Flétnista na cestách životem (1)

Vážení přátelé, flétnisté,
možná jste si už všimli, že jsem se stal Vaším novým korespondentem. Rád bych udělal něco pro Českou flétnovou asociaci. Žiji již 53 let v cizině, kde jsem se živil flétnou a mohl bych mít nějaké zážitky, které by Vás mohly zajímat. Uvažoval jsem o různých tématech a bylo mi doporučeno, že bych měl napsat, jak jsem se dostal k flétně, kde a za jakých okolností jsem se seznámil s Františkem Malotínem, kde jsem studoval, jak jsem se dostal do ciziny atd. Tak to tedy zkusím.

Vyrůstal jsem v malém moravském městečku Náměšti nad Oslavou, kam jsem se v útlém věku 2 let přestěhoval z Brna. Jsem tedy Moravák, jestli Vám to nebude vadit, ale vlastně ne, oba moji rodiče jsou Češi. Ale vždyť je to jedno. Moje matka, říkalo se tam mamka, byla vedoucí malého rodinného podniku na výrobu minerální krmné přísady pro dobytek, a drtí. Bydleli jsme na samotě u rybníku Rathanu, měli jsme psa Arasa a kočku Pixínku a velkou zahradu. Do školy jsem chodil do Náměště, asi 4 km daleko. Vyučování bylo 6 dní v týdnu, většinou 2x denně. Takže pohybu jsem měl dost. Mamka dbala na to, abych se dobře učil, abych uměl hrát na nějaký nástroj a taky, abych se začal učit nějakou cizí řeč. I když jsem chodil do školy v době hlubokého stalinismu, mohu říci, že škola byla vynikající. Na to, že to byl venkov, měli učitelé vysokou úroveň.

Ředitelem na hudební škole byl Josef Hájek, vynikající houslista a flétnista a obrovský muzikant. Navíc ještě dirigoval náměšťský symfonický orchestr. V roce 1951 jsem začal k němu chodit do houslí. Nikdy jsme Hájka neoslovovali jménem, nýbrž vždy jen „pane řediteli“. V jeho případě se nikdy nepoužilo slovo „soudruh“. Na tzv. sborovou hru jsme měli též houslistu, učitele Františka Staňka, který hrál s ředitelem Hájkem a dalšími v místním smyčcovém kvartetu. Bylo nás „hejno“ houslí a museli jsme se učit, kromě jiného, hrát i zpívat budovatelské a revoluční písně, např. Kupředu levá, Pochod demokratické mládeže, Budujeme…, které jsme potom hráli v prvomájových průvodech. Dětství je vnímavý věk. Ještě dnes mohu odříkat slova, jako když bičem mrská.

Již jsem vzpomínal, že pan ředitel dirigoval i místní symfonický orchestr, v kterém jsem měl po krátké době možnost si zahrát na housle. Najednou onemocněl hobojista, a já se musel narychlo naučit trochu hrát na hoboj. Načež zemřel flétnista. Flétnu považovali za ještě důležitější nástroj než hoboj a nezbylo než se přeškolit na flétnu. V roce 1956 bylo 200. výročí narození W.A. Mozarta, a to se oslavilo 17.5. koncertem v náměšťské sokolovně. Na tomto koncertě již hraji v orchestru na flétnu, o čemž svědčí fotografie, která se mně dochovala. Bylo mi tehdy 13 let a teprve ve 12 jsem se začal na flétnu učit. Nejdříve jsem hrál na dřevěný nástroj před böhmovského typu, který mi koupila mamka od cikánů. (Tehdy se jim tak ještě smělo říkat.) Byl tak špatný, že se na něj prakticky nedalo hrát. Proto jsme jeli do Brna, kde byl velký obchod s hudebními nástroji, a tam jsme koupili kovovou flétnu Hans Reiner a krátce potom v Třebíči i pikolu. Ani jsem tehdy netušil, jak dobrou flétnu jsem dostal. Byla sice německého typu bez otvorů v klapkách, s bakelitovým reformním náustkem, ale Reiner byl světoznámý výrobce koncertních fléten v Schönecku ve Východním Německu. O tom jsem samozřejmě tehdy nic nevěděl.

V roce 1957-8 se konalo okresní kolo tvořivosti mládeže ve Velké Bíteši, kterého jsem se zúčastnil a v němž jsem získal 1. cenu ve hře na flétnu. Už nevím, co jsem tam hrál, ale je docela pravděpodobné, že to bylo Andante cantabile od Viléma Blodka. Noty mám ještě teď doma, opsané mou rukou z originálu. (Tehdy ještě neexistovaly žádné kopírovačky nebo skenery!). Nebylo to poprvé, co jsem se zúčastnil soutěže. Oba předcházející roky jsem byl mezi účinkujícími.

