Je rok 2001, mezinárodní flétnová soutěž Concertino Praga, povinnou skladbou je Sonatina pro flétnu a klavír Jiřího Gemrota.

„Tak se na to podíváme,“ řekl jsem tehdy své studentce Petře. Tištěné noty jsme dostali zdarma. Otevřel jsem je a hned v úvodu 1. věty na mne hleděl „had“ v podobě x-toly na jednu dobu. Něco mi to připomínalo, ale pustil jsem to z hlavy. Začali jsme s ji studovat a čas od času se mi opět začaly vynořovat nejasné vzpomínky. Kde jsem to jenom už slyšel? Ale racionální úvaha mi jasně říkala, že jsem ji nemohl slyšet nikde. Je to skladba napsaná pro letošní soutěž Concertina. A dokonce se nesmí ani před soutěží nikde veřejně hrát!
Asi týden nato jsem náhodně potkal Jiřího Gemrota před vrátnicí Na Rejdišti. Jen pro úplnost musím dodat, že jsme spolu studovali nejen na Pražské konzervatoři, ale i na HAMU v Praze. Oba jsme v té době učili na prvně jmenované škole, ale nějak jsme se míjeli. A není divu; já jsem učil v Pálffyovském paláci, Jiří Na Rejdišti. To setkání po letech mi ale utkvělo natrvalo v paměti. Samozřejmě se řeč stočila mou zásluhou na povinnou skladbu soutěže. Trochu jsem ho popíchl a řekl, že tu x-tolu hned v úvodu Sonatiny si mohl odpustit. Zasmál se a trochu udiveně mi řekl: „Ale pro tebe to přece nemůže být žádná novinka. Vždyť jsi ji premiéroval na skladatelském koncertě v roce 1978 ještě na HAMU. „Aha,“ řekl jsem hodně nejistě. „Tak proto mi to pořád něco připomínalo,“ dodal jsem víceméně pro sebe. „Ale trochu jsem to upravil,“ vysvětlil, když viděl moje rozpaky…

ML Začal jsem, Jirko, (vzhledem k tomu, že náš rozhovor je určen hlavně čtenářům webu České flétnové asociace) trochu z prostředka. Asi by to chtělo vrátit se na začátek…

