Text, který budete číst, je starý téměř 30 let. Pozměnil jsem v něm jen maličkosti. Měl být publikován ve druhém čísle časopisu „Flétna 91.“ Živě si vzpomínám na setkání v bytě Františka Čecha, kousek od stanice tramvaje „Drinopol“ (o dvě zastávky tramvaje dál je už Břevnovský klášter a kousek nad ním Bílá Hora). Bydlel nad Prahou a měl i z tohoto úhlu pohledu jistý „nadhled.“ Přišel jsem o pár minut později, než jsme se domluvili. A s profesionálním fotografem. To ho zjevně znervóznilo. Začátek tím byl trochu poznamenaný. Fotograf si připravoval vše potřebné a my jsme si nezávazně povídali.
Bylo to 10 let po ukončení mého studia v jeho třídě na pražské HAMU, kde stále ještě vyučoval. Hodně se toho změnilo. Čech už nehrál v České filharmonii a já jsem odešel ze SOČRu. Vím, že ho můj odchod mrzel. Konkurz jsem udělal v roce 1978, tedy v době, kdy jsem u něho studoval. Vkládal do mě velké naděje. A říkal mi: „Hošku.“ To familiární oslovení napovídalo něco o našem vztahu. Byl zvláštně ambivalentní. Na jedné straně až otcovský přístup (málokdo slyšel to co já, často se to netýkalo zdaleka jen flétny a hudby obecně), na straně druhé určitá bezradnost. On sám neměl nikdy zásadní problém při hraní na flétnu. A já se často ptal a ptal… Navíc jsem všechno hrál rychle a on nevěděl, jak mě „zpomalit.“ Až jednou mávl rukou a řekl: „Tak si hraj, jak chceš!“ „A co chceš.“ Ale to už dodávám já. Hrál jsem skladby, které tu v té době nikdo nehrál (Feldovu Sonátu, Beriovu Sequenzu, Jolivetův Chant de Linos…). A i když mi k těm skladbám mnoho neřekl, povzbuzoval mě. To pro mě bylo moc důležité.
Jak už jsem řekl, Čech nebyl „povídací“ typ. Já měl ale všechno podrobně připravené a on dodával fakta. Tak tedy vznikl tento rozhovor.

ML

Ne docent, ale Mistr.

Když byl František Čech v roce 1990 konečně oficiálně jmenován Profesorem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, věděla celá fakulta, že to je téměř třicet let stará záležitost. Neoficiálně ho tak oslovovali od roku 1961, kdy na HAMU začal působit. A před tím zcela jistě na Pražské konzervatoři, kam přišel jako čerstvý absolvent HAMU v roce 1950. Krátce před uzavřením všech středních a vysokých škol úspěšně zakončil stadium na Pražské konzervatoři (v červnu 1944). To už byl ale jeden rok členem České filharmonie. A když půjdeme ještě dál, dostaneme se do Pacova, kde se 8. března 1923 narodil.

Ani rodiče, ani jeho dvě sestry se aktivně nevěnovali hře na hudební nástroj. Jako dítě rád poslouchal amatérské muzikanty při jejich zkouškách v otcově hostinci. Jeho nejmilejším nástrojem byla flétna. Začal však hrát na housle u místního kapelníka. Později potřebovali do dechovky flétnu a pikolu, a tak devítiletý syn hostinského na tyto nástroje začal hrát. Nevěděl nic o nátisku a ani se o to moc nestaral. Hrál (podle vlastních slov) “jak mu pusa narostla.” Přirozeně, tudíž správně. Líbily se mu vojenské kapely, chtěl proto jít na vojenskou hudební školu. To mu naštěstí rozmluvil dirigent Robert Brock (otec flétnisty a pedagoga PK Petra Brocka), který měl v Pacově chalupu a trávil tam volné chvíle. Ten ho take nasměroval na Pražskou konzervatoř.

Jen na půl roku tam zastihl slavného Rudolfa Černého (jednoho z autorů Školy pro příčnou flétnu), který na Pražské konzervatoři působil 37 let. Hrát ho už neslyšel, ale jeho učební metodu ještě poznal. Rudolf Černý prosazoval tzv. široký nátisk (breitansatz), což mladému flétnistovi nevyhovovalo. Ve druhém pololetí už Čecha učil bývalý student R. Černého Boris Stojanov. Několik hodin měl i u svého jmenovce, inspektora vojenských hudeb, Aloise Čecha.