V té době jsem se začal také učit anglicky. Učila mě naše třídní učitelka Schellová. Mamka na mě byla „metr“. Dokud mě nevyzkoušela ze slovíček, nebo jsem nepřečetl článek, nesměl jsem se jít do Rathanu koupat. Říkám to proto, abyste věděli, kde jsem se naučil (nebo začal učit) anglicky. Mamka to zkoušela i s latinou a němčinou, ale tam neuspěla. Když jsem někdy moc mluvil, nebo hloupě, hned na mě vytasila latinské přísloví: „Si tacuisses, philosophus mansisses (Když mlčíš, zůstáváš filozofem – jinými slovy, když otevřeš pusu, poznají všichni, že nic nevíš. Proto, mlč!). Tehdy byla jiná doba. Neměli jsme sice ponětí o počítači nebo mobilu, ale zase jsme uměli jiné věci.

Když jsem já chodil do školy, byla povinná školní docházka osm let. Pokud chtěl žák studovat dále, musel napřed chodit do výběrové školy, takzvané „jedenáctiletky“ (= jedenáctileté střední školy), než mohl pokračovat na vysoké škole; buď na univerzitě, nebo škole technického zaměření. Do výběrové školy musel být žák doporučen ředitelstvím své osmileté střední školy. Pokud nesplňoval podmínky, například se špatně učil, nebo (jako v mém případě) neměl „správný“ původ, nepocházel z rodiny dělníků nebo rolníků (moji prarodiče měli továrnu), nemohl dále studovat a musel jít do učňovské školy nebo do výroby.

Navzdory tomu, že jsem ve všech ročnících prospěl s vyznamenáním, nebyl jsem ředitelstvím Osmileté střední školy v Náměšti nad Oslavou doporučen k přijetí na výběrovou školu. Mamka se proti tomuto rozhodnutí odvolala k různým instancím, nakonec až ke Krajskému národnímu výboru v Brně, který zas jen rozhodnutí potvrdil, avšak uvedl skutečné důvody mého nedoporučení, a to, že „…rozhodnutí se opíralo o směrnice ministerstva školství a kultury, podle nichž se mají přijímat do výběrových škol především děti dělníků a rolníků.“ A protože na výběrových školách bylo dosti uchazečů z těchto rodin a vzhledem k tomu, že jsem neprojevoval hlubší smysl pro kolektiv, souhlasili s mým nedoporučením na výběrovou školu. Z výchovných důvodů by mi prý prospělo pracovní prostředí ve výrobě. Důvody byly tedy hlavně politické. Navíc byla mamka 1. října 1958 propuštěna z práce (udaný důvod: „na základě třídní prověrky“). Nezbylo než z Náměště odejít někam, kde nás nikdo neznal.

V roce 1959, se rodiče rozvedli. Táta, povoláním advokát, se odstěhoval do Karlových Varů a denně dojížděl do Elektrárny Tisové, kde byl vedoucí právního oddělení. Elektrárna se tehdy budovala. Bylo to velice odpovědné místo a pravděpodobně vrchol jeho kariéry. Vyžádal si „Posudek“ na svoji práci od závodního výboru ROH (Revolučního odborového hnutí) Elektrárny Tisové u Sokolova, aby mi pomohl dostat se na „výběrovou“ školu, což mi bylo zamítnuto. Posudek vyzvedl tátovy osobní i odborné vlastnosti, z nichž se dalo usoudit, že i jeho syn (já) se stane řádným občanem a dobrým pracovníkem, prospěšným svému „socialistickému státu“. Nepomohlo to. Doporučen jsem nebyl.

Mamka odešla do Prahy, kde se ubytovala u své staré tety, které komunisté zavřeli parfumerii na Jiráskově náměstí a já odešel za tátou do Karlových Varů. V té době jsem přestal hrát na flétnu. V Karlových Varech jsem nastoupil do 9. třídy SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací školy) Antonína Zápotockého. Ředitel i třídní učitel mě přijali bez doporučení na svoje riziko. Byli to hrdinové, nikdy jim to nezapomenu!

Po skončení 9. třídy jsem se přestěhoval za mamkou do Prahy. Protože neměla byt a neměl jsem tudíž kde bydlet, našla mi místo v nedalekém Domově korejských studentů v Dittrichově ulici. Bylo nás 8 na pokoji, 7 Korejců a já. Korejci přišli do Prahy na komunistickou indoktrinaci a já jsem se mezi ně dostal víceméně nedopatřením. Bydleli tam i studenti Pražské konzervatoře.

K osudovému setkání, které zásadním způsobem změnilo naše životy, došlo 1. května 1959. Mamka jela vlakem z Náměště do Prahy. V Jihlavě do vlaku nastoupil muž, s nímž se seznámila a žila až do konce svého života. Tento muž se jmenoval Karel Netolička a byl členem Symfonického orchestru československého rozhlasu v Praze, kde hrál na kontrabas. Jeho nejlepší kamarád byl František Malotín, s nímž se poznal v Armádní opeře. Později spolu hráli také v Symfonickém orchestru československého rozhlasu. Když se Karel dověděl, že jsem v Náměšti hrával na flétnu, zařídil mi u Františka Malotína hodiny. Byl jsem jeho první žák. Napřed jsem k němu chodil do jeho bytu v Malé Štupartské ulici, později, když se přestěhoval, na Petřiny. Za hodiny jsem platil málo, většinou mě František učil zadarmo. Z těchto hodin se nakonec vyvinulo celoživotní přátelství … Pokračování příště.

Petr J. Šetek