát týdně. Já jsem však už měl učení v Bærum, a tak jsem odmítl. Na moje místo si však zažádala Anne- Lill Larsen Ree a místo dostala. Tímto rafinovaným způsobem mě vystrnadila. To bylo až v roce 1987.

Předtím, než jsem si přibral učení v Lærerskole, jsem v lednu 1976 začal učit v další škole. Byla to obyčejná komunální hudební škola v Bærum na předměstí Osla. Hlavní budova školy byla v Sjøholmen, Sandviksveien 130, 1301 Sandvika, kde byly nejen učebny a koncertní sály, ale i kanceláře školy. Většina učitelů, mezi něž jsem patřil i já, v Sjøholmen neučila. Byli roztroušeni po různých školách v Bærum.

Jak jsem se k učení dostal. Zase korupcí. Torkil Bye, o němž už byla řeč, v hudební škole učil flétnu. Mimo učení hrál v osloské filharmonii jako druhý sólo flétnista. Byla to na něho velká zátěž, a tak se rozhodl nechat učení dětiček v hudební škole. Já jsem se zrovna v té době vrátil z Austrálie, a protože jsme se znali, i Karla znal z orchestru, doporučil mě Torkil na svoje místo v hudební škole. Už tehdy byl v Norsku považován za jednoho z nejlepších flétnistů a jeho slovo mělo velkou váhu. Bez problému jsem práci dostal.

Možná, že by bylo na místě, abych řekl pár slov o Torkilovi Bye. Torkil byl syn Hermana Bye a klavíristky Ebby Isene. Už v 16 letech byl zaměstnán jako „vikář“ v Norské opeře. Po studiích v Curychu se stal sólo flétnistou ve filharmonii v Bergenu. Pak šel studovat k Juliu Bakerovi a stal se sólo flétnistou v San Antonio Symphony, kde byl až do roku 1970. Téhož roku se zúčastnil konkurzu do Osloské filharmonie (i já jsem se ho zúčastnil), ten vyhrál a byl jeho zářivou hvězdou až do roku 2007, kdy onemocněl artrózou mimo jiné prstů a těžko se mu hrálo. Napřed si nechal vyrobit na flétně speciální klapky, ale nakonec to vzdal. Učil též na konzervatoři a vysoké hudební škole v Oslu.

Kromě mě učili flétnu v hudební škole Asle Gullien a Eva Gulbransen, dcera už dříve zmíněného Ørnulfa Gulbransena. Rektorem školy byl Herbert Bergene, známý houslista a dirigent. Učil jsem ve školách Hauger skole, Lysaker skole, Stabekk skole, Lesterud skole a Jar skole.

V lednu 1976 jsem začal vyučovat i v Rud videregående skole, Hauger skolevei 8/10, škole nacházející se též v Bærum. Norská videregående skole je něco jako bývala za „komančů“ (komunistů) česká jedenácti- nebo dvanáctiletka, či by to mohla být určitá odrůda učňovské školy, jelikož se na ni vyučovaly obory jako automechanik, malíř, instalatér apod. Na naší byla i hudební, taneční a dramatická linie.

Můj první žák z Rud videregående skole Håkon Skoge ke mně chodil dva roky do hodin do Hauger skole, která ležela v bezprostřední blízkosti. Pak nastala dlouhá pauza, kdy jsem sice byl učitelem ve škole, ale škola neměla žádné žáky na flétnu. Teprve ve školním roce 1983-84 jsem dostal jednu žačku, Trine Knutsen. Ta ke mně docházela do Lysaker skole. Byla vynikající. Později se stala flétnistkou v Bergenské filharmonii. V pozdějších letech, když už jsem měl více žáků, jsem už učíval výhradně v budově videregående školy v Hauger skolevei.

V knize, kterou paralelně píši o svém životě, podávám přehled, od kdy do kdy jsem na které škole učil a jména žáků na jednotlivých školách. To přesahuje rámec mého nynějšího vyprávění. Sem uvedu pouze jména škol a léta: Toneheim Folkehøgskole – říjen 1975 – květen 1987, Hamar Lærerskole – září 1976 – červen 1985, Bærum kommunale Musikkskole – leden 1976 – červen 2005, Rud videregående skole – leden 1976 – červen 2010.]

