Rudolfa Černého jsme v minulém příspěvku opustili v září 1939, když odešel z PK. Bylo mu 61 let. Zda to bylo ze zdravotních či osobních důvodů, nebo se tak stalo kvůli celospolečenským změnám souvisejícím s okupací Československa, to nevíme. Možná chtěl svůj život dožít v ústraní, bez vnějších vzruchů, kterých v té době bylo jistě dost a dost…  Jisté ovšem je, že R. Černý doplatil na „nepřízeň doby.“ Po okupaci a 2. světové válce sice přišlo krátké období uvolnění, ale to vystřídala další totalita. Rudolf Černý umírá 5. ledna 1947, tedy v době, která nepřála minulosti. S přehnanou radostí se hledělo ke „světlým zítřkům.“ Kdo by se staral o nějakého flétnistu, byť ve své době všeobecně uznávaného a respektovaného. Myslím, že Rudolfu Černému toho hodně dlužíme…

Ale vraťme se na PK. Stejně tak jako celá česká společnost, byla i ta hudební část tvrdě zasažena německou okupací. Zatímco české vysoké školy byly již na začátku okupace uzavřeny, PK (a další umělecké školy) mohly ve výuce zatím pokračovat. Probíhala zde téměř po celé období 2. světové války. Byla zastavena až v srpnu 1944, kdy hrozilo totální válečné nasazení pedagogů i studentů. To se ale nakonec podařilo odvrátit a mnozí studenti pokračovali ve studiu formou soukromých hodin v bytech svých profesorů.
Ve válečném období stáli v čele PK rektoři, kteří od roku 1919 nahradili funkci ředitele. Byli voleni vždy na funkční období jednoho školního roku. Prvním rektorem tohoto období byl houslový virtuóz Jaroslav Kocian. Další dva roky vedl školu ve funkci rektora violoncellista Ladislav Zelenka. Posledním rektorem válečných let byl na tři funkční období zvolen hudební skladatel Jaroslav Křička. Ten měl nejtěžší úlohu. Když v roce 1944 nacisté PK uzavřeli, podařilo se pedagogy i studenty přemístit do firmy Dorka, která se zabývala výrobou předmětů spotřebního typu. Tento fakt odvrátit hrozbu totálního nasazení.

Do této válečné atmosféry nastoupil tedy nový profesor hry na flétnu Josef Bok. Žák R. Černého měl v té době za sebou bohaté hráčské zkušenosti i úspěšnou pedagogickou činnost na konzervatoři v Brně. Rodák z Nechanic (nar. 15. listopadu 1890) zahájil svá studia na PK v roce 1908. Vedle flétny studoval také kompozice v mistrovské třídě V. Nováka. Svá studia zde zakončil po čtyřech letech v roce 1912. Krátce nato odchází do Moskvy, kde se stal členem orchestru Svobodného divadla a Ziminovy opery (1913/14). Vyzkoušel si i pozici korepetitora a kapelníka v Baletní a dramatické škole Komisarževského a v letech 1916/17 byl dokonce sólistou symfonického orchestru, který vedl dirigent S. Kusevicky. (Tentýž dirigent, který po emigraci do USA vedl Bostonský symfonický orchestr, s nímž premiéroval mnoho dnes už legendárních skladeb, např. Bartókův Koncert pro orchestr či skladby B. Martinů.) Po Říjnové revoluci se kupodivu nevrátil domů. Stal se členem Sovětu dělnických a vojenských deputátů. Krátce byl sólistou Koncertního orchestru A. Litvinova v Rostově a přivydělával si jako pianista v kinech. Po návratu do vlasti v roce 1919 se stal členem orchestru Národního divadla a Zemského divadla v Brně. Tam byl také 20 let smluvním profesorem na konzervatoři a vychoval zde mnoho skvělých hráčů. Za všechny jmenujme Hynka Kašlíka či Oldřicha Slavíčka. Od září 1939 učil na PK. Souběžně s tím učil také čtyři roky (1946-1950) na nově vzniklé Hudební akademii múzických umění v Praze. Na této vysoké hudební škole byl v roce 1948 jmenován Profesorem a v roce 1957 proděkanem.
Jako flétnista absolvoval mnoho koncertů u nás i v cizině, vystupoval často také jako klavírní doprovazeč. V roce 1957 vydal Školu hry na flétnu (jejím autorem byl ale z větší části Rudolf Černý). Sám napsal a vydal Lidovou a praktickou školu hry na flétnu a pikolu se zřetelem na samouky. Jeho skladby (od symfonické tvorby, přes komorní a klavírní skladby) zůstaly pouze v rukopisech. Pro flétnisty napsal (kromě jiného) kadence ke všem Mozartovým flétnovým koncertům. Vzpomínám si, že jsem hrál na koncertě k devadesátinám Josefa Boka v roce 1980 jeho kadence ke Koncertu G dur W. A. Mozarta. Koncert se sice uskutečnil, ale bez oslavence, který byl v té době upoután na lůžko. Krátce nato Josef Bok zemřel.

Použitá literatura: Československý hudební slovník osob a institucí

Pokračování příště (ML)