Minulý příspěvek jsem zakončil vyprávěním, jak jsem se dostal do ciziny. Pro osvěžení paměti uvedu, že po skončení konzervatoře na jaře 1967 jsem měl nastoupit základní vojenskou službu. Dostal jsem ale odklad, protože mi našli žaludeční vřed. Vzdělání jsem tedy měl, práci ale ne. Někdo mi řekl, že jsou určité možnosti zaměstnání pro hudebníky v cizině, a proto jsem zašel do hudební a divadelní agentury Pragokoncert, která zprostředkovávala angažmá v zahraničí. V Pragokoncertu mě nabídli místo v Káhiře.

O čem jsem se ale zapomněl dříve zmínit, bylo to, jak se stalo, že jsem začal chodit do hodin flétny k Františku Malotínovi. Byl jsem jeho první žák. Franta měl přítele Karla Netoličku, kontrabasistu, s kterým působil v Armádní opeře. A byl to právě on, kdo mi zařídil hodiny flétny u Franty. Karel byl přítelem mé matky, s kterou se po letech (v roce 1970) oženil. Byl vynikající kontrabasista. Kromě SOČRu (odkud se znali s Frantou) hrál ještě v prestižním Českém komorním orchestru bez dirigenta pod vedením Josefa Vlacha. Po odchodu do ciziny hrál v Bayerischer Rundfunk pod Rafaelem Kubelíkem, pak v USA a Norsku. V Norsku natočil kontrabasový koncert Jiřího Mindla s rozhlasovým orchestrem NRK a s amatérským symfonickým orchestrem provedl Dragonettiho kontrabasový koncert v Sandefjordu, z něhož se mi dochovala amatérsky pořízená nahrávka na kazetovém magnetovém pásku. Abych uchoval památku na Karla, umístil jsem ji před několika dny na YouTube, kde si ji můžete poslechnout: https://www.youtube.com/watch?v=9GAfM7j2BAs. O Karlovi se zmiňuji proto, že hrál velkou roli v mém pozdějším životě.

Hned po příletu do Egypta mi byl vystaven egyptský průkaz totožnosti

 Patnáctého listopadu 1967 přilétám do Káhiry, Můj zavazadlový lístek a egyptský průkaz totožnosti

Už si nepamatuji, kdo mi zařizoval první ubytování. Myslím, že to byl někdo z kanceláře Opery. Ani adresu už nevím. Nebylo to ale daleko od Opery a chodil jsem do práce pěšky cestou kolem známého obchodu s potravinami Groppi. Hned před domem byl stánek s ovocem. Arab, který tam prodával, u něho spal i v noci. Byt byl prostorný, třípokojový s kuchyní a koupelnou. Sdílel jsem ho se dvěma houslisty, jedním mladším Čechem jménem Jirka a starším Polákem, kterému jsme říkali Jůzek. Asi to byl Josef. Jejich příjmení se mi už vytratila z paměti.

V orchestru bylo asi 47 cizinců, zbytek byli Arabové a v Egyptě usazení Řekové. Z Československa tam bylo 30 hráčů, z Jugoslávie 11, z Bulharska 4 a z Polska 2. Já jsem se blíže poznal s flétnistou Brožem, fagotistou Masierem, kontrabasistou Vladimírem Puškarevem, s houslisty Janem Wichou a Gézou Vávrem a s hornisty Kurkou a Albertem Vlčkem (později mým celoživotním kamarádem). Častěji jsem se také stýkal s dvěma houslisty z Polska; s Bogdanem Wozniakem a Jůzkem (na jeho příjmení si už nevzpomínám). Koncertní mistr ale musel být Arab, a také byl! Mohammad Haggag byl pochopitelně muslim. Když byl čas k modlitbě, dirigent zastavil orchestr a nařídil přestávku. To pak Mohammad padl na kolena tam kde byl.

Flétnová skupina Cairo Symphony Orchestra měla v době, kdy jsem tam působil tři členy. 1. flétnu hrál pan Brož (na jméno už si nepamatuji), já jsem byl jeho zástupce, střídal jsem se s ním na 1. flétně. A náš arabský kolega hrál hlavně na pikolu. Ten hrál stále. Pokud jde o flétnistu pana Brože, nepamatuji se, kde v Čechách hrál. Nemyslím, že byl Pražák. Nejspíš byl z Brna, nebo odjinud z Moravy. Nástroj měl, pokud vím, každý svůj. Já jsem hrál na celostříbrnou flétnu zn. Philipp Hammig (s otevřenou gis-klapkou). Erární nástroje neexistovaly.

Vzpomínám na tři dirigenty; východoněmeckého Gerharta Wiesenhüttera, s kterým jsem to neměl zvlášť lehké. Byl asi zvyklý na vysokou úroveň z Drážďan a já byl v té době ještě nezkušený hráč, pak na arabského dirigenta Ahmeda Ebeida. Výraznou osobností byl dirigent jménem Youssef Elsisi (El-Sissi), otec dnešního egyptského prezidenta. S ním jsem hrál Bachovu Suitu h moll s komorním orchestrem v Sayed Darwish Concert Hall u pyramid dne 27. ledna 1968 (viz níže).


Další dva programy koncertů Cairo Symphony Orchestra

Hráči z „východu“ Evropy byli placeni zvlášť štědře. Dostávali jsme mnohem víc než místní muzikanti. Já jsem tehdy vydělával 100 egyptských liber měsíčně, což byly obrovské peníze. Pro srovnání jen uvedu, že policista, což bylo dobře placené zaměstnání v Egyptě, měl asi 20 a ministr kultury 150 liber měsíčně. Jak moc to bylo ilustruje též příklad, že moje činže za přepychový byt (jenž jsem si později pronajal), byla 18 liber měsíčně. Takový plat jsem už nikdy později neměl!