Konkurz na uvolněné místo profesora hry na flétnu vyhrál Josef Bok. Pět let na Pražské konzervatoři a později dva roky na HAMU (mimořádné studium 1948-1950) se tento profesor marně snažil vest Čecha po léta ověřených cestách výuky tohoto nástroje. Bylo to střetnutí dvou generací, dvou odlišných přístupů. Čas dal za pravdu tehdejšímu studentovi.

Na mladého konzervatoristu měli vliv jiní flétnisté. Především to byl Karel Hainžl, první flétnista Symfonického orchestru Československého rozhlasu a Gustav Nesporý z České filharmonie. Ti sice při hře ještě nevibrovali, ale Čech u nich obdivoval čistý, jadrný tón. Jeden z prvních našich flétnistů, který při hře používal vibráto, byl Václav Kašlík z Brna, pozdější člen Českého noneta. Na jeho interpretaci Menuetu z Bizetovy Arlezanky Čech vzpomínal celý život.

Kromě našich předních hráčů poslouchal i cizí flétnisty prostřednictvím rozhlasových vln. Snaha po plném a “živém” tónu ho nutila neustále hledat a srovnávat. Když zaslechl na nějaké rozhlasové stanici příčnou flétnu jejíž zvuk ho zaujal, chvíli poslouchal, potom přijímač vypnul a snažil se kvalitu flétnového zvuku napodobit. Důležité pro něho byly i mezinárodní soutěže, kde měl možnost bezprostředního kontaktu se zahraničními flétnisty. Jako interpret se zúčastnil dvou mezinárodních soutěží; v Budapešti roku 1949 a Mezinárodní flétnové soutěže Pražské jaro 1953. Obě vyhrál.

Tady bych se rád v přepisování starého textu zastavil. Velice živě si vzpomínám, jak jsem po něm chtěl nějaké podrobnosti. Myslel jsem, že se např. rozpovídá o konkurentech, nebo o náročnosti repertoáru, nebo o čemkoliv jiném, co ho nějak zaujalo. Místo toho se na mě dlouze podíval a zeptal se: “Co bys chtěl slyšet?”  A po chvilce dodal: “No, přišel jsem, zahrál a vyhrál. To je všechno!” Myslím, že právě tato stručnost Františka Čecha charakterizuje nejlépe. Moc nemluvil, ale hrál. A cvičil! Jednou mi jeho žena řekla, že z celé rodiny (dcera Dana a synové František a Martini hráli všichni na flétnu) cvičí nejvíc Franta, tedy její manžel.

Vedla flétnistů jeho interpretační mistrovství dotvářeli i jeho kolegové z České filharmonie a pochopitelně i (někteří) dirigenti. Do našeho prvního orchestru přišel v roce 1943 na místo druhého flétnisty s povinností pikoly. Od začátku svého působení dostával příležitosti zahrát si i první flétnu. Na tomto místě zdomácněl v roce 1952. V České filharmonii působil neuvěřitelných 43 let!

Rád vzpomínal na “talichovskou” generaci dechařů: flétnistu Oldřicha Slavíčka, hobojistu Josefa Dědu, klarinetistu Václava Říhu, fagotistu Karla Bidla a hornistu Miroslava Štefka. Kromě Slavíčka všichni působili na Pražské konzervatoři. Čech je velmi  dobře znal ze svých studentských let a s některými z nich se na konzervatoři sešel i jako jejich kolega a spoluhráč v Komorním sdružení profesorů konzervatoře. S Komorním sdružením se zúčastnil řady zahraničních zájezdů. Z dalších kolegů v ČF, s nimiž rád spolupracoval, jmenujme ještě hobojisty Stanislava Duchoně a Jiřího Mihuleho, ale hlavně klarinetistu Karla Dlouhého. Jedinečná byla jejich spolupráce v Korsakovově Šeherezádě (kadence flétny a klarinetu), kterou kromě jiných vysoce ocenil i dr. Václav Smetáček.

