Ukončila jsem studium na konzervatoři a nastoupila na malý úvazek do ZUŠ. Jedna moje žákyně, kterou příští rok čeká maturita na gymnáziu, mi oznámila, že by po maturitě chtěla studovat flétnu na konzervatoři a zároveň k tomu studovat nějakou “pořádnou” vysokou školu. Vypravila jsem se s ní tedy na Den otevřených dveří na pardubickou konzervatoř, kde jsem ke svému překvapení zjistila, že všechny zájemkyně o studium, kterých tam bylo asi 7, mají úplně stejné plány. To mě inspirovalo k napsání tohoto textu, ve kterém sdílím své vlastní zkušenosti. Před několika lety jsem se rozhodovala totiž úplně stejně. Nakonec jsem vystudovala flétnu na Pražské konzervatoři a agronomii na České zemědělské univerzitě. Blíží se termín pro odeslání přihlášek na konzervatoře, proto doufám, že text pomůže některým čtenářům při výběru školy pro sebe, jejich žáky či vlastní děti, nebo jim alespoň tento článek nastíní, co je při studiu dvou škol čeká.
Může tedy hráč, zaneprázdněný povinnostmi vysoké školy, dosáhnout stejné úrovně jako studenti, kteří věnují flétně či jinému nástroji celé své studium? Johann Joachim Quantz ve své knize uvádí, že by se dobrý student “neměl zabývati jinými naukami, pouze pokud je člověkem výjimečného talentu”. Dále však uvádí, že “student jiných akademických nauk s talentem a pílí pro hudbu může být přínosnější než člověk, který dělá pouze hudbu”. Já jsem teda výjimečný talent neměla, ale něco na tom tvrzení bude. Vezměme si třeba, jak uznávaný a úspěšný hráč je András Adorján, který studoval zubní lékařství a flétnu.
Přesto, že píši o již dospělých studentech, tak velkou roli při rozhodování určitě hrají jejich rodiče. Většina rodičů by si samozřejmě přála, aby obor vzdělání pomohl jejich dětem k dobře placené a společensky uznávané profesi. A setkala jsem se s tím (i u sebe), že někteří rodiče, bohužel, takto konzervatoř nevnímají. Proto, když se jejich potomek chce věnovat hře na flétnu, bývá v očích rodičů kombinace konzervatoře s vysokou školou optimálním řešením. Například i rodiče Jean-Pierre Rampala chtěli, aby mladý Rampal studoval místo flétny medicínu a stal se z něj doktor. Ten se tedy rozhodl pouze pro flétnu, ale představme si, kdyby se Rampal stal místo flétnisty doktorem. Hrály by se dnes Mozartovy flétnové koncerty? Hrály by se vůbec nějaké flétnové koncerty? Znali bychom hráče jako je Patrick Gallois nebo James Galway? Napsal by Franci Poulenc flétnovou sonátu? Kdo by prováděl nově vzniklá díla André Joliveta?
Proč jsem se vlastně rozhodla pro dvě školy? Jednak z výše uvedeného důvodu a taky proto, že jsem neměla odvahu na to jít v 19 letech studovat znovu střední školu a říct si: “tak a budu flétnistka”. Vysoká škola byla pro mě taková pojistka, kdyby mi flétna nešla. Teď už samozřejmě vím, že pouhý fakt, že mám vystudovaný nějaký vysokoškolský obor, mi většinou práci nezajistí.
V prvních letech studia mi moji profesoři právem říkali, že při dvou školách nemůžu dosáhnout takové hráčské úrovně jako studenti, kteří studují “jen” konzervatoř. Proč právem? V první řadě není tolik času na cvičení. Člověk je vůbec rád, když sestaví rozvrh a stíhá docházet na výuku. Navíc já jsem člověk, který nemůže intelektuálně ani hudebně nic vytvořit, když je unavený. No a při dvou školách ta únava často přišla. Navíc se unavený člověk hůř soustředí. Ze začátku studia jsem se potřebovala soustředit hlavně na odstranění špatných návyků při hře (a že jich bylo opravdu hodně) a zautomatizování nových, a to mi šlo opravdu velmi pomalu.
Samozřejmě záleží také na tom, jakou vysokou školu si student zvolí. Některé školy třeba nemají tolik předmětů v semestru nebo nemají povinnou docházku, ale vypozorovala jsem, že na takových školách bývá nutné nastudovat větší objem informací ke zkouškám. Naopak jiné školy (například „peďáky“ nebo i ta moje „hnojárna“) mají v každém semestru více předmětů, na které je navíc nutné docházet.
Kombinace dvou škol mě dovedla k tomu, že jsem si nastavila přesný řád ve cvičení. Věděla jsem, že mám pro cvičení na flétnu poměrně málo času, takže nemám prostor na to, abych zadanou látku pouze “přehrávala” nebo abych se během cvičení věnovala i jiným činnostem, například psaní zpráv na telefonu. Postupně jsem se učila (a stále se učím) odhadnout, co a jak dlouho potřebuji trénovat, a taky se v každý moment cvičení poslouchat a hodnotit. Čas, který mi scházel ve cvičení, jsem doháněla poslechem. Poslouchat totiž můžu s dnešními technologiemi kdykoliv a kdekoliv: večer doma; ve škole, když není volná třída ke cvičení; cestou do/ze školy; v autě; atd. Takové dovednosti mi přijdou jako nezbytné předpoklady každého studenta, který chce hrát dobře na flétnu, no a mě k tomu pomohla právě zmíněná kombinace dvou škol.
Díky vysoké škole jsem také většinou nebyla u zkoušek z flétny tolik nervózní. Proč? Protože jsem bývala natolik nervózní z toho, abych zvládla zkoušky na vejšce, že už mi jednoduše nezbyly nervy na zkoušky z flétny. Tolik se nervovat samozřejmě není výhoda, ale člověku takové “otrkání” do určité míry neuškodí.
Teď, když se dívám na své studium zpětně, tak musím říct, že jsem vlastně většinu výzev na konzervatoři zvládla, naučila jsem se poměrně dobře ovládat svůj nástroj a lépe přes něj přenášet hudební myšlenky, které se díky studiu také zlepšily. Samozřejmě se mi taky prohloubilo vnímání hudby a posunuly se mi nároky na hru, takže nikdy nebudu se svým hraním spokojená, ale to je normální. Ve studiu flétny pokračuji ještě teď na “stará kolena” na HAMU. Tohle všechno mě ale stálo nějaké úsilí a přiznávám, že v posledních letech studia jsem se věnovala více konzervatoři a nakonec jsem na vysoké škole přešla do kombinovaného studia. Takže vlastně ani za sebe neumím odpovědět na otázku, zdali může být z flétnisty, který se věnuje i jiné činnosti, dobrý hráč.
Na konzervatoři jsem potkala hodně studentů (i flétnistů), kteří také studovali dvě školy a určitě se i zde na webu ČFA najdou další čtenáři, proto budu ráda, když se i vy podělíte o své zkušenosti a názory. Od profesionálních hráčů a profesorů zase ocením názor na takové studenty a zkušenosti s jejich výukou.
B. Kulichová
Napsat komentář