JG Až dosud jsem prožil šťastný život, protože jsem potkal skvělé učitele, měl doma dobré zázemí, zůstal zdravý a každá potíž se nakonec v dobré obrátila a osud mi nahrál lepší řešení.
Narodil jsem se v Praze a prožil v ní téměř celý dosavadní život (poslední tři roky žiji v Dobřichovicích). V sedmi letech jsem začal hrát na klavír u paní profesorky Emmy Doležalové (učila také na Pražské konzervatoři, dále jen PK). Na hodiny jsem chodil do jejího bytu v Dittrichově ulici č. 7, v prvním patře. Ta u mě rozpoznala inklinaci ke skladbě a ve 13-ti letech mě doporučila svému kolegovi z PK Janu Zdeňku Bartošovi-báječnému kantorovi. U obou jsem pokračoval ve studiu na PK.
Tu jsem však nedokončil, protože po maturitě jsem cítil, že je načase jít dál a nastoupil jsem na AMU k prof. Jiřímu Pauerovi. Další trefa do černého! Vojnu jsem prožil jako korepetitor baletu AUS VN a ač povahou naprosto nevojenský typ, v záloze jsem skončil jako podporučík. Po úspěšném konkurzu jsem nastoupil do Československého rozhlasu jako hudební režisér. Když jsem po nevybíravém nátlaku odmítl členství v KSČ, podal jsem výpověď a následné čtyři roky strávil v Pantonu jako vedoucí redaktor gramofonové edice, což mi nabídl dr. Jiří Štilec st., další úžasný člověk. Když Panton po sametové revoluci již přestal produkovat to, co mě zajímalo a těšilo, po náhodném rozhovoru s Jiřím Temlem mi bylo nabídnuto, abych se do rozhlasu vrátil. Následujících třicet let jsem tam zůstal, většinu času v pozici vedoucího hudebních režisérů. Má režisérská činnost se postupně rozšiřovala do spolupráce s televizí, domácími i zahraničními vydavatelstvími. Otomar Kvěch, osobnost s velkým rozhledem a přítel, mi nabídl výuku skladby a instrumentace na PK, kde působím již dvacet let. Po předčasném odchodu O. Kvěcha zde působím jako vedoucí oddělení skladby. Poslední čtyři roky učím i na HAMU, na katedře zvukové tvorby. V prosinci 2020 jsem dovršil důchodový věk a s rozhlasem od té doby spolupracuji pouze externě.
Samozřejmě vedle všech mých zaměstnání jsem komponoval a, Bohu díky, se mé skladby hrály a hrají. Zazněly v řadě evropských zemí, v Japonsku, USA, Kanadě, Mexiku, Kolumbii a jinde, hodně jich je natočeno buď v rozhlasu anebo na LP či CD.
Většinu mých skladeb tvoří komorní hudba, zejména  dueta, tria, kvartety a  kvintety, významná část je pro klávesové nástroje – hlavně pro klavír, ale i cembalo nebo varhany. Napsal jsem dvě symfonie a několik dalších orchestrálních skladeb, koncerty pro různé nástroje, kantáty, písně atd.
Ačkoliv mám flétnu rád, nenapsal jsem pro ni mnoho skladeb. Je to tím, že hodně píši na přímé objednávky (ne, jak se říká, do šuplíku), a těch flétnových moc nebylo. Nejvíce se hrála moje Sonatina pro flétnu a klavír, kterou jsem napsal ještě za studií na HAMU. Později jsem napsal flétnový koncert, kde sólista střídá i pikolu a altovou flétnu a nedávno na objednávku Jany Semerádové komorní koncert Elfi e fantasmi, jehož sólový part je ale určen baroknímu flauto traverso.
Jsem 39. rok ženatý s manželkou Milenou, která celý život působila v SOČRu-ve skupině viol. Máme tři děti – dvě dcery (Kateřinu, houslistku, dnes členku FOK, Michaelu – zpěvačku) a syna Adama, který jako jediný nakonec od hudby zběhl a působí velmi úspěšně v soukromých firmách. Máme i dva vnuky a brzy očekáváme vnučku 😀  

ML To je, Jirko, krásné shrnutí. Trochu mi to připomíná W. Shakespeare ve 120 minutách (divadelní představení snažící se vtěsnat celou Shakespearovu tvorbu do 120 minut). Ale rozumím Ti! Mark Twain napsal ve své autobiografii, že to, co někdo napíše o sobě, jsou stejně jen jeho svršky nebo knoflíky na kabátě. Že pokud by se měl pokusit popsat svůj život v celé jeho bohatosti, musel by napsat každý den alespoň 5 000 slov. A ještě by to nestačilo…
Tak navrhuji takové malé sondy do jednotlivých období Tvého dosavadního života (pokud s tím budeš souhlasit).

JG Tak to zkusíme.

ML Jak to bylo s Tvými hudebními začátky? Projevoval jsi sám své hudební nadání, nebo Tě rodiče prostě zkusmo zavedli k prof. E Doležalové, aby zjistili, co v Tobě je?

JG Sám si to nepamatuji, ale maminka mi říkala, že jsem jako mrně třeba věrně opakoval rytmus traktoru. A, myslím, v první třídě jsem vyhrál soutěž ve zpěvu s písní Kačena divoká. Já, o němž později prof. Jan Kasal právem řekl, že moje doména je jinde než ve zpěvu 😀
Nicméně rodiče měli rádi hudbu, svého času ji maminka profesionálně provozovala a dovedli mě s bratrem k prof. E. Doležalové. K ní jsme oba začali docházet na hodiny klavíru do Dittrichovy ulice.

ML Jak rozpoznala paní profesorka Emma Doležalová toho skladatele v Tobě?