Jako student Pražské konzervatoře jsem často chodil na koncerty ČF. Vzpomínám, jak mi jednou po koncertě, na němž zazněla právě Šeherezáda s Čechem a Dlouhým, řekl jeden klarinetista: “Takhle už to asi nikdy neuslyšíme.”

Václav Talich a Rafael Kubelík byly dvě dirigentské osobnosti, které na Čecha měly rozhodující vliv. Talich svou osobitostí, Kubelík uměním vcítit se do interpretovaného díla. Všechny podněty padly bezesporu na úrodnou půdu a vydaly osobité plody jak v orchestrální, tak v sólové a komorní interpretaci děl různých slohových období. Zdá se, že nejbližší mu byla hudba impresionistů. Poskytovala mu jedinečnou příležitost ukázat celou řadu barevných a dynamických možností flétny a plně uvolnit svou fantazii. Ne vědomí, ale podvědomí, intuice, snové přeludy, nevypočitatelnost… Nebo jak rád říkával: “Prádlo ve větru.”

Školením I tradicí měl velmi blízko ke klasikům. Zvláště u W. A. Mozarta dbal na vyváženost všech interpretačních prostředků. Při interpretaci klasických autorů dával přednost přehlednosti před přílišným prosazováním techniky. “Rychle ještě neznamená dobře,” říkával nejednou. “Klasikům sluší rytmická preciznost, tempová uměřenost a dynamická vyváženost:”

V barokních skladbách zdůrazňoval řád, který v hudbě představuje přesná pulzace jednotlivých dob. Při realizaci melodických ozdob zastával někdy až příliš relativistické stanovisko a často volil intuitivní řešení. V jeho podání však bylo vždy přesvědčivé. Nevyhýbal se ani soudobé hudbě, ale ani ji nijak zvlášť nevyhledával. Jeho základní interpretační snahou bylo oslovení posluchače. Pojem “hudební řeč” pro něho nebyl prázdnou frází. Když hrál, skutečně take něco sděloval.

Kdo slyšel jeho pikolu v nejnáročnějších sólech Čajkovského IV. symfonie, Rossiniho Semiramis, Korsakovovy Šeherezády, jeho altovou flétnu v Stravinského Svěcení jara nebo Šostakovičovy Leningradské symfonie, kdo ho slyšel hrát úvodní takty Debussyho Faunova odpoledne či sólo z Ravelova Dafnise a Chloé, kdo byl při tom, když hrál první flétnu a na programu byla Novosvětská symfonie či Koncert pro violoncello  h moll A. Dvořáka, IV. symfonie J. Brahmse nebo Klavírní koncert b moll P. I. Čajkovského, ten asi dlouho nezapomene na tyto skladby právě proto, že ho na ně upozornil František Čech.

Jeho sólová a koncertní činnost kulminovala v průběhu padesátých a v první polovině let šedesátých. Na repertoáru měl díla všech slohových období. Hrál skladby pro sólovou flétnu i flétnu s orchestrem, zúčastnil se mnoha koncertů jako komorní hráč různých nástrojových seskupení.

Nejraději vzpomínal na  vystoupení s Českou filharmonií v roce 1952 v Dvořákově síni Domu umělců, kde hrál Mozartův Koncert D dur, na recitál ve Strahovském klášteře v roce 1954 (A. Roussel, J. S. Bach, C. Debussy), na vystoupení v rámci přehlídky Svazu českých skladatelů v Schulhoffově Sonátě pro flétnu a klavír (1955), na účinkování na festivalu Pražské jaro 1956 ve Filsově Koncertu D dur. V Salzburku hrál v roce 1956 Mozartův Flétnový kvartet D dur a o tři roky později Koncert D dur téhož autora. Dvojkoncert B. Martinů pro flétnu, housle a orchestr hrál opět s Českou filharmonií v roce 1962. Do Salzburku se jaké sólista vrátil o rok později v Braniborském koncertu č. 4 J. S. Bacha. A rád take vzpomínal na Suitu h moll stejného autora, kterou si zahrál s Českým komorním orchestrem v roce 1964. Největší ohlas mělo ale zcela jistě vystoupení v roce 1963 na Mezinárodním hudebním festival Pražské jaro, kde si zahrál tentokrát se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK Koncert J. Iberta s francouzským dirigentem P. Fournetem.