Začnu s Hauger skole. Ležela pod kopcem Kolsås. Nejdříve jsem do ní dojížděl T-banem, později mým prvním autem anglické značky Triumph Herald.

To už jsem měl norský řidičský průkaz. Nikdy jsem žádné zkoušky v Norsku nedělal. Vyměnil jsem si australský za stoletý norský (platný do roku 2043). Triumpha Heralda jsem si koupil za pár „slupek“. Na lepší auto jsem neměl peníze. Sice jezdil, ale jinak to byl skoro vrak. Za nějaký čas mi odešel startér. Nový byl drahý, a tak jsem jezdil bez startéru. To jsem vždy zaparkoval na svahu kopce Kolsås „čumákem“ dolů a do Hauger skole jsem došel pěšky. Po skončení učení jsem sedl do auta, zařadil jedničku nebo dvojku a nastartoval motor při sjezdu s kopce. Někdy se ale stalo, zvlášť v zimě, že motor byl zmrzlý a nechytl. Pokud jsem už byl dole pod kopcem, nedalo se nic dělat než se nechat někým roztáhnout. K tomu účelu jsem měl v autě už připravené lano. Zastavil jsem nějaké kolemjedoucí auto a požádal o roztažení. Většinou byli lidé hodní a pomohli mně. Horší to bylo v jiných školách, kde nebyly kopce. Tam mě chodci roztlačovali rukama. Takové byly moje začátky v Norsku po kariéře v Austrálii.

Když žák někdy nepřišel na hodinu, využíval jsem volný čas ke cvičení na flétnu. Pak jsem nemusel tolik cvičit doma. Občas jsem se taky díval z okna a pozoroval norskou mládež vycházející ze školy. Pamatuji si, jak mě šokovalo, jak hnusně se k sobě žáci chovali. Buď se neustále kopali, vysmívali se jeden druhému, „mobbovali“ se (šikanovali). To se pak celá parta shlukla na jednoho chudáka, kterého ničili. Když já jsem byl malý tak asi v jejich věku, taky jsme se s kluky prali, ale to se vždy pral jeden s druhým a ostatní přihlíželi. Nikdy jsme se jako smečka neshlukli na jednoho. To se považovalo za zbabělost. Taky si vzpomínám, jak jedna banda kluků měla vyhlídnutou nějakou holku, kterou vždy zatáhli do křoví a tam jí dělali hrozné věci. Nechci ani popisovat. Párkrát jsem na ně šel a seřval je. Už jsem se na to nemohl dívat.

Ze žáků v Hauger skole mi utkvěli v paměti Reidar Indergaard a Hanne Bergendahl. Byli oba velice fajn a hrávali jsme dueta i tria. Také vzpomínám na žačku Mette Katrine Oftebro, která chodila ke mně do hodin s maminkou. Po nějaké krátké době se mamince hra na flétnu tak zalíbila, že se přihlásila sama do hudební školy a začala chodit do hodin i ona. Měly hodiny po sobě. Myslela, že bude jednou hrát doma dueta s Mette Katrine. Jenže Mette přestala flétna bavit, avšak maminka Gerd chodila do hodin dál. Když jsem skončil v Hauger skole, chodila ke mně dokonce do vzdálené Lesterud skole v Bærums Verk, kde jsem já (namísto dcery) a ona spolu hrávali dueta. Nakonec těžce onemocněla, a zemřela.

Další školou, kde jsem učil, byla Lysaker skole. Tam jsem učíval s polským klarinetistou Eugeniuszem Pudelewiczem, zvaným „Genek“. Byl to výborný všestranný klarinetista. Hrával výborně jak klasickou hudbu, tak jazz. Kdysi hrával na lodi, v době učení měl i svou kapelu a hrával k tanci.

On učíval v hlavní budově školy, já většinou v tzv. „anneksu“, co nejdál od sebe, abychom se vzájemně nerušili. Chodíval ke mně občas na „pokec“, když mu nepřišel žák, a i já jsem měl volno. Byl vždy v dobré náladě, asi takový, jak ho vidíte na videu.

V prvním patře školy byla kopírka, a tam jsem si nadělal tisíce kopií zadarmo. Hlavně jsem kopíroval noty a rodokmen. Tehdy jsem ho ještě neměl na počítači.