JG Byla skvělá po všech stránkách. Byla přísná, ale měla nás ráda. To děti hned poznají. Nikdo jí neřekl jinak, než Emička. A já byl leckdy flink. Když jsem měl hrát zpaměti a moc mi to nešlo, snažil jsem se z toho nějak vybruslit, aby se na mě nezlobila. Všimla si, že to nedělám úplně blbě a začala mě v tom nenápadně podporovat a rozvíjet. Kolik učitelů klavíru je toho schopno?

ML Takže Ti pomohla improvizace, tak říkajíc, ve hře z listu?

JG To ne, tomu „vylhávání se“ snad ani nechci říkat improvizace a vylhával jsem se bez not. Pravdou je, že mě vždycky zajímalo hrát něco nového, než do mrtě pilovat pořád to samé. Ve čtení not jsem se postupně zlepšoval, ale víc než technicky jsem byl schopen si hned udělat názor, jak to má být hrané, tj. v jakém tempu atd. Ovšem u některých not z tzv. Nové hudby atp. mně to nebylo jasné nikdy.

ML Jaké to bylo na PK? Byla to další škola, nebo velká láska…

JG Pražská konzervatoř je výjimečná škola. Měla, a soudě podle vyjádření některých mých absolventů dosud má, jakéhosi genia loci. Pravděpodobně hraje roli i fakt, že na ní studujeme v době velmi citlivé a citové – v době svého dospívání. Mezi spolužáky zde vznikají první umělecké vazby, prožíváme první lásky… S mým ročníkem se ostatně dodnes pravidelně setkáváme. Pravda, ne všichni. Někteří z nás již, bohužel, nejsou mezi námi, některé zavál osud úplně někam jinam.
Řada kantorů zůstala ve vzpomínkách trvale a velice silně. Předně oba moji učitelé hlavních oborů; na hodiny skladby jsem se vždy vysloveně těšil, ale J. Zd. Bartoše jsem měl i na harmonii. Vše učil s náročností skloubenou s laskavostí a humorem. K Emičce jsem chodil tu a tam s obavami, protože má příprava nebyla vždy na úrovni jejího očekávání. Postupně ale pochopila, že se opravdu nestanu dalším Ivanem Klánským a vše i na hodinách klavíru směřovala k tomu, abych sice obstál, ale aby mi to bylo ku prospěchu ve skladbě. Sama mi zadávala psaní kadencí ke koncertům a psal jsem i absolventské skladby pro její další žáky.
Ale vzpomínám na řadu dalších skvělých učitelů – stařičkého Zdeňka Hůlu, jenž nám vysvětloval kontrapunkt, Vladimíra Doležala a jeho hodiny intonace, nesmírně hodného člověka, který se sborem Smetana nastudoval i můj školní skladatelský pokus, na přesný a praktický výklad forem Jindřicha Felda, s nímž jsem měl i instrumentaci. Tu suploval občas i František Kovaříček, a na jeho pedagogický talent a přínos se zapomenout opravdu nedá.
Ale byli zde i další – češtinář Josef Vlček – už jen čtení docházky s ním byl zážitek a češtinu učil znamenitě. Dějepisář Vilém Hák, který občas přišel s violou, se kterou pak patrně někde účinkoval a mistr světa v šermu Svatopluk Skyva, tělocvikář a humorista par excelence. Ostatní snad prominou, přesáhl bych únosnost odpovědi…

P.S. K výše uvedenému jen krátkou poznámku. Na PK jsem dojížděl z Kladna. Nejednou jsem přijel na hodiny teorie pozdě. Nejčastěji vlastní vinou, ale někdy to bylo skutečně proto, že autobus měl zpoždění. Tak tomu bylo i při pozdním příchodu na češtinu, kterou učil výše zmíněný profesor Vlček (měl jsem z něho docela „vítr“, hrozila mi hned v 1. pololetí dostatečná z češtiny). Nesměle jsem zaklepal, po chvilce se ozvalo: „No tak pojď!“ Otevřel jsem dveře, všechny hlavy se na mě otočily a profesor Vlček svým sytým hlasem komentoval můj příchod: „Tys nám tu chyběl!“ Byla v tom trochu i ironie, moc jsme si na začátku studia nesedli. Situaci zachránil trumpetista Zdeněk Šedivý (pozdější člen České filharmonie-hraje tam dodnes), když pohotově vysvětlil: „Von luxoval haldy…“ (ML)

ML Na PK jsi dělal dva hlavní obory; klavír a skladbu. To je pro budoucího skladatele dobrá kombinace. Může si přehrát spoustu literatury a poznat ji tak zblízka. Jak to s odstupem času vnímáš Ty?