Bohužel jeho diskografie není zdaleka tak bohatá, jak bychom si přáli. A tak si dnes můžeme poslechnout jen starší snímky souboru Ars rediviva, s nímž natočil několik gramofonových desek převážně zaměřených na barokní hudbu. Dále Vivaldiho Koncert a moll pro pikolu, tři části z Rousselových Hráčů na flétnu, Milhaudovu Sonatinu a Debussyho Sonátu pro flétnu, violu a harfu. V Českém rozhlase jsou ještě snímky koncertů pro flétnu a orchestr J. Felda a J. Matěje, Hlobilovy Sonety, Debussyho Syrinx, drobné komorní skladby a záznamy několika veřejných vystoupení. To je bohužel vše…

Vraťme se však do roku 1950 a sledujme Čechovo pedagogické působení nejdříve na Pražské konzervatoři, potom na Hudební fakultě AMU. Ke svým prvním studentům měl František Čech blízko nejen věkem, ale i hledáním nových výrazových možností flétny. Byl prvním profesorem Pražské konzervatoře, který učil a prosazoval vibráto při hře na příčnou flétnu. Dnes se nám to zdá naprosto samozřejmé. Ale uvážíme-li, že ještě “talichovská” generace hrála bez vibráta, nemůžeme nevidět zásadní obrat, a to v době ne tak vzdálené.

Bylo už řečeno, že Čech hodně poslouchal cizí flétnisty a snažil se je zvukově napodobovat. Tuto metodu přenesl i do své pedagogické práce. Obzvlášť v počátcích konzervatorijního působení neustále studentům předehrával. A ti ho doslova “kopírovali.” (V jednom případě došlo dokonce k záměně profesora a jeho studenta F. Malotína, a to v 1. kole /bylo za plentou/ flétnové soutěže Pražské jaro 1953.)
F. Čech se vždy snažil o znělý a barevný tón, který by dokázal sdělit naše prožitky. Zastával názor, že nástroj zastupuje zpěvákovy hlasivky. I jeho pedagogickou činnost do značné míry ovlivnilo působení v orchestru České filharmonie. Názory kolegů a dirigentů na interpretaci skladeb různých stylů, čistou intonaci, přesný rytmus, dynamické kontrasty-to všechno si přinesl právě z orchestrální praxe.

Na Pražské konzervatoři, kde působil do roku 1970, vyžadoval přísnější dodržování svých požadavků. Jeho studenti v něm ovšem viděli autoritu, a tak se ve většině případů rádi podřizovali. Nejednou to znamenalo I předělání nátisku, u všech pak vyžadoval flétnu s otevřenou gis klapkou (viz příspěvek P. J. Šetka “Flétnista na cestách životem /2/”). Mezi jeho prvními studenty na PK najdeme F. Malotína, J. Hecla, J. Josífka, M. Klementa, L. Marka, P. J. Šetka, Z. Bruderhanse a řadu dalších.

Na HAMU v Praze působil od roku 1961 nejprve jako externí pedagog, od roku 1969 jako docent a teprve v roce 1990 (v rámci rehabilitace) byl jmenován Profesorem. I zde prošli pod jeho uměleckým vedením desítky významných flétnistů. Za všechny jmenujme J. Válka, J. Jelínka, M. Tůmovou, D. Čechovou-Tarabovou, V. Michálka, J. Riedlbaucha, V. Paulíka, R. Pivodu, S. Findu, J. Pastrňákovou, a mnoho jiných.

Jeho studenti působili ve všech významných orchestrech a hudebních školách v Čechách. Mnohé najdeme take v zahraničí (Polsko, Bulharsko, Itálie, Finsko, USA…). Vidíme tedy, že šíře jeho působení byla impozantní. Hrát 43 let v České filharmonii, učit (devět let dokonce současně) na dvou uměleckých školách, koncertovat, porotcovat v mezinárodních soutěžích… To nebyl docent, ale Mistr!

ML

    F. Čech se svými potomky (dcera Dana, vnučka Lucie a syn Martin)