Anna K. je opět studentkou Pražské konzervatoře. Po dvou letech přerušení studia se k nám vrátila a letos bude absolvovat. Není Anna jako Anna, tato Anna je hloubavá, jihočeská Anna. A má stále hlad, tedy hlad po vědění. Vedle gymnázia v Třeboni vystudovala ještě na Filosofické fakultě UK hudební vědu a teď je v prvním ročníku magisterského studia na FAMU (Katedra zvukové tvorby).

Když jsme hledali skladby pro absolventský koncert, prosadila si (je trochu svéhlavá) Sonátu A dur C. Francka. Marně jsem jí vysvětloval, že tato skladba je příliš „houslová“ a na flétnu tak dobře nevyzní, že klavírní part je hodně náročný a učit se ho na jedno provedení je dost velký luxus, že příčná flétna má dost bohatý repertoár a ona si tedy má z čeho vybrat…  No nic, udolala mě. Čím ale tuto velkolepou kompozici doplnit? Dumali jsme dost dlouho, až přišla opět překvapivá odpověď. „Píšu absolventskou práci o ženách-skladatelkách, tak bych si ráda některou z nich zahrála.“ A hned na druhou hodinu mi přinesla CD se Sonátou pro flétnu a klavír severoamerické skladatelky Lity Grier (je důsledná). Společně jsme si ji vyslechli a já si ji ještě půjčil domů pro důkladnější prozkoumání. Tentokrát u mě neprošla a Anna hledala dál. „Qui cherche, trouve,“ řekla mi francouzsky. „Kdo hledá, najde!“ A ona našla skladbu nenápadné skladatelky nápadného příjmení: Mucha! Tedy Geraldine Mucha. A pro větší rozlišení s tak slavným tchánem (Alfons Mucha) ji počeštíme na Geraldinu Muchovou.

Tato u nás neznámá skotsko-česká hudební skladatelka napsala za svůj dlouhý život (1917-2012) mnoho skladeb prozatím pro nemnoho posluchačů. A Anna se rozhodla to změnit. Možná pod vlivem bakalářské práce jiné mojí absolventky Barbory Vackové (Geraldine Mucha: Sonda do života a díla skladatelky). Pokud by to někoho zajímalo, najde tuto práci volně přístupnou na https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/154688/?lang=cs

Jak jste jistě pochopili, tuto volbu jsem Anně schválil. Naučila se ji (i nazpaměť) poměrně brzo, mě to trvalo (i s notami) trochu déle. A naše paní klavíristka Silvie Ježková nemá problém s ničím – sedne a hraje. Skladba pro flétnu a klavír se jmenuje Naše cesta. Byla dokončená krátce před smrtí skladatelky v roce 2008 a je dedikována členu České filharmonie Janu Machatovi.

Anna nelenila (je hodně pracovitá) a domluvila si s ním schůzku. A dověděla se mnoho zajímavého. Kromě toho oslovila také známou flétnistku a interpretku této skladby Emily Beynon. V následujících řádcích tedy naleznete, co z toho naše Anna všechno vytěžila.

ML

Skladbu Naše cesta jsem poprvé slyšela v provedení Emily Beynon, první flétnistky Royal Concertgebouw Orchestra. Poslouchala jsem tehdy její koncert plný české a francouzské hudby, k němuž ji inspirovala tvorba a život Alfonse Muchy (hraje zde velmi působivě i vlastní přepis Janáčkovy Houslové sonáty). Celý koncert na: https://www.youtube.com/watch?v=V5aogGizeYI&t=3711s

Emily Beynon – Nase Cesta di Geraldine Mucha

Jméno Geraldine Mucha v programu mě ihned zaujalo, protože jsem tuto skladatelku znala již dříve díky skvělým akademickým pracím Báry Vackové, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem narazila na nahrávku její jediné skladby pro flétnu a klavír. Naše cesta přesně naplňovala to, co jsem potřebovala pro svůj absolventský koncert: ne příliš rozsáhlá (do 10 minut) kompaktní skladba s kontrastními úseky, stylově vzdálená romantismu Franckovy sonáty, ale zároveň splňující nepsaný požadavek na „posluchačskou přívětivost“ absolventského koncertu. Poté, co byla moje volba posvěcena panem profesorem, bylo ze všeho nejdřív nutné sehnat noty.

Ke svému potěšení jsem zjistila, že Emily Beynon Naši cestu nejen hrála, ale také k této skladbě v roce 2019 vydala noty. Je možné si je objednat zde: https://emilybeynon.com/shop/sheetmusic/geraldine-mucha-nase-cesta-our-journey/

Mezitím jsem se snažila zjistit další informace. Logickým krokem bylo kontaktovat Jana Machata, flétnistu a pikolistu České filharmonie, kterému byla skladba věnovaná. Reagoval velmi vstřícně a zanedlouho jsem měla možnost s ním osobně zkonzultovat vlastní interpretaci a také se zeptat na celkový kontext Naší cesty.