Někdy v dubnu 1968 jsem se odstěhoval od svých kolegů-houslistů. Našel jsem si přepychový apartmán na střeše vysokého bloku v 10. poschodí poblíž nejznámějšího náměstí v Káhiře Midan Tahrir. Před bytem byla obrovská terasa velikosti jako celý půdorys domu. Ve volných chvílích jsem z ní krmil orly. U řezníka jsem si koupil masové odřezky a z terasy jsem je házel orlům. Ti, jak mě spatřili svým „orlím“ zrakem, se z velké dálky slétali a střemhlav se vrhali po hozeném masu. U domu sedával „bouab,“ který ho hlídal před zloději a v nemenší míře odháněl i prostitutky. Bouaba jsem posílal nakupovat. Jako Arab nakoupil mnohem levněji než já, a i když jsem mu dal slušný bakšiš, přišlo mě jídlo levněji. Před vchodem do každého domu byla v té době ještě hradba z pytlů s pískem, pozůstatek Šestidenní arabsko-izraelské války v červnu 1967. Egypt a jeho spojenci utrpěli zdrcující porážku. Já jsem tehdy byl ještě v Československu. Avšak kolegové, kteří už hráli v káhirském orchestru vzpomínali, jak před válkou nacvičovali marše, které budou hrát, až zvítězí. Dopadlo to však jinak.

Náš orchestr, Cairo Symphony Orchestra, hrál nejen opery a balety, ale i symfonickou hudbu. Opery a balety se hrály v Opera House (budově z roku 1869), koncerty v Gize v Sayed Darwish Concert Hall (tam jsem hrál Bachovu suitu h moll). Divadlo bylo staré, ale koncertní síň byla přepychová. Později jsem se dověděl, že Opera až do základů v roce 1971 vyhořela. Zachovaly se jen dvě sochy Mohameda Hassana. Po další dvě desetiletí, až do roku 1988, byla Káhira bez opery. Doprovázeli jsme i sólisty ze zahraničí. Zkoušky byly dvouhodinové, od 11 do 13 hodin, představení každý den večer. Občas jsme vyjížděli hrát i do okolních měst. Vzpomínám na prosinec 1967, kdy jel celý náš orchestr vlakem z Káhiry do Alexandrie. Bydleli jsem v hotelu u zálivu Stanley a měli jsme tam několik představení a koncertů. Vlak jel přes poušť kolem oáz. Byla to zajímavá cesta.

V době mého působení v Káhiře jsem pořád jen nehrál a necvičil na flétnu. Setkávali jsme se při různých příležitostech s „Čechoslováky.“ Nejraději vzpomínám na manžele Puškarevovy. Paní Puškarevová vařila ve velkém a zvala na obědy i nás, kolegy z naší československé enklávy. Zájem byl veliký. Rádi jsme se u nich scházeli na dobré jídlo. Bylo to výhodné pro obě strany; my jsme se dobře najedli a Puškarevovi si zase něco přivydělali. Láďa Puškarev byl zvláštní typ, jako stvořený pro hraní na kontrabas. Hromotluk s velkýma rukama. A podle toho také jedl. Jeho manželka mu servírovala ovocné knedlíky nepředstavitelného množství, které on bez kousnutí rovnou polykal. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu nevěřil…  Na kontrabas hrál ale jako na housle.

Kromě setkání při společných obědech (někdy i zabijačkách) jsme jezdili na různé výlety. Nejčastějšími společníky byli Albert Vlček, Láďa Puškarev, Bogdan Wozniak a „Jůzek.“ Pronajali jsme si auto s řidičem a objížděli vzácné památky. Dodnes si pamatuji na „stupňové“ pyramidy v Sakkaru, nástěnné malby v Mastabu nebo sochu Ramzese II. a sfingu v Memphisu. Také jsem s kamarády navštívil japonskou botanickou zahradu v Heluánu, Citadelu s mešitou Mohameda Aliho, mešity Sultan Hassan a El Riffaye a samozřejmě pyramidy v Gize, kde jsme shlédli program Son et Luimiere (Zvuk a světlo) pojednávající o stavbě pyramid. V Káhiře jsem i sportoval. S Albertem Vlčkem jsme se stali členy sportovního klubu Gezira Sporting Club v Zamalek.

29. května 1968 mi Pragokoncert prodloužil angažmá v Cairo Symphony Orchestra (od 31.8.1968 do 31.8.1969). Plat mi zůstal stejný, takže vyhlídky do budoucna byly nadějné. To jsem však ještě netušil, co se za pár měsíců stane…

V Egyptě jsem také začal fotit na diapozitivy. Byla to tehdy pro mne novinka. Hned po příjezdu jsem si koupil v obchodě několik už „nafocených“ slidů. Zde však vkládám jen ty, které jsem pořídil sám.


Zima 1967, výlet do Sakkary, sedím na velbloudu


Zima 1967, výlet do Memphisu


Jaro 1968, káhirská Opera (vedle parku vpravo před sochou), později vyhořela


Květen 1968, já před káhirskou Operou


Prosinec 1967, Alexandrie, mešita


Jaro1968, oslava u Vávrovců, já jsem první z leva


Jaro1968, členové Cairo Symphony Orchestra po koncertu v Sayed Darwish Concert Hall


Léto1968, členové Cairo Symphony Orchestra před koncertem (flétnista pan Brož, nalevo od něho arabský flétnista)


Jaro1968, moje fotografie pořízená místním fotografem v ateliéru

O svém působení v Cairo Symphony Orchestra nemohu napsat mnoho. Hrál jsem tam jen o málo víc než půl roku, a pokud tam bylo nějaké flétnové milieu, nepoznal jsem ho.

Pokračování příště…