JG Máš, Mirku, pravdu. Klavír je velice dobrá pomůcka, ale má to i stinnou stránku: myšlení může být nástrojem příliš ovlivněno a můžou začít komponovat, tak řečeno, prsty. To je třeba cílevědomě odbourávat. Hodně jsem se s tím potýkal…

ML Kdo (nebo co) Tě jako skladatele ovlivnil/o nejvíce?

JG První velká vážnohudební láska byl Beethovenův Císařský koncert. Měl jsem LP s Františkem Rauchem a hrál ho pořád dokola. Provedení první věty, ztlumení do mollových tónin, to byl oceán, ve kterém jsem snil a cítil absolutní štěstí.
Postupně přišly vlivy a lásky další: Prokofjev, Martinů, Šostakovič. Fascinovalo mě, jak originálně dokázali tito Mistři nově uchopit tradiční materiál. To mě ukázalo směr, kterým se chci vydat, stejně jako poslech jiných skladeb mně naznačil, že tudy já nepůjdu.
V režii jsem pak poznal, jak hudba funguje u širší, neskladatelské veřejnosti. To mě posílilo na mé cestě.

ML Studium na vysoké škole.

JG Léta u Jiřího Pauera. Byla to dobrá škola. Taková lapidární. Někdy stačila jedna věta a bylo hotovo. Dost mě tlačil i do „zmodernizování“ mé hudební řeči. Někdy jsem se u toho pěkně kroutil a psal věci, které se mně nelíbily. Následně ani jemu. Ale bylo to dobré – vlastně celý život po AMU pracuji na uchopení harmonie, aby působila neotřele a přesto vyšla z evropské hudební tradice, kde existuje hierarchie souzvuků. Všelijaké ismy a módní výstřelky s jepičím životem jsou mi cizí.

 ML Třicet let v rozhlase jako vedoucí hudební režisér… Jak to ovlivnilo Tvůj život v širším i užším kontextu?

JG Zásadně. Hodně jsem se naučil. V této profesi člověk pochopí, jak to s muzikou, s jejím fungováním, s jejím smyslem je. Nejvíc o instrumentaci a orchestraci jsem se dozvěděl v hudební režii. Hluboce jsem si vždy vážil úsudku nejen hráčů, ale snad zejména mistrů zvuku. To jsou lidé s hlubokým vnímáním hudby, ale ne hudebníci. Pro mě ideální posluchači, lakmusový papírek hodnotící kvalitu. A u režie jsem zůstal i proto, že v týmu tam potkáš jen samé skvělé a slušné lidi. A nemůže se tam hrát na protekci. Kdo to neumí, opravdu neobstojí.

ML Působení na PK v roli pedagoga.

JG Další velké štěstí v životě. Skvělí kolegové na oddělení. Ve vztahu k žákům mě naučilo umět zformulovat názor, podobně jako v režii říct ne vše, ale jen to podstatné. Stejně jako v režii je nutný individuální přístup, každý student je jiná osobnost. A velké poznání, že učení je dvousměrný proces-dáváš i dostáváš.

ML Zmínil jsi, že těžiště Tvé tvorby je v komorní hudbě. Mohl bys to trochu rozvést?

JG Už jako studenta mě bavilo hrát komořinu víc, než sólové skladby. Je to žánr sice méně atraktivní než velké, okázalé formy, ale mně to vyhovuje. Osud mi také přihrál více možností k uvedení takových skladeb. Takže jsem se jim vždy věnoval více a orchestrální skladba přišla jednou za čas. Spolupůsobilo patrně i to, že jsem skladatelem jen na „částečný úvazek“ a velké formy potřebují daleko větší čas a koncentraci.