Jan Machat byl velmi blízký přítel Geraldiny Muchové. Se skladatelkou se znala i jeho matka. Samotný název Naše cesta tedy dle jeho slov odkazuje k hlubokému přátelství mezi ním a Geraldinou Muchovou. Skladba byla od počátku komponovaná pro něj. Nápad k vytvoření závažnějšího kusu pro flétnu a klavír dostala Muchová po úspěšném koncertním provedení části partu flétny z jejího nonetu – sólistou byl právě Jan Machat.

Naše cesta měla mezi lety 2005 a 2008 více než pět verzí. Obecně lze říci, že do ní Muchová postupně přidávala virtuóznější prvky, aby se flétnista při interpretaci mohl trochu předvést. První verze tedy neobsahují některé běhy či krkolomnější pasáže a konec je stylizován spíše „do ztracena“ oproti nynější majestátnější variantě. Machat původní znění považuje za bližší charakteru skladatelky a jejímu vztahu ke kompozici. Celkově svůj vlastní dojem z Muchové jako člověka promítá do přístupu k interpretaci skladby. Navrhoval, abych si na notový pult dala její fotografii, která mi měla připomínat její křehkost.

Nedávno vyšlo album „Mucha: Chamber Music“, na němž je i Machatova interpretace Naší cesty. Jedná se o starší verzi této skladby (než hraje Emily Beynon), což lze poznat hned v prvních taktech.

 

Začátek verze, kterou hraje Jan Machat na albu Mucha: Chamber Music První strana kopie rukopisu poslední verze

 

Svižné pasáže skladby v 5/8 taktu mi svou melodií a rytmem evokovaly lidovou hudbu. Jan Machat mi tento dojem potvrdil, když mluvil o tom, že jsou dle něj tyto části inspirované skotskými tanci. I když se Geraldina Muchová narodila v Londýně, Skotsko a místní hudba jí byla vždy velmi blízká – mnoho času v dětství a i později ve svém životě totiž strávila v rodinném domku na jednom z Orknejských ostrovů na severu Skotska. Další její skladby, které pracují s motivy lidové hudby jsou Variace na skotskou lidovou píseň, Klavírní koncert nebo Epitaph in memoriam Jiří Mucha.

Ve zmíněném Klavírním koncertu je navíc hlavní téma v 7/8 taktu inspirované balkánskou hudbou (Muchová prý v mládí byla oslněná vystoupením jugoslávského souboru lidových tanců). Vedlejší téma pak cituje refrén skotské písně “This Is No‘ My Plaid“. Hlubší analýzu vybraných skladeb Geraldiny Muchové můžete najít ve výborné diplomce Báry Vackové: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/194442/ .

Na základě všech těchto skutečností odhaduji, že 5/8 úseky, které se v průběhu Naší cesty navrací vždy v trochu jiné variaci, mohou být rovněž kombinací skotských a balkánských vlivů, protože tento netradiční lichý takt je v balkánské hudbě častějším prvkem než v té skotské.

K přiblížení atmosféry Orknejských ostrovů přikládám svižný „jig“ z této oblasti Skotska:

 

Nedlouho po setkání s Janem Machatem se v mé emailové schránce nečekaně objevil email přímo od Emily Beynon. Osobně mi psala, že noty jsou již na cestě. Využila jsem této skutečnosti k tomu, abych se jí zeptala na pár otázek ohledně Naší cesty:

How do you interpret the title of the piece in connection to the music and motifs involved? How do you interpret the 9/8 parts, the 5/8 passages and also the 3/4 theme? Are there any images/little stories you have in your mind throughout playing the piece?

I translate the title as a journey through a landscape…. perhaps a nostalgic countryside of her youth? With the 5/8 sections being visits to colourful Czech villages along the way –  with merriment and dancing!

What is the image of Geraldine Mucha you have in your head? How do you perceive her?

I have been in regular contact with John Mucha, her son, so am lucky enough to have built up quite a picture of her, both physically and as a person – strong and charming, driven and critical and yet rather modest about her own achievements.

Překlad do češtiny:
Jak chápete název této skladby ve spojitosti s jejím stylem a motivy? Jak interpretujete 9/8, 5/8 nebo 3/4 pasáže? Existují nějaké obrazy/příběhy, které se Vám vybavují, když tuto skladbu hrajete?

Název překládám jako cestu krajinou… možná nostalgickou venkovskou krajinou jejího mládí? 5/8 části pak jako návštěvy pestrobarevných českých vesnic v průběhu cesty – s veselím a tancem!

Jaký obraz Geraldiny Muchové jste si vytvořila ve své hlavě? Jak ji vnímáte?

Byla jsem v pravidelném kontaktu s Johnem Muchou, jejím synem, takže jsem měla to štěstí si vytvořit celkem dobrý obraz, jak fyzický, tak jako člověka – silná, okouzlující, zanícená a kritická, a přesto spíše skromná ohledně svých vlastních úspěchů.

Jak jste si mohli přečíst, Emily Beynon ve skladbě slyší i vliv české lidové hudby. Bohužel už se nedozvíme, jak to vnímala samotná autorka. Nezbývá, než se s vědomím všech dostupných informací, které jsem zde shrnula, pokusit o vlastní interpretaci Naší cesty.

Další informace o Geraldině Muchové můžete najít na webových stránkách https://www.geraldinemucha.org/home .

Anna K.