Ze žáků mě utkvěla v mysli Anne Schinrud, kterou jsem po létech potkal v recepci na lodi Color Line, a hlavně Kristin Kjølberg, která mě měla dost ráda, a dokonce mi upletla takové manžety na zápěstí, aby mně ve studených učebnách nemrzly prsty. Ještě je mám schované. Další žákyní byla Hanne Hognestad, dcera kontroverzního pastora v Høvik kirke Helge Hognestad.

Ve školním roce 1979-80 jsem si ke školám Hauger a Lysaker přibral ještě Stabekk skole. Tam mě zastihla smrt mého táty 30. ledna 1982. Dostal jsem o tom zprávu, když jsem vstupoval do budovy školy. Byl to pro mě takový šok, že jsem nemohl učit. Odhlásil jsem žáky a jel domů.

Někdy mezi léty 1991 a 1993 jsem přestal vyučovat v Hauger skole a místo ní jsem dostal Lesterud skole v Bærums Verk. Vzpomínám, jak jedna moje žačka z bohaté rodiny se mne po delší době zeptala, odkud jsem. Když jsem jí to řekl, odpověděla: “My máme doma taky jednu služku, z Tvé země“. V Lesterud skole jsem si rovněž uvědomil, jak velkou roli hrají i osobní vlastnosti žáka. Měl jsem žačku, která pocházela z hrozné rodiny. Rodiče ji nechávali více méně na pospas. Nikdo jí neříkal, aby cvičila na flétnu. Chodila do hodin vždy připravená, byla slušná a dávala pozor. V Lesterud skole jsem učíval v učebně pro domácí práce, tzv. „heimkunnskapsrom“. Na tabuli byly často napsány různé recepty na jídla. Jednou tam visel přehled, kolik kalorií různá jídla obsahují a jaké úsilí musíme vyvinout, abychom je spotřebovali. Překvapilo mě, kolik hodin musíme chodit, než spotřebujeme kalorie z jednoho krajíce chleba.

Současně s Hauger skole jsem přestal učit ve Stabekk skole a přešel jsem do Jar skole. V Jar skole jsem měl zas jiné zážitky. Měl jsem tam jednu žačku, malou sice, ale tvrdohlavou. Ta, když přišla do hodiny, sedla si a prohlásila, že nechce hrát. Já na to: „Tak co budeme dělat?“ Mlčela. Já jsem otevřel noty a zeptal se, co měla za úkol cvičit. Neodpověděla. Ukázal jsem tedy na nějakou stránku. „Co tohle?“ „Nechci“. „Tak co tohle?“ „Nechci“. Tak nic. Začal jsem si tedy sám něco hrát. Po hodině (22,5 minutách) přišla další žačka. Říkám: „Hodina skončila“. Ona na to: „Já ale nehrála“. Já na to: „Přišel další žák, tak už není čas. Ztratil by hodinu.“ Příště tedy vstoupil její otec. Prý ji musím hodně chválit. Co nejvíc. Zeptal jsem se, za co jim mám chválit. Prý to potřebuje. (Norský styl výchovy.)

Jeden rok, 1998-99, jsem učil i v Tanum skole, kde jsem zaskakoval za jiného učitele. Za zmínku stojí pouze to, že jsem tam měl žačku Marianne Myklestu, jejíž matka byla Češka.

Nyní se vrátím ještě do konce roku 1975 a následující době a budu vyprávět o Líze, Martinovi a o našem novém přírůstku do rodiny – Ivanovi.

Než však začnu o nich, nesmím zapomenout na mého tátu, který 15. června 1975 žádal o schválení tématu rigorózní práce, po jejímž úspěšném absolvování by byl konečně získal titul doktora práv JUDr., namísto neoficiálního čekatelského titulu JUC. Již si nepamatuji, jestli se mu to tehdy podařilo. Nejspíš ano. Byl velice schopný.

17. prosince udělala Líza teologickou závěrečnou zkoušku (embets-eksamen) na teologické fakultě a 19. prosince jí o tom byl vydán doklad. Byla to velká písemná i ústní zkouška ze Starého zákona, Nového zákona, dějin církve a dogmatu, systematické teologie, a ještě nějakých vedlejších zadání. V této době jsme již věděli, že se do Austrálie nevrátíme.