ML Většinu skladeb jsi napsal (jak jsi uvedl) na objednávku. Vznikly i skladby takříkajíc z vnitřní potřeby?

JG Není jich mnoho, ale jsou: orchestrální Tance a reflexe nebo 2. symfonie. U řady skladeb však došlo k prolnutí žádosti o napsání s chutí právě takovou skladbu napsat. Řadu slíbených skladeb však realizuji až po letech. Jednak z časových důvodů a jednak čekáním na chuť se takové skladbě věnovat.

ML Skladby pro flétnu.

JG Některé rané pokusy uvádět nebudu, s výjimkou Sonatiny pro flétnu a klavír z roku 1978 (ale o té už jsme mluvili…). Koncert pro flétnu a orchestr jsem napsal pro Daniela Lamperta v roce 1992. Má attacca 4 části, druhou část hraje altová flétna, třetí pikola, krajní jsou napsány pro běžnou příčnou flétnu. Hrálo se to v Rudolfinu, ale už si tu hudbu nepamatuji. V roce 1998 jsem napsal Sonatinu pro dvě zobcové flétny. To je taková drobnost. Na objednávku do Chicaga jsem v roce 2002 napsal Concertino pro flétnu, tympány, dudy a orchestr. Na objednávku do Japonska vznikla v roce 2003 Sapporiana pro flétnu a kytaru. V roce 2007 jsem do Itálie napsal Sonatinu pro flétnu a cembalo, kterou jsem dosud neslyšel, a konečně v roce 2020 komorní koncert „Elfi e fantasmi“ pro Janu Semerádovou. Ten by měl zaznít na Pražském jaru 2022.

ML Učíš instrumentaci na PK, máš bohaté zkušenosti jako hudební režisér, znáš velice dobře spoustu orchestrálních, komorních i sólových skladeb… Jak Ty vnímáš flétnu jako hudební nástroj? Je to pro Tebe jeden z nástrojů, nebo mu přisuzuješ (i vzhledem k tvoření tónu) nějakou specifickou úlohu?

JG Já možná začnu tou x- tolou zmíněnou Tebou na začátku rozhovoru… Flétna má totiž co do hybnosti jediného konkurenta v dechových nástrojích, a to klarinet. To jsem si uvědomil již při psaní té sonatiny. A když srovnám flétnu a klarinet, oba nástroje jsou sanguinický pár a flétna je pro mě v tom páru víc žena. V nižším rejstříku svůdně podmanivá, hebká, něžná i tajemná, nahoře dokáže pořádně zakřičet!

P.S. A já si pořád říkám: „Čím to je, že na flétnu hrají stále víc a více dívky, slečny, dámy, zatímco na klarinet už u přijímacích zkoušek na PK převažuje ten mužský prvek…“ (ML)

ML Věříš na osud (Osud)?

JG To je velmi vážná otázka, souvisí s vírou, s hledáním smyslu našeho života, jeho důvodu, příčiny. Hledání odpovědi je úkol na celý život a k jednoznačné odpovědi se možná ani nelze dobrat. Ale: většinu svého života jsem již prožil a je možné ohlédnout se zpět a leccos z toho vyvodit. Myslím, že to, co se mi v životě stalo a co ne, bylo správně a cítím, že nějak určeně. Tak ano, svůj Osud patrně máme.

ML Napsal jsi už svou nejlepší skladbu?

JG Doufám, že ne!! Jinak už by nemělo cenu zkoušet znovu k notovému papíru sedat a podstupovat tu dřinu nad ním. Já totiž lehce opravdu nepíšu.

ML I přesto se Tě zeptám: Napíšeš nám, Jirko, znělku?

JG To je výzva! Pokusil bych se 😀 

ML Děkuji, Jirko, za rozhovor i příslib napsání znělky.